Režie

Proč jste si jako základ svého nového filmu zvolil příběh Anděl strážce Boženy Němcové?
Strukturálně je sice základem našeho filmu Anděl strážce, ale samozřejmě šlo jen o inspiraci. Východiskem byla jen struktura příběhu, v němž se cosi třikrát opakuje – natřikrát si musí hrdina projít podobnou situací. Jinak Anděl strážce je především pohádka a to náš film rozhodně není, význam je posunutý úplně jinam. Takže tu pohádku by v našem filmu jen těžko někdo nalezl.

Jak jste hledal představitele hlavní role Josefa?
Hledání v zásadě nebylo složité. Protože jsem Davida potkal velmi záhy na castingu. Dokonce myslím, že přišel úplně mezi prvními. Ihned se mi líbil a jediný problém  představoval jeho věk. Protože ve scénáři je hlavní hrdina trochu mladší – kolem 25 let. A jelikož scénář není můj, nemohl jsem do něj úplně volně zasahovat. Takže jediná prodleva, jediný moment váhání způsobil tenhle rozdíl, jinak jsem o něm byl hned od začátku vnitřně naprosto přesvědčený. Pak už byl David přítomen u castingů a zkoušek na všechny ostatní role, aby se mohl utvářet obrázek vztahů Josefa a dalších postav.

Představovalo obsazení nějaké další role problém?
Casting je jedním ze čtyř základních nástrojů, které má k dispozici režisér. Čili naprosto klíčová věc a velmi citlivá… Měl jsem myslím dost štěstí, že jsem pro většinu rolí velmi rychle nalezl protagonisty podle svých představ. Karla Zimu jsem měl tak trochu v záloze, protože ho dlouho a dobře znám. Ale rád zkouším různé možnosti a nevěřím hned prvnímu nápadu a jsem rád, když se herci pro tu svou roli patřičně prokážou. Bývám rád překvapován, takže roli Gabriela jsem nechával dlouho otevřenou. Zato například Magda Sidonová zvítězila na celé čáře, jakmile se poprvé objevila. Největší hledání bylo při obsazování role Olivy, protože i scénář samotný vyžadoval výrazný typ a mně se nedařilo nalézt herečku, v níž by se spojila neobvyklá tvář s emocionálním herectvím. A protože konečná volba padla na mou ženu Vericu, bylo to velmi dlouhé rozhodování, možná až přehnaně jsem se obával a váhal. Paradoxně jsem ji tedy nejvíc trápil a opakovaně zval na castingy. Ale nakonec se to prokázalo, což mě uklidnilo. Hlavně jsem to považoval za fair vůči celému štábu a všem ostatním herečkám, které na roli Olivy připadaly v úvahu.

Jak jste s kameramanem přemýšleli o vizuální stránce filmu a jak jste se ve výsledku svým představám přiblížili?
Ve filmu vždy obsahu musí odpovídat forma, která jej jistým způsobem interpretuje. Od počátku jsme věděli, že netočíme film o ději, nýbrž o stavu – o stavu duše jednoho mladého muže. Takže prostor v každém záběru je strašlivě podstatný, protože on vypráví to nejpodstatnější. Nejsou to situace nebo dialogy, je to postavení herců v záběru, postavení herců jednoho vůči druhému a stejně tak postavení herců vůči kameře, potažmo divákovi. A z toho vyplynulo použití širokoúhlého formátu. Ten film je totiž o prázdnotě a zatímco v mnoha jiných případech je problémem širokoúhlý formát důstojně zaplnit, pro nás byl právě ten volný prostor předností. Prázdnota záběrů na pozadí událostí vlastně sama o sobě už cosi vypráví. Je jasné, že takový způsob vyprávění vyžaduje úplně jiný styl práce, protože je potřeba s herci, kamerou a světly pracovat precizně. Kupříkladu každá ženská postava v tom příběhu má k hlavnímu hrdinovi jiný vztah a to je zdůrazněno jiným výskytem odrazných ploch – tedy zrcadel. Ono to možná působí jednoduše, když se člověk na hotový film dívá, ale pro samotné snímání je to pekelně náročné. Když si představíte scénu, kde jsou čtyři lidé a současně čtyři odrazné plochy, vidíme rázem šestnáct postav v jednom záběru. Což je milimetrová práce, aby se nepřekrývali, aby na všechny šlo správné světlo. To je pak pro herce nesmírně náročné technicky. Při přípravě jednoho takového dlouhého záběru se pro herce udělalo třeba i dvacet značek, po kterých se museli pohybovat naprosto přesně. A kromě toho museli taky hrát, absolutně nesmělo být poznat, jak přesně mají vymezen jakýkoli pohyb.

Vy jste byl jmenován Kulturním ambasadorem své rodné Makedonie, co ta funkce obnáší?
Ona je to v zásadě čestná funkce. Je to spíš vyznamenání za zásluhy. Ale já to beru poctivě a opravdu chci reprezentovat její kulturu. Prostředkem jsou mé filmy, které svým způsobem mohou v cizině reprezentovat zemi, která je strašně malinká  - vždyť Makedonie má dva miliony obyvatel… Snažím se Makedonii vždy do svých filmů jakkoli zatáhnout – v případě tohoto filmu jsou přibližně dvacetiprocentním koproducentem. A ve štábu jsou někteří lidé z Makedonie, jejichž přínos filmu je rozhodně zaznamenáníhodný.  Takto já to cítím, chci Makedonii trochu zviditelnit, protože ona to potřebuje. Reklama o Makedonii vysílaná někde v zahraniční televizi nemusí mít takový dopad, jako může mít film promítaný na festivalech, zařazený do mezinárodních distribucí, o němž mohou napsat novináři v tisku a lidé jsou s ní tak v bližším a konkrétnějším kontaktu.

Ivo Trajkov

Režisér, scenárista, střihač, dramaturg a producent Ivo Trajkov se narodil 27.6.1965 v makedonském Skopje. Žije v Praze. V letech 1986 - 1992 studoval na pražské FAMU. Zde také od roku 2004 působí jako pedagog  a v roce 2005  byl jmenován vedoucím katedry střihové skladby. Jeho filmografie obsahuje šest celovečerních filmů. Tvoří v širokém spektru od komedie, přes dokumentární drama, filmy experimentující s formou, až po historické snímky. V roce 1994 spoluzaložil nadaci „The World Circle Foundation“. Jako producent a dramaturg se podílel na více než sto epizodách dokumentárních cyklů „Nevyjasněná úmrtí“ a „Předčasná úmrtí“ a na řadě dalších dokumentárních snímků.