Pusinky

Blog Venduly

20. 9. ( EPILOG )

Konečně net, konečně maily, konečně CIVILIZACE! Jestli to není moc velkej šok. Z Holandska do Německa, z farmy, z toho neustálýho bordelu, smradu hnoje a bučení do týhle pinktlich naleštěný řadový vilky, na balkóně jsou muškáty – a na zahradě – NEKECÁM! – stojí trpaslík. Kdepak ho asi koupili? Že by někde na E55? Pán domu je rozenej soukmenovec. Břicho po tuplácích piva, zadek si vozí v mercedesu (aby sousedi viděli) a včera mi vysvětloval, k čemu je kterej čistící prostředek. Mluvil o tom tak vášnivě, že jsem jenom čekala, až mi naleje panáka Cifu nebo Cillitu, ať si přivonim a ochutnám! Taky mě seznámil s funkcí každýho jednoho ze čtyř mopů. Jeden má takový ty látkový proužky, druhej provázky, třetí a čtvrtej molitanovou placku, ale každej jinak velkou. Ty vole! Divím se, že po mně na tohle nepožadoval diplom z VŠF (fickovací). Ráno vstanu a hned mám za zadkem blonďatýho HELMUTA (jenom mu tak říkám, jmenuje se Hans), kterej ječí: Mutti, Mutti, protože Mutti mu odchází do práce. Já mu pak musím utírat dvaceticentimetrovou nudli. MUTTI Barbara dělá někde účetní a taky tak vypadá. Asi jako ten barák. Pinktlich. Zařezává. Posledně si zabodla dvanácticentimetrovej podpatek do ďuzny mezi dlažkama před garáží a vyndala už jenom botu. Bez podpatku. Měla z toho hysterák ještě večer a pořád opakovala, kolik stály euro. Vypadala jak nějaká šamanka v džungli – achcig ojro, achcig ojro… kvílela, jako kdyby zaříkávala podpatek, aby sám přiskákal a přilepil se zpátky. Vendulko, kam ses to dostala? No jo, nechala jsem se ukecat od tý příšerný Ireny, který farma taky nevoněla a tvrdila, jak je super dělat au pair v Deutschlandu. No, nevim. Němčina mi drnčí v uších ještě hůř než holandština a mezi makačkou ve chlívě a hlídáním Helmutka, kterej je evidentně hysterickej po Mutti, nevidím moc velkej rozdíl. Ale musím VYDRŽET. Protože domů píšu, jak se tu skvěle, jak vydělávám a učím se jazyk. Zrovna před fotříkem a před mamčou nebudu brečet, že mezi FICKOU a EUROFICKOU fu©k není žádnej ROZDÍL. Ani mezi tím, jestli je Vendulka SPD nebo není SPD. Není. No a co?

21. 8. - 29. 8.

Příběh filmu Pusinky.

18. 8.

Nevěřily byste, co se stalo, milé děti. Vendulka má pozítří odjet z tý třípokojový díry s umakartovým jádrem a bojí se, že se jí bude stejskat! Tohle naposledy zažila, než jela na školku v přírodě, kde si zpívala: Kde je moje máma, kde je kdo ji zná, někde za horama, na mě vzpomíná…. Včera u telky rozhovor jak z Kameňáku – otec si evidentně prdnul. Máma znechuceně: Že by ses omluvil? Fotřík: A proč jako? Máma: Něco ti ulítlo. Fotřík: Neulítlo. Bůhví, co si slyšela. Máma naštvaně: Aha, tak to bylo asi od Karbanů. Fotřík v klídku: Asi.

Jindy by Vendulka vystřelila vzteky, jak jsou oba hnusný (na mamčině místě bych to snad radši nekomentovala, ale ne, ona to rozpitvává!) Jenže Vendulce hráblo! Uvědomila si, že tyhle odporný hovory už nebude slýchat. Nejmíň čtvrt roku. To je konec, já snad ještě budu mít ráda fotříka, s jeho andulkama, srkáním polívky a smradem, když přijde nahulenej od Bansethů. Nebo jenom naplňuju přísloví, že člověk si zvykne i na šibenici? To je možná odpověď na moji věčnou otázku: jak s ním mamča může vydržet. No, ZVYKLA SI. A občas se asi zasní, jako ta ženská ve špičkový reklamě na Margotku. Co je ve snu se svým Václavem někde v Karibiku…TOTÁLNÍ úchylnost. Jenom ať takhle nedopadnu. LEKLA jsem se SAMA SEBE. Koupala jsem se a přes jádro slyším chrchlat starýho Karbana zespoda a napadne mě: no, tohle chrchlání už taky zejtra neuslyším. Vendulko, Vendulko, nejvyšší čas změnit působiště. I když – od fotříka a Karbana ke krávám, aby to nebylo z bláta do louže. (Další přísloví… já jsem ale dneska ORIGINÁLNÍ.) Radši si půjdu balit starej bágl, se kterým jezdil na čundry ještě Tomáš. Milé děti, Vendulka se s váma loučí, pořád ještě ve stavu SPD (stará panna dosmrti). A pevně doufá, že se to změní, než dojede na hranice!!!

22. 7.

Tak, mám děsně dobrej pocit, že jsme ty vodírače vyfuckovaly! V pátek jsme si zas v půl druhý vymyslely, že musíme jít vyřizovat Holandsko do agentury – většinou se nám tak třikrát do tejdne povedlo na něco se vymluvit a nemusely jsme FICKOVAT stroje. Přiběh ovšem ten pidlovokej šéf, prskal na nás (DOSLOVA), že tohle děláme opakovaně a že za nás makaj ostatní zaměstnanci… bla bla bla. Karolína na něj celkem nastoupila, že jsme tu načerno a nebude nás vydírat a domluva byla klasicky na osm a půl hodiny a na jeho přesčasy nejsme zvědaví. Byla poměrně OSTRÁ, já se teda chvilkama přidala, Iška ne, je v tomhle fu©k hrozná srač… Dědek nejdřív řval nějaký kecy, že nám o přesčasech říkal, ale potom zaječel, že jestli se nám to nelíbí, můžeme jít. Asi nepočítal s tím, že fu©k vypadneme. Důchodkyně civěly pobouřeně, ale i obdivně. Ty jo, než bych skončila takhle, radši si v šedesáti něco šlehnu! Nechaly jsme si zaplatit, šly do toho Mekáče a daly jsme si každá big mac menu. V pohodě jsme se koukaly na zoufalce, co tam lítaj za pultem a říkaly jsme si, jak jsme svobodný. Akorát doufám, že to nějak přežijeme v Holandsku. Já fu©k nejsem zvyklá na to, aby mě někdo tímhle způsobem prudil! Doma samozřejmě další kecy – a VRCHOL – od fotříka! Kterej se válí už deset let v invalidním důchodu, přitom mu nic není. A další VRCHOL: dorazila mamča a přidala se k němu! Že prej kdyby se takhle chovala ona, chcípneme hlady a vyhoděj´ nás z bytu. A ještě na mě vyrukovala s tím, že nás pošlou z Holandska rychle zpátky! Měla asi blbou náladu. Na mně si jí ale vylejvat nebude! Řekla jsem jí, že odírat se v Holandsku taky nenechám. Kdyby se sebou nenechala tak vláčet všema těma právníkama a šéfama, chovali by se k ní jinak. Chce to určitou hrdost. Vypadala, že jí klepne a HODILA PO MNĚ HRNEC! Normálně hrnec, ve kterým míchala těstoviny s omáčkou. Bylo to všude. Otec se nejvíc vztekal, že se mu splašily andulky, mamča utekla do pokoje a bulela a já to musela uklízet. Stejně je zeď flekatá od kečupu, jako kdybysme tu někoho zamordovali. Všechno jenom kvůli tomu, že je hysterická. Ať už jsem radši pryč!

9. 7.

Ty jo, to je ale totální krize!! Holky se prostě zasekly, že ani náhodou nepůjdou makat někam do KFC, do Mekáče nebo doplňovat zboží do hypermarketů. Tu skvělou práci z loňska jsme zavrhly okamžitě, měly jsme tenkrát 10 procent z tržby a jestli si dobře pamatuju, stačilo nám to tak na dvě flašky vína denně. To bysme si moc nepomohly. Do Holandska potřebujeme aspoň minimální rezervu. Mamča mi nedá ani korunu, dohodly jsme se, že mi odpustí autoškolu. Jo, na druhej pokus jsem to UDĚLALA! Překonala jsem se a poprosila jsem otce, ať mi půjčí tu svojí CHCÍPLOTINU a vyvezla jsem mámu na výlet. (Na fotříkovy kecy jsem kašlala!) To mě taky stálo nějaký prachy, žere to jak stará kráva, a to jsme jely jenom za Tomášem do Říčan. Podívat se na jeho pozemek. Zůstaly jsme tam sotva hodinu, asi už mu úplně hráblo. Neumí žvanit o ničem jiným než o tom, kolik stojí která klika od dveří a mísa na hajzlík. Jako by záleželo na tom, jestli tam bude mít JIKU nebo Kalderei… (nebo Kaldewei nebo se ta firma jmenuje jinak? Nevím, zapamatovala jsem si jen tyhle, ale dával nám přednášku, jako by byl obchoďák s WC mísama.) No, asi to jedno není, jeho h… je už tak vznešený a dobře situovaný, že v nějakým ŠUNTU plavat nemůže. Radši na to ani nemyslím! Mamča je vystresovaná za něj, že si vzal velkou hypotéku a co když jí neutáhne. No a? Ne že bych mu to přála…

Tak zpátky ke koblihám a k rohlíkům, kde jsme nakonec skončily. Že prej je to rodinná firma, že to tam bude pohoda… věřit něco Karolíně! KECY, KECY. Dřeme jak larvy. Kdoví, kde ten kontakt zas sehnala, podezírám jí, že se jí líbil jeden pekař – je to skoro vedle jejich baráku. Ona je schopná všeho. Tím pádem má ještě jednu výhodu. Vstává za deset minut pět, my s Iškou ve čtyři. Směna je od pěti do půl druhý, teda ta oficiální! Vypadá to, že ten rodinnej podnik je větší otročina, než všechny fast foody dohromady. Čeká se od nás, že budeme makat přesčas jako všechny ty zapálený důchodkyně. Drhnout stroje a podlahu. Jako by nestačilo, že se tam potíme u pecí a já speciálně nad tím rozpáleným olejem. KOBLIHU už nemůžu ani vidět! Navíc děláme načerno. Párkrát jsem se už spálila, mám normální STIGMATA (za chvíli budu vypadat, jako že se schválně SEBEPOŠKOZUJU, jako Iška). Kdyby se mi něco stalo, nedostanu ani korunu, vyfuckujou mě. A nic moc nevydělám. Každej den hned po „šichtě“ jdeme s holkama do sámošky. Kupujeme si utopence, nakládanej hermelín, kyselý okurky, salámy, pivo… I když Karolína dělá s Iškou u rohlíků, sežraly na začátku taky MILIÓNY KOBLIH a bylo jim blbě. Jediný štěstí je, že nejsou takový vedra, jinak bysme se upekly taky. Fuj… máma zrovna peče nějakej koláč, to je ale HUMUS. Nemůžu sladký ani pečivo ani cejtit. A nejhorší je, že furt KYNU. Asi jenom z toho koukání na koblihy, protože fakt jsem po prvních třech dnech už žádnou strčila do pusy. Někde jsem četla, že to fu©k je možný, přibírat z koukání nebo dokonce jenom z čuchání!

