| |
|
 
O sobě a o době
Zásadně důležitá pro autory filmu byla atmosféra konce 60. let.
Tu vytvářejí jednak dobové hity typu "Lékořice" Václava Neckáře,
ale také obrazový podíl kameramana JANA
MALÍŘE, který při natáčení jemně kouzlil se sluncem zalitými "impresionistickými"
obrazy.
"Obraz jsme si od začátku představovali spíš střídmý, v teplých
barvách okru a cihel košířské čtvrti," zdůrazňuje JAN
HŘEBEJK.
Atmosféru vyprávění výrazně pomohla vytvořit i návrhářka KATARÍNA
HOLLÁ, která zde uplatnila své bohaté zkušenosti z "dobovek" ŠAKALÍ
LÉTA a BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA. Herci se v kostýmech nejen cítili jako
doma, ale navíc ocenili i jejich dobové souvislosti.
Například JIŘÍ KREJČÍK si na
natáčení přinesl vlastní obleky, které si v 60. letech nechal šít
pro případ emigrace. Kdysi si je schoval, teď zhubl a pro roli starosvětského
lékaře Stárka mu padly jako ulité.
Nejen on, ale i ostatní herci se při natáčení vrátili do minulosti,
takže vyprávění je v mnohém vlastně svéráznou "dokumentací" jejich
vzpomínek.
EVA HOLUBOVÁ si například uvědomila,
že přesně stejný kabát jako její postava nosila její maminka. "Bylo
mi tehdy devět, stejně jako dětem, kterým ve filmu hraji učitelku,"
vysvětluje herečka. "Do toho příběhu se mi promítala moje maminka,
vybavily se mi vzpomínky na rodiče, na jejich strach, úvahy o emigraci."
"Já sám rád cestuji časem. Člověk si tak některé věci oživuje,"
potvrzuje JAN HŘEBEJK.
"Třeba když si prohlížím fotky ze svého dětství, vidím na nich,
jak mě máma drží jako mimino a má na sobě nějaký kabát. A ten samý
kabát může okamžitě dostat jedna postava filmu. JIŘÍ KODET mi naopak
po přečtení scénáře volal, že je hloupost, aby si Krausovi při jídle
uvazovali ubrousky kolem krku - dali by si je prostě na kolena. A
já mu řekl - proto jsme si vzali do filmu aristokrata, aby mně na
takové věci upozornil..."
Touha autorů "zahnízdit se v čase" a evokovat dobu konce 60. let
se odrazila jak na znamenitých dekoracích architekta MILANA
BÝČKA, tak na rekvizitách. Některé přibyly do bytů Krausových
a Šebkových přímo z reality: třeba obrazy i ručně vyřezávaný betlém
si tvůrci vypůjčili od rodiny PETRA
JARCHOVSKÉHO, jehož dědeček byl předobrazem postavy hrané JIŘÍM
KODETEM.
Vedle detailů, převzatých z prožitků hereckých představitelů, a vedle
scén z Šabachovy knihy Hovno hoří, evokujících autorovo bouřlivé soužití
s otcem-vojákem, se ve filmu objevují především vzpomínky autorů JANA
HŘEBEJKA a PETRA JARCHOVSKÉHO.
Oba tvůrci však zdůrazňují, že nejdůležitější jsou v PELÍŠCÍCH obecné
zkušenosti: traumata a trapasy z doby dospívání i pocit, že rodiče
"blbnou", znají zřejmě všichni bez rozdílu věku, stejně jako rozpaky
nad nejrůznějšími rodinnými rituály. Snad každý našel někdy pod stromečkem
příšerný dárek od tatínka, nad kterým se musel povinně zaradovat,
každý musel opakovaně poslouchat rodičovské průpovídky nebo se vskrytu
trápit lhostejností milované bytosti, která dá bez mrknutí oka přednost
sokovi s apartnějším exteriérem a "lepšími" šaty.
"Nemám pocit, že dělám nějaké retro-filmy. Je to prostě osobní
výpověď. Naším tématem je rodina - příbuzné, kteří nás inspirovali,
s Petrem Jarchovským navzájem dobře známe a těžíme z důvěrně zažitých
rodinných historek," tvrdí o obecném vyznění filmu JAN
HŘEBEJK. "Rodina je navíc závažné téma - je o ní i antická
tragédie... Ať je to královská rodina u Hamletů v Dánsku nebo rodina
z pražských Košíř..."
Vyprávění se úmyslně soustřeďuje na citové vazby postav víc než na
politiku, která proniká do rodinných hnízd jen zpovzdálí. "Každý
z nás rok 1968 prožíval svým způsobem a proto se mi líbí, že Jan Hřebejk
toto období nehodnotí, ale že je pouze předkládá k úvaze," dodává
k tomu MIROSLAV DONUTIL.
Svůj názor připojuje i jeho filmový "syn" MICHAEL
BERAN: "Pelíšky pro mě byly první vážná zkušenost s velkým
filmem a jsem moc rád, že jsem si mohl zahrát s takovými esy jako
jsou pánové Donutil a Polívka... Michal je nešťastně zamilovaný kluk,
se kterým cítím účast - myslím dokonce, že se mu i trochu podobám:
ne že by mi moje láska před očima randila se spolužákem, ale dovedu
si moc dobře představit, co takový kluk musel prožít... Ani rok 1968
jsem nezažil na vlastní kůži, ale vyprávěla mi o něm moje máma a když
se natáčela scéna rodinného smutku nad příjezdem okupačních vojsk,
byl jsem dojatý..."
"Podle mne jsou Pelíšky o době a vztazích mezi lidmi," říká
KRISTÝNA NOVÁKOVÁ, představitelka
Michalovy lásky Jindřišky. "Myslím, že pro Jindřišku je zásadní
její vztah s otcem, který ji má rád, ale chová se k ní občas úplně
nesnesitelně. Zajímavý je také její vztah k Michalovi, který ji beznadějně
miluje a ona ho musí odmítat, protože tu je Elien. Navíc jí umře maminka...
Jindřiška to zkrátka vůbec nemá lehké."
"Nejdřív jsem myslela, že film bude víc o té době, ale už během
příprav na natáčení jsem pochopila, že autorům jde v první řadě o
to, co všechno se může přihodit ve dvou odlišných rodinách," říká
EMÍLIA VÁŠARYOVÁ. Slovenská
herečka laskavou maminku Krausovou povýšila na jednu z nejvýraznějších
rolí své kariéry - i na jednu z nejsympatičtějších, i když nejméně
okázalých postav vyprávění."
Autoři nezastírají, že ženy v Pelíšcích zaujímají zcela zvláštní postavení.
Vytvářejí totiž pozitivní a samozřejmou protiváhu k občasným úletům
svých mužských partnerů...
"Je to vůbec hodně pro-ženský film, protože ukazuje muže s
tou jejich zhoubnou potřebou velet v úsměvném úhlu, kdežto ženy, které
se tam moc neupřednostňují, nesou na svých bedrech břemeno rodiny a
jejího fungování," potvrzuje i scenárista PETR
JARCHOVSKÝ.
|
|
|
