Katarína Bieliková – kostýmní výtvarnice

Kostýmní výtvarnice Katarína Bieliková se narodila v roce 1965 v Martině. Je absolventkou VŠMU v Bratislavě, obor scénické a kostýmní výtvarnictví. Už v době studií na VŠMU se začala věnovat kromě divadla také filmu.

Oblékala postavy ve filmech NA KRÁSNOM MODROM DUNAJI (režie Štefan Semjan, 1994), RIVERS OF BABYLON (režie Vlado Balco, 1998) či DÁŽĎ PADÁ NA NAŠE DUŠE (režie Vlado Balco, 2002). Koncem 90. let se s manželem, kameramanem Martinem Štrbou, přestěhovali do Prahy a oba se významně podílejí na vytváření současné tváře českého filmu. Spolupracuje hlavně s režisérem Janem Hřebejkem – HOREM PÁDEM (2004), KRÁSKA V NESNÁZÍCH (2006), MEDVÍDEK (2007), U MĚ DOBRÝ (2008), NESTYDA (2008), KAWASAKIHO RŮŽE (2009) a nejnovější Hřebejkův film NEVINNOST. S Ondřejem Trojanem jako režisérem ji spojuje již film ŽELARY (2003). Z dalších filmů jmenujme NEVĚRNÉ HRY (režie Michaela Pavlátová, 2003), O RODIČÍCH A DĚTECH (režie Vladimír Michálek, 2008) a ŽENY V POKUŠENÍ (režie Jiří Vejdělek, 2009).

Za film HOREM PÁDEM byla nominována na Českého lva v kategorii Nejlepší výtvarný počin. Na letošním festivalu filmové a televizní komedie Novoměstský hrnec smíchu získala Cenu za výtvarný počin za film ŽENY V POKUŠENÍ.

Rozhovor s Katarínou Bielikovou:

Příprava kostýmů pro dobový film je bezesporu náročná, jak probíhala v případě Občanského průkazu?

Náročná a zábavná současně. Mám tuhle fázi kostýmní práce moc ráda. Prohrabávám se spoustou obrázků, dobových časopisů, fotkami z rodinných alb. A podle nich si představuju, jaký ten každodenní život tenkrát mohl být, co si kdo v té době asi tak mohl na sebe oblékat... V případě Občanského průkazu jsem se vrátila do doby mého dětství, na fotkách z let 1973 - 1977 je mi 8 až 12 let. Ve vzpomínkách se mi vynořily krepsilonové punčocháče, pořád zelektrizované vlasy, jak jsem přes hlavu natahovala něco z polyesteru, žluté krymplenové zvonové kalhoty a nenaplněná touha po „pravých riflích“. Vzpomínám si taky na ten divně „zadušený“ pocit, když jsem se v halence z česaného silonu a diolenové sukni vrátila domů ze školy. Tyto osobní zkušenosti jsem se snažila přenést do návrhů kostýmů pro jednotlivé postavy filmu.

Herce ve filmu jste oblékla do originálních oděvů nebo nově ušitých kostýmů z původních materiálů?

Téměř všechno, co mají herci na sobě, jsou originální kusy pocházející ze skříní mého příbuzenstva, nebo příbuzenstva lidí, kteří spolupracovali na přípravě. Postupem času, už daleko dříve, než jsem věděla, že takový film jednou budu dělat, jsem nashromáždila různé věci z bazarů. Oblečení z té doby má v sobě velkou přitažlivost, ať už svou fascinující obludností, barevností, dnes již zapomenutými materiály nebo odlišným pojetí krásna. Byla to doba nedostatku, lidé byli naučeni odkládat všechno, co by se mohlo hodit, a tak, pro mne naštěstí, pořád ještě existují tajné skrýše pokladů ze 70. let. Ale mizí! Když na něco narazím, nedá mi to „nezachránit“. Hodně věcí je ve fundusech ČT a na Barrandově. Taky jsme vyráběli, hlavně pro scény, kdy mladí jedou na koncert. Batikovaná trika, doma vyráběné ozdoby z kůže, umně poničené džíny a různé dlouhé sukně a šaty.

Myslíte si, že nepohodlné materiály používané v oděvnictví v 70. let, kdy se Občanský průkaz odehrává, napomáhaly frustraci a beznaději celé té doby? A jaká byla tehdejší móda z vašeho, odborného pohledu?

Nějaká podprahová frustrace oděvem možná existovala. Nylon, silon, krymplen, diolen k nám ale dorazili ze Západu. V západních časopisech z těch dob jsem na ně viděla hodně reklam. Doba byla okouzlená novými materiály, většinou pocházely z kosmického výzkumu. To by musela být „celoeuroamerická“ frustrace, kdyby k tomu přispělo jejich užívání. Je pravda, že u nás se tahle móda udržela hodně dlouho a dovedla se ad absurdum, k úplné nedokonalosti. Třeba chemlon se jako oděvní materiál uplatnil snad jen v našich krajích. Máme vžitý celkový pocit šedivosti té doby, ale paradoxně tak odvážné kombinace žluté, oranžové a červené s hnědou a zelenou v jiném období nenajdete. I u nás to byla to nejbarevnější doba, bohužel jenom na povrchu.

Našly by se i nějaké pozitivní, inspirativní prvky?

Pozitiva bych viděla. Třeba v tom, že sice z nedostatku, ale v každé rodině se šilo, pletlo, háčkovalo a člověk tak mohl mít naprosto originální oblečení. Pravda, většina lidí se oblékala dost uniformně, ale taky si pamatuju hodně takových, co měli svůj vyhraněný vlastnoručně vytvořený styl. Podporovalo to tvořivost a uplatnění osobité fantazie. A taky se v té době zachovávala jistá svátečnost oblečení, něco bylo na doma, něco do práce, něco na svátek. Myslím, že si člověk jinak prožije den, když má na sobě šaty, co se berou jenom při zvláštních příležitostech, svátečnost chvíle se tím znásobí. To dnes mizí.

Bohužel všechna tato „pozitiva“ měla i velice silnou temnou stránku v podobě domácích vytahaných tepláků, šatů děděných po generace, neuvěřitelného nevkusu a nevzhlednosti.

Zůstal vám v hlavě, v souvislosti s prací kostýmní výtvarnice, nějaký nezapomenutelný zážitek z natáčení?

Nezapomenutelná bude celá práce, tak jako v případě práce na Želarech. Natáčení rozdělené na více etap spolu s přípravou bylo součástí mého života asi rok a půl. Když nějakému filmu věnuji tolik času a myšlenek, v neposlední řadě i fyzických sil, přeji si, aby to byl čas strávený smysluplně, s příjemnými lidmi a výsledek stál za to. A to všechno se naplnilo.

 

Katarína Bieliková