Režisér Milan Cieslar

režisér, scénárista, producent

absolvent filmové režie na FAMU (1979-1984)
člen Asociace českých režisérů

Filmografie:

1984 - Mistr Bída (absolventský film FAMU)
1989 - Dynamite (dobrodružný příběh z prostředí dostihů)
1989 - Superdetektiv Klapp (dětský příběh - televizní film pro německého producenta)
1991 - Někde je možná hezky (Looking for Lennon, celovečerní film - psychologický příběh muže, který nezapomněl na ideály Beatles)
1995 - Jak chutná smrt (celovečerní film - kriminální příběh podle námětu Ladislava Mňačka)
1995 - O Šedivákovi (TV)
1996 - Markétin zvěřinec (televizní film podle knihy Ivana Klímy)
1998 - Hvězda života (TV)
1999 - Jabloňová panna (televizní pohádka)
2000 - Pramen života - Der Lebensborn (celovečerní film podle předlohy Vladimíra Körnera)
2001 - Černý slzy (televizní film, adaptace Romea a Julie W. Shakespeara)
2002 - O Ječmínkovi (televizní pohádka na motivy moravské pověsti)
2004 - Duše jako kaviár (celovečerní film - komedie ze současnosti)
2005 - Krev zmizelého (celovečerní film podle původního scénáře Vladimíra Körnera)

Milan Cieslar o filmu Krev zmizelého...

Kde všude jste natáčeli Krev zmizelého?
Film jsme natáčeli hlavně v Liberci a okolí. Vedle toho jsme natáčeli i v okolí Dyje, na hradě Bouzov, v Rokycanech, ale i v Tanzánii, v okolí velkých jezer.

Které scény byly nejtěžší?
Myslím, že scény vysídlování Němců po válce, jakož i scéna evakuace misijní stanice v Kongu patřily k těm nejtěžším, vzhledem k množství komparsu i tím, že komparsisté spolu s herci měli emocionálně vypjaté scény.

Co všechno předcházelo samotnému natáčení filmu a seriálu?
Roky scházení se s autorem, desítky lahví vína při konzultacích a dotváření, domýšlení, cizelování textu.

Co Vás konkrétně zaujalo na samotném příběhu?
Jistá osudovost příběhu i to, že život stále přináší podobné situace, kdy příběh dcery bezděčně kopíruje příběh matky. Je v tom silná osobní zkušenost autora. Určitě mě lákaly „silné” charaktery, ať kladné nebo záporné.

Není to Vaše první spolupráce se scénáristou Vladimírem Körnerem...
Jak se Vám spolu v pozici scénárista versus režisér spolupracuje?
Jak nacházíte společné kompromisy?
Seznámili jsme se při práci na Pramenu života. Už tehdy mě překvapil, jak bystře a vnímavě reagoval na připomínky režiséra o dvě generace mladšího. Tím dokázal, že není starých autorů, ale jen dobrých a špatných. Obdivuji jeho specifický styl psaní, vidění světa i nadání dramaturga. Ne nadarmo oddramaturgoval na starém Barrandově tři desítky filmů. Tuto zkušenost mu mladí tvůrci mohou jen závidět.

Co byste mi prozradil o lidech, kteří s Vámi na filmu spolupracovali?
Vedle svých osvědčených spolupracovníků v produkci, jako je Ivan Vakaráč a Vlaďka Kopecká, jsem dal důvěru i novým, jako byl Jan Kadlec. Byl výtvarníkem filmu a spolu s Evžénií Rážovou odvedli kus znamenité práce. Film je dobově naprosto věrný. Ale nechci zapomenout na všechny složky, od výpravy, po posledního asistenta. Skvěle probíhala spolupráce i se štábem brněnské televize. Všichni jsme táhli za jeden provaz a na výsledku je to znát.

Nejdramatičtější okamžik natáčení?
Asi situace výbuchu, kdy jsme odpalovali několik stovek litrů benzínu a nevěděli, zda nezapálíme okolní budovy.

Nejšťastnější okamžik natáčení?
Když jsme riskli natáčení s historickým vlakem navzdory předpovědi počasí, že sněžit nebude a my sníh potřebovali a jen několik hodin před natáčením začalo sněžit a hodně hustě. To producenta potěší.