Domů DÁME PO ZELENÉ, SVĚT NÁM ZRŮŽOVÍ...  NA CHVILKU
DIVOKÉ VČELY Ohlasy v tisku

 
 
  Příběh
Titulky
Fotogalerie
Rozhovory
Distribuce
Festivaly a ceny
Ohlasy v tisku
Píšete nám
 
Divoké včely - nohama na zemi
Cinepur, č. 18, listopad 2001


Jedním z převládajících dojmů, které jsem po skončení nového snímku Bohdana Slámy měla, bylo že podobný domácí film jsem už dlouho neviděla. Snad jen během prvních asi deseti minut se mi matně vybavovaly některé slovenské filmy z první poloviny osmdesátých let, jejichž názvy si nepamatuji. Také ony se totiž odehrávaly v nějakém zapadlém kraji, hrdinové často pracovali v lese a posilňovali se alkoholem. Zároveň však šlo, pokud mohu spoléhat na dětský zážitek, o syrové příběhy, kde vyhrocené vášně a prudké činy odrážely drsnost života na samotě, který jako by zdánlivě logicky proměňoval hrdiny v „drsné chlapy“. Tyto prvky ale v Divokých včelách přítomny nejsou.
Jednoduchý děj se odehrává během několika podzimních dnů v malé vesnici na severu Moravy. Zde žije se svou babičkou a filosoficky zaměřeným otcem - výpravčím - osmnáctiletý Kája (Zdeněk Raušer), jenž tráví svůj čas prací v lese, pomáháním v domácnosti a myšlenkami na Božku - prodavačku v kiosku, do níž je hluboce zamilovaný (Tatiana Vilhelmová). Svérázná dívka však chodí s místním frajerem Laďou (Pavel Liška), fanatickým příznivcem Michaela Jacksona, a oddanost nesmělého chlapce takřka neregistruje. Věci se začínají zvolna obracet poté, co se z Prahy vrátí Kájův starší bratr Petr (Marek Daniel), zběhnuvší k otcově nevoli ze studií, který je pravděpodobně také otcem dítěte Božčiny kolegyně z kiosku Jany (Vanda Hybnerová). Za Petrova povzbuzování se Kájovi podaří získat Božčinu náklonnost, když inteligentní Božka, unavená vztahem s nevyzrálým Laďou, nezáživnou prací a sdílením ubohé domácnosti s povětrnou matkou, vycítí v nevinném mladíkovi alespoň dočasné osvěžení své ubíjející existence. Přijme jeho pozvání na zábavu a stráví s ním noc, během níž se znovu sblíží také Jana s Petrem. Ráno se však obě dvojice rozcházejí a vše nasvědčuje tomu, že se jejich životy navracejí do starých kolejí.

Vyprávění o prvním milostném sblížení a o energii z něho plnoucí je zasazeno do nevlídných reálií každodenního přežívání ve velmi chudé oblasti poblíž Rýmařova, které jsou svou povahou už mnohem prozaičtější a jsou silně ovlivněny právě životem v hnízdě, jež do písmene naplňuje výraz „zapadákov“ (ale našel by se jistě i výstižnější). Vesnička je roztroušena mezi lány pomalu namrzajících polí, opuštěné okresky lemuje leda tak nějaké křoví či krychle skladu obecního JZD. Centrem dění je papundeklový bufet v dolíku uprostřed chátrajících bytovek a nedaleká hospoda. Všechno je zpustlé: nádražní budova, dům, v němž Božka bydlí, zaplevelený hřbitov. Voda se pumpuje ze studny, topí se dřevem, v některých záběrech se objeví petrolejka. Dohromady s chrčícím amplionem místního rozhlasu jde o jevy, které si spojujeme spíše se životem v minulých desetiletích, popřípadě v Rumunsku. Jedinými poznávacími znameními posledních let jsou mobilní telefon či mikrovlnná trouba. Práce je málo a beztak o ni nikdo nejeví větší zájem, jde jen o to vydělat si trochu peněz na jídlo a přilepšení v hospodě. Zájmu se kupodivu netěší ani televize, jak by se dalo očekávat, a tudíž se také nikdo příliš nestará o politiku nebo módní trendy, ačkoli větší část obyvatel tvoří ženy. Nejvíce času se tráví klábosením se sousedy, lelkováním v oknech a na zápražích a popíjením alkoholu. Nakonec se všichni občas společně poveselí na taneční zábavě.

