Proč jste si
pro svůj film vybral právě tenhle námět?
Oblbly mě ty postavy. Podařilo se jim oblbnout mě natolik, že z toho vznikl
film - z toho oblbnutí, z toho údivu. Hlavně tam byl ten Kája, postava
přebývající v jakési neprolomitelné vytrženosti ze světa, čistá, neuchopitelně
čistá postava, a proto totálně bezbranná, postava vydaná na pospas těm
nejkrutějším trapasům. Jaké má zázemí? Otec, vesnický polointelektuál
se svými duchovními pohyby, babi mezi mikrovlnkou a hracím automatem,
babi, bez které by se celá domácnost zhroutila, babi, která přesto drží
rodinu pohromadě a brání svět proti náporům šílenství. Kájův starší brácha
Petr se objevuje doma jen velice zřídka. A kdesi na druhém konci vesmíru
ta Božka, Božka pro kterou Kája neexistuje, Božka která vůbec neregistruje
ty strašlivě zamilovaný pohledy, Božka, která má svého Majkladžeksna,
místní superjedničku, vnitřně však stejně nesmělou a nesebevědomou povahu,
Božka která je zase jenom nekonečně sama. A potom Jana, ta moje madonka
smíření, vesnická holka, která si raději vzala toho Staňu, než aby zůstala
sama s děckem a přitom tolik milovala toho Peťu. A Lišajová, praštěná
máma Božky, dáma z polorozbořenýho nádražního baráku, která to ke vzteku
celé vesnice roztáčí s chlapama, a hajnej, divej muž, vopravdovej kanec
se svou ztrápenou ženuškou a jezinky z lesa... Bavily mě ty postavy a
zajímaly. Bylo toho moc a já byl oblblej... A přál jsem tý lásce...
Proč název Divoké včely?
To souvisí právě s tou láskou, s tajemstvím neklidu, s touhou...
Hrdinové vašeho filmu žijí v prostředí, kde jako
by se zastavil čas. Pronikly tam sice ojedinělé atributy “globalizované”
civilizace, ale jinak se tahle vaše vesnice v ničem neliší od té před
deseti, dvaceti lety. Na jedné straně je v tom sentiment i nostalgie,
na druhé z toho cítíme hlubokou beznaděj zvláště pro životy mladých lidí.
S tím bojujem všichni - s pocitem, že to důležité se odehrává kdesi mimo
nás. Lidi ve městech toužej po přírodě, lidi na vesnici se cítí být odstrčeni
a všichni se stejně toužebně lepěj k televizním obrazovkám, vzduch je
přecpanej letadlama, knihovny intelektuálů zas literaturou zlatém věku,
můžem si namlouvat cokoliv, ale ty hodnoty, na kterejch to všechno naše
usilování stojí, se čím dál tím víc posouvají mimo člověka, mimo ty opravdu
důležitý věci. Já jsem to vesnické prostředí použil jen pro to, že mi
je blízké a že mi umožnilo s těmi věcmi plastičtěji pracovat. Ten Laďa,
kterej chce být jak sám Majkldžeksn, by zrovna tak mohl bydlet na Jižáku
a všechno by to bylo úplně stejný. Kája by moh prodávat v Macdonaldu a
nezměnilo by to vůbec nic stavu té jeho kosmické odkopnutosti.
Možná vás budou někteří nezasvěcení diváci podezřívat
z toho, že vaše vidění oné vesnice je přece jen moc pesimistické.
Já jsem tu vesnici viděl skrze své postavy. V tom nebyl žádný jiný soud,
žádný jiný úhel pohledu. Snažil jsem se jen o to, aby jejich svět ožil,
začal sám dejchat a dovolil těm postavám autenticky existovat. Oproti
realitě je to ještě strašlivě něžný.
Kdy vás napadlo obsadit ústřední roli Káji místním
mladíkem, nehercem?
Ta postava prostě nejde hrát. Není tam co hrát. Tam lze jenom bejt v prostotě
a svatosti té postavy. Hledal jsem někoho, kdo nebude muset nic hrát.
