El Paso

Linda Rybová - Slečinka

Narodila se 15. října 1975 v Praze. Kromě herectví na konzervatoři v Praze vystudovala také balet. Po skončení studií nastoupila do pražských divadel. První bylo Divadlo Komedie, odkud zakrátko odešla do Divadla pod Palmovkou, hostovala též v Divadle v Řeznické. Známá je ale také z televize. V 15 letech si zahrála hlavní roli princezny v koprodukční filmové pohádce ŽABÍ PRINC (režie Juraj Herz), o rok později v televizní pohádce JAKÉ VLASY MÁ ZLATOVLÁSKA (režie Adam Rezek). Kromě televizních pohádkových inscenací hrála například i v hudebním filmu ŠAKALÍ LÉTA (režie Jan Hřebejk, 1993). Do širšího diváckého povědomí se dostala v roce 2000, kdy natočila filmy TMAVOMODRÝ SVĚT (režie Jan Svěrák) a KYTICE (režie F. A. Brabec). O rok později si zahrála vedlejší roli v německém filmovém hororu BAZÉN (režie Boris von Sychowski). Popularitu jí také přinesla role zdravotní sestry v televizním seriálu ORDINACE V RŮŽOVÉ ZAHRADĚ anebo v seriálu LETIŠTĚ.
Linda Rybová žije s hercem Davidem Prachařem, s nímž má tři děti.

S jakými pocity jste roli Slečinky přijala?
Se Zdeňkem jsme přátelé. Jakmile scénář dopsal, oslovil mě. Až si scénář přečtu, ať mu dám vědět, zda roli přijímám. A mně se to moc líbilo. Hlavně mě překvapilo, že to není žádný kýčovitý příběh, kterých se ve světě točí miliony.

Hrajete ambiciózní právničku. Jak jste se na roli připravovala?
Moc mi ke ztvárnění postavy pomohla charakteristika ve scénáři, podle níž je to „slečna - slečinka“. Také jsem se radila s jednou opravdovou právničkou, trochu mě zasvětila do právnické mluvy. S kostýmní výtvarnicí jsme vymýšlely správné oblečení, nechtěla jsem chodit v takovém tom klasickém kostýmu, co nosí sekretářky. Představovala jsem si Slečinku jako hodně moderní a trendy právničku.

Obohatila jste roli o něco svého, co není ve scénáři?
Tak například když jsem jako Slečinka – právnička při natáčení vešla do bytu romské klientky Věry, vždycky jsem si přivoněla k zápěstí, kam jsem si stříkla svůj oblíbený parfém. A přesně tohle dělávám občas i ve skutečném životě, když jedu tramvají nebo metrem.

Jak se vám spolupracovalo s neherečkou Irenou Horváthovou, představitelkou Věry?
Na začátku natáčení to bylo občas dost těžké, Irena do toho byla ještě nemocná. Pak nás ale všechny mile překvapila. Třeba když jsem zapomněla svůj text, Irena  mi napovídala. Obdivuju Zdeňka, jak to všechno zvládl. Například práci s tolika dětmi považuji za dost náročnou a namáhavou. Když si všechny děti hromadně postaví hlavu, že nebudou hrát, pak je opravdu velice náročné je přemlouvat… Ale jinak byly úžasné, vůbec nebyly rozmazlené jako bývají profesionální dětští herci.

Co pro vás na natáčení bylo nejtěžší?
Měla jsem to občas komplikované, protože po celou dobu natáčení se mnou bylo moje miminko. Takže jsem za ním neustále odbíhala… Pak pro mě byl těžký závěrečný dialog, který vedu s Věrou v ústavu.

A co naopak nejkrásnější?
Ve filmu jezdíme v takovém šíleném, téměř nefunkčním autě, kterému ani nefungovaly brzdy. A teď víte, že za vámi sedí sedm dětí, no, prostě bylo to dost nebezpečné. Ale přesto to ve mně zanechalo krásnou vzpomínku. Děti v autě zpívaly a tančily… prostě prima pocit.

Proč si myslíte, že je dobré točit takovéto filmy?
Je důležité lidem ukázat romskou mentalitu a chování. Romové jsou jiná kultura, a bylo by prima, kdybychom je mohli tolerovat a být k nim ohleduplní.