Jiří Hlinka
Láska s nálepkou Sudety
Snímek Divoké včely osciluje mezi sociologickou sondou a retrem 60. Let
Hospodářské noviny, 7. 11. 2001
Obecně platí, že na první film režiséra se má dívat shovívavě. Nový snímek
debutujícího Bohdana Slámy Divoké včely, který bude zítra uveden do českých
a moravských kin, tuto „mediální“ ochranu nepotřebuje. A to i přesto,
že režisér riskoval hned ve dvou směrech.
Příběh se odehrává kdesi v Sudetech, na plátně defilují neznámé tváře,
ani dialogy spočák¨tku nepatří mezi nejsrozumitelnější, což je dáno jak
jejich obsahem, tak dikcí. Režisér diváky zavádí do pohraniční vísky,
kde uprostřed pestré směsky obyvatel stojí dvacetiletý lesák Kája (Zdeněk
Raušer). Ten denně čelí davu bujarých spolupracovnic, filozofujícímu otci
(„Ty nehledáš vertikální rozměr? Ty nepotřebuješ duchovno?“) a prostředí,
kde není čím zaplnit odpoledne. Ke štěstí mu stačí pohled na prodavačku
v kiosku Božku (Tatiana Vilhelmová), která ovšem dává přednost místnímu
plagiátorovi Michaela Jacksona Laďovi (Pavel liška). Ačkoliv Kája nakonec
s pomocí navrátivšího se bratra Božku aspoň na jednu noc získá (čemuž
předchází řada peripetií a dějových odboček), snímek má k happy-endu na
hony daleko. Lépe řečeno nikdo jej neočekává. Slámovi se totiž podařilo
zužitkovat potenciál toho nejlepšího z historie české kinematografie.
Divoké včely se na jedné straně blíží jímavému dokumentu (po vzoru Jana
Špáty) obrácenému k stále ožehavé otázce sepětí potomků nových přistěhovalců
do pohraničí s krajinou i se sebou samými. Na straně druhé je patrný vliv
Formanových filmů, zejména Hoří, má panenko, a to nejen „zaměstnáním“
neherců. Při vědomí této paralely až zamrazí: Pre-pointa se ve Formanově
díle odehrává na hasičském plese coby vrcholu kulturního života vesnice,
u Slámy je tomu o třicet let později zrovna tak.
Protagonisty filmu režisér, podobně jako skvělá kamera Diviše marka, nijak
neusměrňoval. Snad i díky tomu se podařilo vytvořit věrohodný snímek,
ve kterém vedle sebe stojí zkušení matadoři plátna vedle úplných neherců,
aniž rozdíly ve výkonech ruší.
A i když se tomu režisér sám brání („Příběh by se mohl odehrát kdekoli
jinde“), vznikl i plastický obraz života mimo hlavní centra dění. Minimálně
proto je devadesát minut strávených v kině dobrou investicí.
|
|
|
Domů
