| |
Je horké léto. Vedro je nesnesitelné a všichni by chtěli jen trochu
toho klidu. Polednice taky. Asi každý z nás si „Ji“ představoval
ve svém dětství. Mnozí si „Ji“ představují dodnes. A my ji všem
ukážeme. Je to jen stařena, toulající se od vesnice k vesnici.
Je to jen přelud, který si všichni vysnili. Je to jen strach z
vlastního rouhání. Je veliká a pohybuje se pomalu. Do tváře jí
nevidíme, ale vzbuzuje hrůzu. Koná, oč je žádána. Matka chce jen
trochu klidu. Je toho na ni asi moc. A ještě k tomu ta neblahá
věštba. Neměla ji volat…
···
Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!" -
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká. |
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!
··· |
|
|
|
|
Domů