Především v zasazení filmu do prostředí, o němž někteří snad ani nevěří, že podobná místa existují, spatřuji jeden ze silných momentů Divokých včel. Zároveň nejde ani o cílenou sociální sondu či kritiku, sociální otázka se zde neřeší. Lidé si nestěžují na své skromné poměry, protože je berou jako samozřejmost, nedovolávají se zodpovědnosti politiků a podobně, protože vlastně nemají zájem svůj způsob života měnit. Vždy si dokáží vyhledat nějaké to potěšení (pracovní doba se prokládá „frťánky“, společným sezením u ohníčku, a po ní může pro změnu následovat hraní na automatech, sex a další kořalka) anebo si aspoň od plic zanadávají. Právě tato schopnost radovat se i navzdory složitým podmínkám spolu s osobitými charaktery byly, podle slov režiséra, tím hlavním, co se snažil na plátno přenést. Sympatie a vřelý zájem o své hrdiny a účast s jejich osudy se však nevylučují se střízlivostí pohledu, jímž je sleduje.

Úspěch Slámova záměru věrohodně zachytit všední život obyčejných lidí rozhodně stojí a padá s jejich hereckými představiteli. Právě ve výběru herců a neherců, v jejich vedení a vzájemném propojení projevil Bohdan Sláma naprostou suverenitu. Herecké výkony v hlavních rolích jsou výborné a stejně jako většina těch nehereckých (obsazeni byli skuteční obyvatelé Jiříkova na Rýmařovsku) působí na současné české poměry nebývale autenticky. To je dáno zčásti tím, že s výjimkou Tatiany Vilhelmové a Pavla lišky (případně Vandy Hybnerové a Jaroslava Duška v roli hajného) ztělesňují postavy neokoukané tváře, ale především přesně odpozorovanými situacemi a dobře napsanými dialogy.

Divoké včely charakterizuje jemný, sympatický humor pramenící především ze specifičnosti lidských povah a zvyklostí a z nich vyplývajících generačních a partnerských střetů, šarvátek a nepochopení. Vtip spočívá v reakcích hrdinů, které jsou buď nečekané, nebo naopak natilik důvěrně známé, že právě svou přirozeností vzbuzují smích. Taková je například scéna ze hřbitova, kde se potkají rodiny Božky a Káji a nevraživost věčně nabroušené babičky vůči Božčině matce paní Lišajové nalezne ventil v tahanici o petrolej, který po jeho získání stejně uraženě vylije, či Petrovo spontánní vyprsknutí smíchy nad Lišajové teatrálním hořekováním u manželova hrobu. Právě dramatické entrée Božčiny matky, v němž se zavěšena do svých dětí s pláčem belhá k manželovu hrobu, je z rodu překvapivých reakcí, neboť takový výstup bychom od jindy protřelé ženštiny, živící se ještě ke všemu prostitucí, spíše nečekali. Otrávená Božka, promiskuitní, nicméně v zásadě dobrá Lišajová, Kájův otec hledající za vším vesmírný princip, malicherná, ovšem starostlivá babička, vesnický Michael Jackson, apatická hospodská Maruna, pomalu rezignující Jana, hartusivý hajný a jeho uťápnutá žena, sympatický petr a nezkušený, tichý Kája tedy dohromady tvoří charismatické společenství postav a postaviček, které si svůj úděl „odkrucují“ každá po svém.

