1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978   1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989   1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001

Rozhovor s režisérkou Tvůrci filmu: Jana Chytilová, režie Miroslav Vránek, kamera Jiří Brožek, střih Tvůrčí skupina Antonína Trše a Markéty Štinglové Fotky z filmu Jaroslav Riedl o PPU: Nechtěl žít z vlastní legendy, Lidové noviny, 11. 1. 2001 Koncert v Bílém domě se rozhodně povedl, Zemské noviny, 26. 9. 1998 Začíná vycházek definitivní rekapitulace Plastic People, Respekt č. 34, 1997 Ta naše písnička česká, ta je tak plasticky hezká, Svobodné slovo, 25. 9. 1997 Letos budu vystupovat s Fiction i s Plastic People, Svobodné slovo, 13. 7. 1997 (J. Riedl je hudební publicista, editor sebraných nahrávek The Plastic People Of The Universe)

Galerie Plastic People   Nechtěl žít z vlastní legendy Milan Hlavsa byl jednou z největších osobností českého rocku Lidové noviny, 11. ledna 2001 Jaroslav Riedl   V pátek 5. ledna zemřel Milan Hlavsa, rockový skladatel, baskytarista a zpěvák. Bude chybět nejen těm, kdo ho osobně znali a měli rádi. Dopad Mejlovy hudby, především té, kterou skládal pro skupinu The Plastic People Of The Universe, dalece přesahoval okruh lidí, kteří si kupovali jeho desky a chodili na koncerty. Plastic People nebyli to jen tak nějakým hudebním souborem, ale přímo společenským fenoménem. Hlavsa na hudební scéně strávil víc než třicet let, stále však měl spoustu silných nápadů. Hrál v policií obklíčených stodolách i na Pražském hradě a v Bílém domě, k hudbě přitom přistupoval se stále stejnou pokorou a zodpovědností. Koncem šedesátých let založil Hlavsa skupinu, která by za normálních okolností nejspíš byla předurčena k bezproblémovému úspěchu. Během několika málo měsíců své existence se The Plastic People Of The Universe stali senzací pražských pódií, svou nespoutanou a osobitou hudbou fascinovali nekonformní intelektuály i drsné rockery. Bez nějaké dlouhé muzikantské průpravy, jen silou svého spontánního talentu se rychle dopracovali k profesionálnímu statutu. Ten jim však byl s nástupem normalizace zase brzo odebrán. V roce 1970 byl Milan Hlavsa muzikantem bez agentury, bez nástroje, bez jakékoli profesionální umělecké perspektivy. Plastic People to však tehdy nevzdali, na aparaturu si šli vydělávat na lesní brigádu, byli ochotni hrát i v nejzapadlejších místech a publikum je věrně následovalo. Ve stejné době řada českých rockerů procházela potupnou procedurou stříhání vlasů, rekvalifikačních přehrávek a většinou i rezignací na hudbu, pro níž je posluchači měli rádi. Hlavsu si opravdu nelze představit mezi oportunními muzikanty, trpně přistupujícími na všechny kompromisy. Mejla ostatně ani nebyl člověkem, kterého by se politický establishment snažil přetáhnout na svou stranu. Byl na to až příliš autentický, příliš nezařaditelný, příliš svérázný. Nejen nechtěl, ale ani by nemohl dělat kariéru mimo hudbu: řezníkem se nedoučil a jiným formálním vzděláním nedisponoval. Nemohl být ani námezdním hudebníkem, žádná popová hvězda ho k sobě nelákala a jemu byl vždycky svět komerční hudby totálně lhostejný. Po celý svůj muzikantský život přímo ztělesnoval upřímné a nepodplatitelné rockerství. Sestup Plastic People do nejhlubšího podzemí v průběhu první poloviny sedmdesátých let byl plynulý a nevyhnutelný. Oni sami přitom nedělali nic víc, než že hráli hudbu, kterou měli rádi, pro lidi, s nimiž si rozuměli a pro něž se brzy stali něčím daleko významnějším než jen oblíbenou muzikantskou partou. Plastic People patřili v normalizační mizérii k nezkorumpovatelným nositelům svobodného myšlení a publikum to dokázalo ocenit. Do konce roku 1973 hráli jen zřídka, na nenápadných místech a za narůstajícího zájmu policie, nicméně pořád veřejně. Později to šlo výhradně na utajovaných soukromých akcích. Pohybovat se v okruhu Plastic People znamenalo jistotu brzkých či pozdějších potíží, ale zároveň obrovskou vzpruhu. Pod přímým vlivem Plastiků začaly vznikat nové kapely, které si už o svých společenských perspektivách nedělaly nejmenší iluze. Jednu z nich - DG 307 - Hlavsa sám založil, jiné se přímo hlásily k jeho skladatelským přístupům. Ale ať už undergroundová komunita sílila