Pláže… pohoda… božské vokální harmonie… kalifornský „zasněný“ styl west coast… Takhle nějak si většina lidí, motajících se okolo muziky, obecně promítala výše zmíněný, tučně vyznačený výraz. Přitom se jednalo o čistě zastřešující termín, pod nímž se schovávalo několik vcelku odlišných hudebních podžánrů. Jak jsme se k němu dopracovali? „Mal dajaká ozaistná špecifiká“? Ano, měl, a cesta k němu se odvíjela od dvou větví kalifornského bigbítu.
Ta první vycházela z klasického rychlého rock´n´rollu, kdy byly na tvrdý rockový spodek roubovány vícehlasé vokály (třeba na způsob aranžmá dechových nástrojů), které celkový sound zjemňovaly. V instrumentálních skladbách se pak vokály nahrazovaly lehce nahaleným zvukem elektrické kytary, takže v beglajtech jakoby zvonila a při melodických sólech měly jednotlivé tóny určitý prostorový (ozvěnový) zvuk. Tomuto modelu se v první polovině 60. let říkalo „surfin´ sound“. Nu, a druhá, pozdější větev se nechala inspirovat folkem a folk-rockem, kdy se opět na buď polo-akustický nebo elektrický spodek nanesly po vzoru Beach Boys a Byrds ony „božské“ vokální harmonie. Poznávacím znamením west coastu byla tedy neuvěřitelná melodičnost a propracovanost vokální složky, u instrumentálních skladeb zase zvonivý zvuk kytar.
V úplném počátku se pro styl používal výše zmíněný termín surfin´ sound, a to z jednoho prostého důvodu: jednalo se o hudbu kalifornského pobřeží a lidí okolo něj – hlavně surfařů. Na konci padesátých let, kdy se kytara pomaloučku polehoučku stávala nejoblíbenějším sólovým nástrojem, vznikly první kytarové skupiny (viz. stať o nich), které se zaměřovaly na interpretaci instrumentálních skladeb. V nich hlavní melodii vybrnkával sólový kytarista.
A právě na kalifornském pobřeží žil milovník žen a surfu Dick Dale, jehož divoká a rychlá hra na kytaru to možná celé začala. Struny na kytaře měl nataženy obráceně (pro laiky – na hmatníku byly tlustší dráty dole, tenčí nahoře), a hrál na ni stejným způsobem jako na mandolínu, tzn. staccatovým stylem, což vytvářelo velmi průrazný a výbušný sound. Do melodiky občas používal prvky flamenca a hudby z Blízkého východu, což ve spojení s elektrickým zvukem vyznívalo jako rychlá, divoká, ale elegantní jízda na motorce nebo surfovém prkně („Je to přímo kulometné staccato, hotovej útok“, říká v dokumentu „Dancing In The Street“). Jeho oblíbenou fintou byla zvláštní glissanda, prováděná jízdou prstů přes několik strun směrem k hlavě nástroje, která připomínala buď „tygří řev“ nebo zvuk vlny, který slyší surfař projíždějící vodním tunelem pod ní. Však také dle jeho hry se tomuto stylu říkalo „surfin´ sound“. Bylo to spojení žen, slunce, moře, pláží a kytary. Podle jeho vlastních slov se občas stávalo, že „šel z vody rovnou na podium“.
Gró repertoáru tvořily instrumentální kousky, v nichž ho podporovala skupina Del-Tones. Vychutnejte si jeho hru (a vzácně i zpěv) např. ve skladbách skladbách „Misirlou“, „Let´s Go Trippin´“, „Hava Nagila“, „Riders In The Sky“, „Mr. Eliminator“, „Take It Off“, „Spanish Kiss“, „King Of Surf Guitar“, „Surfin´ And A-Swingin´“, „Dick Dále Stomp“, „The Scavenger“, „Surf Beat“, „The Wedge“, „Victor“ nebo „Bandito“. Nebo zkuste album „Surfer´s Choice“ (1962). Je zvláštní, že po určitém výjezdu v první polovině sixties nebylo po 70. a 80. léta o tomto „králi surfové kytary“ (The King Of The Surf Guitar - jeho přezdívka) příliš slyšet – slávu mu přinesla až v deváté dekádě účast na soundtracku ke kultovnímu filmu „Pulp Fiction“ (skladba „Misirlou“).
