S jakými pocity
jste přistupoval do projektu Bohdana Slámy?
Byl jsem hlavně zvědavý, jaké bude natáčení. Věděl jsem, že tam bude Táňa
Vilhelmová, Pavel Liška a ta partička z HaDivadla, tak jsem se těšil.
A velmi jsem se těšil na Zuzku Kronerovou (také se mi s ní točilo dobře!),
se kterou jsem se znal díky takové zvláštní shodě okolností. Když jsme
dodělali film Musíme si pomáhat, odjeli jsme na dovolenou do Chorvatska,
kde byla Anička Šišková s rodinou a taky Zuzka Kronerová. Tam jsme se
skamarádili. Když mi pak Bohdan říkal, že bych měl se Zuzkou sehrát mileneckou
scénku, byl jsem nadšenej. S Táňou a Pavlem jsme se zase potkali při natáčení
nějakého famáckého filmečku. Taky s Bohdanem jsme se trochu znali z FAMU,
kde jsem dělal pro režiséry jakési “kurzy” improvizace. Znal jsem ho i
jako diváka našich představení, která jsem připravoval se studenty z konzervatoře.
A co samotné natáčení?
To probíhalo v takových vlnách. Chvilemi bylo velmi zábavné, jindy zase
šílené. To když jsme točili čtyři noci po sobě, a byli z toho už hodně
unavení. Natáčení bylo dost náročné i díky prostředí, kde se točilo. Občas
jsem pochyboval, jestli filmu věřím, protože jsem neměl tak dokonalý kontakt
s celkem, ale když jsem viděl první pracovní hrubý sestřih, strašně mile
mě to překvapilo. Myslím, že tam krásně hraje Pavel Liška a Táňa snad
nejlíp, jak kdy hrála. Moje dvanáctiletá dcera Agátu Liškovu figuru Ladi
přímo miluje. To je prej takovej ten blbec s pepsi colou. Při jeho dialozích
se válí smíchy, umí je zpaměti.
Jak jste vnímal prostředí Jiříkova, kde se natáčelo?
Víte, to chce diplomatickou odpověď. Strašně nerad bych se někoho dotknul.
Řada obyvatel vesnice ve filmu vystupuje. Ono je to tak - a bude to i
reakce na film - pro některé lidi je možná šokující to, co uvidí. Přitom
jde o holou realitu. Já pracovní verzi filmu pustil svým žákům a jedna
studentka dokonce plakala, že si nedovedla představit, jak u nás ještě
někdo žije. Lidi prostě nevědí, jak těžká může být existence v některých
chudších oblastech naší republiky. Možná i v tom je film cenný - že se
to dozvědí.
Vy máte většinu scén s neherci. Jak se vám s nimi
pracovalo?
Kombinace herců a neherců - to bylo na natáčení velmi příjemné. Já jsem
jakoby velel skupině místních lesních dělnic. To byly skvělé osoby, které
s takovou svou zemitou přirozeností zvládly herecké party. Slyšel jsem,
že vcelku bez problémů udělaly i postsynchrony, čehož se režisér dost
obával. Taky setkání s místními lidmi bylo pro mě ve většině případů velmi
příjemné a obohacující.
Vaši manželku si ve filmu zahrála vaše skutečná
manželka Iveta. Jak se vám s ní hraje?
Já jsem se svou ženou hrál několikrát. Poprvé, myslím, v televizní inscenaci
Dobré bydlo, kterou jsem napsal a spolurežíroval s Jardou Hyklem. To je
tak deset let staré a Iveta tam hrála taky moji ženu. A pak jsme spolu
hráli třeba v inscenaci režiséra Pavla Göbla Javorový guláš podle povídek
Jiřího Suchého.
Když Divoké včely vidíte poprvé, trochu si připomenete
Černého Petra nebo Hoří, má panenko! Nebudou pamětníci srovnávat?
Mně to tak nepřipadá, abych řekl pravdu. Ale kdyby to snad náhodou nějakým
divákům připomínalo Formana, to by bylo možná dobře, protože to byly skvělé
filmy, ne? Aby to bylo správně pochopeno. Tím si nemyslím, že by snad
Bohdan chtěl někoho kopírovat.
Jak se díváte na svou postavu hajného?
Lidsky blízká mi moc nebyla. Nikdy jsem nic takového nedělal. Nebyl jsem
ani lesník, ani šéf party lesních dělnic, snad ani nejsem ve skutečnosti
tak zlej na svoji ženu. Můj hajnej je takovej místní křupan, který si
hraje na něco víc, než je. Má to “lepší” místo. Je to takovej pitomec.
Bohdan chtěl, aby moje postava byla jakousi energizující dělovou koulí,
která jakoby vždycky prolítne tím filmem. Takovej zběsilej chlapík.
|
Hajný se svou ženou
Při natáčení |
|
Domů
