Oficiální stránky České televize
Happy Celluloid a Česká televize uvádějí film Milana Cieslara
podle scénáře Vladimíra Körnera
Happy Celluloid

Swiss

Herci

Vilma Cibulková - Helga
klikněte pro větší fotoNarodila se roku 1963 v Ostrově nad Ohří jako nejmladší ze tří sester. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Karlových Varech a pražskou DAMU. Hostovala v divadle Na Zábradlí, v letech 1985-1990 byla členkou činohry Národního divadla, v letech 1992-1998 členkou souboru Divadlo Pod Palmovkou, kde dodnes hostuje. Kromě filmu a divadla je činná i ve spolupráci s televizí - Konec velkých prázdnin (1996), Ani málo ani moc (1999), Samota (2001), Lišák (2002), seriál Místo nahoře a další. Stala se vítězkou ankety Neviditelný herec aneb Nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu 2002/2003.

Významné role ztvárnila například v těchto filmech: Zuřivý reportér (režie M. Holý, 1987), Čas sluhů (režie I. Pavlásková, 1989), Vyžilý Boudník (režie V. Křístek, 1990), Někde je možná hezky (režie M. Cieslar, 1991), Učitel tance (režie J. Jireš, 1994), Výchova dívek v Čechách (režie P. Koliha, 1996), Báječná léta pod psa (režie P. Nikolaev, 1997), Kuře melancholik (režie J. Brabec, 1999), Praha očima... (v příběhu M. Šulíka, 1999), Krajinka (režie M. Šulík, 2000), Pramen života - Der Lebensborn (režie M. Cieslar, 2000), Podzimní návrat (režie G. Agathonikiadis, 2001), Pupendo (režie J. Hřebejk, 2003), Mazaný Filip (režie V. Marhoul, 2003) a v roce 2005 ji uvidíme v novém filmu Milana Cieslara Krev zmizelého (2005).


Ester Geislerová - Dorli
klikněte pro větší fotoEster, nejmladší sestra z tria umělkyň - herečky Ani Geislerové a malířky a zpěvačky Lenky Geislerové, studovala na výtvarné škole propagační design, ale věnuje se hlavně herectví a modelingu. Jako dítě si zahrála např. ve filmu F. A. Brabce Král Ubu (1996). V roce 2002 se stala vítězkou Elite Model Look pro ČR.

K jejím nejvýznamnějším rolím patří postava německé dívky z televizního filmu režiséra Viktora Polesného Hodina tance a lásky (2002) a hlavní role Agnes v experimentálním snímku F. A. Brabce Krysař (2003). Hrála v televizní inscenaci Vražda kočky domácí (režie M. Růžička, 2003) a úspěšném filmu Karla Hanáka Snowborďáci (role Marty). S režisérem Milanem Cieslarem natočila film Krev zmizelého, ve kterém si zahrála Dorli.


Martin Huba - Blau
klikněte pro větší fotoVýznamný slovenský herec a režisér a úspěšný vysokoškolský profesor je osobnost známá v Čechách i na Slovensku. Svou štíhlou postavou, ušlechtilým zjevem, jemným chováním, ale především trvalou spoluprací na kvalitních projektech si Martin Huba vysloužil trefnou přezdívku - aristokrat divadla.

Syn herce Mikoláše Huby a operní zpěvačky Mimi Kišonové-Hubové v roce 1964 absolvoval herectví na bratislavské VŠMU. Působil v košickém divadle, poté v Divadle poezie a také v Divadle na korze, odkud přešel po jeho zákazu na Novou scénu Slovenského národního divadla v Bratislavě. Členem Činohry SND se stal v roce 1976 a setrval zde víc než 20 let. Od roku 1999 hostuje na řadě slovenských i českých scén.

V čekých filmech vytvořil řadu významných rolí. Připomeňme si z nich například snímek Fany (1996) režiséra Karla Kachyni, Kuře melancholik (1999) Jaroslava Brabce nebo tragikomedii Musíme si pomáhat (2001) v režii Jana Hřebejka, která se probojovala až k nominaci na Oscara.

Martin Huba hrál také v mnoha kvalitních televizních inscenacích (např. Jubileum, Rembrant van Rijn, Spolužák, Hranice únavy), účinkoval v TV filmech (S Rozárkou, Nepokojná láska) a pro televizi pracoval také jako režisér (Mistrovský kurz, Slepý Geronimo a jeho bratr, Hra o lásce a smrti).


Ondřej Vetchý - Lubič
klikněte pro větší fotoAbsolvoval pražskou konzervatoř, ze které nastoupil do ústeckého Činoherního studia. Poté působil v divadle E. F. Buriana, v současnosti je členem pražského Činoherního klubu. Na plátně se poprvé objevil už v roce 1981 v dětském dobrodružném filmu Neříkej mi majore (režie J. Hanibal), v roce 1988 byl nominován na Evropskou filmovou cenu Felix za roli ve filmu Dům pro dva (režie M. Zábranský, 1988). Za tuto roli dostal doma i v zahraničí řadu ocenění. Čtyřikrát získal nominaci na Českého lva.