28. 6.

Uvědomuju si, jak jsem si vždycky ještě ze všeho dělala srandu, jak jsem to zlehčovala, abych se nemusela fu©k zbláznit… z Libora a z tý jeho anorektičky, z přiblblejch fotříkovejch úletů, z toho, jak se mi sloupal ksicht… ale už nemůžu. VENDULKA UŽ MÁ DOST, chápete to, vy tam nahoře?! Tak proč mi to nepřestáváte sypat v tvrdejch?! Jestli jsou minulý životy, musela jsem bejt strašná SVINĚ, jinak to není možný. Neměla jsem včera ani chuť zapsat, ale dneska přišla ta poslední kapka… neudělala jsem ty zkoušky v autoškole a budu muset na další termín! Jo, kapka, hovno kapka, byl to celej vodotrysk (jo, a už zas si z toho dělám srandu, i když je mi strašně… to je asi nějakej úchylnej zvyk… ) Prostě po těch vedrech přišly přívalový deště. A já MUSELA vlítnout do obří louže, která tam byla v díře u kraje a ZLEJT babu, co šla po chodníku, i s tou pitomou taškou na kolečkách, ve který měla nákup… Vřeštěla, že bude chtít náhradu škody. Asi zaplatit mokrý rohlíky. Takže mě vykopli. Kvůli tomu, že jsem nedávala pozor na STAV VOZOVKY. Pro fotříka super zpráva, mohl na mě dělat ramena. Seděl u klece, čuměl na svoje nový andulky a pronášel kecy, jako že to čekal a že mi to mamča neměla platit, že jsem poleno. Mám chuť mu ty andulky zardousit, ale ty za nic nemůžou. Ne, dneska si srandu nedělám. Kvůli komu jsem jela v sobotu večer na vesnickou dízu? Martin se tvářil, jako když neví, kdo jsem. Zeptala jsem se, jestli jsem se tak změnila na Pálavě. Že jsem sice na kolech zhubla tři kila, ale pořád jsem si ještě podobná. (Jo, to bylo taky něco, značka „hon na posledního“. Já na tom svým starým krámu po Adamovi, poslední v „pelotonu“. Když jsem je dohnala, skoro jsem vyflusla plíce. Všichni už byli odpočatý, protože na mě čekali a zas vyrazili… a takhle furt dokola!) Řek, že si potřebuje promluvit. Šli jsme k rybníku a tam mi oznámil, že ho to hrozně MRZÍ, ale že je TEPLEJ!!! A že to pořád chtěl zkoušet s holkou, ale asi to nejde a asi jsem byla poslední pokus! Copak jsem nějakej KRÁLÍK?! POKUS!!! Ječela jsem na něj, že si dělá snad prdel, že se takhle s citama nehazarduje a on se rozbrečel! Brečet jsem snad měla já, NE? Měl ještě tu drzost se zeptat, jestli bysme nemohli zůstat přáteli (přesně tohle řek!) Tak jsem od toho rybníka utekla a odjela stopem domů. To přeci není MOŽNÝ! Mám šílenou depku, už si jenom notujeme s Iškou. A obě chceme pryč, chceme do Holandska. Nemám sílu, abych si z toho všeho, co se mi za poslední rok stalo, dělala srandu. Je mi prostě jenom BLBĚ. Strašně, nepopsatelně a odporně BLBĚ.

15. 6.

Moje přítomnost vypadá NADĚJNĚ, snad poprvý od LIBORA! Vyrazily jsme minulej týden s holkama na tři dny na chatu ke Karolíně. Přes den jsme se válely na zahradě, četly jenom dementní časopisy (CLAUDIE, CHVILKA PRO TEBE) a kašlaly na rady typu „opalujte se jen před 11 hodinou dopolední a po 15 hodině“. Ne, SMAŽILY jsme se radostně zvlášť přes poledne, rakovina nerakovina. Dokonce já jsem VYVALILA svoje ŠPEKY – pod podmínkou, že si dáme deku za barák, kde je živej plot, takže tam není vidět. (Jo, absolutně nechutná věc: přibrala jsme z těch maturitních nervů 2 kg!) Večer je vesnická díza a pouštěj´ tam neuvěřitelný prásky typu Katapult, Brutus, Helenka Vondráčková… Ani nevím jak, začínám se bavit s klukem tak 28 – 30, nevypadá, že by byl odtud – a taky není, jezdí sem na chatu rodičů. Karolína ho zná od vidění. Okamžitě mi ho začne znechucovat (je mi jasný, že ji štve, že ho zajímám já – ten její Filip je v hajzlu…) Kašlu na ní, jdeme se projít k rybníku, JE DOKONALEJ!!! Dělá obchodního zástupce. Docela drsně mu řikám, že kravaťáky nesnáším, tvrdí mi, že on taky ne, takový ty kancelářský – proto jezdí. Bavíme se o mých blížících se zkouškách v autoškole a slíbí mi kondiční jízdy. U rybníka K, P1, P2, ale děsně žerou komáři a Martin je utahanej, najezdil šest set kilometrů. Další den celej projezdíme spolu… a je to JÍZDA!!! Nemůžu tomu UVĚŘIT, Martin vypadá strašně cool, má tmavý vlasy, hnědý oči, na kterejch ULÍTÁVÁM, je v pohodě, mluvíme spolu úplně o všem… Máme asi tři zastávky v lese, vypotřebovala bych všechny zkratky… akorát nedojdeme k PS… (Takže stále ještě SPD.) Martin říká, že přeci nemusíme tak pospíchat a že si to nezasloužím. Karolína se tomu chechtá, ale já se na ní můžu vysr…. SLIBUJU SI: TENTOKRÁT SI TO NENECHÁM ZKAZIT!

1. 6.

Že by se všechno obracelo k lepšímu? UDĚLALA JSEM TO! Byla jsem z toho tak hotová, že jsem snad skoro celý tři týdny jenom pařila a pařila a užívala si TOTÁLNÍ SVOBODU (jo, co kdybych o tomhle povyprávěla Pískařovi? Napsala mu o tom ještě jedno maturitní písemku…) Fakt je, že mezitím nějak prošuměly přijímačky na vejšku. Stejně jsem čekala, že se nedostanu. Ani jsem o ten pajdák nestále. Jenom mamča… vypadala, jako kdyby se jí skoro ulevilo. Že jí zmizím do Holandska a nebude do mě muset cpát prachy? Sakra, nebo si to NAMLOUVÁM?? Ale teď už je to fu©k. Každopádně, jestli bych měla před každou zkouškou zažívat ty předmaturitní NERVY, radši nikam nechci. Bylo to PEKLO!!! Karolína jako vždycky proplula, ale jak, to nechápu! Musela se snad učit tajně po nocích (no, spíš k ránu), protože na chatě jsme furt jenom kecaly, chodily k rybníku, večer do místní hospody, dopoledne jsme se léčily z KOČKY… jestli jsme do těch otázek čučely dvě hodiny denně, je to moc. To byl ale HYSTERÁK, den předem!!! Čeština šla, tu jsme s Pískařem drtili od začátku roku, na angličtinu jsem se přeci jen zaměřila na chatě a aspoň každou otázku párkrát přečetla, protože z tý jsem měla fu©k stažený půlky… ZSV celkem pohoda, spousta okecávaček, tak jsem se spolehla, že nějakou dostanu (vytáhnout si jako Iška tu ústavu, tak jsem v pr…) Ale biologie! Uměla jsem SLOVY PĚT OTÁZEK!!! Ty vole… a pak ty zbytky, co jsme probírali letos. A já si jednu z těch pěti (TROJKU) vytáhla. Takže nakonec čeština dva, anglina tři, ZSV dva a bio taky dva. BOMBA! Ale DOST. Tohle je za MNOU a já budu žít přítomností!!!

24. 5.

Přísahám, že jestli to udělám, tak:

- už nikdy nebudu lhát mamče

- budu jí chodit pomáhat nejenom když si o to řekne

- nebudu mít kecy, že si s fotrem zkazila život

- zaplatím jí konečně ten dluh za autoškolu (půjdu na brigádu)

- nebudu doma brát flašky od piva a nosit je vrátit

- zanesu na hrobeček Žluťáka a Zelený kytku

- budu se učit na přijímačky

- začnu držet dietu

- nebudu do lidí rejt, zvlášť ne do Išky (pomohla mi, když jsem dneska byla totálně hysterická a řvala jsem, že zítra nikam nejdu)

Panebože, tak co mám ještě slíbit? Nemůžu usnout, jsem vyřízená, NA DNĚ, proč jsem s Karolínou jezdila na tu zasr… chatu? Mělo mi dojít, že jí klapne všechno a mě zejtra od maturity vyhoděj´, to je klasika, Vendulka je smolař, TOTÁLNÍ A NAPROSTEJ.

Pomoc, měla jsem diazepam (přinesla Iška) a pivo a diazepam a pivo a pořád nemůžu usnout.

