Peter S. Green
Nejprve Praha, potom svět
The New York Times, 10. června 2001

Českého režiséra Jana Hřebejka na okamžik napadlo, že možná vyhrál cenu Akademie za nejlepší zahraniční film roku 2000. Poté, co byla při Oskarovém večeru otevřena obálka, přiběhl kameraman a namířil objektiv přímo na Hřebejka. "Když pak oznámili, že vyhrál někdo jiný, kameraman zpanikařil a prchl. Došlo mi, že mu na kameře nesvítila červená, že netočil," řekl později českému novináři Hřebejk. "Nevadí," dodal Hřebejk. "Jednou se ta červená třeba rozsvítí."

A jestli ne pro Hřebejka, tak možná pro jiného českého filmaře. Hřebejkův film "Musíme si pomáhat", nominovaný na Oskara, který se v pátek začal promítat v kinech v New Yorku a v Los Angeles, je zatím posledním v řadě úspěšných filmů mladých českých režisérů. Roztomile zlehčující způsob, jakým Hřebejk popisuje svůj oskarový večer, je ukázkou úspěšného českého stylu, který si získává diváky jak doma, tak v zahraničí.

Před čtyřmi roky získal Oskara za nejlepší zahraniční film dnes šestatřicetiletý režisér Jan Svěrák s filmem "Kolja", příběhem stárnoucího Čecha, který se najednou stará o malého ruského chlapce v posledních dnech komunistického Československa. V prvních letech po pádu komunismu v roce 1989 byla nouze o dobré filmy, ale od té doby se objevila generace mladých filmařů jako David Ondříček, Saša Gedeon, Filip Renč, Alice Nellis, Petr Zelenka, Vladimír Michálek a Petr Václav.

Jan Svěrák už si připravuje oskarovou řeč pro svůj nejnovější film "Tmavomodrý svět", příběh českých letců v britském letectvu za druhé světové války, který byl minulý měsíc uveden do kin v Praze. Film se natáčel ve stejnou dobu jako "Pearl Harbor" Michaela Baye a má podobnou zápletku. Dva čeští piloti jen chabě hovořící anglicky (populární herec Ondřej Vetchý a nový objev Kryštof Hádek) uniknou z Československa okupovaného nacisty a oba se v Británii zamilují do půvabné válečné vdovy, kterou ztvárnila irská herečka Tara Fitzgeraldová. Příběh se odehrává na pozadí velkolepě ztvárněných bojů nad Británií.

Mezi další úspěšné filmy nedávné doby patří "Ene Bene" Alice Nellis, vyprávění o sčítání hlasů v místních volbách, Václavovy "Paralelní světy", skličující milostný trojúhelník odehrávající se v Praze a v Paříži, Zelenkovi "Knoflíkáři", pět vzájemně provázaných příběhů z dnešní Prahy, Gedeonův "Návrat Idiota", současná verze Dostojevského "Idiota", a Michálkův film "Je třeba zabít Sekala", drsný příběh o lásce a zradě z českého venkova. Český film se vrací do popředí zájmu, jaký v minulosti vyvolali filmaři české nové vlny. Diváci a kritici si s rostoucím počtem filmů kladou otázku, zda jsou svědky znovuzrození české "nové vlny". Loni vzniklo asi 17 celovečerních filmů, což je v zemi s 10,5 miliony lidí, kde je průměrný měsíční příjem zhruba 350 dolarů, pozoruhodný počet.

V době komunistického tání od poloviny šedesátých do začátku sedmdesátých let si českoslovenští filmaři, kterí tvořili českou novou vlnu, za svoji typickou směs fantazie a zápasu o uměleckou svobodu odnesli dva Oskary za "Obchod na korze" Jána Kádára a Elmara Klose (1965) a "Ostře sledované vlaky" Jiřího Menzela (1967). Nová generace českých filmařů dnes těží z nedávné minulosti své země a točí divácky úspěšné filmy ověnčené cenami, rozhlíží se po širší produkci a doufá, že bude brzy točit filmy v angličtině, které mohou konkurovat samotnému Hollywoodu.

Většině těchto filmařů je něco přes třicet a všichni studovali na FAMU, škole, která vyprodukovala Menzela, Chytilovou a Formana. Všichni dospěli těsně před sametovou revolucí v roce 1989, kdy byl nenásilně svržen komunismus i sovětská moc, všichni začínali svoji profesní dráhu těsně poté, kdy se rozpadly sice těžkopádné, ale pohodlné struktury státem dotované výroby filmů.

Jejich filmy se od klasických filmů vzniklých v zemi za éry komunismu liší náročnou produkcí a rychlým tempem. Zabývají se také tématy, která byla za komunistického režimu politickými či společenskými tabu anebo jednoduše nebyla pro rebelující filmaře a jejich nástupce za komunistické éry přitažlivá.

