| |
Ať mluví
zábavně strašidelná poetika!
Mirka Spáčilová
MFD
Proč chodit na filmovou Kytici, když víme, že "pátek nešťastný je
den, nechoď, dceruško, k vodě ven", jelikož tam číhá Vodník? Že až
"táta přijde z roboty" poté, co do rodiny zavítala Polednice,
matku sice vzkřísí ještě stěží, "avšak dítě zalknuté"? A že
na šťastné konce Karel Jaromír Erben moc nedal: když už svatba, tak s
kostlivcem, když věštba, tak "rakev, černý kříž".
Důvod, proč přesto Brabcův přepis stojí za vidění, je spojen s obrazovou
podstatou filmařiny: občas nezaškodí vnímat tvar, nikoli obsah, zopakovat
si školní recitaci a hádat, co k ní fantaskní kamera a symfonicky sytá,
rytmicky moderní hudba vymyslí. Jen tak se dívat prvý příkaz filmu! je
potěšením i dobrodružstvím a režisérovi tu sedne víc než v jeho debutu
Král Ubu, kde se kromě obrazových fantazií ještě snažil sdělovat velké
pravdy.
V Kytici je stylizace vším. Jak pohasíná sedmero svící symbolů sedmi vybraných
balad, proměňují se roční období, typy barev a hereckých prostředků, dokonce
i žánry. Brabcova Kytice zosobňuje jakýsi hravý katalog filmových řemesel,
kde nemá místo jen jeden postup přímý, věcný záznam skutečnosti. Hned
úvodní verše "Zemřela matka a do hrobu dána" znějí překvapivě
jako zpívaný prolog během titulků, zasazený do nálady syrového předjaří.
Až následující Vodník přináší "opravdickou" povídku, ba erotický
thriller: dívka v bílém mezi jarními květy je sice ztělesněním panenské
nevinnosti, nicméně při efektních podvodních námluvách, žárlivě sledována
rybí havětí, se nechová nijak upejpavě. A proč taky, když zelený mužík
není žádný skřet, nýbrž kus chlapa se sex-appealem. I v děsivém závěru,
kdy se voda valí pod práh, nejde o žádný pohádkový strach, ale o zhoubnou
vášeň. |
|
Upírský horor
Svatební košile jde ve stylizaci asi nejdál, k nadsázce až záměrně humorné.
Škoda jen, že i jeho hrdinka opět rozverně křepčí s bílým prádélkem jako
by erbenovské holčiny pocházely z téhož pubertálního internátu. Zato Karel
Roden se zjevně sám baví svým umrlčím smíchem a Schmitzerova němá etuda
kostlivce, jenž na povel vstává i uléhá vrzaje klouby, je pěknou poctou
kouzelně pitomým hororům a la Ed Wood z počátků filmu.
S Polednicí útočí horké léto, vzduch se chvěje jako ve westernu, jen po
prašné cestě se plouží odlišný desperát pod plachetkou osoba aneb Bolek
Polívka. Ale víc si užívá Zuzana Bydžovská coby hysterická matka, ušmudlaná
cuchta ztracená mezi hrnci a v páře srážející se do žlutavého odlesku
palčivého slunce za okny.
Rudohnědé odstíny podzimního lesa i vlasů jako divoženka útlé Ani Geislerové,
barvy vína v králově číši i jeho rozkošnicky dekadentní ložnice to jsou
určující znaky Zlatého kolovratu. Nečekaně přirozeně sem zapadnou i nové
prvky, opiový rauš výtečné Niny Divíškové v roli vražednice či nápad s
kolovrátkem "zpívajícím" na způsob zaseknutého gramofonu. Konečně
je zde také odůvodněna postava průvodce baladami, hocha s píšťalou: vstoupí
tu do děje.
Tady se však dramatická křivka zlomí v pouhé dovětky. Dceřina kletba je
rituál v černo-bílé, který prostopášné noci dcery jen naznačí přes dveře
matčiny světnice; vede od bělostných ptačích pírek k prvním sněhovým vločkám
rychle na šibenici. A Štědrý den, "kus" bez příběhu, jehož temné
proroctví Brabec milosrdně přesměroval k jiné osobě, jen uzavře kruh čtyř
ročních dob. Z tísně šerého kostela vyvede diváka ven k mrazivému masopustnímu
reji, kde se v průvodu masek "děkují" postavy všech balad, jako
by uklidňovaly, že to celé byla jen hra. Což už je ornament zbytečný,
opsaný uctivě od Jakubiska či Felliniho. Zábavně hororová poetika Kytice
ať mluví sama za sebe!
|
Domů
