Úvod » Svět » Rap & Hip hop » Články

Agresivita, výbušnost a energie hardcoreové muziky společně s dráždivým hiphopovým prvkem, syrovým soundem metalové periferie, nekompromisní jízdou funku a taktéž nástupem trýznivého grunge, inspirovaly na přelomu 80. a 90. let spoustu skupin, jejichž dosah byl mnohem větší než jak tomu bylo u hardcoreových part, které se pohybovaly v podstatě v undergroundu. Jednalo se buď o kapely, které začaly vydávat u mamutích labelů (respektive u firem nezávislých, které však byly těmi velkými koupeny) anebo o soubory, které začátkem 90. let využily zájmu MTV o tvrdou, ostrou muziku. I v jejich skladbách převládaly eko-levicová témata a názory nebo frustrace a deprese ze společnosti a systému, který jí vládne. Účinnými zbraněmi byly též parodie nebo černý humor.

Tyto kapely, které začaly v Americe (a později i v Evropě) vznikat v průběhu osmdesátých let, vycházely převážně z hardcore a časem - zejména díky své instrumentální dovednosti - zfúzovaly takřka vše, co jim přišlo pod ruku. Prolezete-li si různé časopisy a servery, zjistíte, že jste se s jejich zařaděnkou octli v totálním terminologickém chaosu – pro jednoho jsou hardcore-crossover, pro dalšího rap-core, dále rap-metal, funk-metal, funk-core, rock-funk, alternative rock, progressive rock, dokonce hardcore-funk-crossover, prostě co člověk, to jiný názor. Přitom se většinou jednalo o stále tytéž skupiny. Pojďme si je sjednotit pod obecný výraz crossover, který se pro ně v 90. letech také používal, zejména v Evropě. On je vcelku trefný. Tyto soubory ve své tvorbě mixovaly HC, rap, grunge, hard rock, metal, funk, pop, jazz, reggae, ethno a kdo ví co ještě. Nepředstavovaly žádný široký proud a hudebně i filosoficky byly celkem různorodé – přinesly však (společně s grunge soubory) do bigbítu té doby nevídané osvěžení.

Zdůvodnění výrazu „crossover“ předkládám v následujících odstavcích.

První fúze s jinými žánry se v hardcore objevily někdy v polovině eighties. Za prvé se jednalo o spojení HC s vlivy beatu šedesátých let, kdy se z drsného, hlučného podkladu možná někdy až příliš cudně, ale přesto vynořovala vcelku silná melodická linka - tedy něco, co s běžným hardcore do té doby příliš nekonvenovalo. Tady mám na mysli kapely typu Hüsker Dü, Sonic Youth nebo Dinosaur Jr.. Minutemen do svých rychlých vypalovaček dokonce vpouštěli funk a reggae. Další spojení (a nutno dodat, že přirozenější, neboť oba žánry se vyžívají v tvrdé kytaře) se prakticky ve stejné době objevilo mezi hardcore a metalem; ze strany metalu se jednalo např. o Anthrax, Slayer a Panteru ze strany HC to byly zase party Suicidal Tendencies, D.R.I., Corrosion Of Conformity, Carnivore či Accüsed, průnikem pak kapely S.O.D. a M.O.D.

Pomalu se nám k tomu přimíchává i rap, s kterým začali Anthrax, ale důležitějším spojením a výrazným momentem v dějinách je zkřížení hard rocku a rapu ve skladbě „Walk This Way“, kde si společně zahrála tělesa Aerosmith a Run D.M.C. Aerosmith sice nemají s HC nic společného, ale zmíněné spojení se rozhodně ukázalo jako velmi inspirativní. A co čert nechtěl, prakticky ve stejné době jde na trh i první deska „Licensed To Ill“, původně HC-punkových newyorských Beastie Boys, na níž chlapci do tvrdých rockových riffů štěkají nekompromisní rap.

