JAROSLAV DUŠEK, přednosta Jánský

JAROSLAV DUŠEK, přednosta Jánský

Na základě čeho jste se rozhodl vzít roli
v tom filmu?


Čet jsem několik verzí scénáře, poněvadž ten film vznikal dlouho. A roli jsem vzal proto, že Pavla Göbla znám dlouho. Točil jsem s ním dvě věci a mám rád způsob, kterým pracuje i jakým přemýšlí. Jen jsem si říkal, že se tam třeba nehodím, protože to budou hrát absolutní neherci. Byly tam nápady, že například hlavní roli bude hrát řidič tiráku, tak jsem měl dojem, že bych se tam tak divně vyjímal. Pavel potom prostě řekl, ať to hraju. Vymysleli jsme to už někdy před čtyřmi lety nebo před pěti, když byly první verze scénáře nabídl mi, jestli bych hrál roli přednosty. A ty verze scénáře, které mi předkládal se mně líbily víc a víc. Tahle se mi líbí hodně.

Nakonec ve filmu hrají neherci, divadelní herci, kteří nemají zkušenost s filmem a Vy, jak filmový, tak divadelní herec. Jak myslíte, že funguje tohle spojení?

Neviděl jsem zatím žádné denní práce, takže nemůžu říci nic objektivního, ale z mého pohledu všechno funguje. Nevidím tam žádný problém. Navíc Pavel chce, aby herci hráli minimálně, s takovým spíš podehráváním, což nečiní nehercům problém. A pakliže toho takzvaného neherce dobře obsadíte a tu roli mu správně vyberete, tak aby on nemusel řešit něco složitého, tak vám to zahraje často mnohem líp než herec, protože funguje nějaký ten typ.

Jak osobně sedí Vám Vaši spoluhráči, kteří jsou vybraný tak, že typově sedí do scénáře?

Myslím, že jo. A navíc zrovna já hraju vlastně se samými herci, mám pořád takový dojem.

Můžete charakterizovat tu svoji roli ze svého úhlu pohledu? Kdo to je pro Vás?

Já to dělám hrozně nerad, skoro bych to neříkal. Mně to přijde vždycky takové divné, když herec začne rozkládat, o čem to vlastně hraje a tak. Myslím si, že to má být poznat z toho filmu.

Můžete aspoň říct o čem je pro vás ten film jako celek? Proč vás tak zaujal mimo to, že znáte Pavla.

Pro mě je na té poslední verzi scénáře směrodatné, že je, jak já říkám, taková cudná. Že vlastně schovává všechno důležité, neukazuje to divákovi a stane se to jako mimochodem. Mně se na tom filmu líbí, že on je tímhle tím blízko tomu, co známe ze života. Nikdo jsme nebyli u té autonehody, která se stala našim známým, ale všichni o ní pořád mluví, pořád se to vypráví, jak se to stalo. Všichni mají dojem, že už u toho byli, ale nikdo tam nebyl, nikdo nebyl u toho, jak si někdo zlomil nohu někde na lyžích na horách, ale všichni o tom pořád klábosí, jakoby to zažili. V tomto scénáři se ty hlavní dramatické věci dali úplně mimo obraz a jenom se je dozvídáme jako postupně. A mně to přišlo hrozně drzé z hlediska toho, jak se píšou scénáře Každý autor chce mít dramatickou situaci a každý má představu, že natočí něco složitého, že někdo někoho prostě zmlátí nebo že se auta srazí a teď to chce natočit co nejlíp, jako "tu" bouračku a to jim připadá jakoby to filmařský gesto. A mně se líbí, že tady režiséři postupují obráceně, že to všechno schovali a jako v případě starého antického dramatu, ty krvavé scény nevidíme, jenom se o tom referuje, někdo to vypráví, že se to někde stalo. A my vidíme jenom výsledky a drama, které tam je poměrně velké, otázka smrti, tak to se děje jako někde za nějakou rouškou toho filmu, který tak se odehrává v hospodě a v kanceláři a takovým klábosením ve vlaku. Líbí se mi ta neokázalost toho filmu, to považuju za jeho devizu a i takovou ojedinělost. A to bylo to hlavní, co mě na tom připoutávalo i ten určitý typ takového zvláštně poťouchlého humoru, který je téměř, nechci říkat nevtipný, ale je tak zvláštně líný. Celý ten scénář se vyznačuje určitou cudností, leností, neokázalostí, takovými opatrnými prostředky a ta veliká sranda by měla teprve vznikat nastřádáním a naskládáním těch jednotlivých událostí na sebe.

Scénář je věc jedna a pak je realita natáčení. Tenhle film režírují dva režiséři. Jaké to je pro vás? Je to vlastně ojedinělé v českém filmu v poslední době.

Úplně ojedinělé to není v tom smyslu, že například když natáčí Honza Hřebejk, tak Petr Jarchovský bývá na place hodně přítomen a v podstatě ty důležité věci s ním vždycky řeší. Takže tam taky jsou dva lidi. Nebo to řeší hodně s kameramanem Honzou Malířem. Není to úplně tak nezvyklý, že by na herce mluvilo víc lidí. Ale se dvěmi režiséry jako takovými jsem ještě netočil. Oni se většinou domluví a celkem se dohodnou. Je úplně jedno, jestli vás režíruje jeden člověk nebo dva nebo deset. Podstatný je, jestli s nimi nacházíte nějakou společnou řeč a i v případě jednoho režiséra se vám může stát, že to natáčení je komplikovaný mnohem víc, než když těch režisérů je tam třeba pět. To záleží jaké je to naladění, jak to funguje.

V poslední době jste jedním z nejobsazovanějších herců do českých filmů. Neuvažoval jste o tom, že byste sám něco režíroval?

To asi ne, považuji to pro mě za pomalý, příliš těžkopádný. Mám rád divadlo a hraju improvizované divadlo. Mám rád, když to může fungovat, hned co nejrychleji. Pro mě je těžší zabývat se látkou starou tři roky a nějak ji inscenovat. Protože vždycky, když s tím člověk je nějak pohromadě a já bych musel dělat autorskou věc, těžko bych se pustil do nějaké adaptace nebo že by mi někdo přinesl scénář, to už vůbec ne. Mám doma nějaké rozepsané věci, s kamarády máme rozepsaný film, ale tak si furt říkáme, že je na to dost času. Ale kdo to bude režírovat to nevíme, jestli se do toho pustíme sami, asi spíš ne. Mě by spíš zajímalo, když už tak natočit něco na hranici improvizovaného filmu, na hranici jakoby dokumentu, něco na rozhraní, protože pro mě je ten způsob jak vzniká film, upřímně řečeno příliš strnulý.