Divoké
včely - nohama na zemi
Cinepur, č. 18, listopad 2001
Jedním z převládajících dojmů, které jsem po skončení nového snímku Bohdana
Slámy měla, bylo že podobný domácí film jsem už dlouho neviděla. Snad
jen během prvních asi deseti minut se mi matně vybavovaly některé slovenské
filmy z první poloviny osmdesátých let, jejichž názvy si nepamatuji. Také
ony se totiž odehrávaly v nějakém zapadlém kraji, hrdinové často pracovali
v lese a posilňovali se alkoholem. Zároveň však šlo, pokud mohu spoléhat
na dětský zážitek, o syrové příběhy, kde vyhrocené vášně a prudké činy
odrážely drsnost života na samotě, který jako by zdánlivě logicky proměňoval
hrdiny v „drsné chlapy“. Tyto prvky ale v Divokých včelách přítomny nejsou.
Jednoduchý děj se odehrává během několika podzimních dnů v malé vesnici
na severu Moravy. Zde žije se svou babičkou a filosoficky zaměřeným otcem
- výpravčím - osmnáctiletý Kája (Zdeněk Raušer), jenž tráví svůj čas prací
v lese, pomáháním v domácnosti a myšlenkami na Božku - prodavačku v kiosku,
do níž je hluboce zamilovaný (Tatiana Vilhelmová). Svérázná dívka však
chodí s místním frajerem Laďou (Pavel Liška), fanatickým příznivcem Michaela
Jacksona, a oddanost nesmělého chlapce takřka neregistruje. Věci se začínají
zvolna obracet poté, co se z Prahy vrátí Kájův starší bratr Petr (Marek
Daniel), zběhnuvší k otcově nevoli ze studií, který je pravděpodobně také
otcem dítěte Božčiny kolegyně z kiosku Jany (Vanda Hybnerová). Za Petrova
povzbuzování se Kájovi podaří získat Božčinu náklonnost, když inteligentní
Božka, unavená vztahem s nevyzrálým Laďou, nezáživnou prací a sdílením
ubohé domácnosti s povětrnou matkou, vycítí v nevinném mladíkovi alespoň
dočasné osvěžení své ubíjející existence. Přijme jeho pozvání na zábavu
a stráví s ním noc, během níž se znovu sblíží také Jana s Petrem. Ráno
se však obě dvojice rozcházejí a vše nasvědčuje tomu, že se jejich životy
navracejí do starých kolejí.
Vyprávění o prvním milostném sblížení a o energii z něho plnoucí je zasazeno
do nevlídných reálií každodenního přežívání ve velmi chudé oblasti poblíž
Rýmařova, které jsou svou povahou už mnohem prozaičtější a jsou silně
ovlivněny právě životem v hnízdě, jež do písmene naplňuje výraz „zapadákov“
(ale našel by se jistě i výstižnější). Vesnička je roztroušena mezi lány
pomalu namrzajících polí, opuštěné okresky lemuje leda tak nějaké křoví
či krychle skladu obecního JZD. Centrem dění je papundeklový bufet v dolíku
uprostřed chátrajících bytovek a nedaleká hospoda. Všechno je zpustlé:
nádražní budova, dům, v němž Božka bydlí, zaplevelený hřbitov. Voda se
pumpuje ze studny, topí se dřevem, v některých záběrech se objeví petrolejka.
Dohromady s chrčícím amplionem místního rozhlasu jde o jevy, které si
spojujeme spíše se životem v minulých desetiletích, popřípadě v Rumunsku.
Jedinými poznávacími znameními posledních let jsou mobilní telefon či
mikrovlnná trouba. Práce je málo a beztak o ni nikdo nejeví větší zájem,
jde jen o to vydělat si trochu peněz na jídlo a přilepšení v hospodě.
Zájmu se kupodivu netěší ani televize, jak by se dalo očekávat, a tudíž
se také nikdo příliš nestará o politiku nebo módní trendy, ačkoli větší
část obyvatel tvoří ženy. Nejvíce času se tráví klábosením se sousedy,
lelkováním v oknech a na zápražích a popíjením alkoholu. Nakonec se všichni
občas společně poveselí na taneční zábavě.
