Matadors, The

Matadors (zleva Radim Hladík, Tony Black, Jan F. Obermayer, Otto Bezloja, vpředu Viktor Sodoma, 1968)

(1965-1969) Praha

Zrod patrně nejlepší československé skupiny 60. let byl sice postupný, ale okamžik, kdy soubor přijal svůj název, je historikům celkem dobře znám. Na jaře 1965 v Praze existoval  band zvaný Fontana, který tvořili bývalí členové skupin Pra-Be a Komety, jmenovitě: Wilfried Jelinek (ds), Otto Bezloja (bg), Jan Obermayer (sax), Naďa Obermayerová-Němcová (voc), Radim Hladík (lg), Vladimír Mišík (voc, harm) a Stanislav Kmoch (rg). Časem v kapele skončili jak Němcová tak Kmoch a tak do ní byl přijat na Mišíkovo doporučení odchovanec rebelantské rock´n´rollové partičky Hells Devils Karel Kahovec (voc, g). O zvuk se tehdy staral Bohdan Pošva.

Vedoucí Fontany, bubeník W. Jelinek byl německého původu a slul velice schopným smyslem pro managing. A v květnu 1965 se mu povedl asi zřejmě jeho nejzásadnější manažérský tah. Celou situaci popisuje ve svých  Bigbítových šlápotách hudební publicista Aleš Opekar: „…Na veletrhu v Lipsku dojednal pro Fontanu zvukovou aparaturu Regent od východoněmecké společnosti Demusa. Fontana měla za úkol aparaturu používat, tedy testovat, a tím také propagovat. Obchodní dohoda byla výhodná pro obě strany, kapela získala na svou dobu velmi slušnou výbavu a Demusa byla také spokojená. Regenty si záhy pořídila i řada dalších československých kapel. Tahle aparatura na českých pódiích převládala až do invaze Dynacordu, který ovládl pražské beatové festivaly. Součástí výbavy byly kytara Musima a elektrické varhany Matador. Varhaníkem se stal Obermayer, saxofon už ve světovém beatu přestával hrát důležitou roli. Z komerčních a propagačních důvodů se kapela dohodla na další změně názvu, tentokrát již definitivní: Matadors.“ Legenda českého rhythm & blues byla na světě.

The Matadors se v prvním období své existence v Československu téměř rok vůbec neukázali. Zkoušeli v NDR na žitavském okrese a na poloostrově Usedom. Demusa jim pak sjednala turné po NDR – což bylo vzhledem k postoji k rocku, který u našich severovýchodních sousedů panoval, celkem komické. A nebo také o hubu. V roce 1965 byla v tuzemsku mnohem uvolněnější atmosféra než na začátku šedesátých let, a přestože měl bigbít své neustálé tradiční problémy (hluk, výtržnosti), dařilo se mu celkem dobře. Kapel rostlo jako po dešti a i když jim různí partajní kulturní pracovníci házeli klacky pod nohy, vždycky se našla nějaká možnost jak si oficiálně zahrát. V tehdejším Východním Německu byl ale bigbít z moci úřední stále zakázán. O to větší zájem o něj byl mezi mládeží. Tuzemské kapely, které v rámci nějakých recipročních družebních návštěv v NDR vystoupily – (Pra-Be, Drinkers, později Olympic) slavily s rock´n´rollem obrovské úspěchy. Oficiální propaganda byla ale neúprosná. Vladimír Mišík s Radimem Hladíkem na to vzpomínají v seriálu Bigbít: „Tam o nás vyšel takovej článek ´Beatles aus Prag´. Byli jsme seřazený na molu – pózy s kytarama, a před náma tam tancovaly takový dvě prsatý ženský. Pak tam měli fotku jak nemají vypadat mladí lidé. To byl zas článek o vlasatcích, jak je to hrozný a že německá mládež takhle nemůže a nesmí vypadat. Že je to prostě ten západní imperialismus, který se prostřednictvím dlouhejch vlasů snaží mládež získat na svou stranu. A tam byla fotka takovejch šesti chlapíků zezadu – a to byli Matadors.“