To už byl jistojistě důvod k přemýšlení - hácéčkové skupiny tedy začaly zpomalovat svůj sound, aby do něj šlo rytmicky hovořiti. A měli jsme tu konečně spojení HC a rapu, občas nazývané rap core, které začaly využívat kapely jako například Biohazard nebo později Rage Against The Machine a Clawfinger (kdybyste se ovšem zeptali producenta Ricka Rubina, řekne vám, že se jedná a rap rock). Ono zpomalení soundu zároveň také způsobilo, že původně rychlé kytarové jízdy se postupně přeměňovaly na riffový sound 70. let, takže posledně jmenované kapely vlastně spojily také hard rock a hardcore. A do toho ještě hen ten onen rap. Konečným stvrzujícím počinem mezi partami s tvrdými kytarami a rappery byl sampler „Judgement Night“ (1993), kde se společně potkali např. Faith No More s Boo-Ya Tribe, Living Colour s Run D.M.C., Biohazard s Onyx, Slayer s Ice-T či Pearl Jam s Cypress Hill.

Ještě předtím si zkusili propojení s rapem i thrash-metalisté z Anthraxu a ostří černí hip hoppeři Public Enemy, a vida – získali jsme fúzi mezi metalem a rapem neboli rap metal. A co třeba takový Steve Albini se svými kapelami Big Black a Rapeman, které spojily hardcore s elektronickým rytmem a inspirovaly takové skupiny jako Ministry nebo Nine Inch Nails? Souborům, hrajícím podobným způsobem, se pak říkalo buď industrial hardcore či techno core nebo také industrial metal.

Jak jsme si výše uvedli, už Minutemen do svých krátkých HC pecek občas montovali funk, stejně jako Fishbone funk a ska, ale ono propojení mezi tvrdou muzikou a funkem je mnohem starší – při naší pouti do historie bychom se přes alternativní Defunkt, Material a Massacra zastavili až někde u Funkadelic, Buddy Milese, Mother´s Finest, dokonce možná u Lifetime, Milese Davise, Sly & The Family Stone a Jimi Hendrixe.

Nicméně až právě v půlce eighties se objevily kapely (jako například Red Hot Chili Peppers, Faith No More) z jejichž muziky postupně vykrystalizovalo opravdu moderní spojení hard rocku a funku. Tento žánrový mix akceptovala i černošská skupina Living Colour. Každá ze tří posledně jmenovaných part začínala jinak - buď jako HC-punková, nebo jako hardrocková - ovšem technikou hry na vysoké instrumentální úrovni. Když potom začaly do tohoto spojení včleňovat ještě funk a rap, vznikla nejeklektičtější forma rocku, fúze mezi HC, hard rockem, metalem, funkem a rapem, kterou kdos nazval funk metalem.

V linii těchto tří kapel pracovaly i další spolky jako např. Electric Boys, Mind Funk nebo třeba Infectious Grooves. Právě basáka Mind Funk Johna Monteho cituje hudební publicista Vojtěch Lindaur ve svém článku o crossoveru (Rock & Pop): „Říká se tomu alternativní rock´n´roll a světem hudby skutečně otřásl. Lidi už nechtěj´ bejt znuděný tou samou hudbou, chtějí směsici. Zbožňuju nejrůznější styly, a slyšet je všechny u jedný kapely je prostě fantastický.“ Huh, takže alternativní rock´n´roll! A to není vše - o takových 24-7 Spyz se zase hovořilo jako o funkcore. Anebo ještě jinak - nálepku progessive rocku získali svým propojením art rocku, thrashe, punku a kdoví čeho ještě jiného Jane´s Addiction z LA. Svým způsobem by do crossoveru mělo patřit i grunge (Nirvana, Mudhoney), které propojilo hard rock a punk. A to jsem ještě nezmínil, že pro některé mladé crossoverové formace, které propojily HC, rap a metal s elektronikou, novináři ve druhé polovině deváté dekády vymysleli onen diskutabilní a matoucí výraz nu-metal! Později se ovšem využilo opět kouzelného slovíčka „alternativní“ a tak se o těchto takzvaně nu-metalových kapelách začalo říkat, že hrají alternativní metal.

Pochopte, že takto bysme mohli pokračovat až do alelujá.

Jak jsme si již uvedli, uvedenému terminologickému chaosu, jenž se nám přilepil k tomuto stylu (nebo spíše „soustylí“) se obecně říkalo HC-crossover, ale to také není příliš přesné, protože ač většina kapel ze subkultury hardcore vzešla, jejich pozdější sláva a vydávání desek u velkých firem měly s praxí DIY pramálo společného.

A proto tedy jen crossover.