Především v zasazení filmu do prostředí, o němž někteří snad ani nevěří,
že podobná místa existují, spatřuji jeden ze silných momentů Divokých
včel. Zároveň nejde ani o cílenou sociální sondu či kritiku, sociální
otázka se zde neřeší. Lidé si nestěžují na své skromné poměry, protože
je berou jako samozřejmost, nedovolávají se zodpovědnosti politiků a podobně,
protože vlastně nemají zájem svůj způsob života měnit. Vždy si dokáží
vyhledat nějaké to potěšení (pracovní doba se prokládá „frťánky“, společným
sezením u ohníčku, a po ní může pro změnu následovat hraní na automatech,
sex a další kořalka) anebo si aspoň od plic zanadávají. Právě tato schopnost
radovat se i navzdory složitým podmínkám spolu s osobitými charaktery
byly, podle slov režiséra, tím hlavním, co se snažil na plátno přenést.
Sympatie a vřelý zájem o své hrdiny a účast s jejich osudy se však nevylučují
se střízlivostí pohledu, jímž je sleduje.
Úspěch Slámova záměru věrohodně zachytit všední život obyčejných lidí
rozhodně stojí a padá s jejich hereckými představiteli. Právě ve výběru
herců a neherců, v jejich vedení a vzájemném propojení projevil Bohdan
Sláma naprostou suverenitu. Herecké výkony v hlavních rolích jsou výborné
a stejně jako většina těch nehereckých (obsazeni byli skuteční obyvatelé
Jiříkova na Rýmařovsku) působí na současné české poměry nebývale autenticky.
To je dáno zčásti tím, že s výjimkou Tatiany Vilhelmové a Pavla lišky
(případně Vandy Hybnerové a Jaroslava Duška v roli hajného) ztělesňují
postavy neokoukané tváře, ale především přesně odpozorovanými situacemi
a dobře napsanými dialogy.
Divoké včely charakterizuje jemný, sympatický humor pramenící především
ze specifičnosti lidských povah a zvyklostí a z nich vyplývajících generačních
a partnerských střetů, šarvátek a nepochopení. Vtip spočívá v reakcích
hrdinů, které jsou buď nečekané, nebo naopak natilik důvěrně známé, že
právě svou přirozeností vzbuzují smích. Taková je například scéna ze hřbitova,
kde se potkají rodiny Božky a Káji a nevraživost věčně nabroušené babičky
vůči Božčině matce paní Lišajové nalezne ventil v tahanici o petrolej,
který po jeho získání stejně uraženě vylije, či Petrovo spontánní vyprsknutí
smíchy nad Lišajové teatrálním hořekováním u manželova hrobu. Právě dramatické
entrée Božčiny matky, v němž se zavěšena do svých dětí s pláčem belhá
k manželovu hrobu, je z rodu překvapivých reakcí, neboť takový výstup
bychom od jindy protřelé ženštiny, živící se ještě ke všemu prostitucí,
spíše nečekali. Otrávená Božka, promiskuitní, nicméně v zásadě dobrá Lišajová,
Kájův otec hledající za vším vesmírný princip, malicherná, ovšem starostlivá
babička, vesnický Michael Jackson, apatická hospodská Maruna, pomalu rezignující
Jana, hartusivý hajný a jeho uťápnutá žena, sympatický petr a nezkušený,
tichý Kája tedy dohromady tvoří charismatické společenství postav a postaviček,
které si svůj úděl „odkrucují“ každá po svém.
Tatiana Vilhelmová sice ani tentokrát nezískala v úloze Božky protiúkol
ke svému zavedenému typu a rozvíjí další variantu navenek tvrdí dívky
s citlivou povahou, to ale neznamená, že by její hrdinka postrádala hloubku
a plastičnost. Naopak navzdory „otřískaným“ způsobům „holky, co se vyzná“
je v Božce postřehnutelná ještě přirozená hrdost, schopnost registrovat
svoji i okolní bídu a v neposlední řadě i jakási melancholie, kterými
se částečně vyděluje od skupiny ostatních vesničanů. Její častá osamělá
sezení s cigaretou někde v okně či u pumpy představují chvilková pohroužení
se do sebe, vyrovnání se s realitou domácnosti Lišajové a s nepříliš nadějnými
vyhlídkami. Za vůbec nejlepší scénu považuji asi dvouminutovou sekvenci
z hospody, kam Laďa pozval Božku na pepsi. Božka sedí v popředí s hostinskou
Marunou, zatímco v zadním plánu nacvičuje Laďa s Božčiným malým bratrem
taneční číslo na skladbu Michaela Jacksona. Opuštěná dívka se za ním sice
občas otočí, jinak se věnuje kouření a hledí do prázdna. Když náhle zachytí
nevěřící pohled Petra, který s Kájou od kulečníku sleduje Laďu poskakujícího
v jacksonovském oblečku a vydávajícího skřeky, plně si uvědomí trapnost
a celkovou ubohost své situace. Božčina přepadlá tvář hledící na desku
stolu je zosobněním ponížení a rozpaků, které řeší náhlým odchodem, dunící
Jacksonova hudba pak podtrhuje absurditu i zvláštní smutek celého výjevu.
