Gene Seymour
Válečná sága s odvahou a bez krve
L.A. Times, 8. června 2001

Máte-li dostatečné množství světla, ať již v hlavě nebo před kamerou, dokážete osvětlit morální krizi celého století v jediném pokoji či sklepě. Právě v takových těsných prostorech dosahuje český režisér Jan Hřebejk v nominovaném filmu "Musíme si pomáhat", příběhu z východoevropského zázemí ve druhé světové válce, téměř zázračného zhuštění těch nejlepších i nejhorších impulsů západní civilizace včetně všech šedých odstínů mezi nimi.

Hřebejk, jeden z generace sametových filmařů, a scénárista Petr Jarchovský (adaptoval scénář z vlastního románu) ukazují v úvodních titulcích překvapivě účinnou vyprávěčskou zkratku. Nacisté obsazují to, co bylo roku 1940 známé jako Československo, a v provinčním městě se Čížkovi loučí se svými židovskými sousedy Weinerovými, kteří jsou v tichosti deportováni z města. Všichni se domnívají, že jim nehrozí žádné nebezpečí.

Střih do roku 1943 a do města se vrací vychrtlý, zsinalý David Weiner, jediný přeživší z rodiny, který uprchl a skrývá se před nacisty i kolaboranty. Jednoho tmavého večera překvapí Josefa a požádá o pomoc. Aniž ví proč, přivádí ho Josef domů a souhlasí s tím, že ho na čas ukryje v rodinném sklepě. Chvíle se protáhne na dva roky. Během té doby se Josef brání pozornosti sousedů i nacistů. Co horšího, Marie se musí bránit dotírání Horsta Prochazky, neomaleného nacistického kolaboranta s hitlerovským knírkem, který se neustále vnucuje bez ohlášení do jejich domácnosti. Donutí Josefa, aby předstíral větší vstřícnost vůči okupantům, zatímco Marii nabízí, že jí udělá dítě, které nemůže mít s Josefem.

Tyto nepříjemnosti vedou k nebezpečným spletitostem, jako když se David musí skrýt v Mariině posteli pod několika vrstvami peřin, zatímco mu opilý Horst líbá ruku, v domění, že patří Marii. Josef, jehož neprůraznou kombinaci melancholie, strachu a pochybnosti nádherně ztvárnil Polívka, se zaplétá do různých prekérních situací, až jeho snaha počít se svou ženou dítě a zachránit se před šibenicí vyvrcholí mistrovským tahem.

Právě tohoto léta, kdy jsou s nabubřelostí a sentimentem oslavovány oběti "neslavnější generace", ukazuje film "Musíme si pomáhat", že vytvořit nekrvavou válečnou ságu, při které mrazí v zádech, je nejen možné, ale že lze užít takové příběhy ke zkoumání hodnot bolestivých ale nutných, hodnot svědomí, věrnosti a odpuštění.