A. O. Scott
Musíme si pomáhat
The New York Times

Mnohé filmy o období nacismu mají, ve snaze konfrontovat moderní diváky s nepředstavitelnými hrůzami nedávné minulosti, sklon nabízet útěchu jasného morálního rozlišení a dělí svět na nevinné oběti, odporné padouchy, zbabělé kolaboranty a hrdiny odboje. Život není samozřemě nikdy tak jednoduchý a jednou z mnoha ctností nového filmu "Musíme si pomáhat" třiatřicetiletého českého režiséra Jana Hřebejka je, že těmito povrchními kategoriemi zamíchá tak, že jednu od druhé téměř nelze rozeznat.
Všemi svými vnějšími znaky působí Josef Čížek (Boleslav Polívka), obyčejný Čech žijící za německé okupace, jako pravý opak hrdiny. Kromě toho, že je poněkud zbabělý (nadělá si do kalhot v okamžiku nebezpečí), je líný, depresivní a oportunistický, byť ne tak zkorumpovaný, jako jeho přítel Horst Procházka (Jaroslav Dušek) s nacistickým odznakem na klopě a smetáčkem pod nosem. Ten se točí kolem jeho ženy Marie (Anna Šišková).
Pro své sousedy, zvlášť Šimáčkovy odnaproti (Jiří Pecha a Simona Stašová), je Josef kolaborantská svině. Při konfiskacích majetku vyvlastněného Židům se přidává k Horstovi a místnímu německému grandovi Kepkemu (Martin Huba), se kterým je, zdá se, víc než zadobře.
"Nevěřila bys, co udělá nenormální doba s normálními lidmi," poznamená Josef a zdá se, že tímto postřehem se Hřebejk a Petr Jarchovský, který scénář filmu založil na adaptaci svého stejnojmenného románu, nechali vést. Josefovy obyčejné lidské chyby - lenost, náladovost, jeho sarkasmus - je těžké odlišit od jeho ctností. Bručounská a zatrpklá povaha ho chrání před nákazou ideologické horlivosti. Když se ho Horst snaží naučit strnulému výrazu ve tváři, který Němci omylem pokládají za oddanost, Josefovi se podaří přinejlepším obličej člověka trpícího nadýmáním.
Při vší své melancholii je to slušný a snášenlivý člověk a když se objeví David Wiener, jediný přeživší člen židovské rodiny Josefova bývalého zaměstnavatele, a hledá úkryt, Josef mu poskytne přístřeší a udělá, co je správné, častečně proto, že ho nenapadne nic jiného.
Prostý, nepromyšlený a přitom odvážný čin přivede Josefa, Marii a lidi kolem do řady neočekávaných situací, právě tak komických, jako děsivých. Josef nejprve odmítá Horstovy nabídky připojit se k výhodné kolaboraci s Němci, ale nakonec se k němu přidává , aby od sebe odvrátil podezření. Šimáček, samolibý český vlastenec, je v jistém ohledu přesným opakem Josefa. Když se před ním na procházce s milovaným teriérem objeví David a prosí ho o pomoc, snaží se ho udat kolemjdoucí hlídce.
Hřebejk s Jarchovským, vycházející z bohaté české tradice absurdity a humanismu, vytvořili svět uvízlý v pasti, v němž není volby, svět etických rébusů. Film "Musíme si pomáhat" nakonec přechází v podobenství o naději, ale nepravděpodobná smířlivost, která z něj vyzařuje, má své opodstatnění. Je to podobenství, které většinu času působí jako román. Jeho postavy jsou až příliš svérázné, než aby byly alegorickými loutkami, a herci - obzvlášť neohrabaný a slabošský Bolek Polívka - je představují s takovým citem a přirozeností, že se veškerý dojem umělosti příběhu ztrácí.
Nebo téměř ztrácí. Hřebejk se uchýlil k několika filmařským trikům: prolínání Mariiny tváře s jejím milovaným obrázkem Panny Marie a snímání zvlášť dramatických scén na dvacet políček místo obvyklých čtyřiadvaceti. Tento zpomalující efekt někdy zintenzivňuje dojem, jindy zase ruší. Z větší části však Hřebejkův stylistický náboj dobře slouží věci. Vyvrcholením filmu je stupňující se napětí, které zároveň obsahuje prvky frašky. Na rozdíl od kýčovitého "Život je nádherný" je film "Musíme si pomáhat" prostoupený humorem, který neslouží k zkrášlení obludnosti nacismu, ani ji nečiní stravitelnější, ale vysvětluje ji. Tvůrci filmu nezkoumají jen banalitu zla, ale i banalitu dobra, směšnost stejně jako tragédii jejich střetu.