Od první klapky nepotřebuje Jiří Svoboda při natáčení storyboard - scénář má celý v hlavě a záběry komponuje pár minut před ostrou, po dohodě s kameramanem Martinem Šáchou. Jeho soustředění je takřka hmatatelné, stejně jako pohoda, kterou vyzařuje, ačkoliv se ručička hodin blíží k půl druhé ráno. Na "vrahy" čekal dlouho a trpělivě - přesně třináct let od dokončení posledního filmu - ale jako každý filmař ví, že denní práce jsou teprve začátkem dlouhé, filmové trati.
Jaké pocity se honí hlavou režisérovi, který tak dlouho čekal na svou první klapku?
Tomu pocitu předchází více jak půl roku příprav. Vymýšlí se herecké obsazení, dekorace, lokace… Pak když přijde první klapka je už všechno přichystáno a dáno a repliky ze scénáře konečně ožijí.
Kdy jste začal věřit, že Sametové vrahy opravdu natočíte?
Projekt jsem původně připravoval s Luxor Filmem Přemysla Pražského se kterým mě kromě studia na FAMU pojí dlouholeté přátelství, ale nepodařilo se ho dovést do finále. Dlouho jsem hledal někoho, kdo by film financoval, až se zhruba před rokem scénář dostal do ruky dramaturgovi v ČT Ostrava panu Aleši Jurdovi. V Ostravě jsem před dvěma léty natočil televizní film Udělení milosti se zamítá a Sametoví vrazi byli díky příznivému přijetí dramaturga nakonec zařazeni do výrobního plánu ČT. A víte že, co je jednou naplánováno…
Když jste psal scénář, měl jste před očima konkrétní herecké typy?
Nejsem z těch režisérů, kteří by psali takzvaně na tělo. Jistě, v několika mých filmech vystupovala Jana Brejchová, nebo Milan Kňažko, ale to byla spíš náhoda, že jsem realizoval scénáře, které věkově i typologicky jejich obsazení umožňovaly. Jinak při psaní scénáře představu nemám. Obsazení pro mne krystalizuje až během hereckých zkoušek, které v případě Sametových vrahů trvaly déle než tři měsíce. Chtěl jsem herce neokoukané a zároveň osobnosti, které by byly schopné složité vnitřní procesy postav prožít a přenést na diváka.
Nemáte problém s tím, že točíte podle reálné kauzy, jejíž aktéři stále žijí?
Scénář z této kauzy vychází velmi volně. Hraný film není dokument, pracuje s emocemi a pocity, které si autor domýšlí a herec vyjadřuje. Znázorňuje vztahy přesahující výčet faktů, která se projednávají u soudu. A ty bylo třeba vyfabulovat, vytvořit dějové linky, vedlejší motivy… Reálná kauza byla velmi složitá, zahrnovala množství dějů a vedlejších postav - původní scénář měl proto skoro tři sta stran.
Proč vás tato kauza tak zaujala?
Myslím si, že je třeba rehabilitovat kriminální žánr, který poskytuje příležitost jak reflektovat dobu. To prokazuje už několik desítek let americká, francouzská i italská kinematografie. Myslím, že kriminální žánr vytváří často daleko přesvědčivější a působivější reflexi hodnotových vztahů ve společnosti, než třeba sociální drama. V tomto žánru jste držen nezbytností udržet pevný příběh, ukotvit hrdiny a to je to co mě na kriminálkách láká. Kauza, jejíž motivy byly na počátku mého filmového projektu, byla ve své době naprosto ojedinělá, nová - tvrdostí, cynismem, charakterem zločinců - hrdinů, kteří vzali úspěch a peníze jako základní životní měřítko a tento přístup vystupňovali do obludných rozměrů."
Můžete to přiblížit?
Nic, ani vražda není mravní překážkou, je-li na jejím konci úspěch. ‚I zločin může být úctyhodný, pokud přináší úspěch', cituje jedna z postav Senecu ml. Lákala mě ovšem především komplikovanost vnitřního světa postav. Jsou věci, které si nevymyslíte, pokud nežijete v určitém prostředí. Scénárista vytváří většinou postavy se srozumitelnou vnitřní kauzalitou, odpovídající jeho životním zkušenostem. Ale v realitě, kterou kauza orlických vražd exponovala, se stává, že postavám ve vývoji nerozumíte. Mají v sobě cosi jako absolutní zlo a zároveň i vše co funguje ve vztazích mezi normálními lidmi - potřebu lásky, úspěchu, ocenění druhými a podobně.
Máte na mysli postavu hlavního vraha Křížka?
Přesně tak, to je jedna z nejtěžších a přitom herecky nejvděčnějších rolí. Je nelineární, pro diváka nečitelně se vyvíjející, složitá… Jakoby to bylo víc osobností zasunutých do sebe. Pro Honzu Dolanského, s kterým jsem před dvěma léty natočil film Udělení milosti se zamítá, je to velký úkol a velká příležitost. Rozporuplné emoce u diváků vzbudí podle mých představ spíš Karel Hrubeš, který projde jakousi pekelnou katarzí ještě dříve, než ho zasáhne světská spravedlnost.
Nebude to trochu depresivní portrét doby nedávno minulé?
Portrét doby není zcela přesný termín. Není to omalovánka, je to příběh o určitých hodnotových orientacích, o tom, co se s lidmi stane, když všechno své usilování soustředí na hedonismus, na touhu vlastnit, žít a užít si. A klidně i na úkor druhých lidí…
Vaše soustředění při práci je obdivuhodné, neděsí vás jak hektické tempo natáčení jste zvolili? Dvoudílný televizní film a celovečerní za pětatřicet natáčecích dní…
Nemyslím na to. Nikdy jsem nerozlišoval televizní a filmové projekty. Vždy je pro mě důležitá atmosféra, záběrová skladba, asociace, exprese vyjádřená osvětlením, objektivem, postavením kamery a jejím pohybem. Nikdy mě nebavilo dělat tzv. televizní inscenace v papundeklových kulisách. Film je velmi specifický a ve vjemu diváka velmi pravdivý obraz světa. Mezi divákem a plátnem, či televizní obrazovkou není žádná distance. A tam, kde taková distance vzniká, ztrácí se prostor pro emoce, které jsou předpokladem jakéhokoli uměleckého sdělení.
Jan Dušek