Jak blízká vám
byla vaše filmová hrdinka Božka?
To spíš záleželo na představě Bohdana, kterej - jak se mi zdálo - nějakou
takovou holku zná. Nechtěla jsem moc vycházet ze sebe, protože žiju ve
městě a neznám takovej život, jakým žijí hrdinové filmu. Bohdan měl ale
velmi jasnou představu. Ještě před natáčením jsme měli takové soustředění,
kdy jsme se sešli přímo v Jiříkově. Trochu jsme okoukali tamní život,
a hodně jsme se všichni bavili o svých postavách, o vztazích mezi nimi,
co je potřeba jak nahrávat, aby ten druhej vynikl. Takže to byla hodně
společná práce. Chtěla jsem, aby mi Bohdan co nejpřesněji načrtnul mou
postavu. To mě zajímalo, protože čerpat jen ze sebe by bylo pořád to samý.
Rozuměla jste, proč je Božka taková, jaká je?
Rozuměla, protože ten život, kterej vede, je opravdu hodně těžkej a v
jistém smyslu i bezvýchodnej. Jako malá jsem jezdila na vesnici a pamatuju
si, jak to chodilo. Vezmeš si Jardu nebo Pepu, protože ten má barák, a
vlastně se sobě líbíte, hráli jste si spolu jako děti, a všichni vás už
tak berou, že jste Božka od tamtoho, že k sobě patříte a že se někdy vezmete.
Kolem vás se udělá takovej plot, a ten se naruší jen tehdy, když přijede
někdo zvenčí, kdo nepatří do té vesnice, nějakej rušivej element. A málokdy
je člověk schopnej se jen tak vzepřít proti tomu, co mu odmalička vtloukaj
do hlavy, proti mínění tolika lidí. Možná to už dnes není tak, jako dřív,
že je doba jiná, ale myslím, že to hodně ještě takhle na vesnici funguje.
Co říkáte tomu, že prý se na vás obyvatelé Jiříkova
naštvali kvůli tomu, jak jste v jednom novinovém rozhovoru mluvila dost
kriticky o tom, jak žijí?
Je mi to líto. Pochopila jsem, že oni si vlastně neuvědomují realitu,
ve které existují. To si uvědomujeme jenom my, všichni ti, kteří přijdeme
zvenku. Nemáme ale asi právo to hodnotit z našeho pohledu. Jako když oni
přijedou do Prahy - byli tady třeba na postsynchronech, a vidí náš život
zase svýma očima. Třeba Majka, jedna z těch paní, které ve filmu hrají,
mi řekla, že by tady žít nemohla. Že je to dobrý tak akorát na výlet,
ale ne na život. A člověk si myslí, že po tom všichni musí toužit - být
v Praze. Měli by práci, víc příležitostí k zábavě, pestřejší život. A
pak člověku dojde, že ne. Že všechno je v pořádku tak, jak to je, když
si lidi žijou svý jiný životy podle svých představ.
Kdybyste měla srovnat spolupráci s Bohdanem Slámou
s předchozími režiséry, s nimiž jste spolupracovala, co byste řekla?
Oproti třeba Sašovi Gedeonovi je práce s Bohdanem technicky úplně jiná.
Tu duši, tu syrovost, kterou chtějí dostat do toho filmu, v tom se shodujou.
Ale technicky jsou každej jinej. Saša má všechno přesně do každého detailu
připravený, Bohdan hodně improvizuje na place, dává hercům velkou svobodu.
Třeba nechá ještě dlouho běžet kameru potom, co odříkáme svoje dialogy,
kdy už improvizujeme, a ty záběry pak použije. Ale myslím si, že si to
pojistil prostředím, kde se točilo. Samotné prostředí mělo totiž tak silnou
atmosféru, že se nikam moc uhýbat a couvat nedalo. Všichni jako by to
cítili stejně.
Na co byste nalákala diváky, aby se přišli podívat
do kina na Divoké včely?
Že je hrdinové filmu a jejich příběhy třeba uklidní a potěší v tom, že
prožívají stejné problémy, úzkosti a boje, jako oni. Že problémy s láskou,
vztahy i každodenní starosti jsou stejné pro toho, kdo bydlí na venkově
nebo v městském paneláku.
Jste zkušená profesionální herečka, zatímco váš
filmový partner, představitel Káji Zdeněk Raušer je neherec a nikdy nestál
před kamerou. Jak jste takovou spolupráci vnímala? Ptal se vás třeba na
nějaké herecké finty, postupy?
On to neřešil. Stoprocentně věřil Bohdanovi, kterého několik let zná,
protože Bohdan má blízko Jiříkova chalupu. Samozřejmě jsme od začátku
byli všichni s režisérem domluvení, že mu budeme nenápadně pomáhat. Ale
ani to nebylo zapotřebí - ta postava je napsaná pro něj, Bohdan se jím
nechal inspirovat, takže Zdeněk si vlastně jen tak existoval před kamerou.
Tatiana Vilhelmová o filmu Divoké včely (Magazín
Dnes):
“Nechci to zakřiknout, ale myslím, že to bude zajímavej a dobrej film.
Trochu je změněnej konec, než byl ve scénáři, ale doufám, že tenhle je
lepší.”
“První pocity z natáčení byly dost hrozný - chtěla jsem pryč. Místo na
Bruntálsku, kde jsme natáčeli tři měsíce, bylo depresivní…
Je to příběh o mladých lidech, co mají své touhy a sny, ale nemají sílu
ani podmínky je uskutečnit. Natáčení bylo pro mě těžký, podepsal se na
tom i fakt, že jsem cestovala mezi divadelními představeními, jezdila
po nocích sem a tam a byla dost unavená. Deprimovalo mě i zjištění, jak
hrozně těžký život tam místní lidé mají…Obrovská nezaměstnanost, přitom
průměrný věk třicet pětačtyřicet let, rodiny s dětmi…” |
|
|
|
Domů
