Andy Klein
Smích po česku
Musíme si pomáhat ukazuje své téma - nacistickou persekuci Židů - v překvapivě novém světle
New Times Los Angeles 7. - 13. června 2001

Kdo by si byl pomyslil, že i po tak dlouhé době - více než půl století po konci druhé světové války, po Deníku Anny Frankové, Schindlerově seznamu, Au Revoir, Les Enfants, dokumentárním filmu Pierre Sauvage Zbraně ducha a Kádárově úžasném Obchodě na korze - by se mohl objevit film s novým pohledem na nacistické razie na Židy a na nežidovské obyvatele, kteří riskují všechno, aby se jim vzepřeli?

Avšak Musíme si pomáhat, který minulý rok získal řadu českých filmových ocenění a byl nominován na nejlepšího zahraničního filmového Oskara, takovým filmem je, a natočil jej režisér narozený 22 let, o nic víc a o nic méně, po konci války. Mladý režisér Jan Hřebejk uspěl na dvou frontách: Dokázal balancovat na neuvěřitelně tenkém laně mezi tragédií a fraškou, aniž by sklouzl do nevkusu, a vytvořil film, v němž diváci jsou uchlácholeni k smířlivějšímu pohledu - pro některé až příliš smířlivému.

(...)

Nebudeme uvádět další dějové komplikace, které tlačí příběh do něčeho, co připomíná erotickou frašku, ale mělo by být zřejmé, že nebýt závažnosti dobového kontextu, film by mohl být právě tak snadno komedií - s tím, jak si každý hraje na někoho jiného a dveře se otevírají a zavírají a ozvuky lží se násobí geometrickou řadou - jako na divadle. Navíc je pozoruhodné, že Hřebejkovi se podařilo přijít s komedií podanou způsobem, který napětí ještě umocňuje. Musíme si pomáhat není v žádném případě dokonalý film. Jsou v něm okamžiky, kdy se zdá, že Hřebejk zachází příliš daleko, jako kdyby ztratil víru jak ve svůj materiál, tak ve své posluchače. Přespříliš přímočarý název - který definuje poselství filmu tak explicitně, že bylo právě tak dobře možné jej nazvat Dobří Čechové, ať jsou kde jsou, musejí táhnout za jeden provaz, aby rozdrtili nacistické utlačovatele - je jednou vadou na kráse. Podobně pak scéna na konci úvodních titulků - v níž se zděšený občan krčí před nacistickou vlajkou - a Mariina tvář prolnutá do obrazu Panny Marie, jsou trochu přehnané. Toto jsou však ojedinělé okamžiky ve filmu, který je jinak uchvacující, napínavý a dokonce legrační, aniž by ztrácel na hloubce. Dokonce i nejhorší Hřebejkovy postavy jsou důkladně propracované. Když po válce matka vybízí své děti, aby fackovaly místního nacistického pohlavára, který byl psychologicky zdrcen ztrátou rodiny a fyzicky mrtvicí, rozumíme její snaze se pomstít, přesto se nás ale na chvíli zmocní soucit k tomuto člověku. „To bys nevěřil, co nenormální doba udělá s normálními lidmi,“ poznamenává Josef hned na začátku filmu. Hovoří tehdy o „nenormálně“ strašlivých věcech, během dvou hodin filmu Musíme si pomáhat však rovněž vidíme některé z „nenormálně“ odvážných věcí, kterých jsou tito lidé schopni též.