Ve filmu je scéna, kdy se ptáte, jak se máte tvářit? Jak se podle vás má tvářit premiér?
Normálně. Já vím, že je to taková jednoduchá, lakonická odpověď, ale já mám rád normální lidi, normální věci. Teď si budu možná trošku odporovat, protože tenhle film není normální a mám ho taky rád, takže přesně nevím, kam ta moje odpověď povede. Ne vážně, já si myslím, že pokud by se politikové zbavili, já pro sebe jsem si to označil jako politickou aroganci, tak by se spousta lidí, včetně mě třeba, v politice mnohem lépe orientovala. Já jsem apolitický člověk a musím říct, že mě odpuzuje se v politice orientovat, protože je v ní právě tahle zmíněná arogance.
Bylo pro vás tedy těžké tuhle roli přijmout nebo to pro vás byla výzva?
Já nejsem člověk, který by si pracovní příležitosti vybíral, neodmítám prakticky nic, protože mi nic tak zcela běžného nebývá nabízeno. Bývají mi nabízeny vždy takové spíš mezní filmy, které nejsou tak divácké, jako byl třeba film Výlet, Krev zmizelého nebo Sluneční stát. Tenhle film, si myslím, bude jedním z nich.
Připravoval jste se nějak speciálně na tento film?
Měl jsem možnost vidět dokumentární film Roberta Sedláčka Cesta k moci, který právě zachycuje tyhle politické špičky, dejme tomu v okamžicích, kdy si myslí, že nejsou vidět, kdy jsou mimo záběr kamer a v okamžicích, kdy jsou si vědomi, že se na ně veřejnost dívá. Ten rozdíl v jejich chování je patrný. Takže tento dokumentární film mě trošku inspiroval.
Jaké rozdíly jste mezi jednotlivými politiky pozoroval?
Nepozoroval jsem konkrétní osoby a nehledal jsem rozdíly. Občas se mě někdo zeptá, jestli to bude Paroubek nebo jestli to bude Topolánek. Já nevím, je to jenom mocný muž, který se nějakým způsobem chová, když je na něj vidět a nějakým způsobem se chová, když si myslí, že se může uvolnit. To je zřejmě každému z nás lidské, ale tihle pánové by se asi měli snažit o to, aby ten rozdíl byl co nejmenší.
Komunikoval jste s nějakým poradcem, s někým, kdo trénuje politiky, jak vystupovat před médii?
To určitě ne. Já jsem ten film teď viděl podruhé a nemyslím si, že by ten můj výkon byl úplně stoprocentní. Poprvé jsem byl hodně překvapený, byl jsem spokojený sám se sebou, když budu mluvit sobecky, dejme tomu tak na 75 procent. Dnes už tam vidím věci, které bych třeba udělal trošku jinak.
Když jste film viděl podruhé, jaký se vám zdál?
Na druhé kouknutí jsem byl velice překvapený kvalitou zvuku. Já jsem na ní byl samozřejmě upozorněn režisérem Robertem Sedláčkem, ale mohl jsem si to vlastně teď vychutnat a věřím, že ve větším kině, možná s lepší technikou, to bude ještě působivější. Já jsem při prvním koukání byl na několika místech filmu poměrně dojatý, a to je vždycky známka kvality, když vlastně se smějete a vzápětí vás zasáhne ten opačný pocit.
Jaká byla spolupráce s Robertem Sedláčkem?
Když mi Robert řekl, že pro mě píše roli premiéra, tak to samozřejmě bylo velice potěšující. Čekal jsem na tu realizaci rok, vůbec toho nelituju a jsem rád, že jsem ho v životě potkal, protože – teď se vrátím na začátek – nedělá normální věci a to je dobře. Taková ta běžná konfekce, ta běžná současnost mě moc nebaví.
Zaujalo vás vábení natolik, že jste si ho vyzkoušel?
Ne. Mám sice střední zemědělskou školu a za sebou jistou životní etapu, kdy jsem se chtěl věnovat myslivosti. Těsně před tím než jsem nastoupil na vysokou uměleckou školu do Brna, na JAMU, tak jsem uvažoval o tom, dejme tomu, že budu pokračovat na vysoké myslivecké. Tenhle zájem, ne že by mě zcela opustil, ale nestal se mým prioritním. Do lesa samozřejmě chodím, možná častěji než jiní, období trampingu už je taky bohužel za mnou, protože se ozvaly roky a už spím spíš po hotelích než po lesních senících. Ale to vábení mi nepřijde, pro mě osobně, jako zajímavá věc. Ve filmu může vábení působit komicky, ale myslím si, že ti lidé, kteří to dělají, tak to dělají se zaujetím a vášní.
Igor Bareš pochází z Olomouce, vystudoval JAMU v Brně, během studií hostoval v Divadle bratří Mrštíků. V roce 1991 se stal členem Národního divadla v Brně. V tomto divadle účinkoval ve hrách Král Lear, kde představoval Edmunda. Za svoji roli v Hamletovi byl nominován na Cenu Alfréda Radoka. V roce 1997 nominován na cenu Thálie díky svému ztvárnění postavy Raskolnikova v přepisu románu Zločin a trest.
V roce 1993 se jako náboženskř fanatik objevil ve filmu Kruté proměny. Do širokého povědomí se dostal díky filmu Výlet z roku 2002. Na Tribeca film festivalu získal cenu za mužský herecký výkon a byl nominován na českého lva. Mezi další významné filmy v jeho kariéře patří například Sluneční stát nebo komedie Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky.
Igor Bareš hrál také v řadě televizních inscenací a seriálech, například v Pojišťovně štěstí nebo v seriálu Horákovi.
Česká televize, Televizní studio Brno, telefon: +420 736 531 604, email: hana.orosova@ceskatelevize.cz