El Paso

Zdeněk Tyc - scenárista a režisér

Osobitý režisér a scenárista Zdeněk Tyc se narodil 16. dubna 1956 v Rokycanech u Prahy. Po absolvování stavební průmyslovky pracoval mimo jiné jako ošetřovatel v zoologické zahradě, kulisák, tahač kabelů v Československé televizi a jako asistent režie na Barrandově. V letech 1983 - 1990 studoval režii na FAMU. Tycův absolventský film, který byl zároveň i jeho debutem celovečerním, se jmenoval VOJTĚCH, ŘEČENÝ SIROTEK (1989). Tato černobílá balada  je považována za jeden z nejpozoruhodnějších generačních debutů posledních let, navíc film získal Hlavní cenu na Festivalu českých a slovenských filmů v Bratislavě a byl vyslancem tehdy ještě společného státu v boji o Oscary. Zároveň byl oceněn Velkou hlavní cenou poroty na festivalu prvních filmů ve francouzském  Angers.
Po absolvování FAMU spojil svou pracovní dráhu s Československou televizí, kde mimo jiné režíroval grotesku MÍČ, křest desky divadla Sklep, portrét rockové skupiny Vltava a řadu live koncertů z klubu Na Chmelnici. Ve společnosti T.H.A. producenta Ondřeje Trojana natočil v roce 1991 v cyklu Historky od krbu povídku CESTA v hlavní roli s Tomášem Hanákem.
V roce 1993 natočil film ŽILETKY v hlavní roli s Filipem Topolem, kultovní postavou českého undergroundu, členem hudební skupiny Psí vojáci. Film ve Francii získal prestižní ocenění Fondation GAN Pour le Cinema a byl uveden na velkých festivalech v Berlíně, Torontu a na workshopu v Göteborgu, pořádaném Evropskou filmovou akademií, kam byl vybrán Wimem Wendersem.  V roce 1995 následoval třetí celovečerní film UŽ.
Během filmové odmlky pracoval opět pro Českou televizi, pro kterou natočil cyklus CIZÍ SLOVO POEZIE (1996 – 1999), na kterém spolupracoval s Jiřím Dědečkem a kameramanem Patrikem Hoznauerem. Od roku 1996 až dodnes natáčí s Terezou Brdečkovou cyklus rozhovorů se seniory nazvaný JEŠTĚ JSEM TADY. Dalším projektem Zdeňka Tyce byla dokumentární trilogie z roku 1997 ANO, MASARYK. O rok později pak natočil dvoudílný dokument DVOŘÁK V AMERICE.
Celovečerní film, psychologické drama SMRADI natočené podle scénáře Terezy Boučkové, vznikl v roce 2002. Komorní příběh rodičů, kteří vychovávají dva adoptované romské chlapce a zároveň vlastního syna, byl roku 2002 uveden v soutěži na MFF v Karlových Varech, kde získal diváckou cenu. Cenu za režii si tento film odvezl z filmového festivalu v Istanbulu v roce 2002.
Z dalších prací pro Českou televizi je třeba zmínit NEVÍME, CO JE ČAS (2003), dokument DOBROU CHUŤ (2004), cyklus televizních inscenací 3+1 s MIROSLAVEM DONUTILEM (2004 - 2006) či několik dílů televizního cyklu 13. KOMNATA. Pro televizi HBO ve spolupráci s produkční společností Total HelpArt T.H.A. režíruje cyklus stand up comedy NA STOJÁKA.
Zcela zvláštní kapitolu představuje v jeho tvůrčí cestě režie televizního záznamu divadelní show IVÁNKU, KAMARÁDE, MŮŽEŠ MLUVIT, ANEB, TAK TO MI HO TEDA VYNDEJ (2005), v níž herecký tandem Petr Čtvrtníček s Jiřím Lábusem reflektují korupční aféru v Českomoravském fotbalovém svazu.
Pátý celovečerní film MALÉ OSLAVY (2008) vznikl v koprodukci České republiky, Slovenské republiky a Itálie. Vypráví na pozadí rytmů salsy civilní příběh o vztahu mezi matkou a dcerou, dospívání a ztracené nevinnosti.

Lidé na okraji společnosti, ukřivdění, outsideři – to je pro kumšt velká výzva i velké téma. A je to také vaše téma. Přemýšlel jste o tom, proč vás tak zajímá?
Lidé na okraji mě zajímají asi proto, že já sám se mezi nimi cítím nejlépe. Jsem zkrátka sebevědomý outsider.

Jak jste objevil příběh El pasa?
Vlastně náhodou – zároveň rád říkám, že náhoda neexistuje – byl jsem nemocný, ležel v posteli, příliš unavený na knihy, listoval jsem novinami a padla mně do oka zmínka o romské ženě, která se nechce vzdát výchovy svých devíti dětí. No a to je vlastně celý děj filmu! Jedinec proti společnosti, od dětství mé milované téma. Přesila. Výzva. David proti Goliášovi. Československo proti Sovětskému svazu…

Nakolik se film liší od skutečnosti?
Film se od skutečnosti liší velmi, přesto si přeju, aby se esence shodovaly, aby zůstal smysl. Skutečná vdova má dětí dokonce devět, což se mi zdálo příliš mnoho, dvě jsem ubral. Sedm je i tak dost, ne?

A jak dopadl příběh skutečné romské maminky?
V životě se maminka znovu vdala, ve filmu by to všem přišlo jako kýč…

Co je El paso? Je to tajemství? Je to město? Je to španělsky krok? Nebude to zavádějící název?
„El paso“ je název znělý a vyzývavý. Případný. El paso je slangový výraz pro přepadení, no a my chceme diváky - v dobrém – tak trochu přepadnout.

