Pusinky

Blog Karolíny

10. 10. ( EPILOG )

Deset deset. Budu zapisovat už jenom podle významu data. Tohle je jenom náhoda a zřejmě to ani žádný význam nemá. Filip mě musí ještě zasvětit do numerologie. Zatím je to pro mě složitý, ale snažím se.

Ale bydlíme spolu, tak na to máme spoustu času. Na všechno.

Včera tu byla jeho matka. Prý ho mám hlídat. (Prý: když už do toho jdu!) Aby bral svoje léky, na ničem neujížděl (ani jednoho špeka…)

A proč? Jsem snad nějaká chůva? Nechápou (nikdo nechápe), že Filip má jen jiné myšlení. Že vidí dál než my všichni dohromady. Můžu se od něj jenom učit.

Naši pro změnu přišli minulý týden. Nemluvili o ničem jiném, než o tom baráku. Jaké si dají dlaždičky do koupelny. A túje na zahradu.

Stejně to udělali naschvál – za to, že jsem jim v létě zmizela. Docela vysoká cena, aby se mi pomstili – 5 miliónů za barák. Ani není novej.

Jenom výmluvy: Holčičko, dokázala jsi nám, že už jsi dospělá. Fajn. Ten zrušenej zájezd ti odpustíme. Ale chtěli jsme tu zůstat bydlet jen kvůli tobě. Ty už nás evidentně nepotřebuješ, dobře. Necháváme ti byt a starej se.

Stejně to pro ně bylo jen alibi. Vsadím se, že byli radostí bez sebe, že jsem jim ho poskytla.

Ani mě nenechali hledat! Vzmohli se na to, že zavolali Vendulině matce. Ta jim o Holandsku samozřejmě řekla. Tím to zhaslo.

Takže mají barák za pět miliónů. Proti tomu je moje měsíčný „renta“ a zaplacený pomaturitní kurz (vopruz: denně pět hodin v jazykovce!) směšná částka – za to, že už mě mají z krku a dokonce bez výčitek svědomí.

A já jsem ráda. Příště jim řeknu, že si nepřeju, aby mě navštěvovali. V našem bytě. Protože teď je náš, můj a Filipa. Nikdo další pro mě neexistuje, protože já už jsem silná, už jsem to dokázala, i když heslo mám nad postelí pořád. A Filip tam dopsal: Pohleďte! Jen pohleďte! On prchá před lidmi – a oni utíkají za ním, protože běží PŘED NIMI, - natolik jsou stádem. (Nietzsche). My dva se k tomu stádu nikdy nepřidáme, protože Filip běží PŘED NIMI. A já dělám co můžu, abych mu stačila.

21. 8. - 29. 8.

Příběh filmu Pusinky.

8. 8.

Osm osm… škoda, že dva tisíce sedm. Zásadní den pro zásadní rozhodnutí. Nechávala jsem si všechno na poslední chvíli, proto jsem to ani neřekla našim. Což se ukázalo jako prozřetelný. (Přece jen, mám intuici!) A moje intuice mi napovídá: nic jim neřeknu.

Takže:

Holandsko bude. Naši (NE! – ZNOVU) – ONI, TI DVA, co s nima bydlím, se o tom nic nedozvědí.

Vždycky se rozhodovali beze mě.

Říkali, že jim jde o to, abych byla samostatná.

Tak budu. Sbalím si a odjedu.

O to lepší, že – mají výčitky za ten můj svátek (i když si pamatujou sotva pětinu toho, co vyváděli) – a koupili zájezd do Řecka. Výborně. Až se budou za týden shánět, kde mají svoji úžasnou samostatnou dceru, prostě NEBUDU.

Těším se, až: uvidím na mobilu jejich číslo a nevezmu to.

Co budou dělat?

Strašně se těším a strašně chci, aby se posrali strachy.

Mám plán – nezůstanu v Holandsku jenom tři měsíce. Nemůže být přece tak těžké usídlit se tam na delší dobu. Nebo si tam někoho najít. To by bylo vůbec nejlepší!

Vlastně jsem JIM vděčná. Osmnáct jinak není žádná hranice. Dívám se na Išku a Vendulu a vidím, jaké jsou to pořád holčičky. Slabounké, ukňučené. I když se Vendula tváří jinak. (Iška nemá ani na to, aby něco hrála.) Ale ONI mě naučili, že vždycky budu jenom já. Bolelo to, mockrát to bolelo, ale nebudu je za to nenávidět, budu jim za to děkovat.

Pořád se dívám na ten papír: Co nás nezabije, to nás posílí.

Už jsem dost posílená. Poslední rok byla jedna velká škola. Čtu si loňský zápis po prodávání pohledů a musím se smát: tehdy jsem taky byla holčička.

Už nejsem. A už nikdy nebudu.

15. 7.

Včera jsem měla svátek. Dneska vím jednu věc: už nemám rodiče. Stopro. Protože ty dvě opilý, potácející se trosky, to jsou pro mě cizí lidi. Holky chtěly, abych slavila s nimi. Dan taky. Když mi zavolala máma, jako kdyby mi vymazala mozek z hlavy. Zase jsem se nechala zblbnout! Skoro jsme se nebavili – ani s ní, ani s tátou, od jejich záchvatu výchovy. Po Filipovi… kdyby jim tak nadšení pro cokoliv, co se mě týká, vydrželo aspoň dvacetčtyři hodin! Ale takhle to bylo vždycky. Se vším. Máma rezervovala pizzerii, kde jsem nakonec seděla třičtvrtě hodiny sama. Oba se zdrželi. Přitom jsem jim objednala na přivítanou šampaňské s jahodou (za svoje!) Než dorazili, bylo naprosto hnusný. Okamžitě se začali spolu bavit o práci. O lidech, co neznám. Navrhla jsem, ať změníme téma. Máma řekla, že bych si měla o čem povídat – kdybych nastoupila k nim do personálního. Nikdy! Čekala jsem dárek. Nic. (Asi to měla být ta večeře. A jejich přítomnost. Ha ha ha.) Čekala jsem aspoň nějaký zájem. Nic. Objednávali pořád další láhve vína. Musela jsem jít zvracet a potom už jsem nepila. Nakonec jsme tam zůstali sami. Otec nemohl najít kartu. Mámě to bylo jedno. Musela jsem hledat sama. Číšník (skvělej kluk) dokonce ani nenadával. Čekal. Nakonec otec vyblekotal, že nechal peněženku asi v autě. Omylem. Běhala jsem ulicema a hledala auto. Konečně! Zaplatila jsem, nechala velký dýško. Pak si je vedu domů. Já vedu domů svoje rodiče. Táta pořád odbočuje. Už toho mám dost. Ještě mi říká, ať si nevyskakuju. Skoro bych ho prosila na kolenou. Potom křičím. Máma ani nereaguje. Řvu na tátu, že je nechutnej. Stoupne si a huláká (doslovný přepis): „Holčičko, ty mi nebudeš říkat, co já jsem, já tě živim dvacet let a možná že živim cizího fakana, na kterýho mě uhnala – podívej se na ní, o tvojí matce mluvím! Takže sklapni!“ Nikdy jsem ho neslyšela takhle mluvit. Dost! Utíkám domů. Přijdou až za tři hodiny. Museli se ještě stavit v baru. Máma usne v předsíni – na zemi! Lomcuju s ní: řekni mi, jestli je to pravda. Mumlá, není jí rozumět. Usíná. Zoufalství. JAK TO??? Ale nejhorší zoufalství ráno: pamatujou si z toho večera jen začátek. Máma dokonce řekne, že jsme si to užili. Nemám slov. Skončila jsem s nimi. Ještě měsíc u nich budu bydlet, ale pak: definitivní konec.

6. 7.