Další kapelou, která se v určitém období své tvorby (1963-65) přiklonila k surf music, byla ohijská parta The Ventures, která stejně jako D. Dale proslula zejména instrumentálkami. S oběma jmény jsme se setkali v kapitole instrumentální kytarové skupiny. Z jiných kapel surfin´ soundu jmenujme třeba dnes již polozapomenuté The Surfaris (songy „Wipe Out“, „Surfer Joe“), Hondells (cover-hit „Little Honda“, pův, od Beach Boys, dále ještě „Younger Girl“) či The Trashmen, kteří se hitem „Surfin´ Bird“ (splácaným z dvou songů Rivingtones) stali jedněmi z předchůdců punku. Mohl za to zejména tlačený „drzý“ vokál kytaristy Tonyho Andreasona. Oni na stejném základě (papa-ú-mama) vyplodili ještě písně „Bird Dance Beat“ a „Bad News“ a následně historie nad nimi zaklapla víko. „Nejznámější“ z těchto polozapomenutých bylo duo Jan & Dean neboli William Jan Berry a Dean Ormsby Torrence, které svým způsobem surfin´ sound jaksi pre-definovalo co se týče vokální složky. Lze se přesvědčit na albech „Take Linda Surfin´“ (1963) a „Drag City“ (1963) či při poslechu písní jako „Walk Right In“ (cover, pův. od Guse Cannona), „Best Friend I Ever Had“, „When I Learn How To Cry“, „Surf City“, „Honolulu Lulu“, „Drag City“, „I Gotta Drive“, „Dead Man´s Curve“, „The Little Old Lady From Pasadena“ či „Ride The Wild Surf“ nebo „You Really Know How To Hurt A Guy“. V roce 1966 měl Jan zlou autohavárii, při níž utrpěl těžké zranění hlavy a dva měsíce byl v komatu. Ale nakonec se probral a postupně se začal zapojovat i do hudební činnosti.
Surfin´ sound typu Jan & Dean se stal východiskem také pro jednu z nejslavnějších amerických skupin – The Beach Boys z Los Angeles. Ta se, vedená bratry Wilsonovými (Brian - bg, ks, voc, Dennis – ds, ks, voc a Carl – g, ks, bg voc) společně s jejich příbuznými Mike Lovem (voc, perc) a All Jardinem (g, voc), považuje téměř za definicí stylu. Na rock´n´rollový podklad sázela harmonicky velice jednoduché a krásné melodie, jejichž poznávacím znamením byl zejména propracovaný vícehlasý vokál. Jak jinak, že. Celé to vycházelo trošku ze „spectorovštiny“ a mělo nádech nevinného škádlení chlapců a dívek na sluncem zalité odpolední pláži. Jiskřivé kytarovky i sladké ploužáky jako např. „Surfin´ Safari“, „Surfin´ U.S.A.“, „Surfer Girl“, „I Get Around“, „Don´t Worry, Baby“, „Do You Wanna Dance?“ (cover od Bobby Freemana), „Dance, Dance, Dance“, „California Girls“, „Barbara Ann“, „Good To My Baby“, „Please Let Me Wonder“,„Help Me, Rhonda“ se celkem běžně umísťovaly na nejvyšších místech amerických hitparád snad právě kvůli své proklamované nevinnosti. Ideální pop´n´roll pro středoškolské publikum! Odborníci hodnotí z tohoto období nejlépe asi album „The Beach Boys Today!“ (1965).
Bohužel ale nebylo vše tak, jak má být. Za prvé – prakticky všechno v kapele dělal Brian Wilson, ostatní členové se stali jen partou přicmrndávačů, jejichž nejlepší zábavou je balit baby a hulit trávu. Nu, a hlavní autor BB, obtloustlý Brian, tehdejší „král Kalifornie“, byl neustále pronásledován stihomamem z producenta Phila Spectora a z liverpoolských brouků a navíc se sjížděl LSD, což všechno dohromady nakonec vedlo k jeho silným psychickým problémům; několikrát se zhroutil a postupně se z něj stal pošuk. Přesto hlavně díky jemu „hoši z pláže“ v šestašedesátém natočili svůj majstrštyk, LP „Pet Sounds“ (s hity „God Only Knows“, „Wouldn´t It Be Nice“ a traditionalem „Sloop John B.“, plus songy „That´s Not Me“, „Don´t Talk /Put Your Head On My Shoulder/“, „Caroline, No“), nevědomky první, cosi jako koncepční desku v dějinách rocku a „první hippie album“, jak s oblibou píší novináři. Pravdou ovšem je, že singl (který nakonec z desky vypadl) s písní „Good Vibrations“ jakoby popisoval atmosféru, která Kalifornii v tu dobu opanovala – subkultura hippies právě prožívala své nejkrásnější a nejbláznivější měsíce. Nu, a protože se zde objevil nový prvek ve hře – hippíci – , kteří muziku BB také poslouchali, ale zároveň surf určitě nepokládali za to nejhlavnější ve svém životě, bylo nutné pro jiskřivý a melodický styl kalifornských kapel najít nový terminologický výraz. Nehledě na fakt, že se na kalifornském výsluní začaly vyhřívat folk-rockové kapely jako Byrds a Mamas And Papas.
