ČESKÁ TELEVIZE  
 

 

 

Dokumentární film

Černobílá v barvě

ROZHOVOR S TVŮRCI

Jak vůbec došlo k Vašemu seznámení s Věrou Bílou?

Mira Erdevički: "Já jsem Věru sledovala dřív, než ona věděla o mě. Od roku 1990 jsem chtěla poslouchat v Čechách rómskou hudbu a tu reprezentovala právě Věra Bílá. Točila jsem v druhém ročníku na FAMU film s rómským souborem Perumos kde byl Láďa Rusenko. Ten mě upozornil, že bude v divadle Rokoko akce. A ta byla opravdu geniální: velký sál, v kterém bylo deset řad Rómů a poslední řada bílých. Pak přišla obrovská žena a začala zpívat. Působila jako bohyně. Od té doby jsem jí sledovala. Seznámily jsme se, až když jsem měla část peněz na film. Chtěla jsem jí pozorovat z dálky, např. jak to probíhá, když Rómové emigrují a ona zůstává v Čechách a její hudbu poslouchají bílí. V tu chvíli když jsem jí viděla jak vypadá na jevišti, mi bylo jasné, že je to téma na film, protože tak nikdo nevypadá. Zpívala halgato (staré rómské písničky), v nichž bylo všechno: styl života, utrpení, pocity, emoce, všechno. Bylo hezký, když jsem k ní přišla poprvé domů a ona říkala "Ty jsi nějaká žurnalistka, ty nemám moc ráda, protože mě chodí furt otravovat". Řekla jsem jí, že jsem horší, protože jsem režisérka, která s ní bude trávit půl roku. Věra řekla: "Tak jo. Máš hlad?" Od té doby jsme tam chodili, se zvukařem, s kameramanem - vždy jsme se museli nejdřív najíst a pak až začali pracovat."

Bylo problematické přesvědčit Věru Bílou, aby na kameru říkala i osobní názory a pocity?

M.E.: "Bylo. Ale to je normální, když začínáš točit. Každý si potřebuje zvyknout na kameru, na štáb. Za Věrou jsem chodila o tři měsíce dřív, než jsem pustila poprvé kameru. Problémy ale byly pořád, protože Věra je strašně náladová a navíc byla v stresu, protože její syn byl právě ve vězení a ona žila tím, kdy ho propustí.

Na Věře si ale vážím hlavně její ochoty mluvit o sobě bez zábran. Neznám mnoho matek, které by mi řekli - "Můžeš točit s mým synem v kriminále". Byla jsem pro ní totiž kontakt se synem. Věděla, že když ve vězení budu točit, tak mě za ním pustí a když jsem se vrátila, začala se hned ptát jaký je, jestli není hubený, apod. Funguje to u ní úplně neuvěřitelným způsobem, je to matka , která nemá žádné komplexy a pokud má náladu, tak s ní prožiješ neuvěřitelné okamžiky... musíš je s ní prožít, abys jí rozuměla. Tak vznikl celý film. Nahrála jsem s ní spoustu momentů a zjistila, že u Věry neexistuje reálný čas. Co bylo před pěti minutami, nebo dvaceti roky je jedno.

Když jí dáš otázku jestli má raději svého adoptivního syna nebo hudbu, tak Ti řekne: "Oba mám ráda, to jsou blbé otázky". Ale přesně takhle na ní musíš, když položíš otázku jinak, nic z ní nedostaneš. Věra Ti třeba najednou řekne, jak se bála, aby se její syn neutopil, když si ho přivezli a ona ho koupala. Je to už dvacet let, ale pro ní je to primární zážitek.... Má to ale i svůj háček, že když má špatnou náladu, řekne ti druhý den pravý opak. Není to přitom lež, protože ona říká, co právě cítí..."

Stanovovala jste si hranice, které by jste nepřekročila?

M.E.: "Ano. Vždy existují hranice. Vždy v určitém okamžiku cítíš, kdy začínáš někomu ubližovat a nemůžeš v tom pokračovat. Nebo jsi v situaci, kdy se ti člověk naprosto otevírá a ty ho můžeš manipulovat, ale já jsem Věře nechtěla v žádném případě ublížit, spíš pomoci. Chtěla jsem jí ukázat, takovou jaká je, v dobrém i špatném. Chtěla jsem představit divákům její individualitu, z toho lidského, všeobecného hlediska. Speciálně když točíš s Rómama je ta možnost manipulace velká: oni se otevřou a řeknou ti brzy všechno a ty to můžeš použít. Já doufám, že jsem Věře neublížila."

Nezdá se Vám, že je dnes v určité společnosti tak trochu snobismus nebo "móda" uznávat Věru Bílou a Kale?