Je pět ráno. Naši pořádají nějakou párty, nedá se tu spát. V obýváku asi patnáct lidí. Nedodržela jsem to. Nepsala jsem sny. Ale nelituju toho. Začíná období: živelnost. Tak jsem si to pro sebe pojmenovala. Začalo to už na Pálavě. Jenom: jíst, pít, pracovat nebo sportovat… prostě se pohybovat. Nepřemýšlet. Vidím na Išce, kam to vede, když se člověk v sobě hrabe. Nebo na Filipovi. Nevím, co s ním je. Nezajímá mě to. Děláme v pekárně u nás před domem. Večer sedíme, popíjíme. Spím třeba jen tři hodiny. Nevadí, všechno zvládám. Na nic nemyslím, jdu na směnu. Je tam Dan, vyučený pekař. Na začátek směny si připijeme rumem, co se dává do koblih. Dan prostě žije, naplno, nic nerozpatlává. Žádný intošárny, jak říká. Všechno na pohodu. Přivydělá si kšeftováním s vietnamcema (super, jak jim říká Větve), přesně mi o tom nic nevyprávěl. Přece jen se bojí. Pak mi předá pár fíglů, jak ošulit šéfa. Když míchá těsto na koblihy, dává o něco míň rumu. Na každé várce těsta ušetří. Vynáším ven flašky v plechových kyblících od marmelády – pekárna je v areálu bývalé školky, ven na zahradu se chodí kouřit. U plotu roste křoví, je tam díra. Kyblík se schová do křoví a po práci se vytáhne z druhý strany. Geniální. S holkama jsme obnovily náš loňský slovník a pořád říkáme „stopro“. Žereme ještě teplý koblihy. Vendula nám do nich dává tím svým plničem prémiovou dávku marmošky. Ty páky po straně se zmáčknou dvakrát, někdy i třikrát. Marmoška se od horké koblihy ohřeje a je nepřekonatelná. Už nikdy nebudu jíst koblihy z krámu! Ale nic se nesmí přehánět. Plánuju nákupy, tak abych se ještě do něčeho vešla. Potřebuju věci do Holandska. Všude jsou teď super slevy. Chystám se s Iškou (před Vendulou to musíme utajit. I když nevím. Na nový hadry má čuch, i kdybych jí stokrát tvrdila, že je to sekáč.)

12. 6.

SEN

Zas se budím zpocená. Zdá se mi, že Filip zvoní u nás. Dole od vchodu. Naši dělají, že nic neslyší. Nevím proč, ale jsem si jistá, že to jenom dělají. Jdu k domácímu telefonu, strašně se na Filipa těším. Volám do toho, ale slyším jen nějaký hrozný hluk. Někdo tam křičí, úplně nelidsky. Začínám se bát. Běžím k oknu, otevřu ho – abych viděla, co se děje dole. Filipa honí asi deset kluků v černých bundách a kuklách. Najednou vím, že ovládli celé tohle město a nikdo nesmí vycházet. Chtěla bych mu pomoct! Nejde to. Stydím se, že já jsem v bezpečí. Filip leze pod nějaké zaparkované auto. Ale oni ho tam stejně najdou. Pak najednou utíká zpátky k našemu domu. Začíná šplhat po hromosvodu. Natahuju k němu ruku. Podává mi nůž. Nevím proč, ale je mi jasné, že ho musím pevně chytit (ten nůž) a nepustit. Zařezává se mi do ruky. Příšerná bolest, ale držím. Druhou ruku dávám Filipovi. Je už kousek ode mě, ale nedokáže to. Nemá už sílu. Najednou se pustí. Zavřu oči. Křičím. Slyším bouchnutí o pět parapetů pod námi. Pak už jen ticho. Probudím se skoro udušená. Proč se mi o něm zdá? Nechci. Skončil minulej život. A já taky. Budu si muset s tím svým podvědomím promluvit.

11. 6.

SEN

Mám někam letět, ale nestíhám. Balím si věci. Pořád jich mám hrozně moc. Leží rozházené po celém pokoji. Nosím další a další tašky. Konečně to nějak do kufrů nacpu.Ale tím to nekončí! Nějak tuším, že mám letět daleko. Snad do Afriky. Někam, kde nebude dost jídla. Musím ještě do kuchyně. Naši tu nejsou. Skoro brečím, proč mi nepomohli. Volám jim, jestli se přijdou rozloučit. Nemají čas. (Tohle ani není sen, to je realita.) Beru si taxíka, ujíždíme na letiště. Dívám se na hodinky už snad každých 15 vteřin. A už to pomalu začínám vzdávat, tohle nemůžu stihnout. Musela bych utíkat rovnou do letadla. Jenže co odbavení? V tu chvíli vidím, jak jedno letadlo odlétá. Rozeznám značku! Najednou vím, že tam měl čekat Filip! Už se zvedá, ale jde to nějak pomalu, trhaně. Ví to i taxikář. Lidi na terase, co se dívají, začínají křičet. Letadlo se změní v obrovskou rudou kouli. Je to hrůza, děs. Zbytek snu si pamatuju matně. Pobíhám po letišti. Všude hrozný zmatek. Sháním Filipa. Nastoupil nebo ne? Nakonec zjišťuju, že ano. Není mi ho líto. Mám vztek. Proč nepočkal? Tak teď to má. Za trest. Sama jsem vyděšená, že si něco takového můžu myslet. Probudím se úplně zpocená…

P.S. Musela jsem se chvilku vydýchat. Pak jsem se šla podívat na net. Bylo už 9:30. Na stránky psychologie. Takže taky nic. Jsem na místě 1065!

10. 6.

Poslední zápis před měsícem? Ale na druhou stranu: žila jsem. Jenom se mi někdy zdají divoké sny. Hodně o Filipovi… Přečetla jsem spoustu knih o psychologii. Jsem úplně vedle z Dalího! Spojení psychologie a umění. Nevědomí. Přesně tohle mě zajímá. Když mě táta viděl číst, komentoval to ironicky, že čtrnáct dní před přijímačkama už nic nedoženu. Nevadí. Žiju. Předsevzetí pro následující dny: napsat si každé ráno svůj sen (i na Pálavě, na kolech!) Už vůbec nemyslet na Filipa. A hlavně: nenechat se zblbnout od našich. Máma mi vydupala místo u nich v personálním, protože nevěří, že se dostanu na psychologii. (Nedostala jsem se ani na dějiny umění, ani na kulturologii). Nechci do kanclu. Tváří se uraženě. Myslím si: fuck u! Táta jí radí, ať mě nechá. Ať mi neprošlapává cestu. Starali se už dost. Myslím si: fuck u too! Vidím to jasně: Pálava. Práce. Holandsko. Maturitu mám. Já vím, že budu mít VŽDYCKY štěstí. Vždycky. Moc jsem toho neuměla, ale soustředila jsem se – a tahala přesně, co jsem chtěla. Možná přece jen mám nějaké schopnosti. A ještě jedno předsevzetí: kašlu na póesáky! Je to osvobozující. O svaťáku chodíme s Vendulou do hospody na chatě, na vesnickou dízu, ale já kašlu na všechny! Usmívám se a posílám je pryč. Jsem to jenom já. Nepotřebuju nikoho, jenom sebe. Svoje nevědomí. Svoji duši. Přesně takhle jsem to vždycky chtěla.

11. 5.

noc

Zítra (vlastně už dneska) poslední zvonění. Už pár dnů nemůžu spát. Mezi 4-6 hod. Přemýšlím o všem. O Filipovi. Byla jsem u něj v pondělí. Vypadal docela normálně. Rozešli jsme se. Dokonce mi to řekl před svojí mámou! Chce utnout starej život. Asi se pojede léčit na nějakou tu farmu. Uvažuje o Němčicích, ale tam je pořád plno. Nabízím, že by třeba můj táta místo sehnal. Filip se jen směje. Prý jsem naivní. Konec! Tohle poslouchat nemusím. Prostě nemusím! Jdu pryč. Vím, že to dokážu. Zapomenout na něj. Okamžitě. Takhle mě ještě nikdy nikdo neponížil! Taky utnu starej život. Zítra (dneska) s tím začnu. Poslední zvonění, maturita. Přijímačky. I kdyby mě vzali, odložím si nástup o rok. Holandsko. Potřebuju změnu.

6. 5.

To je konec. Ze všeho mám horečku. Hrozná hádka s našima. Zakazují mi všechno. Na co si vzpomenou. To se teda brzo rozhodli mě vychovávat! Mluví pořád o Filipovi, o drogách, neposlouchají nic. Že jsem nic nebrala (skoro nic, ale to jim samozřejmě neřeknu.) Máma se chová úplně hystericky. Filip už v blázinci prý byl třikrát. Bere všechno možný a pak mu z toho hrábne (to říkají oni). Táta mluví tím svým doktorským tónem. Půlce slov nerozumím. Konec, skončila jsem s nima. Nevěřím jim. Poznala bych, kdyby v něčem jel! A vždycky říkal, že je to berlička. Že se dostane do jiné reality, kdykoliv bude chtít. Ale bez berliček. Nesnáším je.