POMOC!!!!!!!!!!!!

12. 5.

Tak včera jsem ještě na kus papíru načmárala tohle (když už jsem skoro usínala, najednou mě to napadlo):

Nepoznala jsem to

Všechno má svojí vůni, ale

ZRADA zrada

Ta určitě smrdí

Ta tak hnusně páchne

Před tím smradem

Nejde zmizet

Nemůžeš se nikde zavřít

Zablokovat ostatní

Sebe

No jo – i sebe –

Svojí soustavu

Pro vnímání různejch věcí

Teď toho omamnýho

pachu

Nepoznala jsem to

DÍKY – díky za to

Že se nedusím

Nezalykám se

Bejt na světě

Pořád se zacpaným nosem

To musí – to je

Hrozný

Bejt na světě sám

Úplně sám

A ještě se dusit

V prázdným pokoji

Prázdno v hlavě

Jen v krku

V krku plno ubíjejícího plynu

Chce se ti zvracet

Nejde to

Bezmocně házíš rukama

Pliveš z okna

Strháváš žaluzie

Nezvládáš to

Neumíš zapomenout

Odpustit

Myslím, že je to chyba

Tvoje chyba

Ale VLASTNĚ…

… nepoznala jsem to (?????)

11. 5.

Jsem totálně nasraná. Píšu NS, ale na to taky seru. Ať mi daj všichni pokoj!!! Mamča se sem před chvílí cpala, proč jako řvu, jestli mě snad nepustili k maturitě nebo co. Tak jsem po ní jenom hodila vysvědčení, aby ho viděla a uklidnila se, že k tý ZASRANÝ MATURITĚ můžu. Klidně si s ním může… Je to humus, je to nechutný. Pískař mě vždycky nesnášel, vždycky mě bral jako póvl, kterej nemá co dělat na gymplu, aristokrat blbej. Ty jeho historie! Furt jenom žvaní, jak nemoh učit, jak nemoh nic dělat, jak myl okna a makal v kotelně. Že tam nezůstal!!! Nesnáší mě, protože podle něj jsem ta dělnická třída, co mu tak strašně ublížila. A co je mi do toho? Co je mi do jeho keců o revoluci? O disidentech? Kolik mi bylo, když on tam krákoral s Krylem, na Václaváku? A přišel jenom aby nás prudil, jak si ničeho nevážíme (hlavně svobody, ha ha ha)! Co to je, ta jeho svoboda? Že jako můžu jet do Řecka, jo? A jak asi, když na to nemám? Měla jsem se na Zahrádce spařit do bezvědomí, aspoň by mi nebylo tak na blití. Dal mi trojku z písemky za ODKLON OD TÉMATU!!! Jakej to byl odklon! Jemu se prostě nelíbil můj názor. Dostali jsme témata: 1. Jiný kraj, jiný mrav (fejeton na základě vlastních cestovatelských zkušeností) – fakt super. Normální DISKRIMINACE, protože jaký já mám asi zkušenosti? To jsem zavrhla hned. 2. Někdo to rád hloupé – úvaha nad kvalitou televizních pořadů. Mně stačí, že jsou u nás ty pí…. furt puštěný. Když to není nějaký přiblblý šou (naposled BAILANDO), tak naši čuměj na seriály. Ulice, Ordinace… ještě chybí Krematorium a Bordel! Ne, lepší by bylo KREMACE a EREKCE. Hm, třeba bych se tím jednou mohla živit. 3. téma: Kniha, kterou nosím v kapse, je celý můj život. Volný útvar. Super. Přesnej Pískař. Já ještě docela čtu, ale jsou u nás lidi, co přečetli tak leda pár článků na netu. Taky to psali asi tři. No, a poslední byla ta úvaha: B.Shaw: „Svoboda znamená odpovědnost. To je důvodem, proč se jí většina lidí bojí.“ Tak jsem začla psát o tom, že se jí lidi nebojej, ale stejně je jim prd platná. Že to není žádná svoboda, když dělají jak otroci někde v prádelně jako moje máma. Ten HNUSÁK! Když mi tu práci dával s tou trojkou, ironicky říkal, že kromě feministický (Iška) má ve třídě i marxistickou buňku. Co to mele? Náhodou jsem z toho byla dokonce na dějepise zkoušená, loni – a dostala jsem čtyřku. Politika mě vůbec nezajímá. Je normálně PARANOIDNÍ! Jenže úplně nejhorší bylo, jak se podíval na Išku, která evidentně chtěla něco říct. Přímo jí vyzval – jestli má jinej názor. A ona sklapla. Normálně zbaběle sklapla. Vím, že by ničemu nepomohla, ale proč jsem na ní musela vidět, jak má strach? Jak si ho nechce postavit proti sobě!? No jasně, dostala jedničku a ještě jí chválil a navíc, budeme přeci maturovat, tak co kdyby si na ní zased? Je mi BLBĚ!!! Ze všeho a ze všech. Jdu spát.

4. 5.

To není možný, co se u nás doma zas stalo! Opravdu neznám úchylnější rodinu. Fotříkovi chcíply ty jeho andulky. Nikdo sice neví, co se jim stalo, ale kdo je podle fotříka asi tak „má na svědomí“? Já a mamča. Není jistý, která z nás je tím masovým andulčím vrahem. Prej jsme jim ZÁMĚRNĚ daly nějaký blbý krmení (je fakt, že mamča ten den přinesla novou krabici z Lidlu nebo z jakýho příšernýho krámu, která byla superlevná, tak nevím… jestli si to někdo nesplet s jedem na krysy…) Nebo jsme jim ZÁMĚRNĚ nedaly dost vody. Nebo jsme jim ZÁMĚRNĚ daly tý vody moc (takže se PŘECHLASTALY, což by mi na ně docela sedělo, když jsou to fotrovy andulky!) Každopádně, ať už jsme udělaly cokoliv, prostě jsme to udělaly schválně, abysme ho zničily, zdeptaly a vzaly mu tu JEDINOU radost, kterou na tomhle světě má. Za trest jsme musely ty ubohý ztuhlý tělíčka nandat do krabice, fotřík si zašel k Břendovi koupit motyčku a cestou se stavil pro placatku rumu, a vyrazili jsme všichni tři do lesoparku na FUNUS. Divím se, že nepřibalil kytaru, aby jim zahrál nějakej svůj tesknej song. (To asi udělal večer v hospodě.) Stáli jsme v tom lesoparku jak tři trubky, kolem jezdili lidi na kolech, maminky s kočárkama, relaxační běžci… a všichni se na nás dívali, jak nehybně stojíme na kraji toho jehličnatýho kousku a civíme do země. Nejspíš si mysleli, že tu pořádáme rituál nějaký SEKTY. A vlastně jo, sekty andulek „Žluťáka“ a „Zelený“. Kdo ale asi tak musel vykutat hrobeček? Mamča, a já jí pomáhala. Můj otec stál a ronil slzy. Vsadím se, že kdyby se něco stalo někomu z rodiny, NIKDY takhle nezaslzí. Pak jsme andulky mrskly do díry a fotřík je OSOBNĚ zahrnul hlínou! Vypadal, že klesne na kolena a bude bít hlavou o zem. KRIZE. Ale já vím, proč s tím dělal takový divadlo. V mámě samozřejmě vyvolal obrovskej pocit viny, protože to podezřelý zrní kupovala ona (ale krmila jsem s ním já!!!) a tak mu ještě dala prachy, aby mohl jít do hospody. Přivedla ho po půlnoci sousedka, protože si spletl patro a dobejval se do jejích dveří. Mamča vypadala, že se zhroutí, jak se před ní hrozně styděla. Ale stejně mu ráno nevynadala, ještě mu uvařila vyprošťovací polívku. Všechno, co jí štve, si nakonec stejně vylije na mně. Odpoledne jsem jí šla pomoct s prádlem pro právníka a řekla jsem jí, ať zkusí ten Lidl nebo jakej to byl diskont, kde koupila to zrní, žalovat o nějaký slušný prachy, že bysme se snad konečně mohli dostat z těch sraček. A pak bysme postavili andulkám pomník. Byl to pochopitelně vtip. Jenže matka byla mizerně naladěná a štěkla na mě, že jestli se mi u nás nelíbí, můžu táhnout. Ani neví, jak bych to ráda udělala. A jak to taky udělám – po tý debilní maturitě!

22. 4.

Vendulko, Vendulko, cos to zase udělala! Milé děti, jak je stará, tak je blbá, měla by začínat tahle pohádka o ošklivým káčátku, který se nikdy nestalo labutí. Nestačilo mi asi, že jsem další prachy od mámy utratila za anti-celulitidní krém. Aby toho nebylo málo, řekla jsem si, že na sebe bud DBÁT!! Jako správná ŽENA. Pořád se mi dělají debilní ťupky, jako kdybych byla ještě v pubertě. Takže je jasný, že mi nestačí pleťovka za padesátku. Rozhodla jsem se do sebe INVESTOVAT. Od mamči jsem si ale musela půjčit a vyslechnout si, že jí dlužím už za autoškolu a že moje sliby jsou… bla bla bla. Nemůže za to, ale leze mi tím děsně na nervy. Nejdřív se měla zamyslet, jestli mi zvládne zajistit moje potřeby – než mě měla! No nic. Nakonec jsem dostala pětiklíště a vyrazila jsem. Koupila jsem si peeling, denní krém, noční krém a vyživující esenci pro oči. Milé děti, PATLALA jsem ten SAJRAJT na sebe pět dní a pět nocí. Výsledek? Normálně se mi SLOUPAL KSICHT! Kdybych ho vzala rašplí, dopadlo by to stejně. TY VOLE! Vzpomněla jsem si, jak jsme s holkama kecaly s tím kožním a tou „akutní poleptaninou“, když jsme chtěly jít ZA. No, já bych tam teď mohla naklusat a razítko bych určitě dostala. Kdoví, jestli by mě nenechala doma. Mám TRAUMA, že v tomhle stavu musím do školy. Vypadám jako spařený tlustý prase. Fakt jsem z toho NERV. Co do těch sraček dávaj? Ředidlo? Ptala jsem se Karolíny, její matka si prej nekupuje krém pod tisícovku. To se asi pos…, ne? Kde bych na to vzala? Za chvíli je prvního máje. Myslela jsem si, že ještě třeba narazím na někoho, koho bych mohla odtáhnout pod rozkvetlou třešeň (HA HA, jak jsem naivní!!!), ale tahle naděje je definitivně v hajzlu. Nikdo by se mě nedotkl ani NÁSADOU OD SMETÁKU, vypadám jak postižená LEPROU. Jo, a ty hnusy jsem vyhodila. Ať si je najde ta socka z přízemí, co se hrabe v popelnicích. Koupila jsem si modrou indulonu a mažu si jí na ksicht po kilech.