M.E.: "Jestli začne být takový snobismus ve státě kde se Rómové neuznávají jako občané, byla bych docela ráda. Já jsem ale ten film chtěla dělat ještě dřív, než by převážná většina věděla, že Bílá existuje. "

David Charap: "Myslím, že je v tomto státě důležité, aby bylo normální a zcela přirozené mít kamarádku Rómku (i když je Bílá). Tady je rasismus úplně běžný rys, v USA nebo i v západní Evropě je také šílený rasismus, ale není možné veřejně ho prezentovat, ale tady dokonce i oficiální složky dělají fóry na úkor Rómů. Hezky mluvil o filmu Věry manažer, který prý poprvé cítil čest. Říkal, že je to pro něho první film, kde není Róm prezentován jako problém...."

M.E.: "Věra je výjimka, která potvrzuje pravidlo, ona vydala první CD rómské hudby, má druhé CD, měla pár koncertů (pražská Akropolis, Roxy, a podobně alternativní scény), ale zajímá mě, kdy bude mít koncert v Lucerně a kdy se její desky začnou prodávat v jejím státě. Slyším jak je to skvělá hudba, ale šéf BMG říká, že se neprodává, protože je v obchodech někde zastřená v koutě. Jsou tu dvě polohy: když je křest tak se z toho dělá "hogo fogo", ale den po křestu to nové CD není vystaveno na pultech. Přeji si, aby se její písničky poslouchaly, protože ona dvacet pět let zpívá, to co prožívá. Takže to je autentická hudební zpověď."

Jaké je to točit s "cizinkou" ve společnosti a zároveň být cizinkou sama?

M.E.: "Člověk může být cizinec když cestuje a je turista. Když žiji deset let v Praze a vystudovala jsem tady u českých profesorů (FAMU absolvovala v roce 1993 - pozn. P. F.), tak jsem režisér, protože v tomto neexistují hranice, jsou dobré filmy nebo špatné filmy. Jestli je to Woody Allen nebo Emir Kusturica je jedno, jsou to dobří lidé, kteří ve filmech něco říkají.

A Věra? Ona je vlastně taková krásná Češka, že kdykoli k ní přijdeš tak ti řekne, nechceš knedlo-zelo-vepřo? Musela jsem jí prosit, aby mi uvařila rómské jídlo. Kdyby Věra žila v Londýně, byl by to úplně stejný film. To jsem já a to je moje autorská zpověď. Točíme všichni na stejnou surovinu a je to stejné řemeslo..."

Dobře, nejste cizinka a je to český film, ale proč toto téma nenatočil některý český režisér dřív?

M.E.: "To se také divím. Já jenom vím, že tři roky mě trvalo tento film prosadit, bylo to hrozně těžké. Nemohla jsem sehnat žádné peníze. Na film přispěla Sorosova nadace z New Yorku a poté i Ministerstvo kultury. Je to první film, na který přispělo právě ministerstvo, protože Rómové začali emigrovat a všichni o tom začali psát. Začal to být trend. Každý, kdo měl tužku a papír, byl specialistou na rómskou problematiku. Ale nenatočila jsem film, abych byla v trendu. Vůbec je vlastně zázrak v tak malém státě natočit celovečerní film-dokument na filmovou surovinu, ale stojí to za to. Kdyby žil pan profesor Lehovec, tak by měl radost. Není to samozřejmě jenom můj film, ale také těch lidí, kteří mě naučili základní věci. Pan Antonín Navrátil a Hana Jemenlíková mě učili na FAMU dějiny dokumentu a scénáristiky. A pan Miky Kučera, pan prof. Dvořák a Eva Zaoralová, potom také profesoři režie - Fero Fenič a Drahomíra Vihanová. To je moje Praha. Když myslím na Prahu, tak myslím na tyto lidi. Je to úžasná Praha..."

Ovlivnilo nějakým způsobem natáčení tohoto filmu Váš pohled na život?

M.E.: "Já jsem se naučila od Věry nenervovat se. Oni opravdu žijí ze dne na den a proto mají radost i z toho jednoho dne. Po natáčení si myslím změnili i životy štábu: volal mi kameraman z Paříže kde byl s manželkou, která měla rodit. Volal a říkal že má dceru, ale prosil mě, abych to neříkala Věře, že jí to chce říct osobně. Je to taková banda, dejme tomu bílých holek a kluků, jezdíme s ní na víkendy pít, jíst párky a zpívat třeba u ohně. Máš prostě dalšího kamaráda na seznamu, když chceš utéct, můžeš odjet do bytu do Rokycan, lehnout si na ty podušky a veliké polštáře a nechat si vyprávět všechny ty problémy toho dne, které se Věře staly. U Rómů mám ráda jednu jejich krásnou vlastnost: pokud tě
mají rádi, tak je to úplně krásná čistá láska. Neviděla jsem se s nimi měsíc, když jsem byla v Londýně, a první co mi řekli, že už vlastně ani neví jak vypadám. Takovou větu slýchávám jenom od mého otce, když se mu hrozně stýská...."

