Hynek Bočan, režisér
Rozhovor před natáčením

Hynek Bočan (nar. 1938) v roce 1961 absolvoval FAMU. Zejména v 60. letech v jeho tvorbě převažoval zájem o postavení člověka v podmínkách různě deformované společenské reality. Opíral se o kvalitní literární předlohy (Nikdo se nebude smát 1965, Soukromá vichřice 1967, Čest a sláva 1968, Pasťák 1969, dokončeno 1990, Tvář za sklem 1979). Rozsáhlá je jeho práce pro televizi. Seriálová tvorba: 1969 Rychlé šípy, 1988 Druhý dech, 1985 Slavné historky zbojnické, 1991 Co teď a co potom?, 1991 Přítelkyně z domu smutku, 1995 O zvířatech a lidech, 1997 Zdivočelá země I., 2000 Hotel Herbich, 2001 Zdivočelá země II. V poslední době režíroval též v divadle, např. spolupráce s Ypsilonkou.

Jaké reálie jste vybrali pro seriál?
Nejdůležitější ze všeho pro nás bylo vybrat nemocnici, jejíž interiéry bychom mohli využít. Za těch dvacet let došlo k velkému posunu směrem k 21. století. Dneska po desítkách seriálů z prostředí nemocnice je povinnost dělat tyto věci naprosto dokonale a precizně. Pro natáčení v reále, nikoli v ateliéru, mluví i ekonomická stránka, protože v nemocnici mají k dispozici všechny potřebné přístroje a nemusí se tedy půjčovat. Po mnoha obhlídkách jsme se nakonec dohodli s Ústřední vojenskou nemocnicí, že nám umožní ty technicky náročné reálie natočit právě u nich. Už teď se zdá, že spolupráce bude na skvělé úrovni, ochota, s kterou se nám snaží vyjít vstříc, je maximální. Samozřejmě, musíme se podřídit provozu velké nemocnice, která je svým způsobem spádová a plní své úkoly, a musíme se vtěsnat do určitých časů, což pro nás znamená natáčení o víkendech.

Projdou herci nějakým odborným školením?
Už se tak děje - herci, já i pan kameraman docházíme dívat se na operace. Máme tzv. operační čtvrtky už vlastně měsíc, a je to pro nás velice poučné. Na naší práci je krásné, že člověk vidí všechno možné a dostane se i do situací, které by jindy zažil spíše z druhé strany. Vidíte různé fáze operace a můžete si vybrat, co se vám zdá efektní nebo vizuálně zajímavé, ale pro mě bylo nezajímavější to, že jsem mohl vidět lékaře a ostatní zdravotnický personál při jejich práci. Potěšitelné je, že to atmosférou opravdu odpovídalo scénáři. Když ty doktory vidíte, jak jdou ráno na operační sál, a po třech hodinách vycházejí s tím, že je ten den čeká ještě několik dalších operací, máte k nim velkou úctu. A myslím si, že by tahle práce skutečně měla být lépe placena - nejen doktoři, ale i sálový personál, sestry, protože to je neuvěřitelně náročné. Přičemž to není tak, že není-li člověk dostatečně ohodnocen, tak nebudu pracovat na sto procent. Tady by to ani nešlo, je to spojeno s obrovskou odpovědností. A uvědomíte si přitom, že takováto práce je vlastně droga, určité poslání, že ti lidé prostě nemůžou mít jen finanční motivaci. Ale to se musí vidět!

Co Vás osobně nejvíc v nemocničním provozu udivilo?
Pro mě osobně bylo největší překvapení to, že ta ortopedie je vlastně nekrvavá záležitost. Je to velice zvláštní obor - oni de facto nezachraňují, ale vylepšují. Člověk tam přijde v takovém stavu, že existuje, není v nebezpečí života - oni ho tedy nezachraňují. Ale umožní mu lepší kvalitu života, přestane ho něco bolet, lépe se mu chodí.

Z těch předcházejících dílů „Nemocnice“ jsem měla pocit, že tento obor je velice fyzicky náročný...
Je to takové zvláštní, jsou tam odlišnosti od ostatních oborů. Velmi úzkostlivě se tu musí dodržet hygiena, sterilita - infekt kostí je velký malér a rány se špatně léčí. Fyzicky namáhavé je to proto, že je to taková „kamenická“ práce. Oni používají řemeslné nástroje od rašple po frézy. Ale nezapomeňme, že ty naše původní představy o nemocnici - třeba takové to otírání potu, které jsem viděl v mnoha filmech, je už dnes spíše výjimečné, protože na sálech je dokonalá klimatizace. Když operace probíhá tak, jak má, máte pocit dobře sehraného týmu, kde každý ví, co má dělat, a nikdo nezvedá hlas. Důležitý je ovšem čas, ten se neustále hlídá. Další zajímavou věcí pro mě bylo, že podle dnešní tendence se už často nedává celková narkóza, spíše jen místní umrtvení, aby pacient neměl bolesti. Viděl jsem velice složitou operaci kolene, kdy doktor operoval artroskopicky uvnitř kolena, přitom hovořil s pacientem a na obrazovce mu vysvětloval, co právě dělá.