9. 4.

Dnešní zápis asi nebude moc pozitivní. Včera jsem musela jít naproti mamče do tý nový práce. Nevěděla jsem, že to tam vypadá tak hrozně. Hledala jsem to, pak jsem musela sejít asi milión schodů. Typický – NAHOŘE hotel, DOLE všechno ostatní. Mamča vypadala v prádelně… no, taková maličká, tahala ty těžký balíky, úplně zpocená. Najednou mi jí bylo strašně líto. A otce bych nejradši zabila! Když jsem odcházela, ŽRAL fleky a krmil jima ty svý dvě debilní andulky. VELKÝ ŠÉF mamču buzeroval. Jenom mlčela. Před hotelem měla sraz s tím právníkem, co mu žehlí. (Proto jsem tam šla, abych jí pomohla s taškou.) Taky kretén, omlouval se, že jí zaplatí až příště. HAJZL. Kdoví kolik vydělává a nemá pětistovku!!! Mamča říkala, že má barák v Průhonicích za pět mega a ještě remcá, jak je ta jeho hypotéka děsně nevýhodná. Já bych mu vzala kufry a nacpala ho do našeho bytu, kde je slyšet každý spláchnutí… co spláchnutí, to debilní žbluňkání, když jde soused na hajzl a já už poznám, že byl v hospodě, protože to cáká o mísu snad půl minuty! A ráno si vždycky na záchodě zapálí, takže to smrdí až k nám. Pak ho přebije fotřík, kterej má taky tenhle zvyk. Brát si na hajzlík cigára a časák. Ale o co my jsme horší než on??? Právník… Nebo Libor z banky??? Budu jednou stejná? Budu vydělávat čtyřicet litrů měsíčně a přitom si budu stěžovat, že mi šéf nepřidal? Já těžko, když jsem si dala přihlášku na pajdák… Ještě že jedeme do Holandska, sice ty přijímačky zkusím, ale v podstatě mi každej může políbit… No nic.

Stěžuju si tady – a přitom pak jsme šly s mámou do toho centra, koupila mi ty džíny. Říkala jsem, že je mít nemusím, když jí právník nezaplatil. Řekla, že mi je CHCE koupit. Za maturitní písemku. Teď se STRAŠNĚ STYDÍM. Neměla jsem si je nechat koupit!!! Večer jsem šla s holkama oslavit, že máme za sebou už aspoň písemky. (Máma mi ještě dala dvě stovky a já si je zase VZALA!) Nějak jsem se nemohla udržet a pořád jsem ryla do Išky. Přitom vím, že za to nemůže – že mají peníze a my ne. Ale NEMOHLA jsem si pomoct. Nakonec to ale dopadlo celkem dobře. Ani jsme nebyly moc NS. Spíš taková náladička. Čtu teď Remarqua – tohle se na nás přesně hodí: „Jako přikovaný seděli jsme na barových židličkách, hudba šuměla, svět byl jasný a silný, rozpaloval nás… barový pult se proměnil ve velitelský můstek života a my jsme bouřlivě vyplouvali do BUDOUCNOSTI…“

23. 3.

Šíleně se těším do Holandska. Mamča ani není proti. Dala mi podmínku – udělat maturitu. Celkem by nebyla ani proti tomu, kdybych si o rok odložila školu. Trochu mě tím i naštvala. Vidí, že bude O JEDEN KRK MÍŇ! Vyloženě se TĚŠÍ! Kde to jsme? V baťovský kolonii za hospodářský krize?? Na netu psali, že průměrnej Čech vydělává poprvé nad DVACET TISÍC. Kdybych já měla dvacet litrů, jdu si okamžitě koupit něco pořádnýho na sebe. Abych zakryla ty ŠPEKY. Halině se taky určitě líp zakrejvaj v hadrech od Versaceho. Kdyby měla nakupovat u vietnamců, vypadala by asi jako ta domovnice, co jí hraje ve Vrať se do hrobu. … No, ale o tom jsem nechtěla psát. Doma bylo minulej víkend zas KINO. Mamča si vymyslela, že budeme malovat. Hned mě zotročila (že prej, když už mi odpustila uklízení u ní v práci – za ten průser s omluvňákem, musím aspoň tohle…) Poslala otce do drogešky pro barvu. KLASIKA! Vrátil se až za hodinu a půl a smrděl pivem. Prej se s chlapama u Bansethů radil, jestli vzít PRIMALEX nebo nějakou z těch novejch značek. Nakonec vzal PRIMALEX, protože všechno ostatní bylo moc drahý. No jistě, když utratil za rundu pro všechny kámoše! Proto mu prej dobře poradili. Já se pos… No nic. Pak se půl hodiny hádali, jakej odstín. Máma, že chce jemně lososovou. Otec, že to bude VYBLITÝ. A že – když už barvu, tak pořádnou. Skončilo to tím, že se urazil… Taky KLASIKA. V týhle rodině ho nebere nikdo vážně. Ha ha. Mamča šla, nalila si do bílýho primalexu ten odstín sama, pak to napatlala na zeď a já musela dvacet minut mávat nad tou zdí fénem. Aby viděla, jak to bude vypadat za sucha. Byla spokojená, tak povolala fotříka. A šly jsme na nákup čistících prostředků (nakoupila jich tolik, jako kdyby chtěla mejt zadělaný záchody v bance.) Fotřík byl vzornej. Vymaloval. Akorát, že tam NAJUST přilil tu oranžovou. Ukázalo se to až druhej den. Tvářil se pyšně a prohlašoval, že je to jeho malá POMSTA za naši IGNORANCI (kde fotřík vzal CIZÍ slovo, netušim. Že by ode mě?) Mamča na něj řvala tak, že bych se nedivila, kdyby ta omítka začala odpadávat. Otec si s hlavou hrdě vztyčenou odkráčel do hospody, vyprávět štamgastům o svým VÍTĚZSTVÍ! A my s mamčou do půlnoci patlaly na stěny lososovou. Byla jsem ráno ve škole TOTÁLNĚ MRTVÁ. Nechápu, proč mám ty jejich bitvy odnášet. Škoda, že neexistuje nějaká linka pomoci na domácí peklo. Na domácí násilí jo… ale život v týhle rodině je NÁSILÍ!

14. 3.

Jsem prostě BLBÁ! Já to na ten PAJDÁK fakt podala. Pak mě ještě přemluvila Karolína, ať s ní zkusím kulturologii. Ještě pořádně nevím, co to je. Ale jmenuje se to dost úchylně. Jednu věc vím STOPRO: při mým úžasným štěstí mě vezmou na PAJDÁK (čeština – občanka) a já to fakt vystuduju. Zkejsnu na věky ve škole, mezi rozteklejma kolegyňkama ve sborovně. U kafíčka a dortíků. Zase jsem tu dietu nevydržela. Proč musím bejt tlustá? Iška s Karolínou do sebe klidně napůl narvou půlkilovou Nutellu a NEZTLOUSTNOU! Dokonce mají tolik drzosti, že mi normálně NABÍDNOU! Jen jestli to nebyla provokace. Zmije jednu hubený. Vyzáblý! Jak já to s nima v tom Holandsku vydržim? Karolína mi úplně KLIDNĚ řekla, ať se tím pořád netrápím, ať se ty svoje kila naučím nosit. Třeba jako Halina PAWLOVSKÁ. Ty vole! Dyť ta ženská má kolem sebe asi tak dva milióny vizážistů a kadeřníků, který dennodenně v potu tváře dřou, aby z ní udělali člověka. A stejně pak vzala reklamu na ty koktejly. Jenže dopadla jak já. Aspoň v něčem je to SPRAVEDLIVÝ: celebrita nebo Vendulka, JO-JO efekt dožene stejně všechny, jako smrt. TRPIM! Bože, jestli nějakej seš, tak mě pěkně se…, protože já TRPIM! A na obzoru nikdo, kdo by změnil můj stav SPD. Jestli se to do měsíce nezmění, půjdu na net a podám si inzerát. Bude JARO! Potřebuju, aby na mě někdo ŠAHAL! Potřebuju to víc než Nutellu (tajně jsem si jí koupila a jsem hrozně přeslazená…)

21. 2.

Fakt jsem tak dlouho nezapsala? No, bude to asi pravda. Fotřík s mamčou se zrovna vedle dohadujou, po kom jsem větší hajzl. Od mamči už jsem slyšela, že jsem AMORÁLNÍ, BEZOHLEDNÁ a SOBECKÁ. Mohla bych si přidat ještě to, co říkal Sluníčko. VULGÁRNÍ. No, tak že bych se rovnou šla zlikvidovat? Zkusím se zeptat Išky, jak na to. Pořád básní o tý svojí Virginii a Sylvii, jenomže to by asi nebylo nic pro mě. Sporák sice máme plynovej, ale ten plyn už dávno není jedovatej (to mám taky od Išky). Je třaskavej. Leda, že bych zároveň se sebou sprovodila ze světa i fotříka, pak by se o tom dalo uvažovat. Anebo rovnou celej tenhle PANELÁK! Ta druhá ženská se utopila v řece, jenže já mám ty svoje špeky místo ZÁCHRANNÝ VESTY. Vznášela bych se na hladině jako nějakej gumovej RAFT. Mohli by si na mě ukazovat jako na ATRAKCI pod Karlovým mostem a pak ještě u Krumlova. Fuj, nemůžu se na sebe ani podívat. Ale ne proto, že jsem tak hnusně sobecká, jak říká mamča. No co, napsala jsem pár falešnejch omluvenek. Skoro si řikám, že umím aspoň něco. Kdo tvrdil, že rok 2007 bude hrozně šťastnej? Karolína, jenže ta KECÁ v jednom kuse. Sedmička je šťastný číslo? Prdka. Já mám teď zrovna 77 KILO, to bych měla bejt ale HAPPY, sakra! Divný, že nejsem. Udělám si soupisku jako Karolína, ale v ní bude:

Vendulka 77 KILO, nepomůže jí ani krém Goodbye, celulite. SPD. Když už se o ní někdo zajímá, tak je to Petr SLUNÍČKO. Má odevzdat přihlášku na vejšku a neví kam. Fotřík mi fakt poradil – Tak jdi na PAJDÁK! Jo, a bude ze mě tlustá paňčelka a čtyřicet let budu dětem číst MÁ – MA. A vezmu si zeměpisáře a budu brát učitelskej plat a na dovolenou budeme jezdit prstem po atlase. To určitě. To bych, milý děti, musela bejt pěkná KRÁ – VA.