Na podzim 1965 se Jelinek rozhodl ukončit svoje hráčské působení v kapele. Dokončoval školu a zároveň se staral o organizační chod souboru, což mu ubíralo spoustu času na zkoušení. Navíc chtěl dobrovolně vstoupit do novomanželského chomoutu. A tak byl v září pětašedesátého na Kahovcův návrh povolán do zbroje jeho bývalý spoluhráč z Hells Devils bubeník Tony Black a dosavadní bicman Wilfried Jelinek se stal manažérem Matadorů.  Tehdy se ustanovila základní šestka, která měla vydržet pohromadě něco přes rok: Otto Bezloja (bg), Jan „Farmer“ Obermayer (ks), Radim Hladík (lg), Vladimír Mišík (voc, harm), Karel Kahovec (rg, voc), Tony Black (ds).

Mezitím samozřejmě členové Matadors jezdili do Prahy – nikoli koncertovat, ale tak nějak se načmuchat domova. A výjimečně vpustili do plic něco západního vzduchu. V říjnu 1965 například shlédli divoké vystoupení skupiny Manfred Mann na Výstavišti, což je inspirovalo - hlavně Mišíka, který byl nadšen ze skákavého zpěváka Paula Jonese - po stránce vizuální. Nechali si na koncerty ušit tenké šedočerné roláky a když měli v NDR další vystoupení, překvapili německé fanoušky divokou show, v níž Mišík s Hladíkem skákali do výšky jako péráci. Tedy vlastně jako „Manfredův“ Paul Jones.

Repertoár, který kapela v NDR dřela,  byl až na výjimky jednoznačně rhythm & bluesový. Jednalo se např. o coververze (neboli „pajcy“, jak se tehdy říkalo) skupin Yardbirds („I´m A Man“, „I´m Not Talking“), Pretty Things („Don´t Bring Me Down“, „Mama Keep Your Big Mouth Shut“), The Who („My Generation“, „I Can´t Explain“), Kinks („It´s Too Late“, „Milk Cow Blues“, „Where Have All The Good Time Gone“), Rolling Stones („Satisfaction“), Them („Gloria“) nebo Spencer Davis Group („Keep On Running“). Těmi výjimkami byly merseybeatové skladby manchesterských Hollies a liverpoolských Searchers jako např. „Good Bye My Love“ nebo písnička „Farmer John“, podle které vznikla přezdívka pro Obermayera. Tvrdší r&b repertoár zpíval Mišík, melodické věci si vybíral hlavně Kahovec.

Když se The Matadors v dubnu 1966 poprvé ukázali českému publiku zapůsobili jako bomba. Všichni v černém, s pohybem na pódiu, precizní v instrumentaci, se skvělým výběrem repertoáru. Premiérově se představili na začátku dubna v In Clubu, kde byli dramaturgy Binny Lanney a Evžen Fiala. Hned nato si soubor zahrál v Klubu Olympik, dále v závodním klubu Tesla v Čáslavské a posléze triumfoval i ve vyprodané Lucerně v rámci koncertu nazvaného „2x10“. Lucerna pro v Praze dosud neznámou kapelu znamenala kolosální úspěch; publikum šílelo – ti Matadors, jací to úžasní chlapci! Skvěle ale matadoři vypadali i mimo pódium - Wilfried Jelinek jim nechal u Adama (pražská „haute couture“) ušít speciální zelená saka, takže kdekoliv se společně objevili, přítomné dívky šílely. Navíc Bezloja, Kahovec a Mišík byli vyhlášenými elegány. Vpád The Matadors na domácí pódia se prostě stal asi nejzásadnější událostí československého bigbítu roku 1966.

