ČESKÁ TELEVIZE  
 

 

 

Dokumentární film

Černobílá v barvě

AUTORSKÁ POZNÁMKA

Dokumentární celovečerní film Černobílá v barvě je portrét rómské zpěvačky Věry Bílé a její skupiny Kale. Natáčen je jako putování, při kterém dochází k setkáním a příhodám reálně, v atmosféře ulice a stěhování se z místa na místo, od koncertu ke koncertu... Při tomto putování zaznamenává kamera - pozorovatel bez předsudků - štěstí, setkání, utrpení, život bez příkras, takový jaký opravdu je.

Proč zrovna portrét Věry Bílé? Předně kvůli její hudbě - je to rómská hudba upravená na komerční úroveň ženou, která se na cestě adaptace uzavřela někam hluboko do vlastního stínu (její hudba je hlavně uznávaná "nerómskou" většinovou populací, která nechce Rómy mezi sebe přijmout, ani mezi své přátelé, ani mezi své známé).

Vedle hudby je zde ještě další - důležitější - aspekt, který mě nejvíce zajímá a to je člověk. To, co je lidské, spatřuji jako největší výzvu zážitků a zkušeností, a ty její a kapely Kale jsou bezpochyby originální a neobyčejně hluboké pro svojí sílu konfliktu a kontrastu dvou kultur, které se prolínají na malém městě - v Rokycanech.

Jednou větou je to příběh o životě na rozhraní otázky, v čem se přizpůsobit a v čem zůstat sám sebou, se svými vlastnostmi, rituály, zvyky... Jak existovat přizpůsoben a stejně oddělen.

"Dobré slovo je víc než chleba, ale já jej moc často neslyším. Tak se se svojí rodinou a svými muzikanty uzavírám ve svém domově a žiji jakýsi svůj dvojaký vnitřní život utečence, nejsem už ani Cigánka ani Gadžovka, jsem svá a sama", říká Věra Bílá.

"Možná jsem trochu střízlivější než ostatní, a pak je tu také moje hudba, ta mě naplňuje, osvobozuje, obnovuje. Samu sebe teď chápu jako fasádu, která vypadá zachovale, ale uvnitř je srdce, krev a nervy stařeny, ale pozor, stejně jsem cikánská stařena a to je příběh sám pro sebe...", přemítá zpěvačka.

Její výpověď je smysluplná a intimní, je to lidský příběh o rozdílech v mentalitě, kultuře, o dobrých a špatných zvycích.

Ve filmu se dostávám až k samému sociálnímu dnu, protože teprve zde je vidět celá krása a síla člověka, a ta Rómů je duchaplná a dostatečně absurdní, tak jak to mohou prožívat jen lidé prostí, s velkým srdcem a naivním rozumem.

Filmem ukazuji všechny charakteristické vlastnosti Věry a skupiny Kale: strach, lásku, utrpení, přehánění, odpovědnost, lenost, roztančenost i naivitu, hádavost i toleranci k sobě a trochu méně k ostatním, obdarování... to vše je většinou podřízeno autentičnosti emocí.

Jaká je obsahová ambice filmu? Myslím, že není nutné dělit lidi a pokud ano, tak pouze podle individuality. Chci, aby film působil jako bláznivě odvážný příběh se slangem ulice vypovězený před kamerou, na půl cesty mezi Rómy a Nerómy - jako vrchol něčeho nedělitelného...

Mira Erdevički - Charap
(Praha, listopad 1998