8. 1.

Příšerný, jak mě pronásleduje smůla. Začalo to tím, že jsem si ráno stoupla na váhu. Mám 75 KILO! To je jasný, že jsem to přibrala přes ty blbý vánoce. Dávala jsem si MILIÓN předsevzetí, že nebudu ŽRÁT a ZASE jsem to nevydržela. Je to nechutný a nespravedlivý, že fotřík neztloustne nikdy. I když sedí doma na kanapi a ŽERE jako mlejn. A ještě mamče počítá každý deko. Přitom ona vůbec není tlustá. Na mě si náš Frankie Dlouhán nedovolí. Ví, že bych mu dala KAPKY. No, takže ráno tahle BOMBA. Potom jsem si hledala na netu nějaký diety a rozhodla jsem se koupit si HUBNOUCÍ PUDING. Jí se to třikrát denně a už nic jinýho nebo jenom zelenina. Já budu ale ZDRAVÁ! Zdravá a hubená! No, krásně jsem si to vymyslela, dokonce jsem měla i prachy (začátek měsíce a mamča moje milovaná dostala prémie, tak mi dala taky prémiový kapesný, prej aby mi vynahradila ty chudší vánoce.) Vyrazila jsem do lékárny, byla tam FRONTA jak kdyby tam rozdávali zadarmo travku, ale vystála jsem to. Vzala jsem si hned tři balení, jahodovej, čokoládovej a vanilkovej, prodavačka mi to naskládala na pult jako pyramidu a najednou za sebou slyším:

DIETA, DIETA?

LIBOR!!!! Stál předtím u vedlejšího pultu na recept a já si ho nevšimla. Myslela jsem, že mě klepne. Takovej NERV jako NIKDY. Jak jsem byla vedle, vymáčkla jsem ze sebe jenom CO? A on zas: DIETA, DIETA, koukám. To snad v tý jejich bance chytli od toho vrátnýho „do rachoty, do rachoty“, že všechno opakujou dvakrát. Něco jsem blekotala, že ty Vánoce a tak… a LIBOR: Nejlepší dieta je NEŽRAT. A pak mi řekl TAK SE MĚJ. Málem mě trefilo! Řekne mi TAK SE MĚJ! Jenže to ještě nebyl KONEC. Naházela jsem do batohu ty PUDINKY, vylezla jsem ven a ještě jsem ho viděla, jak jde s tou svojí hubenou starou kukuřicí! Držel jí kolem ZADKU! Jenomže ta nemá zadek, jenom kosti potažený kůží. Bylo mi HROZNĚ. Nejradši bych ty pitomý pudinky hodila okamžitě DO POPELNICE. Ale neudělala jsem to. Šla jsem do KFC a sežrala jsem celý MENU a ještě tři hot wings k tomu. Ale to SKONČILO. Zítra začínám HUBNOUT. Na maturiťáku budu mít o pět kilo míň! (Kruci, je to vlastně za dva týdny! Nevadí, musím si dávat velký cíle. Kdybych byla Libor nebo ta jeho špejle, určitě řeknu CÍLE, CÍLE.)

3. 1.

Silvestr sice asi nebyl nejhorší za Vendulčin život, ale stál taky za jedno velký PRD. Pořád ještě jsem SPD (a asi do smrti budu!) Neměla bych toho možná litovat, jak mi řekla Karolína, Petr Sluníčko – tak se fakt jmenoval – byl ZOUFALEC. Když jsem ho srovnala s Liborem, dělaly se mi mžitky před očima. Hubenej, ťupkatej, pomalu ještě puberťák. Nedivila bych se, kdyby MUTOVAL. Koho jsi taky, Vendulko NAIVNÍ, mohla ulovit na diskotéce 80. a 90. let? Muselo nám s Karolínou hrábnout, když jsme je pozvali na Silvestra! Jenomže jako vždycky, Karolína ULOVILA Filipa. Sice žádná velká VÝHRA, ale aspoň něco proti Sluníčkovi. Dělá prvák na UMPRUM a Karolína OKAMŽITĚ vystartovala, že jí bude učit kreslit. Najednou v sobě objevila umělecký SKLONY! Chytá tyhle věci jako CHŘIPKU! Jak je to dlouho, co nám všem tvrdila, že se děsně hodí na adrenalinovej sport? Musí mít každou kravinu, co vidí. Vypadalo to, že s ním snad začne chodit – aby si do soupisky mohla připsat UMĚLCE. Nevím, co mu provedla, ale zmizel ještě ve čtyři ráno, že jde na nějakou vychytanou PARTY spojenou s NETRADIČNÍ, UNDERGROUND VERNISÁŽÍ. Ty vole! Vypadal, že se ze svojí důležitosti pos… No, zoufalec Sluníčko se taky vyznamenal… ani jsem se nesnažila zatahovat špeky a nechala jsem se hladit po TRAMPOŠCE, prostě jsem si říkala, ať se stane, co se stane. Proč mám pořád čekat na tu úžasnou první příležitost? POSTEL S NEBESY. Kde jsem tohle vzala? I Libor by se se mnou taky vyspal v kanclu. Nebo v autě, kdyby ho nezastavili policajti. KAŠLU NA ROMANTIKU! Jenže milej pan Sluníčko normálně chytil NERVA (a BOBKY!) Zeptal se mě, jestli používám antikoncepci! Pak začal KOKTAT, že nemá kondom. To už bylo MOC! Začal se zvedat, že půjde říct Adamovi s Iškou, ať mu ho koupěj u pumpy (šli pro další pití.) Byl by fakt schopnej jim to říct! Tak jsem mu řekla: Hele, co musíš udělat, když někam pojedeš s autem? Koukal na mě jak IDIOT. No, asi si koupíš benzín, že jo. Aby ti to někde nechcíplo. Takže když chceš šu…, vem si příště sebou všechno, co na to potřebuješ, protože teď to chcíplo mě. To se mi fakt povedlo, další METAFORA (ale ve slohovce jí nepoužiju). Jenže ten zoufalec pak o mě ještě klidně vykládal tomu svýmu kámoši, co zůstal singl, že jsem VULGÁRNÍ. Já nejsem vulgární, jsem PŘÍMOČARÁ a UPŘÍMNÁ, sakra! A taky SPD.

30. 12.

Letošní Štědrý den byl BEZKONKURENČNĚ nejhorší za Vendulčin krátký život! Začalo to klasicky. První dorazil dopoledne Tomáš a okamžitě nacpal tu horu svejch dárků pod strom, i když mu mamča říkala, že jsme je tam přeci vždycky dávali až večer. Asi čekal, že se budeme celej den kochat tím, jak je za vodou a kolik si toho může dovolit koupit! Pak přišel Petr s Ivetou, která okamžitě nakráčela do kuchyně, kde jsme s mamčou KMITALY už od sedmi od rána. V jedenáct se milostivě vzbudil Adam a fotřík. Bylo to jak z blbýho románu. Jana Eyrová, sirotek loowodský nebo tak něco. My tři ženský jsme jak KUCHTY v kuchyni mazaly další MILIÓNY chlebíčků, aranžovaly na tácek další TUNY cukroví a nosily NÁLOŽE bramborovýho salátu, zatímco pánové vedle v obýváku čuměli na Tři oříšky pro Popelku (Jo, to jsme vlastně byly, takový Popelky, akorát že bez princů…), Sůl nad zlato atd., atd. Stejně to nechápu, proč se o Vánocích musí tak ŽRÁT. Když salát, tak z pěti kil brambor a dělá se do lavóru (naštěstí ne toho, co v něm otec sedí v dubový kůře, to by se mi asi fakt zvednul KUFR!) Když kapři, tak dva a ještě ke všemu NECHUTNÝ OBŘÍ MRCHY, největší z celý kádě. Odpoledne Tomáš vyndal koňak (další demonstrace, jak si žije), všichni se trochu přinadrali, včetně mamči – ta si sice dala jen skleničku, ale jak byla stahaná, dopadlo to na ní. Řekla, že si jde na chvilku lehnout. Jenže nakonec spala až do půl šestý!!! No, takže jsme s Ivetou osmažily asi stovku kusů těch kapřích oblud, už jsem myslela, že se mi o strouhance a smradu připálenýho oleje bude zdát! Nastala ŽRACÍ FÁZE. Vyluxovali jsme talíře a pak se šlo ke STROMEČKU. Fotřík si neodpustil poznámky, kdo to koště zas kupoval a že kdyby to byl on, vypadalo by to jinak… Pak začal zapalovat svíčky. Tohle si nikdy nenechá ujít, nejspíš to považuje za svoji POSVÁTNOU FUNKCI. Hraje si na Otce rodu! Kvůli tomu nechce koupit elektrický světla, že prej to není romantika. No, tak letos se mu ta romantika docela vymstila. Nevšiml si, že vzdadu k tý svíčce přiléhá i jeden řetěz a pak už hořelo i jehličí. Fotřík se zachoval vážně duchapřítomně – než máma stačila přinést vodu, uplácal to dlaněma. Zbytek večera kvílel naprosto NELIDSKY a mamča mu musela na dlaně foukat a mazat mu je panthenolem. Když si pak fotřík šel přidat další salát, čekala jsem, že bude chtít, aby ho mamča taky krmila. A ona chudák celou dobu vůbec nic neřekla, ještě se snažila usmívat a pořád to „zahlazovat“! Přitom fotřík měl ještě tolik drzosti, že to shodil na nás. Kdyby prej ten strom nebyl tak mizernej a tím pádem suchej, nechytla by aspoň ta větev. Jeho DRZOST je nebetyčná!

