Během studií na FAMU na sebe upozornil zejména snímky Schopen - odveden (1979) a Praga kaput regni (1980). Za své školní práce, jejichž nonkonformita a svobodomyslnost mu ve své době vynesly podmínečné vyloučení, získal Nikolaev vůbec prvního Maxima (cenu za nejlepší studentské cvičení) v historii fakulty. Po absolutoriu odešel do Francie, kde žil téměř devět let. Živil se zpočátku jako prodavač zmrzliny, lepič plakátů, malíř pokojů a hlídač dětí. Později režíroval vzdělávací pořady a učil na soukromé filmové škole ESRA (1988-1992). Od roku 1992 žije opět v Praze. Ve funkci pomocného režiséra pracoval na francouzských filmech, natáčených v České republice. V roce 1997 debutoval úspěšnou adaptací literárního bestselleru Michala Viewegha Báječná léta pod psa.
Mohl byste charakterizovat příběh filmu Kousek nebe?
„Příběh, který vypráví film Kousek nebe, je o lásce v situaci, která nejen, že jí nepřeje, ale prakticky ji znemožňuje a napětí a zajímavost toho filmu leží v tom, že dva mladí lidé se přes všechny zábrany, které je dělí, k sobě dostanou. Občas humorná stránka téhle chmurné dekorace spočívá v tom, že láska si nakonec svou cestu vždycky najde. Je to díky vynalézavosti těch dvou, díky lidem, kteří je obklopují a přestože jsou možná šokovaní, nakonec pomáhají oběma mladým, aby se k sobě dostali. Také jsem tento film vnímal jako příležitost poklonit se lidem, kteří to v padesátých letech odnesli a na které se zapomnělo. Chtěl jsem ale, aby platnost filmu byla nadčasovější. Takové příběhy se děly i před sto lety a budou se bohužel někde dít i za dalších sto let.“
Jak jste přistupoval k výběru herců?
„Výběru dvou hlavních hereckých představitelů jsem věnoval velkou pozornost, protože s jejich autentičností stojí a padá autentičnost celého filmu. Oni jsou nositeli „generační výpovědi“, jejich příběh má mladým divákům pomoci pochopit skrze emoce, které sami prožívají, absurditu a zlo doby, kterou nezažili. V případě Luboše, šlo o to, najít postavu mladého kluka, který by byl věrohodný ve fanfarónství, určité osobní odvaze a čistotě. Nechtěl jsem jen nějakého mladého hereckého šikulu. To byla výzva, která nebyla jednoduchá. Druhá polovice toho milostného páru, kterou hraje Táňa Pauhofová, to byla další výzva. I když percentuálně dívka není při všech scénách, ta postava je klíčová. Musím říct, že v momentě, kdy se objevila Táňa Pauhofová, tak jsem zaplesal, protože nejen, že je vynikající herečka, která má intuici i zkušenost, ale působí křehce a čistě a to bylo pro věrohodnost toho příběhu dost zásadní.“
Pro Jakuba Doubravu to byla první velká filmová role. Jste s jeho výkonem spokojen?
„Já jsem s ním spokojen. Samozřejmě, že pro něj ta situace byla těžší – Táňa už má za sebou dva celovečerní filmy, pro Jakuba to byla první hlavní role a on navíc z plátna nesleze. To hledání bylo - přiměřeně tomu, že některé věci jsme spolu objevovali poprvé – delší, ale já jsem spokojen a myslím, že je v přerodu chlapce v muže, který se odehraje před našima očima, věrohodný.“
Podstatnou úlohu má ve filmu hudba, která pomáhá dotvářet atmosféru doby. Jak jste přistupoval k jejímu výběru?
„Hudba je ve filmu krásná ale ošemetná věc. Z hlediska režiséra je to jedna z těch partií vzniku filmu, kterou – lidově řečeno – nemůže urvat sám. Hudba je neuchopitelná. Z téhle části jsem měl upřímnou úzkost. Hudba korunuje výsledek a pakliže se netrefí a člověk má strach ji vymíchat naplno, je to špatně. Spojil jsem se s Martinem Smolkou a dobře jsme se shodli. Přišel s vlastní koncepcí, která byla jiná než moje původní představa. Současně ale naslouchal pocitům, které jsem u jednotlivých scén měl já. Bylo těžké naplno ilustrovat milostný vztah a nespadnout do kýče. Jsem s Martinovou hudbou velmi spokojen.“
Který moment z natáčení považujete za nejobtížnější?
„To natáčení bylo těžké celé, takové vydřené. Měl jsem strach, abych po sedmi letech čekání na celovečerní film neudělal chybu. Současně jsem cítil zodpovědnost k lidem, kteří vězení prožili na vlastní kůži, abych jejich utrpení nepoužil jen jako efektní dekoraci. Prakticky pak bylo jednou z nejtěžších věcí natáčení závěrečné milostné scény. Točili jsme ji, jak už se to bohužel stává, na začátku a Táňa k ní přistupovala s velkou obavou a mně se nedařilo ji přesvědčit, že je obklopena lidmi, kteří ji nezradí. Problém nahoty je vždycky delikátní. Vznikla napjatá situace, natáčení se zablokovalo a já nevěděl, jak dál. Měl jsem úzkost, že ta křehká a krásná scéna, kterou jsem měl v hlavě, zmizí jak pára. Scénu se nám nakonec podařilo natočit a to napětí, které jsme žili, možná zvěrohodnilo stav v cele, kde se odehrávalo. Další a možná úplně nejtěžší věc byla vypořádat se s prostředím. V tom vězení jste první týden, druhý, třetí a najednou zjistíte, že to prostředí vás vysává. Teprve, když jsem po skončení natáčení vyšel ven, uvědomil jsem si, jak moc to prostředí na mně leželo a jak tížilo i každého z členů štábu. Mladá Boleslav je bývalá funkční věznice a já věřím tomu, že v jejích stěnách ty osudy jsou zakleté. A měl jsem několikrát až hmatatelný pocit, že ta minulost v nich je a že na nás fyzicky doléhá. Když jsem se bavil se spolupracovníky, shodli jsme se, že se cítíme jako po nějakém těžkém ozáření.“
1988 šest klipů pro skupinu Stromboli
1989-1990 reportáže z porevolučního Československa pro francouzskou televizi (např. Rolling Stones v Praze)
1990 krátký film La Surface (původní scénář získal grant Francouzského filmového centra)
1992 dokument Korunová cesta pro cyklus Oko (Febio)
1994 epizoda Zvláštní příležitost z povídkového filmu Měsíční údolí dokument Pražská pětka
1997 celovečerní hraný film Báječná léta pod psa dokument o legendární pražské umělecké kavárně Matka Slavia
1998 cena Sundance institutu za scénář Kovbojové a indiáni
1999 - dosud režie literární revue pro ČT "333"
2000 Vlci ve městě (ČT)
2002 Černá slečna slečna Černá
Další rozhovory s tvůrci