Významné role ztvárnil ve filmech: Fandy, ó Fandy (režie K. Kachyňa, 1983), Sestřičky (režie K. Kachyňa, 1983), Láska z pasáže (režie J. Soukup, 1984), S čerty nejsou žerty (režie H. Bočan, 1985), Nebojsa (režie J. Matula, 1989), Stupně poražených (režie J. Matula, 1988), Chodník cez Dunaj (režie M. Luther, 1989), Marta a já (režie J. Weiss, 1990), Let asfaltového holuba (režie L. Balc, 1991), Žebrácká opera (režie J. Menzel, 1991), Černí baroni (režie Z. Sirový, 1991), Golet v údolí (režie Z. Dostál, 1995), Kouzelný měšec (režie V. Vorlíček, 1996), Kolja (režie J. Svěrák, 1996), Báječná léta pod psa (režie P. Nikolaev, 1997), Babí léto (V. Michálek, 2001), Tmavomodrý svět (režie J. Svěrák, 2001), Děvčátko (režie B. Tuček, 2002), Kruté radosti (režie J. Nvota, 2003 - za roli v tomto filmu dostal ocenění na moskevském festivalu za nejlepší výkon v mužské roli), Pánská jízda (režie M. Kotík, 2004). Jednu z hlavních rolí vytvořil také v seriálu ČT Místo nahoře (režie K. Smyczek, 2004).


Vladimír Dlouhý - Jost
klikněte pro větší fotoZačínal jako představitel dětských rolí, z nichž nejznámější je asi postava postiženého chlapce z filmu Už zase skáču přes kaluže (režie K. Kachyňa, 1970). Vystudoval herectví na konzervatoři v Praze, hrál v pražském Divadle Na zábradlí, divadle Rokoko a nyní je v angažmá v Divadle na Vinohradech. Vytvořil řadu rolí v televizních seriálech (Arabela, Sanitka, Dobrodružství kriminalistiky, O ztracené lásce atd.), pohádkách (např. S čerty nejsou žerty - režie H. Bočan, 1984) i dramatech. Mezi jeho nejúspěšnější snímky posledních let patří drama Bumerang (režie H. Bočan, 1996, nominace na Českého lva), nebo komedie Báječná léta pod psa (režie P. Nikolaev, 1997), Knoflíkáři (režie P. Zelenka, 1998), Jedna ruka netleská (režie D. Ondříček, 2003) či Non plus ultras (režie J. Sluka, 2004).


Jiří Lábus - Pepek
klikněte pro větší fotoJeden z nejvýraznějších českých herců své generace. Když se proto po gymnáziu rozhodoval mezi výtvarnou školou a DAMU, zvítězila Divadelní Akademie. Absolvoval ji v roce 1973 rolí Mackieho Messera v Žebrácké opeře, na základě které byl šéfem liberecké Ypsilonky Janem Schmidem přijat do prvního angažmá. Zůstal mu věrný dosud.

Počínaje tímtéž rokem se začal objevovat i ve filmu a v televizi, často v záporných a excentrických rolích. Takový byl jeho Eda v Zatykači na královnu (režie D. Klein, 1973) nebo brusič Petr z filmu Páni kluci (režie V. Plívová-Šimková, 1975). Přestože šlo vesměs o role rozsahem malé, Lábus na sebe upozonil výrazným komediálním talentem, na jehož základě pro něj tvůrčí dvojice Miloš Macourek-Václav Vorlíček napsala roli čaroděje II. kategorie Rumburaka v televizním seriálu Arabela. Přestože šlo o roli zápornou a komickou, Jiří Lábus ji obohatil o další rozměr. Jeho čaroděj, mstící se za křivé obvinění, vzbuzoval u diváků soucit a sympatie.

V průběhu osmdesátých let se vryl divákům do paměti také jako součást komické dvojice Lábus-Kaiser, u dětských diváků si získal sympatie namluvením plyšového moderátora Jů z TV pořadu Studio Kamarád. Filmových nabídek dostával stále požehnaně, nicméně o velkých rolích se bohužel stále mluvit nedá. Výjimkou je snad jen živočichář Béďa v divácky vděčné komedii Slunce, seno, jahody a jejích dvou pokračováních a opět role Rumburaka, tentokrát ve stejnojmenném filmu.

Devadesátá léta poskytla Jiřímu Lábusovi o něco zajímavější příležitosti. Natočil především kafkovský film Amerika (režie V. Michálek, 1994), v němž pro mnohé překvapivě ztvárnil vážnou, dramatickou postavu a byl za svůj výkon odměněn Českým lvem. Za zmínku rozhodně stojí i menší ale pozoruhodně zahrané role ve filmech Spiklenci slasti (režie J. Švankmajer, 1996), Zapomenuté světlo (režie V. Michálek, 1996) nebo Lotrando a Zubejda (režie K. Smyczek, 1996). Mnohem rozsáhlejší role ovšem Lábus získává v televizi, za připomínku stojí třeba jeho mrazivé ztvárnění podivínského gurmeta Lafflera v horroru Specialita šéfkuchaře (režie L. Bělohradská, 1999) a stále většího úspěchu se mu dostává v divadle. Za roli podváděného manžela ve Vianově hře Hlava Medúzy obdržel v roce 1997 cenu Thálie.

Bylo by možné vyjmenovat ještě předlouhou řadu pozoruhodných rolí, v nichž Jiří Lábus přesvědčivě dokázal, že je nejen skvělý komik ale i nevšední herec charakterních rolí.


Václav Jiráček - Arno
klikněte pro větší fotoStudent DAMU
Filmografie: Trickster (2002), Jánošík (2003), Krev zmizelého (2004)