Jiří KodetSENTIMENT

Novinky

9. 11. 2004 U příležitosti 15. výročí tzv. Sametové revoluce, bude film Sentiment promítán ve Washingtonu. Projekce proběhne v American Film Institute ve dnech 17.11. - 5.12.2004.
11.-17. 11. 2004 budou filmy SENTIMENT a JEDNA SETINA (režie: Tomáš Hejtmánek, 1993, 17 minut) od 17:00 promítány v kině LUCERNA.
1.-3. 11. 2004 Sentiment s anglickými podtitulky v kině MAT.
26. 10. 2004 začíná Filmový festival v Jihlavě.
12. 9. 2004 Do 10.10. je prodloužena výstava Vladimír Boudník - Mezi avantgardou a undergroundem v Císařské konírně Pražského hradu.
9. 9. 2004 SENTIMENT vstoupil do Slovenské distribuce
3. 4. 2004 Sentiment získal Cenu Dona Ouijota. Filmu ji udělila Mezinárodní federace filmových klubů (FICC) na festivalu Finále Plzeň.
12. a 13. 2. 2004 bude Sentiment promítán v Bratislavě za účasti autorů filmu. Poté vstoupí do slovenské distribuce.
27. 12. 2003 - 17,30 projekce filmu Sentiment ve Village Cinemas Anděl za účasti herce Jiřího Kodeta
22. 12. 2003 - 20,00 Liberec, kino Varšava - předvánoční projekce Sentimentu. Po filmu debata s tvůrci.
13. 11. 2003 - Sentiment vidělo od premiéry již téměř 2000 diváků.
6. 11. 2003 - film vstoupil do běžné distribuce

4. 11. 2003 - proběhla v kině Světozor slavnostní premiéra filmu SENTIMENT za účasti tvůrců. Diváci ocenili představitele hlavní role Jiřího Kodeta dlouhotrvajícím potleskem.

26. 10. 2003 - film získal hlavní cenu na festivalu v Jihlavě
Mezinárodní porota udělila filmu SENTIMENT hlavní cenu v soutěži středoevropských filmů "Mezi moři".Více na www.dokument-film.cz
Hraje Jiří Kodet - v kinech od 6. 11. 2003 - Film inspirovaný setkáním s režisérem Vláčilem a jeho filmy
  Sentiment

Titul: Literární noviny Datum vydání: 16. 2. 2004 Autor: Jan Březina

Hlavní cenu mezinárodní poroty si z loňského Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě odnesl režisér Tomáš Hejtmánek za svou pozoruhodnou prvotinu Sentiment. Relativizuje v ní zdánlivě pevné žánrové hranice dokumentárního filmu. Snímek byl ostatně zařazen do distribuce v kategorii hraný film, ale jak uvidíme, ani do této kolonky není zcela zařaditelný.

Vznik kolektivního uměleckého díla - filmu bývá zhusta provázen nepředvídatelnými okolnostmi, jež jeho zrod znesnadňují, ba v mnohých případech mu nápadně brání. Zdánlivě nepřekonatelnou skutečností pro dokumentaristu, který po dvě léta navštěvoval režiséra Františka Vláčila (1924 - 1999), byla náhlá smrt tohoto klasika české kinematografie - zdálo se, že zamýšlený projekt dokumentární monografie byl jednou provždy ztracen.
Vraťme se však nejdříve do minulosti celého projektu: v roce 1997 začal Hejtmánek navštěvovat Vláčila v jeho bytě a s realizací zamýšleného dokumentu nijak nespěchal. Zatím se spokojil s audiozáznamy převážně monologických rozhovorů. Mezi oběma muži postupně vznikl bezmála otcovsko-synovský vztah. Vláčil neskrýval svou radost ze zvídavého, o mnoho let mladšího společníka a pozorného posluchače, s nebývalou otevřeností mu odkrýval své myšlenky, vzpomínky, názory. Hejtmánek projevoval úctu a učňovský obdiv k mistrovi stále častějšími návštěvami, kameru si ovšem přinést netroufal. Čekal na okamžik, kdy od Vláčila dostane výslovné svolení. Nakonec natočil na třicet hodin zvukových pásů, než Vláčil definitivně svolil a Hejtmánek se mohl pustit do přípravy na realizaci zamýšleného filmu. Zdravotní stav Františka Vláčila se však náhle zdramatizoval - 12.prosince 1998, deset dní před stanoveným začátkem natáčení, autor Markety Lazarové upadl do bezvědomí. 27.ledna 1999 František Vláčil zemřel.