Někdy tehdy se tedy objevil zastřešující termín west coast. Kapela Beach Boys - tedy zejména Brian Wilson, ale pozor, postupně se připojovali i další skladatelé, najmě pak Dennis - pak pustila ven ještě spoustu zajímavých (nebo známých) písniček (např. „Heroes And Villains“, „Friends“, „Little Bird“, „Break Away“), včetně oblíbených alb „20/20“ (1967-1968, např. „Do It Again“, „All I Want To Do“, „I Can Hear Music“, plus instrumentálka „The Nearest Faraway Place“) a výborného „Sunflower“ (1968-1970, např. „Slip On Through“, „Add Some Music To Your Day“, „Got To Know The Woman“, „It´s About Time“, „Deirdre“, „Tears In The Morning“), ale na konci sixties už o ní prakticky nikdo nestál. (pozn.: v půli šedesátek Briana Wilsona na koncertech kapely vystřídal u baskytary Bruce Johnston, přičemž na konci dekády se začal zúčastňovat i nahrávání).
S podporou hippies nakonec počítala i vokální skupina The Mama´s & The Papa´s (vzápětí psáno The Mamas & The Papas) z Los Angeles, která někdy bývá označována za základní soubor west-caostového stylu. Vedl jí skladatel John Phillips (g, voc) se svou manželkou, krásnou Michelle Gilliam (voc, perc), ústřední roli v ní však hrála korpulentní zpěvačka „Mama“ Cass Elliott. Posledním členem byl pak kanadský folkař Denny Doherty (voc). Soubor na rozdíl od Beach Boys nevycházel ani tak z rock´n´rollu jako spíše z folk rocku; nicméně hlavní devizou byly opět zasněné melodie a vícehlasý zpěv, obé nezřídka zabalené do smyčcových aranžmá. „Poprvé se přestalo zdůrazňovat světové vokální prvenství Beatles. Čistota, krása, originální harmonie a dříve neslýchané spojení šťavnaté živočišnosti s lenivou malátností, to vše vnukalo pocit, že takové pěvecké kvarteto jako Mamas & Papas tu ještě nebylo… Je to hudba míru, štěstí, pokoje a souladu.“ (Jiří Černý, Hvězdy tehdejších hitparád). Jejich alba „If You Can Believe Your Eyes And Ears…“ (1966), „The Mamas & The Papas“ (1966), „Deliver“ (1967) nebo songy „California Dreamin´“, „Somebody Groovy“ , „Monday, Monday“, „Go Where You Wanna Go“, „Straight Shooter“, „The ´In´ Crowd“, „Words Of Love“, „Dedicated To The One I Love“, „Safe In My Garden“, „Mansions“, „Creeque Alley“, „I Saw Her Again“, „Strange Young Girls“, „No Salt On Her Tail“, „Look Through My Window“, „String Man“ a „12.30“ či motownovský cover „Dancing In The Street“ a píseň z 30.let „Sing For Your Supper“ jsou toho dostatečným důkazem.