Nové filmy se dotýkají poněkud neslavného chování Čechů za druhé světové války. Hřebejkovo "Musíme si pomáhat" je o obyčejném manželském páru, který za nacistické okupace ukryje mladého Žida, "Prameny života" Milana Cieslara je o lásce mezi českou dívkou, nacistickým homosexuálem a židovským uprchlíkem. Jiné zkoumají způsob, jakým se lidé chovali za sovětské okupace a za vlády komunistů, například dřívější Hřebejkův film "Pelíšky" a Renčovi "Rebelové" (muzikál z 60.let ve stylu "Pomády"). Jiné zase, jako Ondříčkovi "Samotáři", hovoří o penězích a materialismu, což je téma, které mnozí filmaři nové vlny považovali za příliš všední, nebo o sexu a drogách, tématech, která komunističtí cenzoři ve filmech raději neviděli. Existuje tedy něco jako "sametová generace" filmařů? Navenek se zdá, že ne.

"To je nesmysl, mezi mladými českými filmaři není žádná spojitost," říká Jan Svěrák, považovaný za nejúspěšnějšího filmového režiséra v zemi. "Točíme filmy po revoluci, takže je tu stejné společenské klima, ale to je tak všechno. Chytilová s Menzelem měli k následování světový trend, francouzskou novou vlnu, ale my ne," řekl Svěrák.

David Ondříček říká: "V šedesátých letech měli společný cíl - spojoval je antikomunismus. Dnes není proti čemu bojovat. Je to spíš zábava, než boj za umění." Jeho Samotáři byli hitem loňského léta, český "Sex ve městě", o partě odcizené mládeže a jejich komplikovaných životech v dnešní komercionalizované Praze.

"Není tu žádná spojitost, kromě jejich věku - žádný program, žádné Dogma," tvrdí Mirka Spáčilová, filmová kritička nejčtenějšího českého deníku Mladá Dronta Dnes.

Spáčilová dělí mladé české filmaře do dvou skupin. Ondříček, Zelenka, Václav a Gedeon patří k té, kterou nazývá evropská generace, jejíž filmy jsou o zákrutách současného života. "Nechtějí točit hezké české filmy, chtějí točit filmy, které budou úspěšné venku," říká Spáčilová.

Ve druhé skupině jsou tvůrci takzvaných "hezkých" českých filmů, lehce kýčovitého úniku z reality. Tuto frázi, jak říká Spáčilová, poprvé použili čeští kritici jako výtku vůči Svěrákovu "Koljovi". "Jsou to filmy, ve kterých jsou Češi milí a laskaví lidé, kteří se mají navzájem rádi," řekla Spáčilová. "Často užívají událostí z minula. Jsou to sladké, uklidňující filmy pro všechny generace. I v nejvážnějších filmech z poslední doby však lze rozpoznat českou směs humoru, sexu a absurdních gagů. "Jestli je na nás něco zvláštního, pak je to umění spojovat humor s emocemi," říká Svěrák.

Zdá se, že nejúspěšnější z hezkých českých filmů jsou ty, které nesou morální ponaučení. Poslední dva Hřebejkovy by se daly nazvat podobenstvím o dvou nejkontroverznějších okamžicích nedávných českých dějin: o druhé světové válce ("Musíme si pomáhat") a o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968, která ukončila reformní hnutí Pražského jara ("Pelíšky").

Jan Hřebejk říká, že je dobře, že už nemusíme být nikde misionáři, jako filmaři šedesátých a semdesátých let, ale ponecháni sami sobě se můžeme soustředit na dobře vyprávěné příběhy. Pelíšky však přesto na plátně končí věnováním filmu těm, kdo měli odvahu zůstat v Československu okupovaném sověty a neutekli do západní Evropy.

Také jeho další projekt nese morální ponaučení. Je to adaptace moderní české klasiky, Hrabalova "Obsluhoval jsem anglického krále", sladce humorného a zároveň úchvatného románu o českém oportunistovi, kterému se daří proplouvat druhou světovou válkou, osvobozením i komunistickým pučem v roce 1948.

Přes veškerý úspěch u kritiky i u diváků se nová generace filmařů potýká s velkým problémem, kterým jsou peníze. Za komunismu, kdy filmy vznikaly ve státních filmových studiích, měli režiséři v rámci omezených technických prostředků dostupných v Československu jen málo starostí. Dnes si režiséři musí sehnat peníze sami. V zemi je stále jen velmi málo producentů a žádná skutečná studia západního typu. Nejvíc filmů dnes točí ti, kdo vědí, jak sehnat peníze a jak vytvořit dílo, které peníze vydělá.