Dárky taky nic moc. Mamča mě teda varovala, protože se ještě nevzpamatovala z mojí autoškoly (moc jsem jí toho nevrátila, to musím sebekriticky přiznat). Takže jedno tričko od vietnamců… Pár drobností, nějaká knížka od Ivety s Petrem. Tomáš mi dal mikinu, suprovou, značkovou (NIKE), jenže je mi malá! Udělal to asi schválně, protože mi řekl, že mám aspoň motivaci hubnout. Nemám žádnou motivaci, krucinál! Vezmu tu nášivku NIKE, přišiju si jí na svůj velkej zadek a taky budu IN. A hlavně, ta mikina mi je malá přes prsa. To je jediný místo, kde teda hubnout NEHODLÁM!

15. 12.

Tak už je to zase tady, jako každej rok. Ty příšerný Vánoce. Shodly jsme se s holkama, že bysme je nejradši zrušily. Nejvíc ze všeho nesnáším, jak se mamča i fotr snaží tvářit, že se hrozně milujou a vytvářet VÁNOČNÍ ATMOSFÉRU. Přitom to vypadá každej rok stejně: fotřík asi tak dva dny před Štědrým dnem ČMUCHÁ a ČMUCHÁ, až vyčmuchá zbytek rumu na pečení (no, ZBYTEK – někdy mi připadá, že jsou s mamčou domluvený. Ta nikdy nekoupí třeba jenom placatku, ale vždycky půllitrovku. Pak udělá jeden druh cukroví, do kterýho potřebuje rumu slovy 2 lžíce. Potom tu flašku schová, ale tak blbě, že ji otec samozřejmě najít MUSÍ… Zajímalo by mě, jestli existuje něco, co by otec nevychlastal.) Když si dá ten rum, zavře se v ložnici, chvilku brnká na kytaru koledy, potom odejde k Bansethům a do Štědrýho dne už nevystřízliví. Mamča pro změnu děsně LÍTÁ, protože i v práci musí dělat velký úklidy. Že jí to potom doma BAVÍ! Průser je, že ode mě čeká ÚČAST. Okna už naštěstí letos máme, dělaly jsme je předevčírem. Jen doufám, že si to mamča nebude chtít zopakovat. Jak před pár lety, když furt pršelo. USMYSLELA si třiadvacátýho ráno, že už jsou zase špinavý. Jako by u nás někdo VĚŘIL, že když Ježíšek uvidí na okně šmouhu, nenadělí nám. Před třema rokama viděl Ježíšek fotříka sedět s nahým ZADKEM v lavóru a taky se z toho nesesypal… To je další vánoční zvyk: aby otec nemusel MAKAT, vymyslí si, že ho něco bolí. Tenkrát PRO ZMĚNU hemeroidy. Jenže mamča už byla nějaká HOTOVÁ, utahaná, takže se s ním rafla. Řekla mu, že je LEMRA LÍNÁ a určitě se ZÁZRAČNĚ vyléčí, aby do sebe nafutroval všechno, co celej den připravovala. Fotřík jí začal prudit, proč by jako nemohl jíst, že z hemeroidů bolí zadek, ale žaludek má v pohodě. Na to mamča řekla, jak teda bude s náma u tý večeře sedět, když teď musí ležet a že mu na gauč nic nepřinese. Aby jí fotr dokázal, že tentokrát je na tom FAKT ŠPATNĚ, opravdu vydržel nejíst – udělal si do lavóru nálev z dubový kůry, postavil si ho do obýváku a díval se na nás, jak večeříme. Normálně seděl skoro pod stromkem s nahou PRDELÍ v lavóru. Před půlnocí prohlásil, že se mu ulevilo a šel se nacpat vším, co zbylo v troubě. Krize. A na tohle se mám těšit? Ani nemluvím o tom, jak jsem vždycky přežraná. Přiberu nejmíň pět kilo!!!!

27. 11.

Zapisuju pod lavicí na autoškole. Karolína a Iška teď pořád sedí spolu a hrajou šibenici (!!) Kolik jim je? A já můžu bejt klidně nasr…, že jsem v lavici sama a ten plešatej padesátiletej dědek pořád mele o přednosti zprava a přednosti protijedoucímu. No, chci se vidět na silnici! Nejdřív jsme byli asi před čtrnácti dny na trenažéru: totální NUDA. Ještě nás okřikovali, ať nejezdíme stodvacet, že jsme v obci. V obci! I autodrom na matějský je normálnímu autu víc podobnej. Pak jsem vyjela na takovou malou silnici, bylo to do kopce, musela jsem tam snad dvacetkrát za sebou rvát jedničku a ruční brzdu, auto řvalo jako kráva, když jde na porážku, CHCÍPALO TO a skákalo jak divoká antilopa… ještě že mě nevidí fotr, ten by se posr… smíchy. Můj učitel je starej, asi čtyřicet. Vůbec nemluvil, jenom na začátku povídá: Jestli jste připravená, můžeme jet. A na konci: Děkuju, takže nashledanou příští hodinu. Prej je takovej vždycky. Karolína samozřejmě chytla mladýho kluka! DĚSNĚ sympatickýho! Má prostě FURT ŠTĚSTÍ.

Jo, KAPITOLA LIBOR je uzavřená. Ještě jsem SPD… Moc se mi o tom nechce psát, prostě jsem tam přišla do kanclíku fickovat a Libor tam měl tu svojí sekretářku. NEBUDU psát, co tam dělali, protože to bylo SILNĚ nechutný. Ta holka vypadá jako kdyby jí pustili z léčebny pro ANOREKTIČKY. Takovej ten typ z ELLE nebo z COSMOPOLITANU. Určitě tyhle CANCY čte – podle toho, co na sobě nosí za hadry. Ale taky je docela stará – třicet jí určitě už bylo, měla by si spíš koupit MARIANNE a před spaním si omílat, že ŽIVOT ZAČÍNÁ VE TŘICETI, pizda! Podle mě ten časopis založily přesně takový zoufalkyně, co jsou hotový z toho, že sice mají svýho kravaťáka a barák na hypotéku, ale v něm dva uřvaný fakany a v koupelně deset krémů proti vráskám, dvacet proti celulitidě a padesát proti striím, který se jim udělaly v těhotenství!!

Musela jsem mamče říct, že už tam nebudu chodit, ať mi najde jinej úklid. Dala mi přednášku (že tohle přesně čekala, protože Libor je pověstnej děvkař) a nakonec se mě ještě zeptala, jestli jsem si aspoň dávala pozor, že nechce, abych skončila jako ona. A já to asi chci! Žádnej cilest ani diana (nebo jak se všechny ty pilule jmenujou) není taková ANTIKONCEPCE jako život mojí matky.

Když tady tak poslouchám o tý přednosti (zprava, protijedoucímu, tramvaji atd.), chytá mě zas FILOSOFICKÁ. Asi byl někdo (Osud!!), kdo mi řekl: Vendulko, ty budeš v životě dávat PŘEDNOST. Zprava, zleva, zepředu, zezadu a POŘÁD a VŠEM!!! A vždycky když se objeví nějakej slušnej kluk, budeš muset respektovat trojuhelník, protože přijíždíš z VEDLEJŠÍ silnice. Ne, rovnou STOPKU!!! (Ty jo, to je normální METAFORA jak do slohovky. Radši toho už nechám, nebo mě chytne DEPKA.)

1. 11.

Do dneška jsem měla vypracovat svoje 2 maturitní otázky z literatury – každej ze třídy dostal příděl. No, nemám ani čárku, zato mám KOČKU JAKO PRASE. Včera jsme se s Liborem strašně opili v nějaký super nóbl restauračce pro HIGH SOCIETY. Byla jsem z toho TOTÁLNÍ NERV, protože umím jíst akorát tak šunkafleky u nás doma. Nebo rajskou s rozvařenejma kolínkama v jídelně ( i když tam vlastně už od druháku nechodim. Mamča to samozřejmě neví!! Ale ať se nediví, když mi nedá skoro žádný kapesný… někde ty prachy brát musím a v jídelně se to stejně nedá ŽRÁT.) Byla jsem z toho vážně tak VYCIVĚNÁ, že jsem se začla vymlouvat. No, Libor to naštěstí poznal, tak jsem se přiznala. Že ani nevím, kterej příbor na co… že prostě budu jako Julia Roberts v Pretty Women. A Libor mi na to řekl: „Nemůžeš bejt Julia Roberts, protože já nejsem Richard Gere.“ A já jsem mu na to řekla: „Pro mě seš Richard Gere a já tě miluju!“ (Fakt jsem to ŘEKLA! Bomba!) Pak jsme se děsně chechtali, že šneky teda objednávat nebude. Ani mořský potvory, z těch se mi dělá zle. Restauračka byla dobrá, prej tam chodí i Klaus, ale jinak vypadá NORMÁLNĚ. Narvala jsem se k prasknutí (čínská DIETO, kde jsi? V pr…) Libor byl pak už trochu NS (dávali jsme si zas whisku) a říkal: „No, vidíš, a ty ses bála. Tady platíš, tak si tady můžeš dát nohy na stůl a nikdo nic neřekne!“ Najednou si je schválně dal nahoru, nakonec ne na stůl, ale natáhl je na protější ŽIDLI. Číšníci neřekli ani půl slova. Ukazoval mi účet. Platil skoro TŘI LITRY. To je vejplata mojí matky za měsíční FICKOVÁNÍ v bance. Kruci, to je ŽIVOT! Hlavně, ať se to nestane mně, nepřežila bych, kdyby můj den byl tohleto DO RACHOTY, DO RACHOTY. No nic. Cestou zpátky to už vypadalo, že se spolu vyspíme. V autě. Jenomže nás zastavili policajti. Libor se vymlouval, že se nemohl plně věnovat řízení, protože se věnoval slečně. Ale policajti neměli smysl pro humor a řekli mu úplně SUŠE: A pane řidiči, to nevíte, že je nová akce Ministerstva vnitra, která se jmenuje RUCE NA VOLANT? Pak mu dali dejchnout a byl konec… Poslal mě domů taxíkem, ani mi nedal pusu. Takže mám KOČKU a k tomu NERVA! Policajti pitomý, bude to jejich vina, jestli budu SPD!!! (Pozn. zkratku SPD jsme vymysleli s Iškou. Znamená „stará panna do smrti.“)

12. 10.

