 |
Rozhovor s režisérkou
Tvůrci filmu:
Tvůrčí skupina Antonína Trše
a Markéty Štinglové
Fotky z filmu
Jaroslav Riedl o PPU:
Nechtěl
žít z vlastní legendy, Lidové noviny, 11. 1. 2001
Koncert v Bílém domě se rozhodně
povedl, Zemské noviny, 26. 9. 1998
Začíná vycházek definitivní rekapitulace
Plastic People, Respekt č. 34, 1997
Ta naše písnička česká, ta je tak
plasticky hezká, Svobodné slovo, 25. 9. 1997
Letos budu vystupovat s Fiction i
s Plastic People, Svobodné slovo, 13. 7. 1997 |
(J. Riedl je hudební publicista, editor sebraných
nahrávek The Plastic People Of The Universe)
|
|
|
| |
Rozhovor s režisérkou Janou Chytilovou
Znala jste kapelu Plastic People osobně ještě
předtím,
než jste o ní a jejích členech začala točit film? Jestli ano, vybavujete
si, kdy a kde jste se s nimi setkala?
Kapelu jsem samozřejmě znala již dříve, a to, asi jako většina z nás, z
poslechu jejích písní. Pravděpodobně jsme se poprvé potkali v nějaké hospodě,
ale datum už si asi nevybavím. Nejvíc jsem se znala s Mejlou a Kábou, chodili
jsme na pivo, na koncerty (Mejla hrál počátkem devadesátých let s Půlnocí
a Kába s Echtem), ale bavit se o filmu Plastic People mne až do roku 1997
opravdu nenapadlo. Ostatně kapelu také ne, protože její členové již spolu
nehráli. |
| |
Jak
dlouho trvalo natáčení a kde probíhalo? Jak jste se na ně připravila?
Myšlenka natočit příběh téhle kapely mne napadla okamžitě. Bylo to začátkem
roku 1997. Dvacátého ledna se chystal slavnostní večer u příležitosti 20.
výročí vzniku Charty 77 a pan prezident dostal nápad, že by tam měli zahrát
Plastici. Kluci byli v té době rozhádaní a bylo důležité, zda to akceptuje
Vráťa, který byl tou dobou v Kanadě. Vráťa přijel. Bylo to neuvěřitelné
nejen pro mně, ale pro všechny zúčastněné. Sešli jsme se v Marathonu, byli
tam kluci, Martin Palouš, Mirek Vránek, David Němec a pár dalších lidí,
kteří ten večer připravovali na Hradě a myslím, že bylo jasné, že PP se
po 15 letech postaví opět na pódium. Mejla byl naprosto nadšený. Neuvěřitelná
představa, že tato kapela vystoupí v bývalé baště komunistů, kde se konaly
jejich sjezdy…
Nejdřív jsem si myslela, že to je nějaký vtip. Zeptala jsem se ho: „Proč
zrovna ve Španělském sále?“ A Mejla odvětil: „Větší stodolu prostě nenašli.“
A bylo to. Touhle větou byl film na světě.
S Mirkem Vránkem jsme začali točit, když Vráťa přijel poprvé z Kanady.
Nikdo nevěděl, jestli tu vůbec zůstane nebo ne. Vznikl první obsáhlý archiv.
Pak přišel ten koncert ve Španělském sále. Byla to akce, kterou jsme si
nemohli nechat ujít. Ten archiv jsme si vytvořili, jelikož jsou věci, o
nichž víte, že stojí za zaznamenání. Navíc Mirek točil v oněch dávných
dobách s Plastiky koncert Co znamená vésti koně v Kerharticích, a měl tak
dneska už vzácný materiál.
Ten film je v podstatě dlouhá a obsáhlá historie. Vznikl po kouscích, postupně.
Nedalo se nic plánovat. To ostatně s touhle kapelou a undergroundem nejde.
Něco si naplánujete, ale ono je to stejně úplně jinak. |
|
| |
Jaké
bylo osobní setkání s prezidentem Václavem Havlem?
Skvělé. Chtěla jsem rozhovor s Václavem Havlem natočit na „místě činu“.
