Patří k nejobsazovanějším domácím herečkám posledních let. Pochází z umělecké rodiny, její otec Jiří Stivín patří mezi české muzikantské legendy. Již jako studentka konzervatoře získala angažmá v divadelním spolku Kašpar, hrála v Národním divadle Markétku ve Faustovi a Desdemonu v Othelovi, hostovala v představení Cabaret v Divadle Na zábradlí a v brněnském Divadle Bolka Polívky. Jejím prvním filmem byla Houpačka (1990), hlavní roli a popularitu jí však přinesla především hořká komedie Věry Chytilové Pasti, pasti, pastičky (1998). Zahrála si také v holandském filmu Zima, roličku měla i v absolventském snímku Radima Špačka Rychlé pohyby očí. Titulní roli vytvořila v komediální férii Eliška má ráda divočinu (1999), následně se objevila ve filmu Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000). Za roli ve filmu Anděl Exit (2000) režiséra Vladimíra Michálka získala nominaci na Českého lva. Natočila také řadu televizních filmů a seriálů např: Tři králové, Lišák či nedávno uvedenou povídku Pískovna. Za hlavní roli v psychologickém příběhu režisérky Michaely Pavlátové Nevěrné hry (2003) byla opět nominována na Českého lva. V poslední době má za sebou i řadu zajímavých dabingových příležitostí např. seriál 24 hodin nebo animovaný snímek Úžasňákovi.
Jak byste charakterizovala postavu, kterou hrajete ve filmu Kousek nebe?
„Moje postava se jmenuje Dorota, což není náhoda. Dorota se říkalo lehkým holkám v lágrech. Dorota je taková docela sympatická, lechtivá bytost. Ta role není rozsáhlá, ale je podstatná. Její přátelství a sympatie s hlavní postavou – Danou – jsou jednou z důležitých momentů příběhu a Dorota nakonec Daně pomůže, a já ji právě proto měla ráda.“
Hodně vašich kolegů mluví o tom, jak stísněně působí atmosféra vězení. Jak působila na vás?
„Snažila jsem si nepředstavovat, co se tam dělo. Možná pomohlo i to, že jsem tam nemusela trávit tolik času jako ostatní, nemusela jsem tam přespávat, moje postava spíše přijíždí a odjíždí. Navíc jsme točili ve věznici, která je mimo provoz. Kdybychom byli v zařízení, které je ještě v provozu, asi by to na mě dolehlo jinak. Když jsme pak točili na Pankráci, bylo to už jiné. Z oken na nás pokřikovali: Dej mi to, neumíš to, já to natočím! A pak samozřejmě i nějaký sprosťárny, dokud mohli… Ale to taky bylo jen povrchní setkání. Takže jsem se vlastně do přímého kontaktu s věznicí nedostala.“
Pomohl vám scenárista Jiří Stránský proniknout blíže do typu postavy i atmosféry vězení?
„Bylo zajímavé na poměrně malém prostoru, který je Dorotě vyhrazen, vymyslet co nejvíc provokací, které by ta holka mohla udělat. Myslím, že Jiří Stránský hodně pomohl právě v tom, co se dá udělat, co bylo ještě možné, co už je přespříliš a hlavně mi mimo natáčení vyprávěl mnoho legračních i drsnějších historek o tom, co tyhle „Doroty“ dělaly.“
Další rozhovory s herci
