| |
Kytice
věčných hříchů - Sedm balad v hororovém stínu
Jan Foll
Týden
Verše: legendární Erbenovy sbírky patří k českému povědomí stejné jako
anekdoty ze Švejka nebo árie: Prodané nevěsty. Téměř každý jedná skoro
jako omšelé šlágry, málokdo však dohlédne jejich smyslu, natož pak aktuálního
přesahu. Režisér F. A. Brabec natočil na motivy sedmi básní : Kytice pásmo
kruté groteskních moralit o partnerských a rodinných selháních.
Brabcův druhý projekt je zajímavější než jeho prvotina Král Ubu. Jarryho
fraška - u nás známá hlavně z Grossmannovy inscenace v Divadle Na zábradlí
- totiž vyrůstá z odlišných, obtížně přenositelných kulturních kontextů.
Poté, co ztratila svůj protitotalitní akcent, v Brabcově pojetí vyzněla
jako odtažitý experiment. V Kytici je autorovo balancování mezi snahou
o sdělení a nekonvenčním aranžmá vyváženější a zábavnější. Fakt, že střípky
Erbenových "hororů" umí ocitovat každý školák, umožňuje hru
s jejich novodobými významy. Dovoluje také posun morbidních pohádek do
polohy úsměvných parafrází.
Brabcovu variaci (režisér a kameraman v jedné osobě na scénáři spolupracoval
s Milošem Macourkem) - předznamenanou prologem o zemřelé matce, sirotách
a mateřídoušce rámuje koloběh ročních dob. V baladě Vodník situované do
předjaří se strůjkyní tragédie stává dívčina přehnaně starostlivá matka
(Jana Švandová), která dceři zabrání v návratu do říše jejího partnera.
Svatební košile vypráví o trestu za nevěstino bezbožné rouhání a zároveň
je ze všech epizod nejzřetelněji parodická. Karikatura brakových fantasmagorií
se projevuje hlavně v pasáži s loutkovitým umrlcem.
V historce o polednici - odehrávající se v parném létě - se uštvané hrdince
vymstí její chvilkové rouhání vůči uřvanému dítěti. Ani tento dokumentárně
laděný mikrohoror, kde obskurně zmaškařené monstrum ztělesnil Bolek Polívka,
však není myšlen zcela vážně.
|
|
Pohádku Zlatý
kolovrat - obestřenou barvami podzimu a padajícím listím - lze vnímat
jako nadčasovou bajku o zrádnosti zbohatlických fetišů a vrtkavosti nezasloužených
kariér. Jiný model rodinné katastrofy mapuje morytát Dceřina kletba, nesnímaný
šikmou kamerou a stylizovaný jako syrové retro ze středověku. Mladá vražedkyně
v něm skončí na šibenici a prokleje matku za přílišnou toleranci. Erbenovskou
mozaiku uzavírá miniatura Štědrý den, kde mladé hrdinky dychtivě nahlížejí
do budoucnosti, v níž číhá smrt. V karnevalovém epilogu se všechny postavy
sejdou při masopustním křepčení.
Ve filmové verzi Kytice hraje zásadní roli fenomén času, zobrazovaný v
jeho přirozené podobě, ale také v různých "deformacích" zrcadlících
relativitu jeho vnímání. Setkání matky se ztracenou dcerou ve Vodníkovi
poznamenávají neúprosné pohyby ručiček na hodinách. Celodenní návštěva
je vylíčena jako jediné, absurdně dlouhé objetí. K dalšímu záměrnému nonsensu
dojde v Polednici: úvodní "tiknutí" stínu na slunečních hodinách
naznačuje, že čas nadcházejícího dramatu zlověstně zmrtvěl. Dceřina kletba
je založena na hutné časové zkratce: od dívčina nemanželského poklesku
k ortelu za zabití novorozeněte jako by uplynula pouze jediná noc místo
devíti měsíců.
Leporelo, na jehož originální výtvarnosti se zásadně podílela Brabcova
partnerka Jaroslava Pecharová, svědčí o tíhnutí obou tvůrců k feériím
plným atmosféry, symbolů, znakové barevnosti a technických "vykoumaností".
Kytice však hýří tolika formálními nápady, že občas přebíjejí obsah vyprávění
a zdržují jeho děj. Unikátně pořízené záběry z podvodního hájemství (snímané
v bazénu) časem působí trochu monotónně, stejně jako vladařovo jančení
ve Zlatém kolovratu. Film si však zároveň zaslouží uznání jako ukázka
pečlivého řemesla i jako ojedinělý příklad vynalézavého vyjadřování obrazem.
Autorům se podařilo i to hlavní - přečíst a zviditelnit Erbenovy balady
jinak než jako školskou klasiku. Básníka z minulého století předvedli
jako jasnozřivého pozorovatele věčných hříchů, způsobujících strašidelné
následky. |
Domů