jakkoli, jiná tak výjimečná skladatelská osobnost se v ní neobjevila, stejně jako se nevznikla jiná tak mimořádná kapela jako Plastic People. Výrazné Hlavsovy skladatelské schopnosti byly základem úspěchu Plastiků - kromě prvních let, kdy měli v repertoáru také písně Velvet Underground, Fugs či Franka Zappy, nikdy nehráli jiné než Mejlovy skladby. Skupina by se ovšem nemohla působit tak přesvědčivě, kdyby v ní nebyly další výrazné osobnosti - především klávesista Josef Janíček, houslista Jiří Kabeš a saxofonista Vratislav Brabenec. Zásadní pro skupinu byl přínos Ivana Jirouse, manažera a uměleckého vedoucího, který Plastiky sblížil s intelektuálními kruhy. Jaro 1976 zastihlo Hlavsu ve vězeňské cele. Zůstal tam pět měsíců a pustili ho bez rozsudku. Čtyři z jeho spoluhráčů a přátel ovšem dostali nepodmíněné tresty. Po procesu už Plastici odehráli jen pět koncertů, jejichž příprava svou dramatičností většinou připomínala partyzánské akce. I když tvorba skupiny od roku 1977 byla velice silná a vyrovnaná (k nejpůsobivějším nahrávkám patří alba Pašijové hry velikonoční, Co znamená vésti koně, Hovězí porážka), únava z neustálého tlaku policejního režimu byla zřejmá. Je cítit z některých nahrávek, směřujících od rockové dynamičnosti k tíživě vážné atmosféře, často plných religiózních motivů. Poté, co Státní bezpečnost nechala podpálit dům v Kerharticích, kde Plastici v roce 1981 hráli, skupina upustila od dalších koncertních plánů. O rok později odešel saxofonista a textař Vratislav Brabenec do exilu. V roce 1988 se Plastic People rozešli: Milan Hlavsa, Josef Janíček a Jiří Kabeš zformovali novou skupinu Půlnoc a podařilo se jim zase veřejně koncertovat. Existence Půlnoci a její první americké turné v roce 1989, kdy se ji organizátoři koncertů občas snažili prohlašovat za Plastic People, některé z bývalých členů a příznivců dost podráždila. Roztrpčenost z rozchodu skupiny se táhla několik let. Půlnoc mezitím absolvovala další turné po USA a v Americe natočila desku City Of Hysteria. Ani ze slibně nakročené mezinárodní kariéry však nakonec mnoho nebylo - po personálních změnách v kapele ztratil americký vydavatel zájem. V roce 1993 Půlnoc skončila, Hlavsa se poprvé odtrhl od Kabeše a Janíčka, s nimiž nepřetržitě sdílel zkušebny a pódia už skoro čtvrt století; novou skupinu Fiction dal dohromady s mladšími muzikanty. Svůj neslábnoucí skladatelský talent a nezaměnitelný tvůrčí rukopis Hlavsa spojil s novými hudebními technologiemi a aktuálními hudebními trendy. Byl to docela riskantní krok, vydával se jím všanc možné ztrátě starších příznivců a velmi nejisté perspektivě získání nových. Ale Hlavsa opravdu nebyl člověk, který by chtěl žít z vlastní legendy, a právě tím si získával i dorůstající generace posluchačů. Elektronika měla zřetelné místo na třech albech, které natočil se skupinou Fiction, na desce Magická noc - kolekci přepracovaných písní z repertoáru Plastic People, kterou natočil s Janem Vozárym, i na sólové desce Šílenství, vydané před dvěma lety. V roce 1997 začali Plastic People opět vystupovat a jejich koncerty byly velkým lidským shledáním léta rozhádaných muzikantů, silně emocionální příležitostí k setkávání již zvolna šedivějících a pelichajících undergroundových mániček a úplně mladého publika, okouzleného vitalitou kapely. Plastici hráli i na Slovensku, v Rakousku, Polsku, absolvovali turné po Spojených státech amerických, měli spoustu plánů. Patřilo k nim také album nových písní, to však už skupina natočit nestačila. "Co vše se může stát do dne a do roka/copak nám přichystal tenhleten svět?/Pokleklas vedle mne se smutkem proroka/a tvůj stín na stropě začal se chvět", zpíval Hlavsa ve Skořápkách, jedné ze svých posledních natočených písní. Pesimismus zhudebněné básně J. H. Krchovského brzy získal krutý obraz v realitě. V dubnu loňského roku, během přípravy skladeb pro plánované nové album Plastic People a během natáčení dokumentárního filmu o historii skupiny, našli lékaři Mejlovi nádor na plicích. Okamžitá operace zprvu vypadala jako úspěšná, Hlavsa si v červnu ještě jednou zahrál na koncertě k desátému výročí vydavatelství Globus. V říjnu však začal mít vážné potíže a jeho stav se rychle zhoršoval. Zemřel dva měsíce před svými padesátinami.