Phillips napsal i další velký hit „San Francisco (Wear Some Flowers In Your Hair)“, který proslavil folkaře Scotta McKenzieho a stal se bezmála hipýzáckou hymnou. Skupina, která se zpočátku stavěla k hippies trochu ostražitě, velmi rychle pochopila, že se jedná o potenciální velký trh, a rychle se na něm etablovala. Stačilo jen v duchu doby nasadit rozevlátý hippiesovský vzhled a průzračné melodie už vykonaly své, takže ani není divu, že byli M&P tak velmi úspěšní. Phillips se navíc stal hlavním organizátorem slavného hippie festivalu, který se konal onoho nejkrásnějšího „summer of love“ 1967 v kalifornském Monterey. Soubor se rozešel v osmašedesátém, neboť Mama Cass měla samostatně úspěch se singlem „Dream A Little Dream Of Me“, a rozhodla se pro sólovou kariéru. Navíc Phillips zjistil, že „times had changed, Beatles showed the way““, a to během jednoho roku: kapely náhle začaly vytvářet čím dál složitější kompozice ozvláštněné zvukovými efekty a technologickými novinkami, a na to už vedoucí M&P neměl. Jejich hudba prostě najednou jakoby zestárla, čehož si všiml i label a hodil skupinu přes palubu s tím, že kdyby se situace náhodou změnila, dle smlouvy ještě jedno album pro něj musí natočit. K tomu došlo v roce 1971 (LP „People Like Us“), přestože ho členové nahrávali odděleně. Poté následovalo oficiální ukončení činnosti, které se po smrti Cass Elliotové v roce 1974 ukázalo jakožto definitivní.
Hlavní skladatel kapely John Phillips si v mezidobí, kdy M&P neexistovali, natočil průměrné eponymní elpíčko „John Phillips“ někdy také nazývané „John, The Wolf King Of L.A.“, které stálo na pomezí folk-rocku a country (1970, např. „Mississippi“, „April Anne“, „Someone´s Sleeping“, „Captain“). Cass Elliot byla v tom čase mnohem aktivnější – s jejím jménem vyšly hned čtyři LP, ovšem na druhou stranu se ve velké míře jednalo o covery jako třeba o zmíněné swing-blues z třicátých let – „Dream A Little Dream Of Me“ z alba „Dream A Little Dream“ (1968, dále např. „Talkin´ To Your Toothbrush“, „Sweet Believer“, „What Was I Thinking Of“ plus covery „California Earthquake“, pův. od Johna Hartforda, nebo „You Know Who I Am“, pův. od Leonarda Cohena). Z dalších songů je možno uvést „It´s Getting Better“, „Move In A Little Closer, Baby“ (cover, pův. od Harmony Grass), „Make Your Own Kind Of Music“ či „New World Coming“. V jednasedmdesátém natočila společnou desku s „traffikem“ Dave Masonem (viz Dave Mason v kapitole o art a progressive rocku). Po druhém rozpadu M&P lze připomenout její pěkné LP „Cass Elliot“ (1971/1972, např. „When It Doesn´t Work Out“, „That Song“, „Cherries Jubilee“, plus covery „I´ll Be There“, pův. z repertoáru Gerry & The Pacemakers, „Baby I´m Yours“, pův. z repertoáru Barbary Lewis) či písně „(If You´re Gonna) Break Another Heart“, „Does Anybody Love You“, „Who In The World“, „Listen To The To the World“ – většinou záležitosti standardní pop music, ale zato zpívané Cassiným krásným hlasem. Jak již zmíněno, Cass Elliot zemřela v roce 1974.
Aspoň to nevypadá vůbec bizarně: nejznámějším epigonem The Mama´s And The Papa´s byla vokální skupina z Kalifornie. Říkala si příznačně Love Generation a zněla tak nějak…mhmm… nadšeně. Ano, to je to správné slovo. Každopádně. když si poslechnete písně jako „Groovy Summertime“, „Playin´ On The Strings Of The Wind“, „The Love In Me“, „Hey Look Around“, „Not Be Found“ (všechny z debutového LP „The Love Generation“, 1967) či „You“ nebo „Meet Me At The Love-In“, vykouzlí vám nechtěný úsměv ve tváři.