Tatiana Vilhelmová sice ani tentokrát nezískala v úloze Božky protiúkol ke svému zavedenému typu a rozvíjí další variantu navenek tvrdí dívky s citlivou povahou, to ale neznamená, že by její hrdinka postrádala hloubku a plastičnost. Naopak navzdory „otřískaným“ způsobům „holky, co se vyzná“ je v Božce postřehnutelná ještě přirozená hrdost, schopnost registrovat svoji i okolní bídu a v neposlední řadě i jakási melancholie, kterými se částečně vyděluje od skupiny ostatních vesničanů. Její častá osamělá sezení s cigaretou někde v okně či u pumpy představují chvilková pohroužení se do sebe, vyrovnání se s realitou domácnosti Lišajové a s nepříliš nadějnými vyhlídkami. Za vůbec nejlepší scénu považuji asi dvouminutovou sekvenci z hospody, kam Laďa pozval Božku na pepsi. Božka sedí v popředí s hostinskou Marunou, zatímco v zadním plánu nacvičuje Laďa s Božčiným malým bratrem taneční číslo na skladbu Michaela Jacksona. Opuštěná dívka se za ním sice občas otočí, jinak se věnuje kouření a hledí do prázdna. Když náhle zachytí nevěřící pohled Petra, který s Kájou od kulečníku sleduje Laďu poskakujícího v jacksonovském oblečku a vydávajícího skřeky, plně si uvědomí trapnost a celkovou ubohost své situace. Božčina přepadlá tvář hledící na desku stolu je zosobněním ponížení a rozpaků, které řeší náhlým odchodem, dunící Jacksonova hudba pak podtrhuje absurditu i zvláštní smutek celého výjevu. Laďa ovšem není jednostrunná figura lhostejného přítele a venkovského balíka. V očích vesnice je sice hvězdou, má motorku, staví dům a obdiv místních dětí ještě přiživuje rozdáváním sladkostí, nicméně zůstává především nejistým klukem, který svou ustrašenost maskuje siláckým chováním. Laďa je ve vztahu k Božce v podstatě chudák, slaboch, který není schopen poprat se o ni obrazně ani fyzicky. Na druhou stranu je ale jediný, kdo v okolí se zápalem provozuje nějakou jinou zálibu než pouze kouření, pití a hraní na automatech. „Jacksonfilie“, která z něj v soudných očích dělá šaška, tak může být zároveň přijata i jako pokus vybočit z apatie a netečnosti zbytku obyvatel, přibarvit si každodenní rutinu a zcela se oddat milovanému koníčku, byť poněkud bizarnímu. Pavel Liška pak na poměrně omezeném prostoru přesně vystihl tragikomiku své postavy a v neposlední řadě také skvěle zatančil.

Působí-li Laďa v oprýmkovaném kostýmu Michaela Jacksona na ospalé vesnici jako zjevení, pak se podobně, byť v jiném smyslu, jeví i postava Káji, přesněji řečeno jeho herecký představitel Zdeněk Raušer. Jemný, zamlklý chlapec s tichým hlasem a překvapeným výrazem zlehka prochází příběhem a při pohledu na jeho mladickou naivitu a bezbrannost se vybavují hrdinové raných formanových filmů Černý Petr nebo Lásky jedné plavovlásky či Frantoška z gedeonova návratu idiota. František byl ovšem postava - symbol - zatímco Kája je skutečnou postavou převzatou z reálného života (Raušer žije skutečně na Rýmařovsku a přes zimu pracuje jako topič). Coby neherec evidentně nic nehraje, respektive přenáší do filmu v o nejvyšší míře vlastní osobnost a návyky, a tyto působí na plátně bezmála magnetizujícím účinkem. Ten podtrhuje Sláma i detailem Káji snícího s otevřenýma očima na posteli, tvář ponořená do šerosvitu, bezelstný úsměv a lesknoucí se oči upřené kamsi vzhůru vytvářejí iluzi „svatého obrázku“. Kája je zosobněním (zatím ještě) nezkaženosti a čistoty, nemá sice iluze o lidech okolo, nicméně co se týče lásky, zůstává ještě plný dychtivého očekávání. Zárove%a se však vykazuje i jistou prostoduchostí, pomalostí, nevíme, co si v tu kterou chvíli vlastně myslí, ostatně je pravděpodobné, že si nemyslí vůbec nic. Když se ho Božka zeptá, proč neodjede s Petrem do Prahy, odpoví, že ho to nikdy nenapadlo, a když jej k témuž přímo vyzve Petr, reakce je stejná. Zdeněk Raušer se mi zdá být podobným objevem, o jakém hovořil v loňském „Filmu a době“ Jan němec v souvislosti se snědším z dvojice hochů v Démantech noci. Když se Kája po společné noci s Božkou vykloní z okénka auta, aby na ni, v tom okamžiku projíždějící na motorce již opět s Laďou, kývl, pohrává mu na tváři úsměv svou autenticitou natolik odzbrojující, že snad ani není možné, aby herec nebyl i ve skutečnosti právě zamilovaný.