5. 5.

Tři dny doma. Se zánětem středního ucha. Proto nemůžu za Filipem. Ale pořád na něj myslím. Vydržela jsem tu bolest! Nikam jsem nejela, chodila jsem celou noc po bytě. Pořád jsem věřila, že mě ta bolest někam přenese. Nebo jsem to dělala kvůli Filipovi. Pak mi ucho prasklo samo. Krev, hnis… odpor. Brečím tak nahlas, že se vzbudí máma. Je asi pět ráno. Drží mě a říká mi holčičko. Brečím a nemůžu přestat. Z toho všeho. Z bolesti. Kvůli Filipovi. Nezvládnu to a všechno mámě řeknu. Že tomu nerozumím. Filip byl přece normální! Je se mnou, je zlatá, čekáme, až se táta vzbudí. Domlouvá se s ním, ať zkontaktuje svoje známé doktory a něco zjistí. Věřím našim. Strašně moc jim věřím, že mě v tom nenechají. Ještě že můžu zůstat doma. Holky by se ptaly a ptaly. Chtějí mě přijít navštívit, ale říkám, že je mi zle.

2. 5.

Škola. Holky vyzvídají. Snažím se být SILNÁ. To se Filipovi vždycky líbilo. Ale poznají to na mně. Lžu. Rozešli jsme se. Pokrytci! Tváří se, jako že je jim to líto. Přitom začnou za půl minuty na to mluvit o Holandsku. Žádné nebude. Budu chodit za Filipem. Pomáhat mu. Po škole do blázince (zase se musím vymluvit.) Na chodbách to smrdí, v pokoji to smrdí. Dezinfekce. Magoři v teplákách nebo v pyžamech. Skoro se bojím. JE TO STEJNÉ! Jediný rozdíl: dneska mluví. Nestíhám. Vysvětluje mi, že žijeme v MATRIXU. Ví, jak zmizet. Ví, že telefon mu vzali schválně. Aby se nemohl domluvit a utéct. Chce, abych mu půjčila svůj. Dávám mu ho. Rozčiluje se, že tam není číslo na CENTRÁLU. Na jakou centrálu? Nechápu. Ptá se mě, jestli jsem s nima proti němu. Nebo jestli se na mě může spolehnout a věřit mi, že zavolám na centrálu. Přichází sestra, píchne mu injekce. Prý to nemá cenu. Prý mám přijít nejdřív za týden. Aby mě vnímal. Neposlouchám jí. Slibuju mu, že přijdu zase zítra.

1. 5.

Je volno. Vymluvila jsem se před holkama. I před našima, chtěli jet na chatu. Musím za Filipem. Do blázince. Išce ani Vendule o tom nic neřeknu! Nikomu. Tři dny jsem ani nevěděla, kde je. Hned po akci u toho Pavla. Neodpovídal na sms. Mobil nejdřív nezvedal. Pak už tam měl schránku. Včera ho zvedla jeho máma. (Vůbec ji neznám.) Filip má prý další atak psychózy. Jak to, další? Ničemu nerozumím! Nikdy mi neřekl, že by měl problémy. Nevěděla jsem, komu zavolat. Nikoho z těch jeho kamarádů neznám pořádně. Nakonec mě napadlo zavolat na FAMU. Jenže už začalo zkouškové, tak se neučí. Ptala jsem se sekretářky. Informace osobního rázu o jednotlivých studentech nepodáváme! A praštila mi s ním. Nakonec volám – nerada – zpátky na Filipův mobil. Jeho máma to naštěstí zvedne. Vysvětlí mi, kde Filip leží. Skoro brečí, nemůžu se ptát na víc. Od dvou jsou návštěvy. Teď je poledne. Vůbec nevím, co mě čeká!

Večer

Nedokážu to. Tohle nevydejchám! I když si to slibuju. Heslo nad postelí: Co tě nezabije, to tě posílí. (Neměla jsem ho tam už? Jestli jo, tak se opravdu hodí až teď!) Je to šok, prostě šok. Ta nemocnice. Hnus, odpor. Filip leží na posteli. Nedívá se na mě. Určitě je úplně nafetovanej. Jsem tam sotva půlhodinu a jen za tu dobu přijde sestra píchnout mu 2 !!! injekce. Filip nemluví. Neodpovídá mi. Pak jediná věta: „Co to máš napsanýho na tričku?“ Podívám se na tričko. POWER, odpovím. Tváří se, jako když na něco zvláštního a zajímavýho přišel. Tak se tvářil pokaždé, když mluvil o astrálních tělech. „Víš, co to znamená česky? SÍLA! Energie.“ A zase se tak tváří. Pak usne. Asi po těch injekcích. Jdu pryč. Nevím, co mám dělat!

27. 4.

Je pátek, zůstala jsem ZA. Sice už to nejde tak jednoduše jako dřív, ale podařilo se mi přesvědčit doktorku, že trpím náběhem na zánět slepého střeva. Musím se trochu vyléčit z kočky. Velký mejdan s Filipem + dalším asi miliónem lidí. V dokonalým bytě na Malý Straně. Patřilo to rodičům jednoho kluka, Pavla. Jeho otec vystavuje a prodává venku, ale fakt jsem zapomněla jméno… Všichni většinou z UPRUM a FAMU. (Super, super, super lidi!!! Škoda, že talentovky tam jsou dřív. Hned bych se hlásila.) Filip mě učí malovat. Základy, techniku. Podle něj mám talent. Vendulu a Išku jsem vzala taky, ale projevily se jako středoškolačky. Nevěděly vůbec, co říct, jak se chovat. Vendula se trapně nahlas smála. Iška nemluvila vůbec. Pak si tam našla intoše, co taky nemluvil (kámoš někoho, jedinej z fildy!) a povídali si celý večer v koutě. Než se to rozjelo úplně, pouštěl se film, ale z něj si nic moc nepamatuju. Ani jak se jmenoval, protože jsme na chvilku odešli s Filipem do vedlejšího pokoje. PS. Celou dobu bylo odemčeno. Zase zkouška, na hranici. Někdo možná přišel, ale byla jsem mimo. Asi jsem se dost projevovala ?… snad to nerušilo film. Potom se vytvořilo několik skupinek, klasika. Postupně se ta debata slila do jedný. Všichni řešili, jestli plechová značka „Zákaz vjezdu“ ve vodě, obrostlá řasama, může být umělecké dílo. Nejdřív když je v tý vodě, pak v galerii. Nebo když ji někdo do vody hodí a schválně ji nechá obrůst. Nevím, už si to nepamatuju, ale mělo to hodně možností. Jeden kluk, myslím že režisér, vyprávěl, že jednou se strašně spařili v Poněšicích (tam jezdí FAMU na soustředění), ukradli někde u kaple v lese kříž a hodili ho do bazénu. Skoro z toho měli průser, ale on vymyslel, že to potřebujou pro děj filmu. Natočili ho a pouštěli pedagogům a těm se to líbilo. Ještě dostali zápočet. Síla, tahle škola! Vlastně dostali zápočet za chlastačku. Potom se pokračovalo dál v debatě o ceduli, ale v tu chvíli Vendula řekla, že na tyhle „umělecký píčoviny“ nemá náladu a zmizela. Ne, ona to neřekla, zařvala to na celou místnost. Málem jsem se propadla. Kolik jí je??? Naštěstí si toho už všimlo jen málo lidí. Postupem času odpadávala většina a zůstávali jenom nejsilnější povahy. Filip musel uznat, že toho vydržím hodně. Potom mi řekl, že bude další zkouška. Šli jsme do pokoje, byl tam kluk s holkou. … Ani nevím, jak se to stalo, najednou K s tím klukem a holka s Filipem. Zvládala jsem to celkem, i když žárlivá jsem byla. Vnitřně. Nikdo nic nepoznal. Ale ještě se musím učit! Ta holka to neustála. Udělala hysterickou scénu. Nadávala, že se na ni domluvili. Filip je tam nechal, ať se třeba zabijou. Šli jsme domů, Filip chodil po zábradlí Karlova mostu. Nechala jsem ho. Mluvili jsme o tom, že nikdy nechceme jeden druhýho vlastnit. Už rozumím našim, co se mi snažili vysvětlit a proč jim vadili moje nátlaky. Snažila jsem se je držet, mít… Zlepšuju se, dochází mi spousta věcí.

