Člověk v tísni
20 let pomoci

Cestujte s námi časem a prostorem

Šimon Pánek, spoluzakladatel a ředitel společnosti Člověk v tísni

Jako včera se mi zdá chvíle, kdy před dvaceti lety zazvonil telefon. Spojení bylo tehdy v čerstvě postkomunistických zemích stále plné šumu a ozvalo se: „Tady Štětina, volám z Moskvy, vrátil jsem se z Kavkazu, z války v Náhorním Karabachu. Už nemůžu jen psát reportáže o hrůzách, které jsem viděl, musíme něco udělat…“

Byl to jeden z našich zakladatelů, duchovní otec toho, co děláme. Deník Lidové noviny nám tehdy poskytl místo v kuchyňce a dva telefony. Zahájili jsme naši první sbírku SOS Karabach. Od té doby jsme díky české veřejnosti, vládě, která postupně přijala to, že se nemáme starat jen o sebe, firmám a také mezinárodním nadacím a fondům, pracovali ve čtyřicítce zemí.

Člověk v tísni začínal jako humanitární organizace s cílem pracovat v krizích a domů vozit svědectví. Potřeba nebýt jen tím, kdo se snaží – byť pouze v rámci omezených možností – pomáhat řešit viditelné symptomy, ale ptát se po důvodech a snažit se předcházet tomu, aby vládlo zlo, nás dovedla k rozvětvené organizaci.

Po dvaceti letech stále zůstává podstatou naší práce přímá pomoc a projekty informační a vzdělávací. Přesto – nebo snad právě proto – působíme stále více systémově. Člověka v tísni dnes představuje celá řada sekcí. Ve světě humanitární a rozvojová pomoc, lidská práva a demokracie, v českém prostředí Programy sociální integrace, filmový festival Jeden svět a desetiletý program postavený na kvalitním dokumentárním filmu Jeden svět na školách. Varianty – dlouhodobá práce ve vzdělávání o složitých tématech, Migrace a Rozvojovka – osvěta v oblastech, které jsou pro naši společnost nové…

Cestujte s námi časem a prostorem, podívejte se na to, co děláme a jak k práci přistupujeme. Můžete se k nám také přidat, například jako členové Klubu přátel Člověka v tísni.

Naše doba stojí na číslech, ale těžko se uplynulých dvacet let kvantifikuje… Snad můžeme zmínit 6 milionů lidí, jimž jsme pomohli, ale neumíme spočítat vliv, který – snad – máme na naši společnost i politiky, abychom věnovali část svého času jiným – těm, kteří takové štěstí jako máme my, nemají. A do čísel nelze přepočítat ani naše přesvědčení, že za lidská práva a důstojný život má člověk bojovat, i když výsledky nelze vidět pozítří. I tímto přístupem jsme se však snažili pomoci a snad se nám to aspoň někdy podařilo.

Filmy z časů, kdy jsme začínali, působí dnes úsměvně, naivně až romanticky, podstata ale zůstala stále stejná: snažit se poctivě a smysluplně, nejen pro aktivitu samu, ale především pro smysl, a dopad, který to, co děláme, má, pomáhat a působit tam, kde je nás třeba a tam, kde nám podpora našich dárců umožní být opravdu prospěšní. Vždy jsme byli do jisté míry jen servisem – servisem mezi těmi, kdo pomáhají a těmi, kdo pomoc potřebují.

Rád bych touto cestou alespoň symbolicky poděkoval všem, kteří se na práci Člověka v tísni za uplynulých dvacet let podíleli a podílejí: zaměstnancům, spolupracovníkům, partnerům, drobným i velkým dárcům – zkrátka všem našim přátelům a příznivcům. Všichni společně tak totiž naplňujeme motto, které je ostatně i názvem ceny, kterou každý rok udělujeme: Člověk člověku – Homo Homini. Díky!