Vedle skvělé Marie Ludvíkové v roli unavené hostinské Maruny, Cyrila Drozdy jako otce a dětského představitele Jéňy Jany Brejly je třeba zmínit ještě alespoň dvě „neskutečné“ role. První z nich je babička Evy Tauchenové. Přísná a rázná babi je jednoznačně příslovečnou pevnou rukou, nesmlouvavě udržující řád v rodině, jejíž mužští členové se většinou prezentují jako budižkničemové se sklony k anarchii. Stará se o domácnost, vaří, synovi-vdovci marně sjednává schůzky s potenciálními nevěstami. Od slepic, králíků a synova zlozvyku filosoficky glosovat každou situaci se chodí odreagovávat hraním na automatu a kouřením jedné cigarety za druhou, současně si však zachovává důstojnou vizáž staré dámy v klobouku. Babi projevuje také lehčí formu zákeřnosti a žlučovitosti, kterou prozrazují podezřívavé oči a výpady směrem k Božce a Lišajové. Skvěle vystižená figura postihuje široký rejstřík výrazů a reakcí typických pro tento druh důchodkyň natolik barvitě, až může vzbudit dojem, že tuhle paní jsme už v životě potkali (nejspíš v příbuzenstvu nebo ve školství). Scény s babičkou, ačkoli ani ona to rozhodně nemá lehké, řadím ve filmu mezi ty nejhumornější. Druhou postavou je pak Lišajová, již Zuzana Kronerová, herečka působící na Slovensku, ztělesňuje s viditelnou chutí jako rozšafnou, plnokrevnou „ženskou“, která nejde pro vulgarismy daleko, aniž by při tom postrádala jistý šarm, živočišné kouzlo a zvláštní důstojnost, s níž navlečená do vyzývavých šatů vynáší do svého bytu IV. Kategorie vědra vody. Doma provozuje své řemeslo, zatímco syn Jéňa si za závěsem píše úkoly, a poté se přesune ke staré singerovce, aby pro něj a pro Laďu ušila další jacksonovský kostým.

Silnému důrazu na herce je podřízena také kamera Diviše marka, která je v detailech a polocelcích sleduje často přímo „z ruky“, jde s nimi a hledá je. Podzimně laděný obraz je většinou zšeřelý, v tónech uvadající trávy a modrošedého smrákání s tmavými stíny. Podzimní únava čiší i z interiérových scén, kde pronikavé světlo žárovek působí naopak umrtvujícím dojmem a zvýrazňuje strhané rysy v pobledlých tvářích. Charakteristické pomalé, nevzrušené tempo příběhu, jež je sledem volně navazujících epizod všedního dne, rytmizovaných dlouhými zatmívačkami, ale nutně nevylučuje jejich potenciální dramatičnost skrývající se právě pod nánosem banálních výjevů. Ta se ovšem projeví spíš zřídka, mj. ve scéně, kdy se zoufalý otec, nevěda co s volným časem, hystericky schová pod peřinu, a ještě lépe v záběru Káji, odpojujícího na vrcholku stožáru amplion rozhlasu, a rozbahněné návsi s kioskem pod ním. V té chvíli zazní hudba s jakýmsi varovným podtónem propůjčující Kájově gestu a celému z výšky snímanému výjevu zobecňující význam. Podobný hudební motiv zesiluje také vyznění obrazu krajiny s telegrafními dráty a putujícím stínem ranních oblaků, který následuje po sekvenci milostných scén mezi Kájou a Božkou a Janou a Petrem. Minimalistický, jen několikatónový motiv epizodu povyšuje a zároveň jakoby i „odbíjí“ její závěr.

Zmínila jsem se o filmech Nové vlny, s nimiž film Bohdana Slámy spojuje např. autentické prostředí, neherci, dospívající hrdina v hlavní roli, generační otázka či zobrazení všedního, skromného života, a jsem si jista, že tato inspirace bude v souvislosti s Divokými včelami často připomínána. Ostatně scéna s tombolou je, i když ne přímo citací, pak alespoň vzdálenou ozvěnou Formanova Hoří, má panenko. To ale není až tolik podstatné. Když jsem už v úvodu předeslala, že podobný český film jsem už dlouho neviděla, myslela jsem tím vedle prostředí, v němž se odehrává, především lehkost a samozřejmou jistotu, se kterou je vyprávěn. Divoké včely vykazují harmonii všech složek od scénáře a vizuální stránky až po herecké výkony a ve výsledku tvoří (troufám si říct) vzácně ucelené dílo, postrádající hluchá místa nebo nepravděpodobnost zápletky (autorem střihu Včel, kde se některé scény točily v několika verzích a přepisoval se i konec, je Jan Daňhel). Bohdan Sláma netočil svůj snímek s apriorní - a někdy ošidnou - snahou vytvořit za každou cenu jiný film, a přesto se mu to podařilo. Věděl totiž přesně, co chce říct, natočil téma, které jej upřímně zajímalo, a dokázal si k tomu vybrat ty správné prostředky.

Adéla Vaňharová
 
 

  Příběh
Titulky
Fotogalerie
Rozhovory
Distribuce
Festivaly a ceny
Ohlasy v tisku
  Píšete nám