11. 4.

Oslavila jsem si před týdnem maturitní písemku. Soukromě. Nejdřív s Iškou a Vendulou, asi 0,5 l. Takže jen tak lehce, ani ne NS. Poslala jsem sms Filipovi. Nečekala jsem to, ale přišel! Jdeme do parku. Věděla jsem, že to neustojím. Nedalo se to ustát. Kolem chodili lidi venčit psy. Říkal mi to Filip, nevím o tom. Byla jsem absolutně mimo. ? Výbuch. K, P1,P2,P3,P4, nakonec PS. Nedokázala jsem to protahovat ani o vteřinu. Filip se smál a vysvětloval mi, že tohle je taková zkouška. Zkouška toho, jak moc dokážu vnímat jenom sama sebe. A samozřejmě jeho. Že každý okamžik, který je hraniční, prohlubuje naše vnímání. Nemusíme k tomu mít drogy, i když pomáhají… dostávat se na okraj, nahlížet za něj. Většina lidí je z toho hrůzou bez sebe, netroufnou si, zůstanou stát kilometry od toho okraje. Je to stejné jako s bolestí. Pořád mám trochu strach a Filip to ví. Musím se překonat! Tohle je adrenalin, ne náhražka… skákat s padákem! Směšný, zástupný, virtuální… samotná bolest a momentální ohrožení, v tom je ta pravá síla. Realita!!! Filip říkal, že se v ní obnažujeme. Dokáže o tom tak úžasně mluvit… Strašně moc mě to zajímá! Pokusila jsem se představit si, kam bych došla, kdybych tehdy nejela na pohotovost se zánětem uší. Protože to je asi ta největší bolest, kterou znám. Filip tvrdil, že bych přesublimovala do jiné dimenze. Vzdálila se od těla a dostala se do „skutečnosti“…

Řekla jsem o Filipovi mámě. Naši se mě pak ptali, v jakém je znamení. Jako by na tom záleželo. Tohle mě už pustilo, jsou to výmysly, plky pro znuděný ženský… skutečná astrologie je daleko složitější! Bavíme se o energiích, o astrálních tělech... Jsem nadšená, že nežiju to, co všichni ostatní – ten stereotyp. A strašně se těším na léto. Už jsme s Filipem mluvili o tom, že by třeba do Holandska přijel za námi. Kdybych teda nakonec jela… Byla by to pro něj inspirace. Hledá zdroje, momenty - a přitom všechno těká a mění se. „Musíš si to chytit.“ Super věta, napsala jsem si ji nad postel. Musíš si to chytit!

Jo, když jsem našim řekla, že maturitní písemka asi dopadla slušně, vyděsili se. Ani nevěděli, že ji píšu. Jsem nešťastnější člověk na světě, nemusím se nervovat vůbec ničím, protože naši mi věří. Jsou to zlatíčka. Zajímalo by mě, jaký je jejich astrální tělo??

20. 3.

Filip, 7.2.1986… já se spletla! Filip není Ryba! Filip je Vodnář! Funguje to! Našla jsem si horoskop – partnerský:

Mohl by to být velmi romantický vztah. Vodnář má šarm, inteligenci, je duchaplný a vtipný, což na Lva zapůsobí. Jsou tu ale i protiklady, které se natrvalo nemusí přitahovat. Vodnář je intuitivní a prokoukne stále se producírujícího Lva. Nesnáší jeho hrdost, povýšenost, okázalá gesta, i když sám se často nedokáže projevit. Vodnář má v sobě moudrost, kdežto Lev bývá povrchní. Proč se nechcete vzájemně podřídit? Proč by to nemohla být procházka růžovým sadem?

Netvrdím, že se nikdy neproducíruju, ale to patří ke hře, ne? A můj Vodnář o tu hru stojí. Zavolal mi sám. Večeře v mexický restauraci s jeho kamarádama ze školy. Je tu i pár famáků. Povídají si o blížícím se Febiofestu. Musím se do toho trochu dostat, jinak budu mimo. Filip platí za všechny. Právě dodělal reklamu. Cestou zpátky mi říká, že někdy nesnáší, jak si hrajou na umělce a mají holý zadky. Souhlas. On to má v hlavě srovnané: chce dělat svoje věci, ale zároveň nestojí o to, aby byl na někom závislý. O reklamu se snažil dost dlouho. Teď krůček po krůčku míří mezi špičku. Jdeme do jeho pronajatého bytu. Jdeme vedle sebe. Nevede si mě jako ovci! Jako David! Povídáme si, normálně. Ani slovo o tom, jak to skončí. Neusiluje o mě, nebo aspoň… ne tak trapně a vlezle jako všichni! Je cool. Před domem se ptá: mám ti nabízet drink u mě a budeme se oba tvářit, že nevíme, o co jde? Odpovídám: ne, o to nestojím. Filip: takže si půjdeme užít? Odpovídám – jasně. Má krásnej byt. Všude leží skicáky, má tu stojan. Na něm rozdělaný obraz. Obdivuju ho. Říká, že je to sračka. Jde a rozřeže ho nožem!! Žádný kecy. Prostě to udělá. A pak to začne!!! Přijde s nožem ke mně. Dá mi ho pod bradu. Zeptá se, jestli mám strach. Odpovídám, že ne. Jinak bych sem s ním nešla. Zeptá se, jestli jsem viděla aspoň 9 a půl týdne. Říkám, že jo. A jestli snesu i něco víc. Jsem neskutečně vzrušená! Už jenom šeptám: jo! Ptá se, jestli chci vidět něco podobnýho. Pouští DVD. Kdyby to bylo v televizi, je tam hvězdička. Přichází, v ruce drží provaz. A to je chvíle pro mě! Tohle nečekal! Miluju, miluju, miluju překvapení!!! Myslel, že to bude opačně. To mě nezná! Svážu mu ruce. Svlékám ho. Dělám si s ním, co chci. Je úplně mimo!! Dívám se na něj. Je to úžasnej pocit, dovést někoho až tak daleko! Mít všechno v rukou. Když to skončí, říká mi, že tohle s nikým nezažil. Říkám: Já totiž nejsem někdo! To vyznělo!! Ležím, nic mi nechybí. Objednává pizzu, těstoviny, víno. Jíme a mluvíme až do rána. O filmech, o malířích, o sexu. Co se nám líbí a proč. Do školy nejdu. ZA. Naši říkali, že je to moje zodpovědnost. Neumím si představit, že po téhle noci půjdu do třídy. Mezi ty děti! Navrhuje, že navštívíme jeho kámoše – sprejery. Vím, že patřím sem a k němu! Nevím. Vypadá to, že do Holandska nakonec nepojedu.

1. 3.

Vendula ani Iška nechápou. Prošlo mi to! Naši jsou dokonalí! Vendula musí kvůli těm omluvenkám chodit s mámou uklízet (naštěstí ne do banky.) Iška sedí doma. A já nic! Nejradši bych si nafackovala za to, jak jsem o našich psala. Nebo za ty vánoce. To je totiž rozdíl: oni dokážou být tolerantní. Mít nadhled. Tuhle vlastnost jsem zdědila. Doufám. Máma na těch schůzkách ani nebyla. Pískař si ji ale zavolal o den později. To už jsem věděla, co se děje. Přišla se mě zeptat, tak jsem jí to řekla. Trochu naschvál. Vůbec nic neříkala. Když se vrátila, byl doma i táta. Sedli jsme si v obýváku. Máma přinesla čínu a víno. Dali jsme si. Pořád nic neříkala. Už jsem byla trochu nervózní. Skončili jsme s jídlem, otevřela další láhev. Pak teprve o tom začala. Naši to vzali naprosto skvěle: řekli, že na tom hledají to pozitivní. Že už se o sebe umím postarat a zařídit si svoje věci. I když je to za cenu problémů. Jenže vím, za čím si jdu. Tentokrát jsem si sice šla jen za flákáním, ale i tak to berou. Mám jít na vejšku a tam už mě nikdo kontrolovat nebude. Mezi dneškem a mým nástupem na vejšku je jen pár měsíců. Já se za tu dobu nezměním. Změní se jenom systém. Zní to tak logicky! Dokonale! Tady musím nosit omluvenky. Budu jen o pár měsíců starší a žádný omluvňák nebude existovat. Jenom já si rozhodnu, jestli do školy musím. Budou mě podporovat finančně, dokud budu studovat. Potom už ne. Je to přesně dané. Žádné facky, jako u Išky. Žádné slzy jako u Venduly. Nechali na mě, kam si chci dát přihlášku. Dala jsem si rovnou tři: dějiny umění, kulturologie, psychologie. Jedno musí vyjít! Snažila jsem se udělat si na netu horoskop. Jestli jsem neudělala chybu, je to jasný. Na jedno se dostanu. Skoro bych měla pocity viny… holky mají peklo a já pohodu. Vlastně mi to ještě pomohlo! Už dlouho to mezi mnou a našima nebylo tak super.