TOHLE bych nikdy neřekla… ani v totálně SUPER SNU. Začala jsem chodit s Liborem. (Jmenuje se Libor.) Dodatečně se mu omlouvám, že jsem mu říkala KRAVAŤÁK. Je úplně v poho, aspoň když to posuzuju podle toho, jak se dokázal ZMASTIT tím Jamesonem, kterýho jsem mu koupila na omluvu. (Za tu flašku, kterou jsme vysosly s holkama.) Nejdřív to bylo dost ostrý. Mamča mě k němu dostrkala (přes vrátnici, jak jinak… dědek na nás spustil „do rachoty, do rachoty?“ a už podával mamče cigárko. Jenže ona si ho nevzala, ani mu neodpověděla to svý DO RACHOTY, DO RACHOTY! Asi poprvý za tu dobu, co tam maká… Dědek vypadal, že to s ním ŠLEHNE!) „Tady dcera by vám chtěla něco říct…“ ohlásila mamča. Libor seděl v tý svý polohovací kožený židli, co musela stát padesát litrů (minimálně) a čuměl na mě. Připadala jsem si jak… jak nejposlednější FICKA! „Aha, vy jste TA SLEČNA, které chutná whisky…“ NE, DEBILE VTIPNEJ, myslela jsem si, já jsem ta slečna, co ti vysypává z popelníku oslintaný vajgly! Neřekla jsem nic, jen jsem se ksichtila. Mamča vyklidila pole. No, nebudu to protahovat. Moje omluva byla dost trapná, ale nechtěla jsem se omlouvat jenom tak, to by bylo ještě trapnější. Trochu jsem to shodila. Řekla jsem mu: „Já se moc omlouvám, že jsem vám to vypila, ale já jsem totiž léčená alkoholička, nedávno mě propustili z Lojovic. Normálně si nosím chlast v tubách od make-upu, ale zrovna mi došel a už jsem to prostě nemohla vydržet.“ Libor se tvářil naprosto COOL. Řekl, že mě teda nebude dál týrat a otevřel tu flašku, co jsem mu donesla. Prostě jsme si připili na moji ZÁVISLOST a ani nevím jak, začali jsme si povídat (nejvíc o tom, kdy jsme kde pařili) a pili jsme DÁL… asi až do půl dvanáctý. Mamča se přišla zeptat, jestli jdu domů. Měla už uklizeno, ale Libor jí řekl: „Mám s vaší dcerou ještě nějaký KÁRNÝ ŘÍZENÍ.“ Vypadala dost nasr…, ale VEDOUCÍMU si nedovolila nic říct. Jo, to jsme s Liborem taky zpívali: MÝTING, BRÍFING, BREJNSTORMING… Vyžahli jsme Jamesona celýho. Ale to HLAVNÍ. Nejdřív jsme se líbali, potom mi svlíkl tričko a podprsenku… Jenomže pak jsem chytla NERVA. Pořád svítila ta velká zářivka a Libor mě chtěl líbat na břicho, to bylo strašný. Byla jsem úplně hotová, tak mi vůbec nešlo zatahovat ty svoje blbý ŠPEKY (který stejně NEJDOU ZATÁHNOUT)… Pak se mi snažil dostat do džín. Radši jsem si je rozepla sama, protože jsem se fakt bála, že mi bude do toho břicha narážet jak do trampošky a budu mu ODPORNÁ! A bylo to dokonalý, úplně tam tou svojí rukou kouzlil… No, já vím, že je to ohraný, ale byl NESKUTEČNĚ NĚŽNEJ, normálně jsem LÍTALA!!! Prostě jsem byla NAPROSTO, STOPRO A ÚPLNĚ MIMO. Poprvý jsem tohle zažila s chlapem (poprvý od těch asi čtyř, pěti let, co si to dělám sama o polštář…) Ježiš, kdyby to četla mamča… No, třeba by záviděla. (Nechci bejt hnusná, ale jednou se připila s tou svojí kámoškou u nás v kuchyni a vyprávěla, že si to náš Frankie Dlouhán nechá nanejvýš občas udělat rukou…) Vyspali bysme se spolu, ale přišel DĚDEK, jestli se pan inženýr ještě zdrží – že už bude zamykat. Mně to nevadí tak moc… chtěla bych to poprvý fakt PĚKNÝ… ale každopádně už jsem začala držet DIETU. NEJNÁDHERNĚJŠÍ je, jak mi Libor volá, píše mi maily a smsky… Má hodně práce, tak se nemůžeme tolik vídat, ale já si teď vyloženě UŽÍVÁM, když mu FICKUJU ?)) ten jeho kanclík… Sahám na ty věci a cejtím, že se jich celej den dotýkal. Jsem ČERVENÁ KNIHOVNA, já vím. Ale vážení přátelé, uznejte sami – proč by se jednou ŠTĚSTÍ nemělo usmát i na Vendulku?

1. 10.

Průser, ale HUSTEJ! Mamča mě začala brát s sebou na ty úklidy, takže jsem se postupně začala zapracovávat do FICKOVÁNÍ. Vždycky to začínalo tak, že máma se zastavila na recepci, kde si dala cigáro se starým dědkem a dennodenně si řekli stejnej POZDRAV: dědek – tak co, do rachoty, do rachoty? A mamča: To víte, do rachoty, do rachoty. TY VOLE! Pak kouřili a mlčeli. Když jsem to takhle poslouchala od pondělí, ve čtvrtek už jsem nevydržela a zeptala se mámy, jestli si taky někdy povídaj něco jinýho. Prej ne. A do tohohle jsem já, budoucí maturantka (a možná i VŠ, elita národa, jak nám omílá Pískař) spadla! Hadr, vysavač a saponáty. Udělala jsem sociologickej OBJEV: největší PRASATA jsou ženský. Nebo to bude tím, že na tom našem úseku v bance skoro žádný chlapi nemakaj. Právě že je tam jenom ten VEDOUCÍ, dost mi připomíná tu hitovku od Chinaski: „Pracujte tak, jak je žádoucí, já jsem tady vedoucí.“ A proč si myslím, že jsou ženský prasata? ZÁSADNĚ házej takový ty lepící papírky od vložek vedle hajzlíku místo do koše a ZÁSADNĚ nepoužívaj štětku. A když už jí použijou, tak jí v tom hajzlíku vůbec nevypláchnou, dají ji tam zpátky (bez prominutí) zasr… Nechtěj si sedat na prkýnko, i když ho denně blejskám, a jak si sedaj nad něj, kolikrát to zastříkaj tak, že by to ani chlap z větší vejšky nezvládl!

No, ale vpodstatě to šlo dobře a pak jsme dostaly s mamčou „džob“ navíc, protože v bance malovali. Mamča mi řekla, že jestli si chci přivydělat, nechá mi ten úklid po malování celej a já jsem se domluvila s holkama, že mi pomůžou. Nechci se ani rozepisovat o tom, jaký POSILNĚNÍ dotáhla Karolína. Cinkal jí celej bágl. Dědek se divil, ale když jsme mu všechny tři řekly naráz DO RACHOTY, DO RACHOTY a daly si s ním cigáro, byl spokojenej. Jenže to posilnění se nám VYMSTILO. Úklid šel dobře, jenže byla ještě žízeň a VEDOUCÍ má v kanclíku zásobičku. Daly jsme si fakt každá jenom PANÁČKA. Nemohly jsme tušit, že ten DEBIL si dělá na láhve čárky! Tomu říkám PRAVEJ BYROKRAT! Samozřejmě, že to hodil na mamču. Že prej už se tu ztratilo pár věcí. Myslel asi ty dvě skleničky s firemním logem, co tam ležely zaprášený, nebo co? Jinak si máma nosí domů jenom občas jar, cif, nebo takový ty smrady na WC. Říká tomu, že to má od RENÁTY. Dřív jsem si fakt myslela, že RENÁTA existuje. No, a tím jsem ten průser ještě zhoršila. Mamča dorazila domů úplně HOTOVÁ a zeptala se mě: „Kdo vypil vedoucímu půlku flašky toho dvanáctiletýho Jamesona?“ A já jí řekla: „RENÁTA!“

A už mi jí flákla. Kruci. Od tý doby spolu nemluvíme. Copak Jameson, toho koupím, ale budu se muset jít tomu KRAVAŤÁKOVI omluvit! Nejradši bych za sebe poslala RENÁTU, kdyby teda nějaká existovala. To je život, sakra.

7. 9.

Miluju mamču! Je prostě DOKONALÁ, ÚŹASNÁ, NEJLEPŠÍ mamča na světě!!!

Včera naprosto bezkonkurečně vyběhla s fotrem. Kdybych chtěla bejt hodně drsná, napsala bych, že ním VYJEBALA. A co bych to nenapsala? Klidně to napíšu! Moje ZLATÁ MAMČA VYJEBALA S FOTREM.

Zeptala jsem se jí, jestli by mi nedala na tu autoškolu. Prakticky jsem neviděla žádnou ŠANCI.

Budu to psát, jak to probíhalo:

Fotr: Děláš si z nás srandu?

Já: Jsem se zeptala. Ty mi vždycky říkáš, že huba je na to, aby jí člověk používal.

Fotr: Na co ti bude řidičák? Kdy si myslíš, že si asi koupíš auto, co?

Já: No, možná dřív než ty vyměníš tu svojí kraksnu.

Fotr: To je zajímavý, že si v tý kraksně ráda vozíš prdel!

Já: Nevozim. Mám strach, že se to pode mnou rozpadne.

Fotr: To se možná jednou rozpadne, protože ten tvůj zadek by byl na každý auto moc těžkej.

V tu chvíli mamča řekla: Přestaň jí URÁŽET! Je to tvoje DCERA! (Měla jsem chuť říct: Bohužel nic HORŠÍHO mě v životě nemohlo potkat!!!)

Fotr: Ale má přiblblý nápady.

Mamča: Proč?