Projekt rázem ztratil pro Hejtmánka smysl, ale koprodukční smlouva s Českou televizí, podepsaná v srpnu 1999, mu umožnila spolu s kameramanem Jaromírem Kačerem nasnímat Vláčilův dejvický byt těsně před vyklizením, a následně exteriéry lokalit ze tří stěžejních Vláčilových filmů. Právě nejasná představa o výsledném tvaru odradila kameramana Jaromíra Kačera, a ten projekt na jaře 2001 definitivně opustil. Nicméně v téže době se k rozpracovanému filmu přimknul scénárista a dramaturg Jiří Soukup, který se s Hejtmánkem sešel již v létě 1998, nad textem dialogu z června toho roku. Hejtmánek nechával zvukové záznamy průběžně přepisovat do písemné podoby. Uvedený text Soukupa zaujal bezděčnou dramatickou stavbou, ovšem na filmu začal spolupracovat až v průběhu léta 2001, kdy s Hejtmánkem zpracovávali do té doby natočený filmový materiál ve střižně. Po takzvané bilanci materiálu, se rozhodli pro sepsání scénáře - dialogu, který vychází z oné zhruba tříhodinové nahrávky z června 1998. Jako herec hodný Vláčilova partu přicházel v úvahu jedině Jiří Kodet, který nabídku opravdu přijal. V ateliéru České televize vznikla věrná replika Vláčilova bytu, kde se během osmi natáčecích dní na jaře 2002 rozhovor uskutečnil.
Vzniklý tvar činí z filmu svébytný artefakt. Vzájemná prostupnost roviny dokumentární a inscenační usiluje o nový přístup k jazyku filmového vyprávění. Způsob, jímž se tu mísí přednosti obou žánrů v časové stopáži 72 minut, dokonale harmonizuje s námětem. Účelně se zde uplatní soudobý dokumentaristický trend neustálého zviditelňování filmového aparátu, tedy zcizování světa "za kamerou" na plátně. Divákovy úvahy tak nejsou podmíněny pohroužením se do promítaného filmu, nýbrž neustále se nenápadně tvoří - inspirovány filmem - své vlastní směry, své ryze individuální cesty, jak pronikat do ukazovaného světa, do režisérova myšlení, do způsobu, jak zestárlý autor komunikuje s okolím (s partnerem v dialogu, při náhlém telefonním rozhovoru atd.).
V krajině ponořené do samoty a ticha, v rozpínavé mlze mezi věkovitými stromy stojí lidská postava, drží mikrofon a tiše, se skloněnou hlavou naslouchá ševelu starých kmenů. Plouživý záběr kamery jako by z oka vypadl scéně z Markety Lazarové či Údolí včel, avšak tady nejde o plochou obrazovou citaci z jistého místa slavných Vláčilových filmů. Spíše jako by šlo o pokornou zpověď nejstarších svědků někdejšího filmování. Ledové vlny Baltského moře, jež kdysi omývaly nahá těla dvou mladých mnichů v Údolí včel, nadále olizují písčitou pláž pod nohama herce Jana Kačera, který stejně jako o bratra v příběhu Údolí včel přišel - ve skutečnosti - o hreckého kolegu Petra Čepka. Kačer před kamerou melancholicky i pietně bloumá, teď sám, a zádumčivým pohledem jako by četl myšlenky v dálavě mořského obzoru. Kamera pomalu najíždí na ušlechtilou, leč citelně zestárlou tvář. Právě přítomností kolejí pro jízdu v obraze zbavuje se záběr přehnaného patosu. Zároveň se nabízí metafora nedostupné výšky, kam se obraz jakoby snaží dosáhnout a rozestřít před námi prostor imaginace, vzpomínek, kam nikdy zcela zřetelně nemáme otevřený přístup.
V hraných pasážích z interiéru Vláčilova bytu se naopak navozuje pocit autentičnosti, a to jak kamerou z ruky Diviše Marka, tak především hereckou kreací Jiřího Kodeta. Jeho přínos filmu je více než zásadní, neboť herec se nepokouší Vláčila napodobit, ani si dokonce nepřeje slyšet z nahrávek intonaci jeho hlasu, ale sám tím starým režisérem chce být ve vší lidskosti stařeckého projevu. (Ve skutečnosti se Jiří Kodet s Vláčilem potkal pouze při svých hereckých začátcích a tehdy musel z nedostatku času nabídnutou roli odříci, druhou příležitost už nikdy nedostal.) Zadrhávání řeči v asociativním proudu myšlenek, upřímné rozlícení nad morálním slabošstvím, vřelost citu projevovaná partnerovi v dialogu a stařecká pomalost či nejistota gest si nás nepřetržitě svou sugestivností podmaňují, přestože máme na paměti inscenovanost, na niž Hejtmánek opět, sám přítomný pouze v mnohem tišší zvukové stopě, upozorňuje. Jak úvod filmu dokládá: kamera bloudí podvečerním bytem, Vláčila v něm nenachází a Hejtmánek vypráví o své touze natočit s ním film - nikdy by podobného výrazu sebelépe napsaný komentář nedosáhl, nebýt hereckého zosobnění portrétovaného. Fyzická přítomnost Vláčila - Kodeta zmenšuje prostor pro případnou mytizaci, jíž by se portrét v opačném případě stěží vyhnul.
Text scénáře-dialogu je oproti verzi publikované v Revolver Revue 51 obsahově značně zredukovaný a místy jej zjevně obohacuje improvizační expresivita Jiřího Kodeta. Hejtmánek se nesnaží primárně reprodukovat Vláčilovy postoje, nýbrž nastiňuje způsob jeho uvažování o uplynulém životě a životním díle v jejich vzájemném vztahu. Své slovní party Hejtmánek rovněž zřetelně zkrátil, čímž zdůraznil pozici obdivného posluchače. Navíc svůj hlas nenechal zastoupit hereckým projevem a sám tu střídmě hovoří, či spíše letmo, takřka nepostřehutelně připodotýká ne-četná slova, a to svým neškoleným, osobitým způsobem. Tady se sku-tečně nacházíme kdesi na záměrně nejasném pomezí dokumentárního a hraného filmu. Dojem autentičnosti je tu mimořádný.
Intimní pohrouženost potemnělého bytu se rytmicky rozevírá velkými celky krajin do prostoru. Černobílá kamera medituje v grafikách stromů, podobně jako vrásčitou Kodetovu tvář zkoumá jejich kůru. V rozechvě-lém větvoví bezlistých korun nalézá šikmé paprsky zimního slunce, zase je ztrácí, a dál hledajíc bloudí opuštěnou scenerií pod popelavým nebem. Podobně se chovají místy drásavě disharmonické a vzápětí poklidně plynoucí melodie hlubokých fléten, smyčců, ditchridy a měkce drnkané kytary. Hudební kompozice martina smolky v jednotícím duchu glosuje smutek zeboucích krajin, nebo zcela ustupuje replikám Vláčilových po-stav, znějícím jako vnitřní hlas ze zavřených úst herců, kteří se po letech vracejí na původní místa natáčení.
Emma Černá, představitelka Adelheid ze stejnojmenného Vláčilova retra, se prochází před opuštěným lesním zámečkem. Prázdné oční jamky oken, chřtán ztrouchnivělého schodiště a vůbec tíha zvetšelé budovy neotiskne v její tváři případnou depresi pomíjivosti, leč rozsvítí v ní potutelný nostalgický úsměv. Znalost Vláčilovy tvorby není pro diváka přímo nezbytná, ale kdo se v autorově díle orientuje, mnohem snáz se dostává k významovým rovinám filmového textu, jež zůstanou nezasvěcenému skryté. Nicméně některé skladebné postupy přesto působí rozpačitě. Lehce nesrozumitelně vyznívá vstup rozhovoru čtyř vzdálených postav, kde je nutné si podle promluv odvodit, o koho se vlastně jedná (František Velecký, Ivan Palúch a dva členové štábu), potažmo o čem mluví. Dále pak krkolomné inscenování citací nahodilých scén, ve kterých zmiňovaní hráli, není s to vyvážit rezonující symbolické výjevy, kde žádné reálné postavy nefigurují. Na druhé straně lze ospravedlnit zařazení sporných sekvencí odkazem k původně zamýšlené, leč bohužel nepovedené koncepci znovuoživujícího dokumentu, neboť - jak už bylo řečeno výše, film zahrnuje mnohé přístupy a formy sdělování.
Podle mého názoru jsme v Sentimentu svědky zajímavého experimentu, v českých souvislostech jde nepochybně o nevídaný projekt. Můžeme sice očekávat jeho uvedení na veřejnoprávní televizi, jenže tato forma "projekce" rozhodně kvalit zážitku z kina nedosáhne. Snímek citelně zasáhne případné obrazové ořezání působivých širokoúhlých panorám kamery.