14. 2.

Valentýn. Směju se našim: máma mi zrovna před chvilkou napsala smsku, že jí táta dal pět rudých růží. V jejich věku slavit Valentýna! Ještě před pár lety říkali, že je to americkej výmysl. Jenomže oni dva se přizpůsobí všemu. Vždy a všude. Potom v té smsce ještě bylo, že mě moooooc pozdravují a že mě oba mají moooooooc rádi. Nedokážu jim to věřit a to jsou od vánoc už skoro dva měsíce. Nevšimli si, že jejich holčička trochu vyrostla a už jim na všechno neskočí. První den na horách od našeho příjezdu, kdy neprší. Vendula měla včera svoji sociální depku a Iška z toho chytila splín. Dneska jim tohle nedovolím! Jezdíme celý den na Špičáku, svítí slunce, sjezdovky jsou sice hodně vymlácené, ale jezdíme. Povídám si s vlekařem, je mu dvacet tři, Dan, pohodový Vodnář. Dělá tady druhou sezónu. Zve mě na zítřek do baru, co je kousek od našeho hotelu. Budou tam jeho kámoši – instruktoři z lyžařské školy. Těším se. Doufám, že půjde i Vendula s Iškou. Tak co víc nám chybí! Četla jsem teď před odjezdem na hory po dlouhé době kousky ze Severu proti Jihu. Moje oblíbená četba v sedmičce, osmičce. Jsem Scarlett O´Hara! Vím to. Všechno zvládnu. To taky vím. Jak si říká – o tom budu přemýšlet až zítra. Já jsem přesně taková. Nerozumím Išce, co pořád řeší. Tolik věcí se vyřeší samo od sebe. Holky ani nevědí, že se jim vyřeší dnešní večer. Zamluvila jsem stůl v té pizzerii tady na rohu, až tam přijdeme, ještě si ani neobjednají a už nám to číšník přinese: Išce její oblíbenou tuňákovou, Vendule pikantní s feferonkou. Nechám je, aby se vzpamatovaly. Potom cca v půlce pizzy dorazí šampaňský. Na závěr tiramisu. Ten číšník se smál. Slíbil, že všechno udělá, jak chci. Dá nám prostírání se srdíčkem. Je to k Valentýnu. Ať si myslí, co chce. Já miluju překvapení! Nezáleží na tom svátku. Je právě půl šestý. Musím něco vymyslet, aby holky nešly na večeři. Chci prostě, aby nám bylo hezky. Všem třem a dávám si dnešní heslo: Valentýn bez zoufalců!

22. 1.

Záznam z tanečního dopoledne! Tanečního proto, že jsme měly Išku učit valčík na náš maturiťák. Ale dopadlo to trochu jinak. Samozřejmě ZA. Sraz máme u mě. Vendula nejdřív píše omluvenky. Už nás nic nenapadá. Zatím jsme použily: rodinné problémy, střevní potíže, nachlazení, návštěva odborného lékaře, chřipka, nevolnost. Vendula navrhuje napsat: zácpa, průjem. Trvá si na tom, musíme jí to dlouho vymlouvat. Vůbec je dneska úplně mimo!! Chytá jí depka, že i po Silvestru je pořád SPD. Tajně vezme z lednice vodku a pije jí na záchodě. Zjistíme až dodatečně, když nám ukradne ty omluvňáky a zavře se s nimi v pokoji. Volí nakonec těžký kalibr. Pro mě: rodinné důvody – pohřeb. Pro Išku: úraz hlavy. Pro sebe: návštěva plastické chirurgie. To už je moc! Ale nemůžeme s tím nic dělat, vyryla to propiskou. Musíme se na to napít. Valčík už netrénujeme. Vyrážíme do hospody Za vozovnou (klasická putyka.) Objednáváme si tak, že mluvíme jenom zdrobněle (nevím, kdo na to přišel. Asi já.) Máme spoustu coličky a rumíčků a fernetíčků. Zapisujeme střídavě – přímý přenos z hospody Za vozovnou:

V: Už nemám čas mám SA zas.

I: Ta čárka tam je! Napiš tam tu čárku, za ten čas. Tak napiš jí!

K: Hups. Už jsem jí dopsala, ty intoško.

V: Vy jste magorky. Dvě. Magorky dvě, mám piva dvě. Hele, já budu veršovat.

I: Napiš, že se musím naučit valčík.

V: Napiš zasranej valčík.

I: Ne, to nepiš, napiš jenom S.

K: Jaký S?

I: S jako zasranej.

V: S váma tady sedět, to je na vostudu. … Chce se mi chcát.

K: S tebou je to na vostudu.

V: S váma je to na vostudu. Dáme si ještě?

K: Rumíček nebo fernetíček?

I: Mně je blbě.

V: Ty hovno vydržíš.

I: Ticho, neřvi tady, pán se kouká.

V: Ať kouká. Jdu čůrat, protože s váma se bavit, to je na vostudu.

… (Vendula odchází na WC.)

I: Tak dáme si? Já si dám zejtra fernetíček a hned budu tancovat, raz dva. Mořská tanečnice, to mi řikal Radek.

K: Já už ale nemám prachy.

I: Já jo. Dostala jsem kapesný. Mám milión.

(Objednáváme další coličku a fernetíček. Přichází Vendula.)

K: Bude ještě pitíčko.

V: Hovno bude. Nemám prachy.

I: Neřvi!

K: Bude, Iška nás zve.

V: Hele, pán. Už zas kouká. Řikal: holky, vy furt chodíte, vy máte prd držáka!

(Přinášejí nám pití. Iška se kroutí.)

I: Prosim vás, ještě radši jednu colu. … Je mi blbě. Musim to rozředit.

K: My se daly na kolu. My kolujeme.

V: Jé, hele, pán má zelenej svetr.

K: To je zdravý na voči. Jako mrkvička.

I: Ať mi ho pučí. Ten svetr. Mně je taky zima. To je z tý koly.

K: Máš ruce jako mrtvola.

I: Já jsem mrtvola. Jsem studená jako mrtvola!

V: Ježiš, neřvi! Mně řikáš neřvi a sama tu pak řveš!

I: Víte, že je dneska dějepisnej seminář?

K: A ty omluvenky. Seš magor, Vendulo.

I: Mně je blbě.

V: Já mám absťák. Vymyslela jsem novou zkratku. STYX.

K: Co to je?

V: Styk sexuální.

K: Ty seš blbka.

I: Já budu blinkat.

V: Prase! Jestli chceš blinkat, jdi ven, dělej, dělej! Honem, honem!

(Tady jsme skončily. Musely jsme Išku vyvést ven, aby se vydejchala. Pak už nás to psaní nebavilo. Spaly jsme u nás celý odpoledne. A to je zítra PLES!!!)

10. 1.

Pokračování v novém roce ve starém stylu, takže témata.

Soupiska: Filip, 7.2.1986. K, P1, P2, P3. Ryba, nic moc. Ryby prý ukrývají pod studenou slupkou vřelé city. Tahle Ryba měla jenom studenou slupku. Řekl mi, že jsem na něj moc rychlá. (K PS jsme tím pádem nedošli.) Co tím jako myslel?!? Odpověděla jsem mu, že není čas. To jsem pyšná. Vyznělo to!

