Hrajete Janu,
kamarádku hlavní hrdinky Božky, mladou matku, která rezignovala na své
dívčí sny a zůstala ve vesnici s partnerem, který je závislý na hazardu
a není pro ni není žádnou velkou oporou. Jak byste takovou situaci řešila
vy?
Mně si na tuhle roli Bohdan vybral, když viděl film Kanárek. Tam jsem
taky hrála takovou bytost, která je smířená s tím, co dělá. Ty postavy
si byly v tomhle hodně podobné, i když Vanda v Kanárkovi byla policistka,
ale taky rozvedená žena s dítětem, která je nějakým způsoben rezignovaná,
smířená s tím, jak žije. S tím rozdílem, že Jana žije na té nejmenší vesnici,
která je vůbec představitelná, v naprosto nebohejch sociálních podmínkách.
Její osud je hodně spletitý, má nemanželské dítě a žije s někým jiným,
koho nemá moc ráda. Ale i když se jí naskytne možnost, že by mohla odejít,
ona téhle možnosti nevyužije.
Myslíte že je to strach z neznáma, pohodlnost, zbabělost…?
Myslím, že ona je navzdory svému mládí dost zkušená na to, aby odhadla,
co je chiméra, a co realita. Dokáže odhadnout takovou tu rozvernost mužů,
kteří jsou schopni v určitých okamžicích naslibovat cokoli. A podvědomě
se rozhoduje: Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Smíří se s tím,
že radši zůstane s hodným gamblarem, od kterého ví, co může očekávat,
než aby šla do neznáma s někým, kdo jí nemůže nic slíbit.
Jak jste se vyrovnávala s tím, že se při natáčení
měnily některé dialogy? Prý se i hodně improvizovalo...
Já improvizaci miluju, bylo mi jen líto, ale do toho jsem s tím šla, že
radši hraju postavy, které jsou něčím vyhraněné. Ať už pozitivně, nebo
negativně, a úplně nejradši mám komediální role. Je těžký hrát někoho,
kdo je takzvaně obyčejnej a jeho výrazové prostředky jsou na hranici průměrnosti.
Nemá ani výbušnou náturu, ani nedokáže věci zlehčovat, vidět v nadsázce.
Jana se prostě chová tak, jaká je. A co se týká té improvizace - to je
pravda. Bohdan potom, co film definitivně obsadil - jen tuhle mou roli
měly dělat, pokud vím, tři nebo čtyři herečky, jako by to dopisoval lidem
na tělo a některé dialogy, které se definitivně objeví na plátně, byly
dodělávány až těsně před záběrem. Měnilo se to podle situací i podle toho,
aby se nám to říkalo co nejpřirozeněji. Tomuhle já jsem vděčná. Dokonce
se natočilo i víc variant jedné situace, jak by mohla dopadnout.
Jak se spolupracuje s režisérem - debutantem? Kromě
absolventského středometrážního filmu Akáty bílé je toto vlastně první
režisérův film.
Bohdan je strašně milej a v podstatě velmi klidnej člověk, i když na place
někdy nervy hrajou svou roli. Mně se s ním dobře dělalo, protože má rád
herce. Daleko víc se zabývá stavbou scén po herecké stránce, než po technické.
Velice jsem si cenila toho, že než jsme začali natáčet, sešli jsme se
asi na týden v Jiříkově, četli jsme si scénář a zkoušeli dialogy a vlastně
dal možnost všem k tomu něco říct. A nejen to, bral ty připomínky v potaz.
Není to režisér, který by chtěl nacpat lidi jen do toho, co on vymyslel,
ale opravdu vyšel hercům vstříc.
Kdybyste měla za kamarádku nějakou podobnou Janu,
co byste jí poradila v její situaci?
Jezdím šest let na Vysočinu do podobně malé vesnice a pohybuji se mezi
podobnými lidmi, jací jsou v našem filmu. Ti lidé jsou strašně spjatí
s přírodou, která je obklopuje, jsou třeba závislí na počasí, mají náladu
podle toho, jestli je hezky, nebo prší. Mám tam dvě kamarádky v mém věku,
obě mají děti, ať už mají šťastné nebo nešťastné manželství, ale rozhodně
to nejsou bytosti, které by byly schopné cokoli na svém osudu změnit.
Ony jsou nějakým způsobem smířené s tím, co je dané, a s tím se snaží
nějak vypořádat. Když muž chlastá, tak budu řešit, že chlastá, a nebudu
řešit sebe, že odejdu, nebudu hledat někoho jiného. Já bych se ale do
kůže Jany asi nedostala, protože bych nedokázala takhle bez jakýchkoli
přátel - ona kromě Božky nemá spřízněnou duši, které by se mohla svěřit
- existovat. Myslím, že za tím vším je strach z rozhodování, z neznáma.
Mám třeba na Vysočině kamarádku, která v životě nebyla v Praze - i když
je to jen sto kilometrů. A vůbec po tom netouží, protože neví, co by tady
měla dělat a jak by se tu měla chovat. V životě nejela tramvají ani metrem.
Pro takové lidi je nejvyšším výdobytkem civilizace telefon a televize.
Maximální vzdálenost, na kterou se vydá, je dvanáct kilometrů do Havlíčkova
Brodu. Myslím, že s těmi hrdiny v našem filmu je to podobné. V podstatě
jsou spokojení, netouží mít víc. Stačí jim, že mají na to, co potřebují,
na jídlo, případně něco na chlast a cigarety. Výstřelek výživy je, když
zajedou do Rýmařova a koupí dětem jednou za měsíc banány. Když dostanou
příležitostnou práci a vydělají něco navíc, ani pořádně nevědí, za co
by peníze utratili. Netouží nikam jezdit. Jsou to spíš výjimky, když někdo
z tohoto prostředí se “utrhne” a jde třeba do Prahy studovat a bydlet
na kolej. To jsou takové bílé vrány.
Myslíte, že mají těžší nebo jednodušší život než
obyvatelé velkých měst?
Určitě řeší spousty problémů. Kromě ženských, aut a fotbalu určitě řešej
v hospodě i politiku, řešej, že by na tom mohli být i líp, ale obávám
se, kdyby jim nikdo i tu možnost dal, většina by jiný způsob života nevolila.
Nevím, nechci to soudit, protože toho času, co jsme s těmi lidmi společně
strávili, nebylo tolik. Mám ale třeba stejně staré děti, sedm a čtyři
roky, jako byly ty, které jsem viděla pobíhat po Jiříkově. Ty děti jsou
úplně stejné. Nevím, kdy se to stane, kdy se stane ten zlom, že se rozhodou
zůstat a nic neměnit. Je to asi věc těch rodičů, aby ve správný okamžik
v dítěti podpořili nějakou touhu. A myslím, že ta vesnice je ještě dost
výjimečná v tom, jaké úzké a složité rodinné vazby tam mezi jejími obyvateli
existují. Jiříkov je od Rýmařova asi jen dvanáct kilometrů, ale když napadne
hodně sněhu, jsou často jeho obyvatelé i několik týdnů odříznuti od světa,
odkázáni sami na sebe. Je zvláštní, že se tam nepěstuje ani ta “kultura
televize”. Radši sedí na zápraží bytovek a povídají si.
|
Jana s Petrem
Při natáčení
|
|
Domů