P.S.
Porota sedmého ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě udělila v sekci Mezi moři dvě ceny za nejlepší středoevropský dokumentární ffilm 2003. Rozdělil si je slovenský režisér Peter Kerekes za snímek 66 sezón a Tomáš Hejtmánek za Sentiment.

:: O filmu
:: Fotogalerie
:: Rozhovor s Jířím Kodetem
:: Filmový plakát (pdf)
:: Scénář - dialog (ukázka)
:: Videoukázky
:: Diskuse
:: Nasazení v kinech
:: Odkazy
:: English
:: Francais
Chcete být včas informováni o novinkách? Vložte svůj email.
 
  Napsali
:: Záchvěvy života lidskýho (Cinepur)
:: Petr Kubica - Sentiment (Katalog MFDF Jihlava)
:: Cena Dona Quijota
:: Sentiment (Literární noviny)
:: Sentiment (Cinema)
:: Filmový Sentiment by se režiséru Vláčilovi líbil (HN)
:: Sentiment (Houser)
:: Člověk se kerým můžu kecat (Babylon)
:: Nečekaná záře Sentimentu (Respekt)
:: Vláčil dostal křehký pomníček (LN)
:: Byl jsem žák, který hledá svého mistra (LN)
:: Sentiment Františku Vláčilovi sluší (HN)
    © T. Hejtmánek, Bionaut, Česká televize