Dál – David, 31.7.1987. Maturoval loni u nás. Zdálo se mi, že je už dlouho klid, takže jsem rozjela akci. Věděla jsem, že studuje na fildě – kulturologii. Sehnala jsem na něj číslo přímo na sekretariátu katedry! Pak jsem mu namluvila, že potřebuju udat spoustu lístků na náš maturiťák. (To je pravda. Lístky s holkama vážně prodáváme.) Sešli jsme se u jeho školy. Okamžitě mi začal vyprávět o sobě. Pan Student! Panebože! Tohle bylo vedle… Zavedl mě do Louvru, té kavárny na Národní. Neustálé historky, koho tady kdy potkal. Herce, politiky, atd. Mohl by se živit jako zpravodaj Blesku. Pomalu, ale jistě mi začínal lézt na nervy. Navíc má pořád tendenci se mě dotýkat. Jdeme na tramvaj, vede si mě jako ovci. Nesnáším, když mě někdo vodí kolem ramen! Je to majetnický. Takže nakonec jednom K u tramvaje. Jela mi naštěstí dřív, než mě to mohlo úplně přestat bavit. Shrnutí: žádná sláva. Poslední dobou mě pronásleduje smůla a zoufalci!

Škola: Mám 150 omluvených hodin, v pololetí. Našim už nikdy nesmím ukázat omluvňák. Jsou tam už jen falešný omluvenky od Venduly. Chodíme ZA a pořád se bojíme, že neodmaturujeme. Navíc se blíží odevzdávání přihlášek. Nejradši bych se nehlásila nikam. Odjedu dělat au-pair do Anglie a bude to! Souvislost s dalším tématem:

Naši: Dodržela jsem ten Štědrý den. Máma mi druhý den donesla moje dárky do pokoje. Beze slova. Od té doby spolu skoro nemluvíme. Nevadí mi to. Moje heslo mi pořád visí nad postelí.

Výhledy: Maturiťák. Lyžák! Jestli bude nějaký sníh. A i kdyby nebyl, hospody jsou otevřený pořád.

22. 12.

Posledních deset dní: nemoc. Je mi zle. Horečka 39, píchali mi obě uši. Strašná zkušenost s našima + s nemocnicí. Před třemi dny to vyvrcholilo. Rýma, kašel, bolest uší – oboustranná. Ráno u doktorky. Dostala jsem antibiotika – klacid. Nepomáhají. Chodím po bytě. Nikdo tady není. Čekám, počítám minuty. Bolest je pořád větší. Volám mámě, má pracovní mejdan. Slyším, jak tam lidi řvou. Řve tam hudba. Nenávidím chlast! Všichni před vánocema jenom nasávají! Máma je „veselá“. Radí mi, ať jedu na pohotovost taxíkem. Nechci taxík, chci aby dorazila domů. Říká mi, že se to nehodí. „Holčičko, nejde to“. Nenávidím, když mi říká holčičko! Volám tátovi, nebere to. Píšu mu sms, aby přišel domů a odvezl mě na pohotovost. Odepisuje: nemůžu, mám pracovní večeři, napiš mámě. Brečím zoufalstvím! Znovu chodím po bytě a nevím, co dělat. Kvůli té bolesti uší mi úplně vynechává mozek. Začínám se dusit. Další telefon s mámou. Nemůže odejít, jsou tam důležitý lidi. Nenávidím všechny ty její důležitý lidi! Záchvat. Už se mi zdá, že se udusím. A najednou je všechno pryč. Jsem jako robot. Vezmu si peníze. Zavolám taxíka. Veze mě těch pár kilometrů za 250 korun.

V nemocnici sedím na chodbě mezi dvěma maminkama s malými dětmi. Chtěla bych, aby mi byly tři roky! Čekám dlouho, skoro hodinu a půl. Bolestí šílím. Mezitím volá máma a říká mi, že jsem šikovná holka. Ještě se na večírku zdrží. Konečně uvnitř. Netěším se na nic jiného, než že mi uši píchnou. Je tu mladej doktor, děsně vtipnej. „Slečna má zánět středouší. Typicky dětská nemoc. To bych ve vašem věku neřekl. Nebo se tak toužíte vrátit do dětství?“ Kdybych mohla, zabiju ho. Idiot! Určitě to byl Štír! Řekla jsem mu, že chci anestezii. Tvrdil, že takový postup není běžný. Vzdala jsem to. Málem jsem vyletěla z kůže bolestí. Ale postupně to polevovalo. Cesta zpátky taxíkem, jsem naprosto vyčerpaná. Jenže to nebyl konec. Naši dorazili společně. Asi ve dvě, když jsem konečně usnula. Přišli ještě s dalšími pěti lidmi a „bavili“ se až do pěti do rána. Konec, konec, konec!!! Nikdo mi v životě tak strašně neublížil. I kdyby mi píchali ty uši dennodenně, nebolelo by to tak strašně. Mám teď jediné heslo: NIKOMU NEVĚŘ!

Zůstanu celý Štědrý den v posteli. Nepřijdu k večeři ani ke stromku. Zatím jsem s nima nepromluvila ani slovo. Máma jen řekla, že nemám proč být uražená. Podle ní už jsem skoro dospělá a oni mají svoje povinnosti. Vzala jsem velkou čtvrtku a napsala jsem si to heslo nad postel. Nesmím na něj zapomenout!

6. 12.

Musím něco napsat k té věci, kterou pořád dokola dělá Iška. Leze mi tím na nervy. Pořezala se ten večer, kdy jsme ji s Vendulou tahaly na diskotéku. Do školy přišla už se zavázanou rukou (zápěstí.) „Nenápadně“ se na to stále dívá. Tak nenápadně, abych to viděla. (Vendula ve škole nebyla. Psala jsme jí sms, jestli je „ZA“, ale prý je jí opravdu špatně. Angína, asi.) Vůbec mě to nezajímá! Co to žije za život? Jeden den sto pro a další mínus sto pro. To je na nic. Pořád má z něčeho strach, buď ze špatnejch věcí a když je to dobrý, tak z toho, že to skončí. To neuznávám! Psala jsem si teď v poslední době svoje hesla, ale nejdůležitější je: žít přítomností! Jely jsme za Vendulou ze školy autobusem, Iška si pořád popotahovala ten obvaz. Řekla jsem jí, že nežije, že jenom přežívá. To ji zřejmě pobouřilo. Vyjela na mě, že jsem krutá a bezcitná. To stačilo! Kdyby se to stalo dneska, asi vystoupím. Iška nechápe, že jsem jí chtěla po dobrým a pak i po zlým vysvětlit, že takhle žít dál nemůže. Snažila jsem se jí pomoct. I když mi to docela určitě nejde a nemá to cenu. A ona mi to takhle vrátí. Ale to je jedno! Vendula nám přišla naproti na stanici a ptala se, co je. Iška samozřejmě řekla NIC. Bylo to zase na mě. Asi i pro Vendulu jsem bezcitná. Nebudu Išku litovat. Lítost ještě nikomu nepomohla. Musí svůj život změnit. Má nás a my jí pomůžeme. Jenom musí chtít.

29. 11.

Rozhodla jsem se, že budu psát systematicky. Podle témat. Vyberu pokaždé jednu důležitou událost a tu popíšu.

Škola: Chodíme s Iškou a Vendulou často ZA. Vendula se naučila perfektně napodobovat podpisy našich (obou, na střídačku) i Iščina otce. 2 dny můžeme mít omluvené od rodičů. Využíváme toho. Pískař zatím neprudí. Maturita je daleko, člověk musí žít přítomností! (Moje nové heslo.) Minulý týden jsme všechny tři zmizely po 3.hodině (mělo se psát z fyziky). Šly jsme na kožní, kvůli razítku. Jenomže sestra nám k razítku napsala odchod! Už jsme se nevracely. Iška se pochopitelně bála. Vymyslela jsem tohle: sestra si od nás vybrala omluvné listy, napsala nám odchod. Pak jsme teprve měly jít k doktorce. Mezitím ale přivezli pána s akutní poleptaninou. Doktorka ho dlouho ošetřovala. Až potom vzala nás. Takže už nemělo smysl chodit na polovinu poslední hodiny. Holky měly z mojí výmluvy nervy, já ne. Záleží jen na tom, jak se to podá! Důvěryhodně a seriózně. Pískař se díval na naše listy, potom do třídnice, potom zase na naše listy. Bylo mu trapně, ale nakonec se zeptal. Proč jsme nedorazily. Odvyprávěla jsem to, naprosto brilantně. Pískař celý zrudnul a řekl: „Skoro bych soudil, že mi vyprávíte obsah amerického seriálu.“ Odpověděla jsem, že mi to taky tak připadalo. Dívala jsem se mu přímo do očí. Uhnul první a podepsal! (Možná ani nebudu muset hledat ten adrenalinový sport.) Baví mě zkoušet hranice. Hodím se na to.

