Je to zvláštní pocit, mít v sedmatřiceti najednou zase mámu. Už týden si se Lvicí Elsou dopisujeme po mailu jako o život. Za těch pár dní jsem se o ní dozvěděla víc než za posledních dvacet let. Že je pořád u cirkusu. Že je to už podvanácté, co má za ta léta něco zlomeného. Že má vlastní maringotku a v ní nejen elektriku a wifi, ale dokonce i umyvadlo s tekoucí vodou! Že se domluví pěti jazyky a že si pro štěstí chodí pohladit dva lvy, kteří se jmenují Sultán a Tyrl.
Zatím jsme se ovšem nedostaly k těm důležitějším otázkám. Vím, že pokud chci mít mámu doopravdy zpátky jako mámu, jednou je budu muset položit a nějak se srovnat s odpovědí.
Jako:
„Proč jsi od nás odešla?“
„Litovala jsi toho někdy?“
„Chtěla jsi mít ještě další děti?“
„Taky mám dítě a neumím si představit, že bych ho opustila. Jak jsi to vůbec mohla přežít?“
Zatím se ovšem jen tak nesměle oťukáváme. Já jí píšu veselé příhody z naší čerstvě poslepované domácnosti (tři chlapi v chalupě & já), ona mně zase exotické historky z cirkusových štací.
Ráda bych věděla, jak teď vypadá. Pořád si ji představuju tak, jak vypadala, když jsem ji viděla naposledy, a to byla výrazně mladší, než jsem já dneska.
Fotku mi poslat nechce. Ale třeba to ani nebude potřeba a potkáme se doopravdy, naživo. A třeba to nebude ani tak dlouho trvat.
