Oko nad Prahou

Režijní záměr

Příběh filmu začíná 2. března 2007, kdy byly vyhlášeny výsledky mezinárodní soutěže o novou budovu Národní knihovny v Praze a kdy se jako autor vítězného návrhu představili Jan Kaplický a jeho studio Future Systems. Film jsme od té chvíle natáčeli sběrnou metodou dva roky. Hlavní postavou je samotná Národní knihovna, které dal autor jméno Oko nad Prahou. Tak se také jmenuje náš film.

Zveřejnění vítěze první mezinárodní architektonické soutěže vyvolalo nebývalý zájem veřejnosti, mediální diskusi odborníků, architektů, urbanistů i laiků. Janu Kaplickému se splnil jeho sen, dostal možnost realizovat svou stavbu v rodné Praze.

Na Letné, která byla magistrátem zvolena jako místo pro novou Národní knihovnu, jsem odmalička vyrůstala. Těšila jsem se, že mi nová budova bude vznikat přímo před očima a já budu s kamerou sledovat její růst.

Po dvou měsících od rozhodnutí mezinárodní poroty, začal návrh nové knihovny veřejně kritizovat prezident Václav Klaus. Nadšení z projektu Jana Kaplického se během krátké doby proměnilo ve vyčerpávající zápas o jeho realizaci. Nejvyhraněnější postavou v tomto dramatu se stal primátor Prahy Pavel Bém, jehož někdejší nadšená slova na adresu knihovny se ze dne na den proměnila v její odmítání. Magistrátní úředníci rozhodli, že knihovna se nebude stavět na Letenské pláni.

Původní scénář filmu se náhle proměnil v dramatickou veřejnou diskusi občanů, odborníků, a politiků.

Pozorovala jsem, jak se Kaplického štěstí během několika měsíců mění v trpké zklamání a údiv nad lží a špinavou hrou zmanipulovaných úředníků ve spolupráci s odpůrci knihovny. Jan Kaplický byl vystaven útokům a zpochybňování stavby z nejvyšších politických míst. Zároveň byl ale podporován svými příznivci, kteří se postavili na obranu autora, jeho návrhu a proti mocenským manipulacím. Absurdní zápletka se navíc odehrávala v Kaplického rodné Praze, kterou chtěl obohatit svým uměním. Sledovala jsem s kamerou, jak se jeho důstojná osobnost ocitla ve víru šarvátek, které nečekal a dosud nikdy neprožil. Dojímala mě jeho odvaha říkat neslušným kritikům svého projektu pravdu do očí. A zároveň jsem pozorovala, jak mu ubývá sil.

Kaplický přitom říkával, že prožívá nejkrásnější období svého života. Mnohokrát jsem mohla být se štábem v jeho soukromí, kde jsem viděla jiného člověka než urputného polemika na české veřejné a politické scéně. Vzpomínal na své dětství, s láskou mluvil o své matce, otci i o třináctiletém synovi Josefovi z prvního manželství. V londýnském studiu Future Systems jsem zpovídala Kaplického mladé spolupracovníky různých národností, kteří vyjadřovali obdiv k jeho práci. Mezitím se oženil s filmovou producentkou Eliškou Fuchsovou, která mu v té době byla největší oporou.

Téměř dva roky po vyhlášení výsledku soutěže tehdejší ministr kultury Václav Jehlička projekt zrušil, protože se prý pro něj nenašly potřebné peníze. Jan Kaplický a jeho žena však nepřestávali usilovat o spravedlivý výsledek verdiktu renomované mezinárodní poroty, za nejmodernější knihovnu v Evropě.

Po necelých dvou letech bojů, 14. ledna 2009 Jan Kaplický v Praze náhle zemřel na selhání srdce. Stalo se to v tentýž den, kdy se narodila jeho dcera Johanka. Studenti zorganizovali manifestaci za Národní knihovnu, která zaplnila celé Staroměstské náměstí příznivci všech generací.

Smrt Jana Kaplického zvýraznila potřebu člověka prosazovat duchovní hodnoty navzdory nepřízni neosvícených mocipánů. Osud architekta Jana Kaplického je varováním i pobídkou k tomu, abychom se nestali lhostejnými vůči lži a nespravedlnosti. Jeho příklad nám dává odvahu jít v každé situaci za svým snem a za svou pravdou.

Náš film je obrazem rozporuplného stavu současné české společnosti. Zároveň je vyznáním obdivu k odvaze a dílu slušného a statečného člověka Jana Kaplického.

Olga Špátová, únor 2010