Naši: Naprosto mě dostali. Mám je tak strašně ráda! Vrátili se z wellnesu a hned ten večer si chtěli promluvit. Dostala jsem trochu strach, ale překvapili mě. Rozhodli se, že nebudou stavět ten dům. Ještě je potřebuju, i kvůli astmatu. Sice to mění naše plány, ale holky to určitě pochopí. Vymyslíme něco jiného. Šli jsme na večeři do té nové pizzerie u dálnice. Vyprávěla jsem jim o naší akci „kožní“. Máma se smála, že se neztratím. To má pravdu. Hned jsem přišla na to, jak jim udělat radost. Tátovi někdo vzal z auta ten přední znak. (Nebo ho ztratil.) Nadával, jak je to drahá věc. Nechala jsem naše jít z pizzerie napřed. (Řekla jsem, že mám ještě sraz s Vendulou.) Prochodila jsem milión ulic, ale nakonec jsem ten znak sehnala. Naši už spali. Ráno jsem jim udělala snídani a dala znak doprostřed stolu. Máma byla úplně dojatá! Strašně se mi líbí, když mi říká Karolínko nebo holčičko. Ať to s nimi vydrží takové, prosím!

Soupiska: Zatím nikdo nový. Příležitosti byly, ale všichni mi připadali jako zoufalci. Začínám mít silný S.A. Ale podle horoskopu mě čeká osudové setkání v polovině měsíce. Uvidíme!

Akce: STO PRO klub 15.11. Sehnaly jsme póesáky na vstup i pití. Dva kluci z vesnice, co si vyjeli k nám. Měli i travku. Vendula s jedním K a asi i P1. (Byla trochu NS. Chtěla „přebít“ Libora.) Když už nás nebavili, zdrhly jsme. Nonstop, 2 láhve vína. Pijeme v parku. Vůbec nám není zima. Vezeme Išku taxíkem domů (platí) a Vendula spí u mě. Ráno Iška přijede (ZA). Jdu půjčit DVD. Filmový maraton (vybrala jsem: Nuda v Brně, Věčný svit neposkvrněné mysli, Rok ďábla), jíme pizzu a polévku z pytlíku (ulítáváme teď na rajské. Dávám do ní ještě kysanou smetanu.) Všechno si užíváme! Těším se na další akce, na vánoce a na silvestr!

6. 11.

Miluju Išku a Vendulu! Mám milující náladu! Minulý měsíc byl těžký. Musela jsem na plicní odd. Udělali mi další testy. Vyšlo, že dýchám na 90%. Tvrdili, že se nemůžu dusit. Nakonec mi ale dali nové inhalátory.

Naši zase odjeli. Zařídili si pár dní v lázních – wellness. (Budou chodit na masáže, praktikovat floating – to je takové velké vejce s vodou, které se s člověkem otáčí atd. Vendula řekla, že by jim dala do ruky kyblík a mop. ?))) Tak mě něco napadlo. Rozhodla jsem, že si s holkama uděláme vlastní wellness. Nic jsem jim neřekla – miluju překvapení!

Nakoupila jsem: pěny do koupele, olejíčky, víno, dobroty. V keramice aromalampičku. Vzala jsem vůně podle horoskopu. Všude jsem rozsvítila svíčky. Holky koukaly a přivedlo je to na jiné myšlenky. Protože Iška se rozešla s Radkem a Vendula s Liborem. (Ani jeden nebyl k ničemu. Radek – Váha, Libor – Štír.) Objednala jsem jídlo (žádné akce, naši mi nechali peníze.) Nebylo to lehké sladit, protože jsem chtěla spoustu chutí! Ale nakonec se to povedlo. Stopro nálada.

Jedly jsme: krevetový koktejl, šunkový závitek, zeleninový závitek (čínský), salát s tuňákem, polévku s bambusovými výhonky, sladkokyselé kuře, pizza s mořskými plody (Vendule jsme musely sundat všechny chobotnice), řízek s bramborovým salátem.

Dezert: koláčky ( z večerky. 3 pro 3. Opět jsem je přibalila k nákupu, prodavač si nevšiml ničeho. Jsem čím dál šikovnější, evidentně se na to hodím. Příště zkusím vzít něco většího.)

Pití: fernet, Napoleon (v baru od našich), chardonnay, rulandské modré, becherovka. (Každá si mohla vybrat. S jídlem to bylo nastejno.)

Pořád jsme se smály. Vyprávěly jsme si o školách v přírodě, jak to bylo na základce. Řvaly jsme smíchy tak, až na nás bouchali sousedi. Pak se Iška a Vendula šly postupně koupat. Dala jsem jim tam svíčky + olejíček (podle horoskopu.) Spaly jsme všechny na posteli v ložnici a ještě jsme si povídaly a pouštěly Red Hoty do 3.35 v noci.

Plán: naši mi nechají byt. Budeme tady bydlet spolu. Každá dostane jeden pokoj (už jsme si to rozebraly. Já obývák, Vendula ložnici, Iška můj pokoj.) Společně budeme platit nájem. Když bude jedna z nás chtít dělat pařbu, pozve ostatní. Když bude chtít víc soukromí, domluvíme se a ty 2 odejdou. Budeme dělat i společný akce!

Než jsme šly spát, ukázala jsem holkám SIMS. Uděláme si SIMS přímo v našem bytě! (Slíbily jsme si, že napíšeme seznamy nábytku – z původních pokojů, od Venduly i od Išky. Něco nechají doma, něco vezmou sebou. Nakreslím návrhy, jak ho rozestavíme.) Už se nemůžu dočkat. Nechápu, proč jsem našim nadávala. Oni přesně vědí, co zrovna v tomhle věku potřebuju: abych si mohla zařídit svůj život. Jsou fajn. Musím jim to říct, až se vrátí z wellnesu!!!

8. 10.

Delší pauza. Nebylo co zapisovat. Teď: Radek, 3.10.1988. (Váhy). Znamení na něj přesně sedělo. Šli jsme všichni společně do klubu. Iška mi dala svůj souhlas (vlastně jsme se dohodly, že ho otestuju.) K, P1, na víc jsem neměla chuť. Radek je vážně typická Váha. Schovali jsme se do skladu (dole u východu). Stejně pořád chtěl jít za Iškou. Nechala jsem ho říct číslo a pak jsem počítala: Iška – Karolína. Iška – Karolína. Vyšla Iška. Tak jsem ho za ní poslala. Vrátil se z posledního schodu. Prostě Váha! Iška se ptala, jestli opravdu tak slintá. Musela jsem jí vysvětlit, že K je prostě K. V klubíčku už nás to potom nebavilo. Na obzoru žádní póesáci. Radek hledal Išku, ta se před ním schovala na záchodě. Nakonec jsme zmizely všechny. A přišla super akce! Už jsme neměly peníze. Vendula nadávala, že je to kvůli naší akci „úklid“. (Musí kupovat Jamesona, ale my na něj přispějeme.) Navrhla jsem řešení – utéct bez placení. Zvláštní! Objevuju v sobě skryté rezervy! Od doby, kdy jsem sebrala ve večerce koláčky. Je to nádherně jednoduché. V jednoduchosti je krása, to jsme mockrát slyšela. Šly jsme do jednoho baru nebo spíš herny. Vypily jsme: Iška 6 dc. Vendula: 4 dc + 2 fernety citrus. Já: 6 dc + 2x Jameson. (Vendula měla strach, že už to přeháním.) Když už, tak už! To je moje nové motto. Opět posílám malou omluvu na adresu slušného chování, chi chi. Iška dostala strach. Poslaly jsme ji napřed. Vendula to vzala přes WC okénko (zvl. pozn. – protáhla se.) Na mě zbyl útěk přímo z hospody. Běželi za mnou dva chlapi a volali na mě Stůj! Už chápu, co mi chybí. Budu skákat s padákem. Budu sjíždět divokou vodu. Přišla jsem na to: potřebuju ADRENALIN. Zvládla jsem to, nebavilo je za mnou běžet. Sprintovala jsem moc rychle, ta nová tělocvikářka by ze mě měla radost. Sešly jsme se všechny podle dohody na metru. Iška se divila, že nekašlu. To mě ani nenapadlo! Dala jsem si předsevzetí: začnu dělat nějaký extrémní sport. Hodím se na to. Budu ho dělat půl roku a vyhodím dýchací spreje. Vyhození sprejů mi vychází na 8. dubna. Vlastně ne, musím nejdřív najít ten extrémní sport.