Tedy na Hrádečku, ve stodole, kde se tehdy koncert odehrál. Musela jsem
čekat do léta, až pan prezident na pár dní na Hrádeček pojede. Mé čekání
trvalo 7 měsíců, ale vyplatilo se to. Vždycky jsou lidé v prostředí, kde
něco zažili, uvolněnější, opravdovější, vzpomínky se lépe vybavují. Václav
Havel byl velmi civilní, otevřený a myslím, že ho to bavilo. Zprvu jsem
se bála, že bude příliš - jak bych to řekla – „prezidentský". Ale
bylo to senzační. Byl tak přirozený, že prý není poznat, jestli jsme s
ním točili v době, kdy ještě nebyl prezidentem, nebo až teď. Navíc všichni
byli rádi, že se mohli takhle příjemně zase potkat.
O Václavu Havlovi se říká, že rád dává lidi dohromady. Myslím, že je to
přesné. Ostatně Plastiky dal po revoluci dohromady také on. Byl to jeho
nápad, aby zahráli na večeru Charty. |
|
| |
Léta
jste působila v redakci seriózního společenského časopisu Xantypa a teď
- pro některé možná překvapivě - film o undergroundové kapele?
Mé působení v časopise Xantypa bylo překvapivé i pro mne. Nenastoupila
jsem ale do Xantypy jako rutinní redaktor. Byla jsem v týmu, který tenhle
časopis před pěti lety zakládal a bavilo mne vymýšlet nový tvar, nové stránky,
nové rubriky, něco, co by čtenáře zajímalo, co by četli. Vždycky jsem inklinovala
k nezávislé kultuře. Proto jsem se snažila i v tomto časopise posunout
čtenářské obzory dál od šoubyznysu. Ve svých materiálech jsem jim představovala
takové lidi, jako je třeba Sváťa Karásek, výtvarník Libor Krejcar, fotograf
Jáno Rečo a řadu dalších. Navíc jsem vedle toho spolupracovala s filmovým
a televizním studiem FATE. Dokument o Plastic People není tedy pro lidi,
kteří mne znají, zas až tak překvapivý. |
|
| |
Jste
vystudovaná novinářka, ale točíte dokumenty. Propojují se u vás tyto dvě
profese? Je vám novinařina nyní užitečná?
Určitě. Novinařina je o lidech a dokument také. Proto mne tahle oblast
zajímá. Je to o tom lidi poslouchat. Zajímají mne jejich názory, životní
osudy, příběhy. Úkolem téhle profese je zprostředkovat to zajímavé dalším
- čtenářům, divákům. |
|
| |
Mají
členové kapely smysl pro humor? Co jste s nimi zažila (např. při cestě
do USA)?
No to tedy určitě. S nimi - to jsou věčné historky, ale je jich tolik,
že se to nedá popsat na papír. Nejvíc jich asi bylo s Mejlou. Pořád jsme
se smáli.
Amerika byla strašlivě hektická. Nejlepší bylo, když jsme se s kameramanem
plazili rozpáleným New Yorkem a po cestě potkali nějaký americký štáb.
Točili nevímco, ale měli s sebou ty obrovské kamiony a doprovodná vozidla
a osvětlovací park a občerstvení a obytné přívěsy a zablokovanou dopravu…
prostě velkej film, jak se říká. A my se kolem plazili - sami sobě asistenty
kamery, režie, zvuku, produkce atp. - točit atmosféru New Yorku a zastavili
jsme kus dál na rohu nějaké avenue. Vedle chodníku byla telefonní budka,
taková ta otevřená a v ní nějaký černoch. Mladý sympatický kluk v otrhaných
džínách a okopaných teniskách. Podíval se na nás s těmi baťohy, stativy
a objektivy, přerušil hovor a se zájmem nám povídá: „Movie?“ Kývali jsme,
že jo, že movie. A on na Mirka, jestli ta kamera je šestnáctka. A Mirek,
ze kterého stékal pot, mu zase vysvětloval, že jo, že točíme dokument a
že na super 16mm a tak. Pak nás sjel pohledem, usmál se a povídá: „Low
budget film? Like me?“ To mně dostalo. |
|
| |
Dokument
v kinech - to je i na dnešní dobu něco výjimečného. Kde všude diváci film
uvidí?
Film distribuuje Falcon, tak to bude určitě dobré. Myslím, že by měl jít
hlavně v klubových kinech. Stála bych o Aero, Mat, Evald a podobná kina.
Má se promítat na Dnech evropského filmu, už teď o něj mají zájem festivaly,
jako třeba Finále v Plzni a řada dalších. Přála bych si, aby ho vidělo
co nejvíce lidí, hlavně těch mladých. Je to příběh o svobodě ducha, projevu,
o lidech, kteří jsou sami sebou. A to je věčný boj. |
|
|