V té době Matadoři vyrukovali i se svými vlastními skladbami. Kahovec přinesl celkem jemnou písničku „Sing A Song Of Sixpence“, kterou mu anglicky otextoval Obermayer, Bezloja dodal téměř popovku „Snad jednou ti dám“ s textem Pavla Vrby. Tu zajímavější, „černější“ tvář souboru pak představoval Mišík; nejprve se blýskl r&b skladbou „Malej zvon co mám“, později připojil  dvě drsárny „Don´t Bother Me“ (s textem Milana Šulce) a „Old Mother Hubbard“ (s textem Jana Obermayera). Všechny písničky se naštěstí zachovaly a to díky tomu, že byly v srpnu ´66 a v lednu ´67 nahrány ve studiu a později vyšly na deskách (SP, EP, sampler „Night Club ´67“). Kromě vlastních věcí byly na desky natočeny i skladby převzaté, mj. právě zmíněná „Farmer John“. Malou perličkou je instrumentálka „Pay Pay Twist“, v které si tak trochu pietně zahrál na bicí Wilfried Jelinek.  

Co se týče koncertování – v šestašedesátém hráli samostatně Matadoři jen po klubech a sálech v Praze (od května ´66 pondělky a pátky v klubu Olympik, úterky a někdy soboty ve Sluníčku). Pokud chtěli vyjet mimo hlavní město, museli se stát součástí nějakého většího oficiálně schváleného programu, třeba estrády. V létě to třeba byly dožínky, kdy např. konferenciér používal Tonyho Blacka na různé tuše, bubnovalo se i k tanečnicím. A beatová skupina, aby příslušné publikum příliš nepopudila (jeho věkový průměr byl přece jenom vyšší než bigbít vůbec mohl unést) tak na závěr zahrála 3-4 písničky. A i to bylo na něj někdy moc. Existuje 8mm dokument z jedné takové dožínkové slavnosti v Kralovicích?Písku? v září ´66 – bohužel jsou na nich uvedeny pouze výše uvedené činnosti včetně záběrů samotné kapely, ale už nikoliv hostování zpěvačky Evy Olmerové.

Od září 1966 kapela začala stabilně vystupovat každý čtvrtek v novém klubu Sluníčko na Příkopech, který získali Šimek a Grossmann. „Matadoří“ koncertní pořad měl název „Beatová maturita“ a jednalo se regulérní vystoupení, která byla doplňována aktuálními informacemi ze světa beatu – ty podával publiku Sluníčka buď Wilfried Jelinek nebo kamarád skupiny Milan Šulc (též dramaturg Semaforu). „Maturity“ se později přeměnily na jakési portréty zahraničních skupin. Matadors  nacvičili skladby vždy od jedné cizí kapely a ty pak naživo předváděli divákům. Například v průběhu prosince ´66 soubor osvětil divákům tvorbu skupin Kinks, Spencer Davis Group, Pretty Things, Small Faces a Yardbirds. Ota Bezloja se o těchto koncertech zmiňuje v seriálu Bigbít: „Čemu jsem snad ani nechtěl věřit, a to se nám stalo ne jednou, že tam třeba byli nějací Angličané, my hráli něco od Small Faces, a oni k nám pak přišli a říkali: vy to live hrajete líp než oni! Což jsem nechápal jak je to možný. A pak jsem si uvědomil, že tam (na Západě) kapely vlastně všechno koncentrovaly do studia. Prostě vyšla deska a ta se musela prodávat, muselo to bejt výborný. A občas to ani nebyly schopný tak live zahrát. Pro ně byla důležitá ta deska… A my právě proto, že jsme neměli na začátku vůbec tuhle možnost, tak jsme se koncentrovali jenom na to live. To muselo bejt perfektní – jako kdyby to byla deska. To bylo pro nás důležitý.“ Aby ne - pro kapelu něco jako rádio, nebo veřejné sdělovací prostředky, prostě neexistovaly. Proto jediný styk s publikem byl právě na živých koncertech.