(Když to takhle popisuju, říkám si, že bych podle tý naší famílie jednou mohla napsat třeba divadelní hru. Ale zas – kdo by na takovou DEPKU chodil? To už spíš film. Divadlem se nic nevydělá. Musela bych to ovšem napsat jako komedii, jinak by těm divákům po deseti minutách HRÁBLO.)

Pokračování:

Fotr: Ty chceš vyhazovat prachy za její autoškolu? Já jí auto nepučím!

Mamča: To bych ti ani nedovolila. Nechci, aby se mi někde zabila. Příště už technickou nedostaneš.

Fotr: Vy ste se dneska na mě domluvily?! Ste jak vosy! Prostě ode mě nic nedostane. Ať si hezky jezdí sockou, dokud nebude mít vlastní prachy.

Mamča: Co by taky od tebe mohla dostat? Nemáš ani korunu.

Fotr: Co ty víš o mejch rezervách.

Mamča: Víš co, tak si svoje rezervy nech. Já mám zase svoje.

Fotr: No dobrý! A mně tady brečíš, že sme bez peněz, když si chci zajít na jedno! Dobrý.

Mamča: Na jedno? Jedno pivo cucáš u Bansethů od šesti do desíti? Po jednom pivu šňěruješ chodník?

Pak už to vzalo rychlej spád. Fotr klasicky řek, že tu taky nemusí bejt. Mamča mi dala ty peníze. Když jsem se jí ptala, jestli jí nebudou chybět, řekla, že se to zvládne. Slíbila jsem jí, že budu pomáhat s úklidem v bance. Tam dělá večer, můžu s ní chodit.

Co se dá dělat. Stane se ze mě FICKA. Za autoškolu to stojí.

Otec se vrátil už v devět, asi neměl prachy. Vzal si kytaru a začal hrát svojí oblíbenou: Měl kapsu prázdnou Frankie Dlouhán, ale každej ho měl rád…Na fotra platí jenom ta první část. Rádi ho maj leda tak ty ŠTAMGASTI, když jim zaplatí rundu.

Škoda, že mamča trochu vyměkla a šla mu nakonec ohřát ty francouzský brambory.

Ale i tak to na ní byl SUPER VÝKON.

Silnice, třeste se, Vendulka vyjede!!!

14. 8.

Tohle jsem si napsala dneska v hospodě, na ubrousek. Holkám jsem to neukázala. Asi bych se styděla – Karolína by se tvářila, že je úplně v pohodě nebo by říkala, co vyvádím, že máme před sebou ještě celej rok a mám myslet na všechny ty SUPER AKCE, co ještě stihneme. A před Iškou se přeci jenom trochu stydím. Bude se možná hlásit i na to svoje překladatelství dohromady s literaturou a určitě by ten můj CANC posuzovala kritickým okem. Stopro by mi neřekla, že je to TOTÁLNĚ BLBÝ, ale já bych to na ní poznala. Takže:

Sedíš v přeplněném kině, vnímáš stále se měnící barevné obrázky, nesleduješ šustění pytlíků s popcornem.

Najednou – „END“. Konec?

Sedíš v přeplněném autobuse, vnímáš lidi kolem sebe, nesleduješ stanice.

Najednou – „Konečná zastávka, prosíme vystupte!!!“ Konec?

Sedíš v přeplněné třídě, vnímáš neurčitý hlas, nesleduješ přestávky, miluješ všechny kolem sebe, chceš s nimi ještě být.

Najednou zvonění – „POSLEDNÍ ZVONĚNÍ.“ Konec?

No, není to žádný velký umění, ale přesně to vyjadřuje můj současnej pocit. Taky je to tím, že po těch obřích vedrech začalo tolik pršet a žádný velký teplo do dneška nebylo. Jako by už léto taky říkalo – KONEC. (Sakra, já jsem ale DUŠE poetická!) Bere mě NERV, že se budu muset hlásit na VŠ. Na kterou? Stejně se nedostanu! Fakt mám dneska nějakou černou náladu… a to jsem přitom s holkama v našem polorozpadlým baráku ve Žďáru, je tu tolik příbuzenstva, že ani já sama nevím, kdo je kdo – sestřenice, bratranci, švagrový, tety a strejdové… holky jsou nadšený, zvlášť Iška, včera počítala, kolikrát strejda Standa řekl KURVA v jedný větě. Trochu to asi bere jako ZOO, ale kdyby tady měla žít… TAK NEVÍM. Fakt jsem nasr… Třeba je to tím, že mám prostě HLAD. HLAD, HLAD, HLAD, HLAD! Ale už jsem se na sebe nemohla dívat, jsem TLUSTÁ jako PRASE od sousedů. Držím ČíNSKOU DIETU. Ráno deset oříšků, k obědu lžící rýže s hráškem a k večeři půlku salátový okurky. Pomóoóóc, já bych SEŽRALA SLONA. Končím se zápisem, jdu vypít aspoň dva litry vody k SVAČINĚ.

30. 7.

Tak na koblihy nás nakonec nevzali, ale Karolína sehnala jinou brigádu. Její máma s otcem se nějak narychlo rozhodli, že pojedou do Řecka a Karolína by se tam stejně nudila. Ptali se jí, co bude dělat do konce prázdnin a máma jí dala číslo na nějakou známou, jestli chce brigádu. Stejně jí tak ZÁVIDÍM, nikdo jí pořád nehlídá… já to nemám sice tak hrozný jako Iška s fotrem, ale mamča pořád chce vědět, kde jsem, co dělám, kdy se ukážu doma, kdy jí pomůžu umejt okna apod. (To je taky NĚCO, okna se přece mejou na jaře a před vánocema! Hrozně prožívá, že i ten náš byt je trochu SOCKA – prý aspoň chce mít čisto!)

No, zpátky. Takže jsme se s holkama staly prodavačkama pohledů, průvodců a taky informační službou, protože cizinci někdy ani nechtějí nic koupit, akorát mají spoustu dotazů – jak se kam dostanou, kde je směnárna a kde záchod apod. Stojíme přímo na náměstí, strategický bod. Ta majitelka firmy se moc se nepředala, máme 10% z tržby. Vzhledem k tomu, že jsme tři, stačí nám to tak na nějaký pití.

A to jsme ještě včera s Iškou prodělaly. Přišla asi čtyřicetiletá bába, Němka, že směnárna je ještě zavřená a jestli jí nevyměníme eura. Jsme fakt pitomý, přepočítaly jsme se a daly jsme jí o 60 korun víc. Studentky gymnázia ?!!! Karolína přišla pozdějc a hned nám vynadala a rozhodla se zvýšit ceny. Samozřejmě, že to nesmíme. Ale Karolína byla v pohodě. Udělala dvoje ceny na jedný cedulce. Na jednu stranu napsala třeba 5 korun a na druhou 6 korun, nebo 59,- a 79,-. Kdyby se blížila ta majitelka, rychle cedule otočíme. Teď vždycky jedna z nás hlídkuje.

Jo, ještě jsem si potvrdila, jak jsem neschopná. Prostě se NEUMÍM domluvit ani německy, ani anglicky. K čemu mi ve škole jsou ty písemky na dvojku max. na trojku, když neumím kváknout?!? Iška a Karolína zmizely obě pro něco k jídlu a nechaly mě tady. Neměla jsem drobný a ty cizinci měli jenom pětistovku. Byla jsem tak v nervech, že jsem si ani nevzpomněla, jak se řeknou drobný anglicky. Pořád jsem říkala: „No… nein… grose…“ (IDIOT), ale oni to pochopili jinak a ptali se, jestli tohle nejsou naše peníze. (Jak na to přišli?) A já zas: „Ja… yes…“ Měla jsem jim rovnou říct – ICH BIN EIN TROTL!

15. 7.

Nechci lhát mamče! Ale tohle předsevzetí už jsem si mockrát dávala a nikdy jsem ho nedodržela, protože se mi pokaždé znovu a znovu zdá, že moje lež je NEZBYTNĚ NUTNÁ. Kdyby mi máma dávala možnost říkat jí pravdu… Horší je, že když jí lžu, okamžitě toho lituju, protože jí pak vidím před sebou, jak se v pět ráno chystá do práce a připadám si jako HARANT. Ale já jsem si tenhle život přece NEVYBRALA, ale ona jo, krucinál! K něčemu pozitivnějšímu: zajely jsme s Karolínou na dva dny k Išce na ten její jazykovej kurz. Karolína se hned taky pocvičila v konverzaci (orální). První večer v hospodě jsme potkaly nějaký kluky, vypadali jako vesnický joudové, ale nakonec to bylo celkem slušný, dokonce nás překvapili – zahulili jsme. Karolína hned tvořila dvojici, pořád se nemohla rozhodnout, jestli jednoho nebo druhýho, tak pro jistotu nakonec zmizela do tmy s oběma. Pak se vynořili, až když jsme si s Iškou povídaly u vody. Vedla zase svoje řeči, ale je fakt, že letos to chytá i mě. PŘÍŠTÍ ROK – ČTVRŤÁK! Nemůžu tomu uvěřit, že by to mělo za rok všechno skončit, mám pocit, že jsem holky teprv teď poznala!!! Teď je mi skvěle, ráda žiju. Zpátky od tý vody jsme šly nějakým polem, už bez kluků, jenom my tři a jedly jsme zrní z těch ještě zelenejch klasů. Karolína totiž říkala, že si z těch rozžvejkanejch zrnek dělala jako malá žvejkačky, tak jsme to taky zkoušely. Ale jak jsme byly všechny NS (není divu, každá cca 5 piv) a k tomu to hulení, nějak nám to děsně chutnalo, ale ty šlupky se mi zapichovaly všude do krku, tak jsem hrozně nadávala a holky se skoro počůraly, prej jsem říkala: Kurva fix, do prdele, himl, zasraný zrní! Iška vyprávěla svojí oblíbenou historku, jak jsme se poznaly v prváku, když jsem si sedla do lavice a nabídla jsem jí ty gumový medvídky a ona řekla, že nechce a já na to: TAK SI VYLIŽ. Prej byla totálně V ŠOKU. Prázdniny… doufám, že budou ještě hodně super. Toho není NIKDY DOST.

 
Vendula
 
 
 

Domů Kontakty