|
|
| |
Sen o lásce
a kráse ve světě zloby a nenávisti |
|
|
| |
 |
|
|
| |
|
|
|
|
|
Jak jste se dostali
k tématu Nachových plachet?
Petr: Úplně první to byla moje žena Klára, která nás už před třemi
lety upozornila na knížku Alexandra Grina. Zrovna jsme připravovali něco
jiného, ale novelu jsme si přečetli. Trvalo asi rok, než jsme o tom začali
víc uvažovat. To byl první impuls. A pak souhrou různých náhod a díky několika
lidem došlo k tomu, že se představení stalo součástí akce Praha 2000 a
že jsme ho začali hrát na lodi.
Matěj: Celý příběh se odehrává na pobřeží a na lodi. Je o dívce, která
žije na pobřeží a o lodním kapitánovi, proto jsme usilovali o to, aby představení
bylo na lodi a abychom hráli během plavby. Snažíme se navodit atmosféru
moře. Je to taky sen nás suchozemců o moři. Pro nás je moře neprobádaný
svět. Touha po něm je v nás všech obsažená.
O čem vypráví příběh Nachových plachet?
Petr: Nachové plachty vyprávějí o druhu zázraků, které může člověk pro
někoho udělat. To není jako že se to stane a nikdo neví proč. Když někdo
ví, že druhý člověk po něčem touží,a když je to v moci a silách toho člověka
to udělat, tak to pro něj udělá. Přání, touha a sen je tak veliké, že ten
první ani nevěří, že by se to mohlo stát, a když to pro něj někdo udělá,
tak se stane takový zázrak. O tom vypráví příběh Nachových plachet.
Matěj: Nejsilnější vnitřní impuls pro práci na lodi a představení a pro
spolupráci s lidmi, kteří dělali film, je právě příběh. Knížka mluví řečí
poezie, je to vlastně jedna velká báseň, která vyjadřuje něco, na co si
každý možná rád vzpomene nebo si to vybaví po dlouhé době od svého dětství.
Člověk zažije něco, po čem touží a možná od začátku je bláznivé, že si
myslí, že to tak bude a není to jisté, ale ta touha dává smysl jeho jednání,
jeho chování, jeho cestě.
Bylo to vaše první setkání s Grinem?
Matěj: Ano, ale zjistili jsme, že nezávisle na našem představení letos
vyšla znovu novela Nachové plachty a v poslední době i první vydání ve
Francii a Belgii. Alexandr Grin se prostě vrací na scénu.
Vaše divadlo je takový volný spolek lidí...
Petr: Naše divadlo se vlastně ani tak moc neobměňuje. Já, bratr, Milan
Forman a pár dalších lidí, kteří pracovali na všech představeních tvoří
pevné jádro. Boudu tvořilo deset lidí a skoro všichni z nich zůstali v
Nachových plachtách a postupně se různě přidávali další. Například maďarští
hudebníci taky přišli z Boudy - ty našel Igor a přivedl i k Nachovým plachtám.
Celý projekt Nachových plachet je vlastně tvořen dvěma skupinkami: Divadlo
bratří Formanů a našich přátel a francouzskou partou okolo Igora.
K představení jste si přizvali i vlastního skladatele...
Petr: Po dlouhé době jsme opět někoho požádali aby nám složil hudbu, asi
teprve podruhé. Ivan Arsenjev (spoluautor scénáře) doporučil Martina Smolku,
svého spolužáka z konzervatoře.
Kdo z vás bratrů dělá na Nachových plachtách co?
Matěj: Jsem jeden ze tří výtvarníků toho představení v programu jsem uveden
jako navigátor výtvarných prací - ten, který udržuje určitý směr výtvarné
podoby lodi. Na začátku jsme řešili jak zaplnit a uspořádat loď, postavit
střechu a další lidé navrhovali konstrukce a mechanismy a spousta dalších
s námi vyráběla kostýmy, loutky a kulisy do představení.
Petr: A já se jako víc starám o představení. S Ivanem Arsenjevem jsme podle
knihy nejprve napsali dokonce dvě verze scénáře. To pro mne byla novinka,
protože dřív jsme nikdy tak dopředu nic připraveno neměli. Samozřejmě se
pak i při zkoušení představení měnilo. Adaptovali jsme ho také pro suchou
variantu (hraje se v Benátkách v rámci festivalu).
Je mi takové divné nazvat se režisérem, protože na lodi jsou všichni námořníci
a pak už není režisér, ale důstojníci a kapitán.
Už jste se s lodí Tajemství vydali i na nějakou větší plavbu?
Petr: Letos v létě jsme poprvé vyrazili na delší cestu - směr Antverpy,
cesta trvala 14 dní. V Belgii jsme odehráli asi 20 představení. Teď už
je loď zase na cestě zpět do Čech.
Jak vnímáte film Nachové plachty?
Petr: Pro nás má ten film hlavně dokumentární hodnotu, protože těch 50-100
lidí, kteří ve Štěchovicích dávali loď dohromady si něm připomene spoustu
skvělých okamžiků. Máme z něj velikou radost.
A jak vypadala spolupráce s Miroslavem Jankem na animovaných částech
filmu?
Matěj: Nejdřív jsme dělali kreslené titulky, které se nakonec nepoužili.
Pak mi Míra mi dal čtyři texty (úryvky z novely), které jsme po odstavcích
rozdělili a na základě nich jsme dělali obrázky. Někdy jsou použité na
úplně jiném místě, než kam patřil ten text, ale nakonec do filmu velmi
dobře zapadly.
Uvažovali jste o natáčení vlastního filmu? Petr jako režisér a Matěj
jako výtvarník?
Petr: Nikdy nás nenapadlo dělat film. Už tak je od nás velká drzost, že
se pouštíme do našich představení.
Matěj: O lodi jsme také nic nevěděli a učili jsme se, co bylo třeba, takže
kdyby třeba přišla taková nabídka, rádi bychom si práci na filmu vyzkoušeli.
A co nějaké nové plány?
Petr: Nemáme! Bojujeme o loď a kvůli Igorově ženě Lili, která byla nemocná,
zase začínáme hrát Boudu. Pokud se nám podaří hrát část roku Boudu a Nachové
plachty na zemi i na lodi, budeme moc spokojení. Občas někdo přijde s nějakým
námětem, ale zatím na to nenastal čas.
|
|