Laďa ovšem není jednostrunná figura lhostejného přítele a venkovského
balíka. V očích vesnice je sice hvězdou, má motorku, staví dům a obdiv
místních dětí ještě přiživuje rozdáváním sladkostí, nicméně zůstává především
nejistým klukem, který svou ustrašenost maskuje siláckým chováním. Laďa
je ve vztahu k Božce v podstatě chudák, slaboch, který není schopen poprat
se o ni obrazně ani fyzicky. Na druhou stranu je ale jediný, kdo v okolí
se zápalem provozuje nějakou jinou zálibu než pouze kouření, pití a hraní
na automatech. „Jacksonfilie“, která z něj v soudných očích dělá šaška,
tak může být zároveň přijata i jako pokus vybočit z apatie a netečnosti
zbytku obyvatel, přibarvit si každodenní rutinu a zcela se oddat milovanému
koníčku, byť poněkud bizarnímu. Pavel Liška pak na poměrně omezeném prostoru
přesně vystihl tragikomiku své postavy a v neposlední řadě také skvěle
zatančil.
Působí-li Laďa v oprýmkovaném kostýmu Michaela Jacksona na ospalé vesnici
jako zjevení, pak se podobně, byť v jiném smyslu, jeví i postava Káji,
přesněji řečeno jeho herecký představitel Zdeněk Raušer. Jemný, zamlklý
chlapec s tichým hlasem a překvapeným výrazem zlehka prochází příběhem
a při pohledu na jeho mladickou naivitu a bezbrannost se vybavují hrdinové
raných formanových filmů Černý Petr nebo Lásky jedné plavovlásky či Frantoška
z gedeonova návratu idiota. František byl ovšem postava - symbol - zatímco
Kája je skutečnou postavou převzatou z reálného života (Raušer žije skutečně
na Rýmařovsku a přes zimu pracuje jako topič). Coby neherec evidentně
nic nehraje, respektive přenáší do filmu v o nejvyšší míře vlastní osobnost
a návyky, a tyto působí na plátně bezmála magnetizujícím účinkem. Ten
podtrhuje Sláma i detailem Káji snícího s otevřenýma očima na posteli,
tvář ponořená do šerosvitu, bezelstný úsměv a lesknoucí se oči upřené
kamsi vzhůru vytvářejí iluzi „svatého obrázku“. Kája je zosobněním (zatím
ještě) nezkaženosti a čistoty, nemá sice iluze o lidech okolo, nicméně
co se týče lásky, zůstává ještě plný dychtivého očekávání. Zárove%a se
však vykazuje i jistou prostoduchostí, pomalostí, nevíme, co si v tu kterou
chvíli vlastně myslí, ostatně je pravděpodobné, že si nemyslí vůbec nic.
Když se ho Božka zeptá, proč neodjede s Petrem do Prahy, odpoví, že ho
to nikdy nenapadlo, a když jej k témuž přímo vyzve Petr, reakce je stejná.
Zdeněk Raušer se mi zdá být podobným objevem, o jakém hovořil v loňském
„Filmu a době“ Jan němec v souvislosti se snědším z dvojice hochů v Démantech
noci. Když se Kája po společné noci s Božkou vykloní z okénka auta, aby
na ni, v tom okamžiku projíždějící na motorce již opět s Laďou, kývl,
pohrává mu na tváři úsměv svou autenticitou natolik odzbrojující, že snad
ani není možné, aby herec nebyl i ve skutečnosti právě zamilovaný.
Vedle skvělé Marie Ludvíkové v roli unavené hostinské Maruny, Cyrila Drozdy
jako otce a dětského představitele Jéňy Jany Brejly je třeba zmínit ještě
alespoň dvě „neskutečné“ role. První z nich je babička Evy Tauchenové.
