Co Vás zaujalo na tématu snímku Muži v říji?
Já mám autorské divadlo, jsem vlastně spoluautor divadelních her v divadelním spolku v Brně, takže deset let dělám autorské věci. A Robert Sedláček dělal svou prvotinu Pravidla lži, což je taky autorská věc. Lidi, když už dělají společné věci, tak nějak na sebe slyší a stejně to vlní, a tak mi jeden den zavolal, že bychom mohli vytvořit něco spolu. Původně jsme vymýšleli nějaký příběh z Ruska, o rybářích a moc nám to nešlo. Někdy píšete na základě toho, že máte možnost získat finance, na to nějak namontováváte příběh a vlastně se podbízíte penězům, aby to celé mohlo vůbec vzniknout. To byl i tento případ. Bylo to ale celé hloupost, skončili jsme hned po dvou týdnech snažení. Jednou jsem šel v šest hodin večer ze sprchy a na ČT2 byl nějaký František Kapras, který se stal mistrem Evropy ve vábení jelenů. Předváděl to tam a mě to zaujalo. Pak jsem přijel na setkání s Robertem, seděli jsme někde v Praze, měli jsme deprese, že nám to psaní nejde a já jsem mu vyprávěl, co jsem viděl v televizi. No a jemu se to tak zalíbilo, že jsme se začali scházet a začali jsme psát tenhle scénář, buď v Brně nebo u něho v Praze. Zajímavé na tom bylo, že všechno, co jsme napsali, ve filmu opravdu zůstalo. Úplně přirozeně to nějak vzniklo, protože to prostě mělo vzniknout.
Byli jste se podívat na mistrovství ve vábení?
Byli jsme tam, samozřejmě. Jeli jsme na Hlubokou, kde je zvláštní atmosféra. Ti příznivci vábení, to jsou všechno nimrodi a vesměs je to taková podivná partička lidí. Nás to zajímalo, potřebovali jsme vyvrcholení nějakého příběhu z vesnice, protože o vábení ve filmu tolik nejde, jde o ten příběh. Chtěli jsme se dostat někam na vesnici, točit tam o vztazích. Všechny dobré filmy nebo scénáře jsou přece o vztazích. A to mistrovství, ty přípravy kolem toho nás ispirovalo, proč na tu vesnici jít.
A proč vesnice?
Já nevím, my jsme takový národ hloupých Honzů a já si myslím, že my se na tu vesnici hodíme, my se jako vesnice chováme vůči Evropě, takže celá Česká republika je malá vesnice. Jen se podívejte, jak to dopadlo teď při našem předsednictví. My se fakt chováme jako vesničani. Snad tím pádem se v tom ty lidi poznají a bude se jim to líbit, poznají tam souseda, kamarády, poznají v tom sami sebe. A o to by mělo jít, protože diváci by se měli ztotožnit s tím, co se děje. Tím nechci říct, že jsme úplní kreténi. Je to hořká komedie.
Čím je vám prostředí venkova sympatické oproti městu?
Mně jako Martinu Trnavskému? Já potřebuju lesy, skály, hory, potřebuju mít vodu kolem sebe. Než bych bydlel v paneláku nebo v centru města, tak si raději koupím houseboat.
Jak byste charakterizoval svou postavu?
Je to takový dobrák, co chce všem pomoct, ale nikdo to po něm nechce. Tam si všichni hrabou na svém písečku, jsou to takoví sobci a my jsme takový národ. To je prostě taková parta, která žije spolu, ale každý je sám, a on je tam strašně sám, i když by chtěl žít pro všechny.
Jak probíhalo natáčení?
Tak euforicky, pro mě bezvadně. Já se ještě teď po premiérovém shlédnutí filmu vevnitř třesu, protože věřím, že ten film neprojde jen tak bez povšimnutí, že se někde zapíše.
Vyzkoušel jste si vábení? Láká vás to?
Vábit? Já vábím celý život, pořád někoho jiného, třeba sponzory na své projekty, lidi do nich nebo ženy. Takhle já vábím, ale že bych u toho musel troubit na roh, to ne.
Po absolvování JAMU zamířil do angažmá pražského Činoherního klubu, ale jeho domovskou scénou jsou prkna Divadla Bolka Polívky. V roce 1999 v Brně, z Bolkovy iniciativy, vznikla Frída, divadelní spolek, jehož se stal Trnavský zakladatelem a autorem.
Prvním ze seriálů, kde jej čeští diváci mohli vidět, byly Četnické humoresky (2003). Poté následovala role právníka Egona Rajtra ve Světlech pasáže (2007) a architekta Jana Hakena v Ordinaci v růžové zahradě. Na svém kontě má i filmové role – Pravidla lži (2006), Na rozchodnou (2008).
Česká televize, Televizní studio Brno, telefon: +420 736 531 604, email: hana.orosova@ceskatelevize.cz