Komu je film určen?
Odvážným divákům, kteří uvěří naší nápadité kampani – že El paso za návštěvu kina stojí.

Už ve vašem snímku Smradi měly romské děti nejdůležitější úlohu.  Očividně to s nimi umíte, vždyť pro  El paso jste si vybral celou romskou rodinu o sedmi dětech! V čem spočívá romské specifikum?
Film Smradi mě velmi ovlivnil, zanechal ve mně vryp, něco jako bodnutí o trn. Avšak na Romy nejsem žádný odborník, zajímají mě, respektuji je.

Čím jste docílil takového vcítění do tolik rozdílné romské mentality, že její specifika dokážete zprostředkovat i „gádžům“?
Několik roků jsem jezdil nepatrně podporovat tu „pravou“ maminku. Šel jsem s ní třeba na veliký nákup. Tlačil jsem vozík, zvedal a ukládal těžké věci, prostě jsem jí pomáhal. Užíval jsem si vyděšené reakce prodavaček i nakupujících… Na ubytovně jsem pak neodmítl příšerné lógrové kafe (takové, jaké čeká ve filmu i přátele hlavní hrdinky) a naslouchal jsem jí.

Jak jste objevil působivou hlavní představitelku - Irenu Horváthovou?
Castingová agentura mi pracně sezvala snad všechny české herečky, které připomínají Romky. Byly vesměs dobré, vybavené, spolupracující, ovšem kočka je kočka a tygr je tygr. Hledal jsem dál, vyhlásili jsme konkurzy a na jeden přišla Irena Horváthová. Instinktem jsem hned cítil, že je ta pravá.

Vybral jste jí jako protipól kultivovanou a uhlazenou Lindu Rybovou...
Linda Rybová a David Prachař jsou léta moji přátelé, pomyslně jsem je „obsadil“ už v námětu, a tak to i zůstalo ve všech verzích scénáře. Linda Rybová ve skutečnosti zdaleka není načinčaná, toto klišé je jí protivné. Přesto ho bez odmluv sehrála, její postava si to žádala. Linda je dobrá holka, točila po šestinedělí, kojila.

Irena Horváthová prý improvizovala. Jak se jí přizpůsobovali herci a tým?
Irena Horváthová je živel, jen velmi těžko se naučí věty scénáře a pak je neustále mění. Furt. Skoro to až nechápete a chcete se vztekat. Musíte si vzápětí uvědomit, že je na hranici jejích možností, že prostě mluví cizí řečí = česky…
…každý čtenář si teď uvědomí, že on sám může po uvážení odpovědět na téměř jakoukoliv otázku. Když si ale představí, že najednou nesedí v křesle, ale visí hlavou dolů = míří na něj kamera a navíc pod ním zapalují oheň… odpovídá se hůře, že?
Všichni herci byli nejprve ze „spolupráce“ v šoku. Pamatuji si naprosté zděšení skvělého Vladimíra Javorského po prvním zkoušení na place a při točení prvního společného záběru, kdy mu Irena odpovídala pokaždé něco jiného. A jindy než on dělal pauzy… byla to jízda na divokém koni. Ovšem smysl tam byl a herci se museli vyvázat ze škatulek a reagovat přímo.

Jak hodnotíte výkony herců a celého štábu?
S obdivem a vděčností smekám před všemi herci a před celým štábem, díky jim film funguje.

Rozumíte si s romskými dětmi – ale co všichni ostatní?
Kdo chce zapalovat, musí sám hořet. (smích) Paroduji to pitomoučké heslo – ale je to tak.

Co bylo obtížné?
Natáčení s dětmi je svízelné a s romskými si to násobte desetkrát. Nejmíň. Tyhle děti nemají ctižádost, rychle se unaví, otupí, přestane je bavit práce a soustředí se na destrukci, nejlépe totální. Té se věnují naplno! Svatou trpělivost a toleranci prokázali především kameramani, byli u dětí nejblíž – a pořád. Patrik a Jirka, hrdinové. Kostymérky a maskérky zrovna tak, naši malí čerti neustále někam lezli, padali, špinili se a to celé zas a znova. Všichni však El pasu věřili, tak zaťali zuby a vydrželi.

Bylo natáčení i zábavné?
Klasické „veselé příhody z natáčení“ nějak nemáme, ale Míše Kuchynkové z produkce se podařilo sestavit tým profesionálních nadšenců, kteří dokázali žertovat i nad propastí. Vtipy drsnými a černými – není to podstata humoru?

No právě - improvizacemi muselo docházet k nepředvídaným událostem a nedorozuměním!
Lidi jsou lidmi nejvíc tehdy, když dělají věci nepředvídané, nečekané, když nepotřebují svolení a cítí sounáležitost, „rodinu“. Štábová „mafie“ je zkrátka MAGIE a kdo to zažil, ví o čem mluvím.

Myslíte, že je u nás opravdu xenofobie vůči Romům?
Myslím, že je, a vadí mi… ne každý je přece zloděj, stačí rozlišovat. Přemýšlení je cesta.

Nemáte obavy, že si bude někdo myslet, že točíte o Romech, protože je to „in“, protože je to móda?
Takové obavy nemám.

Jakou roli v realizaci snímku mělo brněnské studio České televize?
Pomohlo nám, každá pomoc je dobrá.

Dokázal jste získat jako producenta Ondřeje Trojana (přestože finanční návratnost by mohla být sporná). Co ho přesvědčilo?
Ondřej Trojan mě zná ještě z FAMU, ze studentské revoluce. Má velký podíl na vzniku filmu a ovlivnil i jeho podobu – jak úspěšně - poznáme po uvedení do kin.

Jaký ohlas by vás nejvíc potěšil?
Smečka Českých lvů.