10. 9.

Pouštím si naplno starý Red Hoty a sedím úplně sama v pokoji. Teď napíšu něco, o čem bych nechtěla nikomu vyprávět. NAŠI. Lidi, co mě zplodili a starali se o mě. Tvrdí mi, že jsem pro ně nejdůležitější na světě. Ale jak se to pozná, když se mnou ani neoslaví moje narozeniny? Když jsem se zeptala mámy, jestli někam nezajdeme, divila se – ona by o oslavu s rodičema nestála. Vím, že mám splín. Nesmyslnej. Měla bych jim být vděčná.

Včera přišli brzo domů. Chtěli se mnou něco probírat. Co to na mě vybalili????

Plánujou do roka a půl postavit barák a mně nechat tenhle byt.

Něco by mi dávali a něco si vydělám na brigádách. Až dostuduju vejšku, začnu si ho platit sama. Copak jim vůbec nedochází, že je potřebuju?

Zeptala jsem se mámy, jestli mě tu nechají, i když budu zrovna sama. Nejdřív se zasmála, že já nejsem nikdy sama. Že se kolem mě pořád motaj kluci. To neznamená, že JÁ s nima budu chtít žít! Dobře ví, že mám astma!! Co když na mě přijde záchvat???

Podívala se na mě tím vševědoucím pohledem a řekla mi, ať je laskavě nevydírám.

Odešla jsem. A dala jsem si dohromady pár pravidel nezávislosti:

1. Už se před nimi nikdy neponížím. (Žádnej zájem o rodinný večery. Žádnej zájem o to, kdy přijdou domů.)

2. Na všechno přistoupím bez řečí, ale ať nečekaj, že jim budu děkovat.

3. Najdu si někoho zajištěnýho, kdo bude aspoň trochu ucházející (a pak je vyfuckuju!)

Tak. Konec splínu! Konec splínu, protože splín nesnáším a splín se ke Lvům nehodí. Napíšu smsku Vendule, jestli nechce vyrazit někam do klubíčku. Třeba by se našli i póesáci s travkou.

16. 8.

Dneska jen v krátkosti. Petr, * 22.2.1982. K, P1 – P4, PS. Má v datu narození samé dvojky, a ode mě dostane dva body. Iška se mě ptala – proč. Skoro jsem jí odpověděla: a proč ne? A ještě: to tvoje naivní dušička nepochopí. Neřekla jsem to, protože bych jí ublížila. Myslím, že bych dokázala ublížit všem na světě, jenom ne Išce. Připomíná mi Idiota. Ne knížku, tu jsem nečetla a asi nikdy nepřečtu (nikdy neříkej nikdy). Myslím ten film. Připadala jsem si jako bych rozbila okno, když jsem viděla její výraz. Jenže jaká vina? Proč, Iško? Protože jsem se nemohla dívat, jak si pořád žmoulají ruce, jak spolu chodí pomalu i na záchod, jak se ze dvou normálních lidí stává rozplizlá, růžová, vrkající jediná bytost! Když se tak milujou, když si vystačí a nikoho dalšího nepotřebujou k životu, tak ať si koupí letenku někam do Tramtárie a můžou si mezi opicema navzájem vybírat vši! Proto, Iško. Já totiž dvojku a dvojice nesnáším!

31. 7.

Máme se skvěle. Přes den na náměstí. Pere nám na hlavu sluníčko, takže si připadáme jako NS. Pořád se jenom smějeme. Večer se chodíme koupat na přehradu. Iščin fotřík odjel na služebku a bratr je na táboře. Iška měla přísně nakázáno nevzdalovat se po 10 (večerka jako ve skautu) z domova, ale riskla to. Plavky si nebereme. Jenom Vendula (vcelku. Jako by to na tom záleželo!) Naši poslali pohled, mají se dobře. Moc jim to přeju. Polovina prázdnin za námi. Těším se na tu druhou, určitě bude stopro (tohle vymyslela Iška. Pořád to používáme.) Po koupání jsme udělaly inventuru (to je horší než prodávat), šly jsme do nonstopu koupit pití – vodku, džus. Venku jsem holkám ukázala úlovek. Tyčinky, buráky a hermelín, nechápaly, jak se mi to povedlo. Já vlastně taky ne. Teprve doma jsem se začala bát, co by bylo, kdyby mě ten prodavač chytil. Mám opožděný pud sebezáchovy. Iška brzy usnula, my jsme s Vendulou objevily cédéčka Beatles, naši mají snad všechno. Je to docela hustý – na to, že je to tak starý. Ráno jsme zase šly do toho nonstopu, úlovek – 1 balení koláčů. Byly tam přesně 3. Pro každou jeden. Iška ještě spala, nechaly jsme jí „dopis“. Psaly jsme ho ještě v noci. Přepisuju (to tučně jsem psala já, ostatní Vendula): Teď hraje It´s only love /NP/ Naše milá Išunko! Hlavně se nelekej. Mňam. Neboj, jsme jenom v obchodě na nákupu. V uvozovkách. Je to nákup s uvozovkami, chi chi – to připsala Karolína! Podpis – Vendulka.

Ale počkej! To budeš koukat! Až přijdem

(Jenom jestli „… I REALY DO…“ nezapomeneme, co sme to vlastně chtěly!)

Ale my už vlastně víme!! To, co jsme včera a dnes (hlavně) vstřebaly.

Kvik. Bzum. Hraje Beatles – (02.22) „…open your eyes, tell me what you see…“

(Vendula má oči red, já too)

Přeložily jsme to. I Vendula. Prý FUCK IS. (To řekla V. jako OPRAVDU).

Přijdeme samozřejmě hned (= brzo) NEBOJ!!!

Jsme už asi trochu NS a nechce se nám spát.

Ale podle mejch měřítek ještě NP. Jdeme nakupovat, tak se nelekej.

Vendula a K.

P.S. Yesterday. (Jako včera.) Ale přečteme si to radši až ráno.

13. 7. Šeptouchov. „Jazykový“ kurz (Iščin)

Hospoda, 6 piv. Nic necítím – zvláštní. Je zvláštní, jak to na člověka padne, když je tak daleko. Tak daleko a NIC se neděje. Naštěstí potom přišli.

Michal – 25, * 20. 7. 1980. Lev! Slavili jsme jeho narozeniny, ačkoliv je má až za týden. Bral to tak – dala jsem mu dárek. Ale Honzovi taky a ten narozeniny neměl (* 1. 12. 1979, takže Střelec.) Bylo to trochu schizofrenní. V lese. P1,P2,P3 a nakonec PS. Jsem tak zkažená? Nechci psát morální kecy, protože na morálku nevěřím, takže posílám takovou malou omluvu na její adresu.

Honza: „Ještě žádná dívka mi tak krásně nevoněla pivem.“ Dívka. Byl tak slušný. Cesta zpátky polem. Žito, pšenice, ječmen? Nejsem zemědělec. Zkoumala to jenom Iška. Jedly jsme všichni zrní, vzpomínka na rodiče – cesty na přehradu, kolik mi bylo? 5,6? Iška i Vendula se smály, že mám na zádech nalepené jehličí. A ztratila jsem hodinky! To mě mrzí. „Můžu mít třeba zrak sýkorky, nenajdu ztracený hodinky.“ Ale za to to stálo! Vím – a snad i Honza a Michal. Přijedou po prázdninách, možná.

 
Karolína
 
 
 

Domů Kontakty