George Robinson
Měla to být větší fraška
Jewish Week - 8. června 2001

Pochmurnému "Musíme si pomáhat" by neuškodilo víc frašky ve stylu Billyho Wildera

Jan Hřebejk je živým důkazem návratu českého filmu. Jeho třetí a nejnovější film "Musíme si pomáhat" by si měl zasloužit pozornost všech, kdo si toho ještě nevšimli. Hřebejkovým dvěma prvním celovečerním filmům "Šakalí léta" (1993) a "Pelíšky" (1999) se zde dostalo minimální pozornosti, ale jeho nový film je i přes své nedostatky dost dobrý na to, aby snad u někoho mohl vzbudit zájem i o ty dva předchozí.

Hřebejk natočil již třetí film se scénáristou Petrem Jarchovským a ve všech se tato dvojice zabývala zásadními momenty české minulosti - stalinistickými padesátými léty, Pražským jarem 1967-8 a nyní nacistickou okupací. Hřebejka s Jarchovským fascinují způsoby, jakým totalitní systémy ovlivňují každodenní život lidí, malé vzpoury, jichž jsou schopni ti, kdo jsou proti, a toto téma rozehrávají se suchým a břitkým humorem. Zároveň mají až naivní víru v nápravu i těch nejhorších lidských bytostí, zkažených, hloupých a vulgárních, na nichž však je alespoň něco dobrého.

"Musíme si pomáhat" je nejkomplikovanější a zároveň nejtemnější variací jejich ústředních témat. Josef a jeho žena Marie ukryjí Davida, syna Josefova zaměstnavatele před válkou, poté co uteče z koncentračního tábora. Aby odvrátil podezření, Josef zdráhavě přistoupí na spolupráci s nanejvýš obhroublým Horstem, horlivým nacistickým kolaborantem. Josef s Marií nemohou mít děti, ale když už Horst dál nedokáže ovládat své nejnižší pudy, Marie se ho zbaví prohlášením že je těhotná. Potom však musí své lži dostát, a to s Davidovou dost neochotnou pomocí.

Postavit vedle sebe záležitosti života a smrti kolem holocaustu s tím, co by za jiných okolností byla čistě postelová fraška, nese veškeré znaky Billyho Wildera a lze si snadno představit, že by ho tento materiál, postavený na skutečném příběhu zachyceném v Jarchovského vlastním románu, přitahoval. V Hřebejkových rukou je tento film pochopitelně pochmurnější, než jeho dřívější filmy, s pestrou škálou výrazových prostředů doplňujících vážnost filmu. Zatímco jeho dřívější filmy často hýřily pastelovými barvami, film "Musíme si pomáhat" je vystavěn na rostoucím napětí na cestě od nazlátlých vzpomínek na předválečnou českou idylu k tlumenějšímu barevnému vyjádření, v němž je dokonce i rudá barva nacistických praporů ztlumena prací s filtry kameramana Jana Malíře. Scény z období války jsou natočeny v tlumených podzimních barvách, ale bez patřičné hřejivosti, anebo v ponuré jednobarevnosti. Výsledkem je logický postup od nacistických hrůz málem k pocitu vysvobození, když je na konci filmu vystřídají sověti. Pocit vysvobození je vlastně to, co snímku tuze chybí. I samotný konec s osvobozením protagonistů filmu a narozením dítěte je ne zcela úplnou katarzí včetně poslední scény, v níž Josef prochází s nově narozeným dítětem válkou poničenou Prahou.