Koncertní atmosféru pěkně popisuje spisovatel Ivo Marek v knize Pravdomluvní lžou jenom občas: „Když takovej Karel Kahovec odezněl velebný song od Searchers ´Good Bye My Love´ a vystřihnul Farmáře Johna, tak byli všichni hotoví a obzvláště děvčata ráda málem omdlévala a v tomto extatickém vytržení na Božského a na celé kolo důvěrně řvala a ječela: ´Kahi, Kahi!´a ´Kahi je božskej!´ A Kahi v krajkovitě kytičkovaných kalhotách nebo modrofialových manšestrových džínsách a roláku téže barvy byl fakticky božský. Vladimír Mišík byl pro ně Láďa a něžnej a krásnej, a když se rozdával ve své vlastní písni ´Malej zvon´, tak jim ta dívčí srdéčka poplašeně tloukla jako ptáčatům. Čím dál větší výstředník Otto Bezloja, pro důvěrníky Oťák, byl prostě vždycky sladkej. Radim Hladík, někdy v černém s bílým fižím (Tajemný princ), někdy ve světlém a v slamáčku (Švihák lázeňský) ale vždy s vlajícím chvostem jakéhosi nebohého huňáče, tančícím u hlavy jeho lead guitar, kterou škrtil takovým neuvěřitelným způsobem, že všichni jenom žasli a mumlali si: ´Génius, je to Génius!´ A po sólu se vždy na chvilku přestali ovládat, aby si mohli zařvat a zašílet. Na varhany a na ságo hrál profesorsky nenápadný Jan ´Farmer´ Obermayer. To všechno jistil zezadu od bicích skvělý Tony Black s asketickodémonickou tváří. Matadors byli přesný, výborný, dokonalý.“               

Na podzim došlo ale také k nepříjemné věci - Obermayerovi a Mišíkovi se přiblížila vojenská služba. Na ní sice v říjnu ´66 nastoupili, ale díky manažérovi (a v té době už promovanému doktorovi) Jelinkovi byli oba odlifrováni do Vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde začal jejich boj o modrou knížku. Matadoři v tu dobu působili ve zmenšené sestavě: Bezloja (bg, bvoc), Hladík (lg, ks), Black (ds) a Kahovec (voc, rg).

Tehdy aktivní Wilfried Jelinek zařídil u východoněmecké exportní společnosti Demusa i vyslání Matadorů na festival Golden Micro („zlatý mikrofon“) v belgickém Gentu. Byl to vlastně festival amatérských kapel, ovšem Matadors coby profi kapela zde zahrála jako host, stejně jako další přizvaní – skupiny Paramounts, Chabrolls a Strangers. Na festu vystoupili i tehdejší populární zpěváci Beneluxu Theo Mertens, Ricky Morvan a Franck Fernandel. Matadors, přestože pouze ve čtyřech, vzbudili velký ohlas, což jim nakonec přineslo i vystoupení v belgické televizi a koncert v bruselském renomovaném klubu. Na tuto západní anabázi s úsměvem vzpomíná v seriálu Bigbít Radim Hladík: „Hráli jsme v Gentu na cyklistickém stadionu - tam byl takovej bigbítovej festival. Protože nás bylo málo, Obermayer na vojně, Mišík na vojně, tak já jsem musel hrát kytaru i klávesy, Karel Kahovec zpíval, a docela jsme dopadli v pohodě. To byl vlastně první zájezd na Západ. Měli jsme kamaráda, černocha z Mali - myslím, že se jmenoval Haidara a studoval tady – a protože uměl francouzsky, tak nám dělal v Belgii  rowdieho a cestovního managera. Oni nám dali na ten pobyt forda tranzita, takže jsme měli černého řidiče. Měl akorát tu nevýhodu, že když viděl někde nějakou hezkou holku, tak koukal na tu stranu kde byla holka a zapomněl řídit, takže to auto během týdne asi třikrát naboural. Ale měli jsme černého řidiče – to bylo skvělý.“  

