MUSÍME SI POMÁHAT
Tvůrci
Jan Malíř, kameraman a Jan Hřebejk, režisér
 
PROČ
SYNOPSE
TVŮRCI
PRODUCENTI
OBSAZENÍ
FOTKY
KONTAKTY
 

Redakci Lidových novin:

Stankovič vtipkující?

To, co jste otiskli od pana Stankoviče pod názvem Tvář zasmušilá, oko suché v příloze Umění a kritika dne 16.3. t.r. – je nejenom diletantsky nasmolená, ale takřka paranoidně nenávistná skrumáž nehorázností, takže si vás dovoluji upozornit alespoň na ty nejkřiklavější nesmysly:

1. „Bylo nebylo, byl jednou jeden „Kolja"… ale pravda je krutá: i ten Oskar za „Moskva slzám nevěří" byl jenom jednou a jeden."
Je to jako by sportovní komentátor umravňoval naše hokejisty z Nagana: „Kucí, vy akorát honíte puk kusem klacku po ledu, místo abyste si, například vy, pane Jágr, udělal maturitu."

2. „Jediný český spisovatel, u něhož jsem si zcela jist, že nepochází z lampasácké rodiny, je nejvyšší zemský rabín Karol Sidon"
Stankovič se zřejmě příliš soustředil na vypsání toho „nejvyššího zemského rabína", protože i školou povinné dítko může okamžitě – a s jistotou – jmenovat například prezidenta republiky Havla, Jáchyma Topola či Michala Viewegha.

3. Žádný „důstojník, který bojoval na západní frontě" v Pelíšcích prostě není. Postava otce Krause (Jiří Kodet) je poměrně věrným zachycením osudu Jindřicha Rohna, který za odbojovou činnost strávil šest let v nacistických kriminálech – jak se ve filmu několikrát dozvíme. Pan Rohn byl dědečkem Petra Jarchovského a lze se o něm dočíst i v pamětech Václava Černého „Pláč koruny české".
Nevím, o jakém počátku vší falše hovoří autor recenze, nehledě na to, že činžovní domek v Košířích není tou luxusní vilou vhodnou pro myšlenkový konstrukt Stankoviče. Anglickým letcem, o němž se ve filmu pouze mluví, je postava Krausova bratra.

4. „Kdyby se mi chtělo na dané téma vtipkovat, musil bych takové rozvíjení děje nazvat „osvětimskou lží" scenáristů."
Ať divák naší lži posoudí Stankovičovo následující vtipkování:
„Že by takové prozrazení představovalo hrozbu smrti pro celou ulici, je hysterická nadsázka tvůrců filmu. – V době heydrichiády byly potrestány smrtí i za pomoc atentátníkům pouze (sic!) rodiny těch, kdo jim pomohli, a tady šlo jen (sic!) o uprchlého Žida."
To je informace, eufemisticky řečeno, nepřesná. Komu pomohli obyvatelé Lidic? Nebo mělo podle Stankoviče vypálení Lidic určité opodstatnění? Vlastním dopis rodiny, která byla popravena za jedinou noc, kdy nechala přespat Žida na útěku. Celý výrok je prostě nepochopitelnou urážkou mrtvých, kteří zahynuli, přestože nepomáhali atentátníkům, ale – třeba – „jen" Židům.

5. O kus dále píše Stankovič o výkonu jednoho z herců v roli inspektora Kepkeho: „Hraje ho jako takové nešťastné kolohnátské Slovačisko Martin Huba".
Předmětem Stankovičova sarkasmu tu už je nejenom fyziognomie herce, ale dokonce i jeho národnost.

6. „Je to smůla, ale současně s tímto scénářem adaptoval Jarchovský pro film Škvoreckého Zbabělce."
Pravda je ta, že Zbabělce začal Petr adaptovat několik let po napsání Musíme si pomáhat – v době realizace filmu. A to na žádost producenta Schwarcze a za tu smůlu může do jisté míry i pan Škvorecký, který si to přál a s Petrem Jarchovským o adaptaci živě koresponduje. Není ten Škvorecký také z lampasácké rodiny?

7. Kepkeho neopustí žena, která navíc nehraje „na klavír po Židech Bacha, jako ve filmu nějakého Rusa nebo Spielberga", jak se snaží čtenářům LN nabulíkovat Stankovič. Ve filmu na klavír hraje Kepkeho třináctiletý syn a to poměrně známou sonatinu od Beethovena. A tak stále dokola nám Stankovič popisuje nějaký film, který ovšem nemá s příběhem na plátně nic společného.

8. Skutečnou chuťovku si ovšem Stankovič nechal na samotný závěr: „Český divák může jen politovat: kdyby si to tak ti Němci s těmi Židy radši byli vyřídili mezi sebou". (sic!)
Tu už nám Lidovky ústy Stankoviče vtipkují tónem Vlajky. Jsem přesvědčen, že takové formulace není možné akceptovat ani jako humornou nadsázku.
Tady mistr tisíce uvozovek a stovky závorek Stankovič zaaspiroval na novinářskou cenu Karla Lázňovského, aktivistického novináře za protektorátu.

Zajímalo by mě, kdo ve vaší redakci Stankovičův text četl a zda mu výše citované výstřednosti a faktické nesmysly přišly přijatelné pro občanský deník v roce 2000. A zda pan Stankovič se svým destruktivním uvažováním patří do grantové komise Ministerstva kultury.
Podle mého názoru se jedná o ideologického fanatika a v oblasti filmu totálně diletující, výstřední póvl, jehož kvalifikace pro účast na rozhodování o penězích pro český film je naprosto nulová. Osobní přínos Stankoviče pro českou kinematografii spočívá v mnohaletém urážení jejích tvůrců a nicotných nevzdělaných rozkladech, psaných kostrbatým slohem netalentovaného a nenávistného individua.

Skoro nikdy nebývám tak krutý, ale pan Stankovič si nic jiného nezaslouží.

S pozdravem
Jan Hřebejk


   
 
PROČ
SYNOPSE
TVŮRCI
PRODUCENTI
OBSAZENÍ
FOTKY
KONTAKTY