Jak vypadala spolupráce neherce s profesionálními
herci? Je v tom nějaký režijní trik, aby výsledný dojem byl autentický?
Pro školeného herce je to filmové hraní daleko těžší, než pro neherce,
je pro něj těžký pustit se břehů, nechat jen sám sebe existovat. Setkání
s přirozeností neherce je pak životodárně inspirativní. Na druhou stranu
mi pak herci ohromně pomáhali zbavit neherce ostychu před kamerou. Autenticita
výsledného dojmu odpovídá vždy jen tomu, do jaké míry se nám na téhle
cestě dařilo či nedařilo.
Čím je v civilním povolání představitel Káji ....?
Přez zimu topí v kotelně, v létě se fláká... Zdá se, že seriózní zaměstnání
nijak zvlášť intenzivně nevyhledává. Chtěl by řídit kamióny, ale zatím
má sebranej řidičák kvůli chlastu. Umí dobře řídit traktor.
Nezkušený, naivní, tápající...To všechno by se dalo
o postavě Káji říct...
To máme v sobě každej. Hlavně tu strašlivou potřebu lásky.
Hrdina sice z jednoho zmaru uniká, ale nevíme, zda
ho nečeká ještě větší...
Já taky nevím. Nechme to už na něm.
Jak se vám podařilo získat před kameru představitelky
lesních dělnic, které působí opravdu velmi přesvědčivě? To jsou přece
jen paní v letech...
Prochlastali jsme se k sobě. S babi Červáškovou jsme protančili noc na
zábavě a padli si do oka. Skamarádili jsme se. Pro ně to bylo povyražení
a my zas mohli pracovat. Jiříkov je úžasné zřídlo hereckých talentů. Kompletní
soubor Národního divadla včetně opery a baletu.
Co jste od nich pochopil?
Vzdorujou marnosti skrze humor.
A jak vás napadlo spojení tak svérázného herce,
jakým je Jaroslav Dušek, s těmito neherečkami?
Jaroslav je tvořivý vír, který neúprosně nasává všechno, co má zrovna
kolem sebe. Šlo to s babama hezky dohromady.
Jaký jste s kameramanem Divišem Markem zvolili kameramanský
přístup?
Vzali jsme kameru do ruky a snažili se být co nejblíž našim postavám.
Diviš je výjimečný v tom, že jeho přemýšlení o filmu, o látce, není zatuhlé
v estetice obrazu. Bavili jsme se více o postavách a motivech jejich jednání,
než o kompozici obrazu nebo zasvícení jednotlivých scén.
Snažili jsme se přistupovat k natáčení co nejvíc spontánně, chytat ty
okamžiky, kdy to před kamerou ožije...
Jak jste přišel na obsazení Zuzany Krónerové do
role matky Tatiany Vilhelmové?
Když jsme hledali mladé herce v Bratislavě na škole, přišli jsme do hodiny,
kde Zuza učila. Ona je naprosto fantastická osobnost, nadchla mě. Postavě
dala úžasnou poezii. Na slovensku je plno fantastickejch herců, plno fantastickejch
komiků.
Ale zajímavý film by se dal natočit i o dalších
postavách z vašeho příběhu. Třeba Kájova svérázná babička - to je přece
úžasná figurka.
Babi drží svět pohromadě. Má to mezi těma pitomcema těžký, Peťa jezdí
málo.
Ve vašem filmu jsou vlastně všechny ženské hrdinky
jaksi životaschopnější, než mužští hrdinové. Rvou se se životem navzdory
všemu, starají se o děti, živí rodinu...
Jsou už takové.
Natočil jste ještě na škole film Akáty bílé, přesto
právě Divoké včely považujete za svůj opravdový filmový debut. Proč?
To byl můj absolventský a ještě hodně školní film. |
Režisér Bohdan Sláma
S kameramanem
Divišem Markem
Při natáčení
|
|
Domů