Vedle České televize, Tvůrčí skupiny Čestmíra Kopeckého, je koproducentem filmu Váš manžel - David Charap...

M.E.: "My jsme se původně dohodli, že bude film střihat, protože je dobrý střihač. On se stal nakonec producentem a já jsem hrozně ráda. Jak jsem dostala granty tak bylo jasné, že musím mít firmu, takže David jí založil a bral to skutečně vážně. Bez legrace: kdyby nebyl producentem David, tak nevím, jestli bychom film dokončili. "

Jak se Vám spolupracovalo s manželkou - jako producentovi a jako střihačovi?

D.CH.: "No různě. Už jsme za sebou měli víc společných zkušeností. Na jedné straně je nejlepší spolupracovat s někým, když víš že je to stoprocentní, že tím projektem oba žijete. Ale je to také složité: nemůžeš přijet domů a líčit svojí manželce, jakou máš hroznou režisérku. Nelze totiž nikam utéct. Ale když to funguje - tak jako u našeho filmu - získáte nový rozměr ve vašich životech, získáte respekt k sobě navzájem. Když by to ale nefungovalo, tak to může zničit i to hezké co mezi sebou dva lidé mají... Vztah producent - režisér je ale téměř vždy konfliktní. Já jsem naštěstí nemusel absolvovat to běžné natáčení (když např. Věra neměla náladu, apod.). Za hlavní směr producenta považuji vytváření prostoru pro své režiséry. Takový názor nemám sám, Čestmír Kopecký prostor poskytuje. Já jsem se snažil do projektu zasahovat minimálně, naopak jsem chtěl Miře pomáhat a definovat její cíl, což je taky povinnost producenta."

Jak se Vám podařilo, že jste točili dokument na filmovou surovinu a ne - jak je dnes běžné - na video?

D.CH.: "Vzešlo to nejen od Miry, ale i od kameramana Marka Jíchy, který od počátku chtěl točit na film, nejen kvůli kvalitě, ale také z hlediska spotřeby materiálu: musíš myslet, na to, jak bude film ve výsledku vypadat a šetřit. To je filmový jazyk, který přináší další dimenze. Tento filmový proces nutil Miru a Marka myslet trochu jinak. Točilo se na super šestnáctku a na 35mm, takto projekt podporoval i Čestmír Kopecký. Doufám, že tento film může být prezentován i na jiných fórech, nejen festivalovému publiku. Doufám, že se dostane i do zahraničí a jeho filmová kvalita získá nový rozměr. Ze světového pohledu je tento dokument neuvěřitelně levný, v BBC by byl několikrát dražší i kdyby se točil na video."

V úspěšném povídkovém filmu Petra Zelenky Knoflíkáři jste působil jako střihač a také jste si zahrál jednu z rolí. Čím si vysvětlujete tak veliký úspěch filmu u nás i ve světě?

D.CH.: "Já myslím, že ten film je slušně střihaný a myslím, že druhý pilot je velmi dobře zahraný. Vážně si myslím, že úspěch filmu Knoflíkáři spočívá ve velké pravdě, kterou svým vyzněním vyslovil, totiž že svět je šílený a my všichni hledáme nějakou úlevu. Ve filmu má moje postava poslední slovo (release - osvobození)."

Vaše firma se jmenuje Arcimboldo...

D.CH.: "Arcimboldo byl manýristický malíř, který v Praze vytvořil portréty, které se ptaly po vztahu mezi člověkem a přírodou. Byl cizinec v Praze, který vytvořil zajímavé dílo. Doufám, že já budu dělat totéž. Dřív byl jen David Charap, teď už mám ale pocit, že jsem spojil mladé filmaře, schopné tvůrce, kteří něco dělají. Chci v tom pokračovat."

Co znamená film Černobílá v barvě pro Vás osobně?

D.CH.: "Dokumentární pravdu. V současné době je hluboká tendence ne snad lhát , ale sentimentalizovat. Ale z tohoto filmu - v rámci určitého omezení, které přináší každý filmový proces - mám pocit reality, což je velký úspěch. Po hodině bude doufám každý divák moudřejší, co se Věry Bílé týče, a snad i rómských vztahů...Já doufám, že lidé pochopí, že to, co je hodnotné, je právě spektrum různorodosti. Tolerance k někomu, kdo se chová stejně jako já - ano, ale smysl tolerance spočívá v pochopení a oslavení toho, kdo je naprosto odlišný. To je ale důležité pro Evropu obecně.... Co přináší film Černobílá v barvě? Že svět není černobílý, ale barevný...