Kytice - domů  
 
Recenze
 
  Ať mluví zábavně strašidelná poetika!
Mirka Spáčilová
MFD

Proč chodit na filmovou Kytici, když víme, že "pátek nešťastný je den, nechoď, dceruško, k vodě ven", jelikož tam číhá Vodník? Že až "táta přijde z roboty" poté, co do rodiny zavítala Polednice, matku sice vzkřísí ještě stěží, "avšak dítě zalknuté"? A že na šťastné konce Karel Jaromír Erben moc nedal: když už svatba, tak s kostlivcem, když věštba, tak "rakev, černý kříž".

Důvod, proč přesto Brabcův přepis stojí za vidění, je spojen s obrazovou podstatou filmařiny: občas nezaškodí vnímat tvar, nikoli obsah, zopakovat si školní recitaci a hádat, co k ní fantaskní kamera a symfonicky sytá, rytmicky moderní hudba vymyslí. Jen tak se dívat prvý příkaz filmu! je potěšením i dobrodružstvím a režisérovi tu sedne víc než v jeho debutu Král Ubu, kde se kromě obrazových fantazií ještě snažil sdělovat velké pravdy.

V Kytici je stylizace vším. Jak pohasíná sedmero svící symbolů sedmi vybraných balad, proměňují se roční období, typy barev a hereckých prostředků, dokonce i žánry. Brabcova Kytice zosobňuje jakýsi hravý katalog filmových řemesel, kde nemá místo jen jeden postup přímý, věcný záznam skutečnosti. Hned úvodní verše "Zemřela matka a do hrobu dána" znějí překvapivě jako zpívaný prolog během titulků, zasazený do nálady syrového předjaří. Až následující Vodník přináší "opravdickou" povídku, ba erotický thriller: dívka v bílém mezi jarními květy je sice ztělesněním panenské nevinnosti, nicméně při efektních podvodních námluvách, žárlivě sledována rybí havětí, se nechová nijak upejpavě. A proč taky, když zelený mužík není žádný skřet, nýbrž kus chlapa se sex-appealem. I v děsivém závěru, kdy se voda valí pod práh, nejde o žádný pohádkový strach, ale o zhoubnou vášeň.
  Upírský horor Svatební košile jde ve stylizaci asi nejdál, k nadsázce až záměrně humorné. Škoda jen, že i jeho hrdinka opět rozverně křepčí s bílým prádélkem jako by erbenovské holčiny pocházely z téhož pubertálního internátu. Zato Karel Roden se zjevně sám baví svým umrlčím smíchem a Schmitzerova němá etuda kostlivce, jenž na povel vstává i uléhá vrzaje klouby, je pěknou poctou kouzelně pitomým hororům a la Ed Wood z počátků filmu.


S Polednicí útočí horké léto, vzduch se chvěje jako ve westernu, jen po prašné cestě se plouží odlišný desperát pod plachetkou osoba aneb Bolek Polívka. Ale víc si užívá Zuzana Bydžovská coby hysterická matka, ušmudlaná cuchta ztracená mezi hrnci a v páře srážející se do žlutavého odlesku palčivého slunce za okny.

Rudohnědé odstíny podzimního lesa i vlasů jako divoženka útlé Ani Geislerové, barvy vína v králově číši i jeho rozkošnicky dekadentní ložnice to jsou určující znaky Zlatého kolovratu. Nečekaně přirozeně sem zapadnou i nové prvky, opiový rauš výtečné Niny Divíškové v roli vražednice či nápad s kolovrátkem "zpívajícím" na způsob zaseknutého gramofonu. Konečně je zde také odůvodněna postava průvodce baladami, hocha s píšťalou: vstoupí tu do děje.

Tady se však dramatická křivka zlomí v pouhé dovětky. Dceřina kletba je rituál v černo-bílé, který prostopášné noci dcery jen naznačí přes dveře matčiny světnice; vede od bělostných ptačích pírek k prvním sněhovým vločkám rychle na šibenici. A Štědrý den, "kus" bez příběhu, jehož temné proroctví Brabec milosrdně přesměroval k jiné osobě, jen uzavře kruh čtyř ročních dob. Z tísně šerého kostela vyvede diváka ven k mrazivému masopustnímu reji, kde se v průvodu masek "děkují" postavy všech balad, jako by uklidňovaly, že to celé byla jen hra. Což už je ornament zbytečný, opsaný uctivě od Jakubiska či Felliniho. Zábavně hororová poetika Kytice ať mluví sama za sebe!
  
 

  Kytice Vodník Polednice Svatební košile Dceřina kletba Zlatý kolovrat Štědrý večer