Náročné projekty musejí být prodejné v zahraničí. "Největší problém je získat zpět peníze na vstupenkách v zemi, která má jen 10 milionů obyvatel," říká Eric Abraham, anglický producent posledních dvou Svěrákových filmů. Za komunismu na tržbě v pokladnách, prodeji televizím, zahraničních právech ani na pokračováních nezáleželo. Také herci dostávali pevný plat, takže náklady byly ještě o to nižší.

Jasně to dokládají slova Davida Ondříčka, mladého režiséra "Samotářů" během oběda v pražské pizzerii během vln horka letošního léta. "Do Světozoru přišlo v neděli na Samotáře jen 98 lidí," řekl rozmrzele do svého mobilu. Většina českých kin není vybavena klimatizací, takže jakmile se oteplí, jdou lidé plavat anebo odjedou na venkov.

Na podporu návštěvnosti svého filmu cestovali Ondříček se scénáristou filmu Petrem Zelenkou a některými z hvězd filmu, včetně zbožňovaného Jiřího Macháčka, po Čechách a pořádali besedy s diváky. Důraz na zisk nevyhovuje úplně všem. Věra Chytilová říká, že z kinematografie zcela vyhnal umění. Chybí jí starý systém.

"Sehnat peníze je těžké a když je seženete, producenti se snaží, aby je dostali zpět," říká Chytilová a notuje si tak s celými generacemi hollywoodských filmařů. "Tvorba je risk a nikdo nechce financovat riskantní film." Jiní tvrdí, že se filmaři jako ona ocitli v ústraní ani ne tak kvůli penězům, jako spíš proto, že nepochopili, že se změnila doba. Poslední film Chytilové "Vyhnání z ráje", pohled na život na nudistické pláži, je naprostý propadák.

Dokonce i Jiří Menzel, který získal Oskara v roce 1968, přestal po kritikou oceňovaném ale divácky neúspěšném filmu "Život a podivuhodná dobrodružství občana Čonkina" natáčet filmy a věnuje se divadlu. Podle Chytilové je problémem současného českého filmu jeho příklon k Hollywoodu, napodobování toho, čemu říká "amorální" americký přístup k filmové tvorbě, ve které se oslavuje zločin a apatie. Nejúspěšnější české filmy současnosti jsou však ve skutečnosti právě opačné.

"Zajímavé je, že mladí režiséři se po příbězích rozhlížejí doma, nikoli v Hollywoodu," říká producent Abraham. "Podívejte se na "Pelíšky"," uvádí jako příklad dřívější Hřebejkův film, v Čechách jeden z nejúspěšnějších. "Češi mají rádi vlastní příběhy, a ty příběhy se dají vyvážet." A tady je problém. Jak říkají mnozí čeští filmaři, je tu i po deseti letech od konce komunismu a cenzury jen hrstka schopných scenáristů, především tedy Svěrákův otec Zdeněk, který napsal "Tmavomodrý svět" i "Kolju", ve kterém také hrál, Hřebejkův spolupracovník Petr Jarchovský anebo Petr Zelenka, autor "Samotářů", který zároveň pracuje na několika dalších projektech.

"Nečekala jsem, že po příchodu svobody každý vytáhne ze šuplíku sto vynikajících scénářů," říká kritička Spáčilová. "Dnes tu jsou dva nebo tři dobré filmy ročně, a už to je hodně." Po oskarové nominaci pro Hřebejka a kasovním úspěchu "Tmavomodrého světa", který vidělo první týden po uvedení v pětadvaceti kinech 130 000 diváků a předčil tak "Gladiátora" i "Titanik", zažívá český film novou vlnu sebedůvěry.

Po Oskarech odjel Hřebejk na pětitýdenní jazykový kurs do Irska a Svěrák má v plánu výpravný vědeckofantastický film. To, že dokáží na koleně vytvořit akční film hollywoodského kalibru, jakým je "Tmavomodrý svět", jim dodává ještě více jistoty, že seženou potřebné peníze. "Myslím, že celý náš rozpočet byl dvojnásobkem toho, co stál večírek při uvedení filmu "Pearl Harbor", říká Eric Abraham.

Podle Tomáše Baldýnského, šéfredaktora české mutace časopisu Premiére, nový Svěrákův film dokázal, že se čeští filmaři konečně mohou měřit se světem a nejsou už uzavřeni ve své hezké české škatulce. "České filmy jsou většinou malé; malá filmová tvorba, malé zápletky a příběhy bez velkých emocí, malý prostor," říká Baldýnský. "Všechno se odehrává v kuchyni, v ložnici nebo v předsíni, ačkoliv mnohé z nich jsou skvělé filmy, které mám moc rád. "Tmavomodrý svět" není jen film, je to důkaz, že dokážeme to, co ostatní - digitální triky, filmová tvorba světové třídy, velký rozpočet. Dokázali jsme světu, že umíme dělat nejen skvělé české filmy, ale také skvělé světové filmy."