Přísná a rázná babi je jednoznačně příslovečnou pevnou rukou, nesmlouvavě
udržující řád v rodině, jejíž mužští členové se většinou prezentují jako
budižkničemové se sklony k anarchii. Stará se o domácnost, vaří, synovi-vdovci
marně sjednává schůzky s potenciálními nevěstami. Od slepic, králíků a
synova zlozvyku filosoficky glosovat každou situaci se chodí odreagovávat
hraním na automatu a kouřením jedné cigarety za druhou, současně si však
zachovává důstojnou vizáž staré dámy v klobouku. Babi projevuje také lehčí
formu zákeřnosti a žlučovitosti, kterou prozrazují podezřívavé oči a výpady
směrem k Božce a Lišajové. Skvěle vystižená figura postihuje široký rejstřík
výrazů a reakcí typických pro tento druh důchodkyň natolik barvitě, až
může vzbudit dojem, že tuhle paní jsme už v životě potkali (nejspíš v
příbuzenstvu nebo ve školství). Scény s babičkou, ačkoli ani ona to rozhodně
nemá lehké, řadím ve filmu mezi ty nejhumornější. Druhou postavou je pak
Lišajová, již Zuzana Kronerová, herečka působící na Slovensku, ztělesňuje
s viditelnou chutí jako rozšafnou, plnokrevnou „ženskou“, která nejde
pro vulgarismy daleko, aniž by při tom postrádala jistý šarm, živočišné
kouzlo a zvláštní důstojnost, s níž navlečená do vyzývavých šatů vynáší
do svého bytu IV. Kategorie vědra vody. Doma provozuje své řemeslo, zatímco
syn Jéňa si za závěsem píše úkoly, a poté se přesune ke staré singerovce,
aby pro něj a pro Laďu ušila další jacksonovský kostým.
Silnému důrazu na herce je podřízena také kamera Diviše marka, která je
v detailech a polocelcích sleduje často přímo „z ruky“, jde s nimi a hledá
je. Podzimně laděný obraz je většinou zšeřelý, v tónech uvadající trávy
a modrošedého smrákání s tmavými stíny. Podzimní únava čiší i z interiérových
scén, kde pronikavé světlo žárovek působí naopak umrtvujícím dojmem a
zvýrazňuje strhané rysy v pobledlých tvářích. Charakteristické pomalé,
nevzrušené tempo příběhu, jež je sledem volně navazujících epizod všedního
dne, rytmizovaných dlouhými zatmívačkami, ale nutně nevylučuje jejich
potenciální dramatičnost skrývající se právě pod nánosem banálních výjevů.
Ta se ovšem projeví spíš zřídka, mj. ve scéně, kdy se zoufalý otec, nevěda
co s volným časem, hystericky schová pod peřinu, a ještě lépe v záběru
Káji, odpojujícího na vrcholku stožáru amplion rozhlasu, a rozbahněné
návsi s kioskem pod ním. V té chvíli zazní hudba s jakýmsi varovným podtónem
propůjčující Kájově gestu a celému z výšky snímanému výjevu zobecňující
význam. Podobný hudební motiv zesiluje také vyznění obrazu krajiny s telegrafními
dráty a putujícím stínem ranních oblaků, který následuje po sekvenci milostných
scén mezi Kájou a Božkou a Janou a Petrem. Minimalistický, jen několikatónový
motiv epizodu povyšuje a zároveň jakoby i „odbíjí“ její závěr.
Zmínila jsem se o filmech Nové vlny, s nimiž film Bohdana Slámy spojuje
např. autentické prostředí, neherci, dospívající hrdina v hlavní roli,
generační otázka či zobrazení všedního, skromného života, a jsem si jista,
že tato inspirace bude v souvislosti s Divokými včelami často připomínána.
Ostatně scéna s tombolou je, i když ne přímo citací, pak alespoň vzdálenou
ozvěnou Formanova Hoří, má panenko. To ale není až tolik podstatné. Když
jsem už v úvodu předeslala, že podobný český film jsem už dlouho neviděla,
myslela jsem tím vedle prostředí, v němž se odehrává, především lehkost
a samozřejmou jistotu, se kterou je vyprávěn. Divoké včely vykazují harmonii
všech složek od scénáře a vizuální stránky až po herecké výkony a ve výsledku
tvoří (troufám si říct) vzácně ucelené dílo, postrádající hluchá místa
nebo nepravděpodobnost zápletky (autorem střihu Včel, kde se některé scény
točily v několika verzích a přepisoval se i konec, je Jan Daňhel). Bohdan
Sláma netočil svůj snímek s apriorní - a někdy ošidnou - snahou vytvořit
za každou cenu jiný film, a přesto se mu to podařilo. Věděl totiž přesně,
co chce říct, natočil téma, které jej upřímně zajímalo, a dokázal si k
tomu vybrat ty správné prostředky.
Adéla Vaňharová
|
|
|
Domů
