ČESKÁ TELEVIZE  
 
  V každé rodině se obvykle tradují veselé

či nějak kuriózní příhody, které někdy také

mohou představovat jedinou památku po

dávno mrtvých a zapomenutých příbuzných.
 
Klikni pro větší obrázek
O FILMU
 
O TVŮRCÍCH
 
IVAN VOJNÁR
 
MARTIN RYŠAVÝ
 
FOTKY

Děj filmu podle scénáře Martina Ryšavého (předloha vyšla nedávno knižně) zasadil Vojnár do zvláštní krajiny severních Čech - poprvé od dob filmových přepisů Páralových románů ze 60. a 70. let. Oba tuláci procházejí podivně neměnnou městskou zástavbou Ústí nad Labem a dalších měst aglomerace, jejich tulácká krev je však vede také na lesní cesty.
Klíč vyprávění tvoří svatební smlouva, kterou oba tuláci uzavřeli v době, kdy jejich dětem bylo asi sedm let. Tím, že si na svatební oslavě zaslíbí své děti - syna a dceru, kteří se jim narodí jakoby navzdory jejich tuláctví - usilují o vzájemné spříznění pomocí "dynastického sňatku" svých dětí, záruku přežití tuláckého mýtu i v příští generaci. Svatební smlouva dojde svého naplnění po letech, kdy se obě děti znovu setkají. Nejde však o happy-end, pouze o naději: snahu o první krok ze slepé uličky, ve které se jejich život ocitl.

 Presskit (Pdf)

Premiéra filmu Lesní chodci v zrcadle české kritiky
Lesní chodci jsou zcela výjimečným filmem. Žánrově se pohybují na hranici dokumentu, hraného filmu a filmové eseje. Žádná z těchto poloh přitom není samoúčelná a nepřekrývá druhou. Příběh se odehrává v rozmezí nějakých třiceti let, tvůrci však rezignují na věrnost dobovým reáliím, protože není důležité, jaká móda tehdy frčela, ale co se dělo uvnitř lidí. Vedle vztahových problémů a ústředního tématu svobody snímek řeší i další obecně platná témata, především se pídí po specifických vlastnostech českého národa. Ve druhém plánu se pak snímek stává i neokázalou oslavou slova, mluveného i psaného. Film je vskutku mistrovským kouskem - promyšleným, dokonale provrstveným souvětím. Základním stavebním kamenem filmu se zdá být především herecký výkon Jiřího Schmitzera. Ve vztazích dokáže být něžně neobratný i tvrdohlavě krutý, ve své statečnosti neplavat s hlavním proudem se chvěje svou slabostí nezačít si se skutečným životem, navzdory svému zdánlivě stoickému odstupu od většiny dění dokáže před divákem doslova fyzicky trpět… Lesní chodci jsou filmem, který nikomu nic nevnucuje, jen přemýšlí. A teprve na konci zjistíte, že vás přitom rukou pečlivou a mozolnou navzdory vší hořkosti vlastně hladil.
CINEMA, únor 2003, J.Sedláček


Z Lesních chodců prýští nepopiratelná podmanivost: smyslová, podprahová, zakletá v barvách, prostoru, hudbě, střihu, náladách. Podmanivost vlastní filmařům.
MF DNES, 20.2.2003, M.Spáčilová

Vážný, osobní, bilanční a zcela nadčasový (i mimo přesnou dobu situovaný) příběh, který vyznívá jako shrnutí autorova pohledu na svět a který nelze podezírat z komerce, ani z podlézání divákovi. Režisér se snaží "inscenovat" příběh ve stylu autentické syrové reality, která jako sám život či dlouhá odpolední chvíle plyne pomalu.
PRÁVO, 20.2.2003, M.Procházka

Film se obrací k festivalovému publiku - právě u něj může uspět svými nezjednodušenými výklady a podrobně popsaným vnitřním světem hrdinů. Představitel hlavní role Jiří Schmitzer dokázal takřka nemožné a obdařil svého Rufuse mnohavrstevnou vnitřní sílou. Jeho doživotní tulák není pouhým vyděděncem společnosti, ale také citově trýzněným jedincem, který marně hledá své místo ve vesmíru.
Deníky Bohemia, 21.2.2003, Jakub Lederer

Nepřímočarý, formálně ambiciózní, ale zároveň neokázalý film. O lidském předurčení, o touze po svobodě v nesvobodném světě. Vojnár své postavy sleduje jako by o nich točil dokument, zastihuje je ve zdánlivě nepřipravených situacích. Podobnou péči jako lidem věnuje i krajině, nepohlednému a přesto fotogenickému okolí Ústí nad Labem, ale i nádražím, skládkám, ubytovnám… Povaha prostředí tu předurčuje i povahu lidí.
Lidové Noviny, 21.2.2003, D. Křivánková

O lidech, kteří s osudem (či vytyčeným řádem) vedou permanentní boj.
Pro dvojici hlavních hrdinů znamená noční můru jen přiblížení se "průměru". Režisér přijal tuto poetiku vyjádřenou špinavým nádražím jako metaforu začínajících a končících životních poutí. Ačkoliv mají oba hrdinové domovy, žijí po způsobu bezdomovců. Přestože sami sebe vnímají jako rebely, neskrývají své slabosti. Režisér nechává své hrdiny konfrontovat s plody jejich "svobodného" životy - jejich potomky.Ti však namísto "vyrovnání účtů života" kráčejí víceméně v jejich stopách.
Hospodářské noviny. 21.2.2003, J.Hlinka