Nakolik bude v seriálu zastoupeno nemocniční prostředí, pohled na operace apod.?
Už vzhledem k názvu seriálu je jasné, že se samozřejmě bude hodně scén odehrávat v nemocnici, ale operací tam bude méně než v předcházející řadě. Neznamená to, že by to pro nás bylo méně zajímavé, ale zajímají nás především osudy našich hrdinů, jejich vzájemné vztahy - právě zde je fabulační důraz. Bude to méně o pacientech než v předešlých dílech a daleko více o lékařích. Protože všechny jejich problémy jsou jakousi pupeční šňůrou navázané na to, co se odehrává v té nemocnici. Děj se odehrává v konci 90. let. Takže tu jde především o současné problémy spojené mj. i s privatizací nemocnice a vším, co se kolem toho rozpoutá. V tomto smyslu je to takový společenský román. Snažíme se ukázat, co se děje v současné době ve společnosti, prostřednictvím osudů nemocnice a lidí, kteří tam pracují. Je tu také jeden zajímavý fenomén dneška. Není výjimkou, že se pro mnoho lidí práce stává často důležitější než rodina či cokoli jiného. Dříve lidé pracovali jinak a zaujetí pro práci často nebylo takové, spíše se jelo podle hesla kdo nekrade, okrádá rodinu, ale jinak se o samotnou práci lidé moc nezajímali. Teď je stále vyšší procento lidí, kteří přehodnotili svůj vztah k práci, a samozřejmě to ovlivnilo vztahy v rodinách.

Nejčastější otázka, kterou dostáváte, asi zní - kdo z protagonistů předcházejících dílů se objeví v „Nemocnici po dvaceti letech“?
Mohu říci, že se tu objeví všichni, jejichž osudy byly rozehrány - až na malé výjimky. Bohužel tam už nemůže být paní Medřická. A je pár menších rolí, ke kterým se nevracíme. Ale z těch jedenácti protagonistů počínaje panem Chudíkem tam budou všichni.

Musel jste se vyrovnat s tím „vybrat potomky“ pro protagonisty...
Některé „potomky“ jsme oslovili rovnou, protože se nám zdálo, že typově vyhovují, že jsou tzv. do toho rodu. Vznikaly i zvláštní situace - řeknu konkrétní příklad. Pro roli staršího Blažejova syna z prvního manželství jsme oslovili Sašu Rašilova. Když jsme jednali s panem Abrhámem o jiných věcech, přišla samozřejmě řeč i na staršího syna - a on navrhl, zda by to nemohl být pan Rašilov, a tak jsme mu sdělili, že už je to domluvené. Bylo to příjemné, že jsme se tak trefili.
U potomků, kteří jsou v seriálu už dospělí, tam jsme oslovovali rovnou. Pokud jde o mladé sestřičky, tam jsme si pro sebe udělali konkurs. Zprvu jsme měli problém s obsazením role Kamily, do které se zamiluje mladý Pěnkava (syn Janžurové a Dvořáka), a nakonec jsme získali něco naprosto úžasného. Pokud jde o mladého Pěnkavu, tam jsme vybrali nakonec protikladně charakteristice ve scénáři a zjistili jsme, že se nemusíme vždycky snažit zoufale bojovat o každé slovíčko, které se objeví na levé straně scénáře, ale ten půvab se může ukázat i jinde. Za sebe musím říct, že všechny herecké zkoušky jsme konzultovali s autorem scénáře - dokud se připravuje, je možné ještě se vyptávat a konzultovat, radit se, ale úderem těch hodin, kdy se to rozjede - je konec legrace, a musí být jeden názor. Poměrně náročné zkoušky jsme dělali i na malé děti 6-7 let, to bylo dlouhé hledání, ale myslím, že jsme nakonec vybrali dobře. Došlo k určitému posunu, ale to jsou věci, které se narodí, vnesou do toho nový život, já se tomu nebráním.

Kdybyste měl věštit, co pro Vás bude nejobtížnější?
Role scenáristy, moje i štábu je nejtěžší v tom, že divák je naladěn na určitou vlnovou délku těmi předešlými díly a my přicházíme s něčím, co je chtě nechtě jiné. Je tu zřetelný posun ve vidění. Doba je prostě jiná. Uvědomili jsme si, že cestou do pekel by bylo snažit se odhadovat, jak by to udělal Dietl s Dudkem. Musíme říci: My to vidíme takhle. Jde o to, jestli budeme natolik silní a věrohodní, aby divák řekl, není to sice stejné, ale taky mě to zajímá. Zůstaly figury - nejen stejné tváře, ale především charaktery. Autor scénáře pracoval s charaktery, které zachoval, ale dává je do jiných situací a oni v nich musí nějak obstát. V tomto smyslu je to práce příšerně těžká, ale neobyčejně zajímavá. Je to pro mě výzva - když jsem tu nabídku dostal, asi tři dny jsem váhal, a pak jsem si řekl, proč bych si ke konci života nezkusil „tu horu slézt“. Procházka rajskou zahradou to nebude, i vzhledem k tomu, jak je to realizačně, ekonomicky i časově náročné. Bojím se, ale těším se.

Jak dlouho se bude točit?
Je to zhruba sto padesát natáčecích dnů. Začínáme 2. dubna a v listopadu dokončíme natáčení. To je ta hmatatelná doba - ve skutečnosti to samozřejmě trvá a ještě bude trvat mnohem déle. Půl roku už trvají přípravy a po natáčení půjdeme do střižny. Když se řekne, že jeden díl budeme stříhat tři dny, je to směšně málo. Ale znamená to, že budeme ve střižně téměř dva měsíce. Celé dokončovací práce všech třinácti dílů budou trvat víc jak půl roku. Pro mě je velká pomoc, že mohu pracovat s konstantním štábem, s lidmi, které znám a oni znají mě, takže si spoustu věcí už nemusíme vysvětlovat a všechno funguje mnohem snadněji.

Hynek Bočan při natáčení
Hynek Bočan