Další známou položkou west coastu byla skupina The Association, vystupující v sestavě Terry Kirkman (voc, perc), Jim Yester (rg, voc, ks),, Russ Giguere (rg, voc), Brian Cole (bg, voc – ten vypadal, jako někdo z Monty Pythonů), Ted Bluechel Jr. (ds, voc, g, bg) a Jules Alexander (lg, voc), později ještě Larry Ramos (lg, voc). Kapela proslula svým vystupováním v kvádrech a uvolněným humorem při uvádění jednotlivých písní. Prostě hodně vysmátá parta, ani není divu, že jejím nejznámějším songem je marihuanový hit „Along Comes Mary“ z debutového LP „And Then… Along Comes The Association“ (1966, ještě hit „Chersih“, dále např. „Remember“, „Message Of Your Love“, „Round Again“). Dvojka „Renaissance“ stylově vycházela z jedničky (1966, např. „Looking Glass“, „Memories Of You“, „No Fair At All“, „Pandora´s Golden Heebie Jeebies“, „Angeline“). Další hity měla „asociace“ v písních „Never My Love“, a „Windy“ z alba „Insight Out“ (1967, dále např. „Reputation“, „Wantin´ Ain´t Gettin´“, „Requiem For The Masses“). Následovalo sladší období, reprezentované singly „Everything That Touches You“, „Time For Livin´“ a „Goodbye Columbus“, kompenzované občasnými rhythm&bluesovými výkřiky (SP „Six Man Band“, 1968), Na konci sixties pak vzniklo LP „The Association“ (1969, např. „What Were The Words?“, „Look At Me, Look At You“, „Boy On The Mountain“, „„Under Branches“, „Dubuque Blues“, „Are You Ready"), poslední kapelové v této dekádě.
West-coastová bublina obklopuje i duo Sonny & Cher, ale protože je tenká a propustná, zmiňujeme ho v kapitolce Folk a folk rock, stejně jako kapely The Byrds a Turtles. Asi nejpropracovanějšími vokály ze všech west-coastových skupiny (jde to ještě vůbec?) vynikala kapela Harpers Bizzare, která se proslavila songem Paula Simona „Feelin´ Groovy (59th Street Bridge Song)“ z alba „Feelin´ Groovy“ (1967, dále např. „C´mon Love“, „I Can Hear The Darkness“ plus cover „Come To The Sunshine“, pův. od Van Dyke Parkse). Ona vůbec vynikala v předělávkách, které halila do takového sladce barokního hávu. Někdy fakt neúnosný cukr. Nakonec i titulka „I Love You, Alice B. Toklas“ ke stejnojmennému hippiesovskému filmu je pěkná slaďárna.
„Beach Boys z východu“ se říkalo skupině zpěváka Frankie Valliho a klávesisty a vokalisty Boba Gaudia Four Seasons z New Jersey. Je fakt, že taky prodávala docela dost desek. Už ve dvaašedesátém měla jedničku hitparády ve srandovními fistulovými vokály opatřeném songu „Sherry“. A další jedničky v podobném duchu následovaly zhruba v letech 1962-67: „Big Girls Don´t Cry“, „Walk Like A Man“, „Rag Doll“ vysoko se umístily i „Dawn /Go Away/“, „Ronnie“, „Save It For Me“, „Bye, Bye, Baby“ (tu později oživili Bay City Rollers), „Let´s Hang On“, „C´mon Marianne“. Takové to neposlouchatelné uííííéééúúúú si nejspíš půjčovali s bíčbojsy přes celou Ameriku. Frankie Valli pak natočil i jeden úspěšný singl bez FS: „Can´t Také My Eyes Off You“.
A nyní něco trochu jiného.
Svým způsobem by s přimhouřením několika očí šla k west coastu přiřadit i losangeleská soft-rocková či folk-rocková skupina Bread, přestože už vlastně vznikla po odeznění stylu – v roce 1968. V její hudbě byly cítit i ozvěny britského beatu (Beatles, Hollies, Bee Gees). Tvořili ji multiinstrumentalisté a zpěváci David Gates (voc, g, bg, ks, vl, perc), Jimmy Griffin (voc, g, ks, perc), a Robb Royer (bg, g, fl, ks, perc), přičemž v létě 69 přišel ještě Mike Botts (ds). Zkuste porovnat s jinými exponenty W-C desky „Bread“ (1969, hit „It Don´t Matter To Me“ , dále např. „The Last Time“, „Friends And Lovers“, „Dismal Day“, „London Bridge“) a „On The Waters“ (1970, s hitem „Make It With You“ dále např. „Look What You´ve Done“, „Been Too Long On The Road“, „I Want You With Me“, „Easy Love“). Příjemné na poslech, Kalifornie šedesátých let je v těch písničkách cítit téměř hmatatelně.
Má určitou logiku, že na tyto melodické kapely v 70. letech navázali i další kalifornské soubory. Z nich nejslavnější byli Eagles z Los Angeles, kteří sice ponechali dlouhý vlas i vous, ale na hlavy si narazili kovbojské širáky a publikum nadchli svým kalifornským country-rockem. Jejich song „Hotel California“ zná dnes téměř každý.