Zatímco Obermayer a Mišík stále ve vojenské nemocnici bojovali o modré knížky, schylovalo se u Matadors k dalším změnách. Kahovec sice poctivě zpíval veškerý materiál (i se svojí „telefónní angličtinou“), ale boss  a motor všech změn v kapele  Otto Bezloja cítil, že to nějak není ono. V momentě, kdy shlédl nově vzniklou skupinu Flamengo, měl jasno – novým frontmanem „matadorů“ bude její zpěvák Viktor Sodoma. Bezloja se v blonďatém efébovi přímo shlédl. A protože Matadors už začínali mít v Praze celkem slušné jméno, ani Sodoma na okamžik nezaváhal. Tehdy začala slušná personální rošáda. Obermayer s Mišíkem na vojně strávili jen tři měsíce a vytouženého dokumentu, tedy modré knížky, se nakonec dočkali. Mezitím byl vyhozen z Matadorů Kahovec, protože ani rytmická kytara nebyla díky Hladíkovým schopnostem potřeba, a naštvaně zamířil místo Sodomy do Flamenga. Obermayer se k „matadorům“ normálně vrátil na post klávesisty ještě v prosinci ´66, ale druhý navrátilec z vojny, zpěvák Mišík, byl náhle bez angažmá. V  rámci personálního kolotoče pro něj už prostě nezbylo místo. V lednu ´67 ještě odzpíval ve studiu svoje výše zmíněné skladby („Don´t Bother Me“, Old Mother Hubbard“) a po pár týdnech poflakování se po ulicích nastoupil do Skupiny Karla Duby.

Nový zpěvák Viktor Sodoma byl synem Viktora (vl. jm. Františka) Sodomy staršího a Vlasty Sodomové, tedy manželů, kteří u nás ještě v době Akord Clubu jako první zpívali rock´n´roll. Na kytaru začal hrát během studií na keramické škole v Bechyni, když stejně jako ostatní objevil západní stanici Radio Luxembourg. Po návratu do Prahy se v roce 1964 zúčastnil soutěže „Hledáme nové talenty“ a obsadil druhé místo za tehdejší vycházející hvězdičkou Helenou Vondráčkovou. Krátce se mihl v Orchestru Zdeňka Bartáka a s TOČRem natočil dvě rozhlasové písničky. Později, během vojenské služby v proslulém ruzyňském útvaru (1964-66), se zapojil do beatového života, což ještě šlo, neboť zde doznívaly beatové aktivity jeho předchůdců, Šimka a Grossmanna. Proto byl také pověřen podplukovníkem Chábou, aby obnovil jejich bývalou skupinu VOJ. Ještě předtím krátce vytvořil duo s Lubošem Svobodou, poté se ale už plně věnoval vystupování s VOJem. Navíc si vymínil možnost hostovat v Klubu Olympik – zazpíval si např. s Mefistem nebo s Donaldy. Po návratu z vojny zpíval v září až prosinci 1966 v nově založené skupině Flamengo. Zde si ho vyčíhl právě Bezloja. A jelikož Viktor ve zkoušce uspěl - zpíval např. písničky od Them („Out Of Sight“), Small Faces („All Or Nothing“), Percy Sledge („When A Man Loves A Woman“)  - stal se právoplatným členem Matadorů. Poprvé se u nich uvedl v lednu 1967 studiovou skladbou „I Think It´s Gonna Work Out Fine“ (s dílny dua Seneca-Lee), v níž téměř dokonale imitoval zpěváka Paula Jonese ze skupiny Manfreda Manna.

A tak se ustanovila asi nejslavnější sestava souboru: Ota Bezloja (bg, p, bvoc), Jan „Farmer“ Obermayer (ks, sax, bvoc), Radim Hladík (lg, ks), Tony Black (ds), Viktor Sodoma (voc, harm). A nutno říci, že příchodem hezoučkého Sodomy do kapely, v níž dosud vládl jen vysoký hezoun Bezloja, vznikla ta pravá „matadormania“! Trvala sice jen krátce, ale o to byla intenzivnější, byť tak nějak po českém způsobu. Sex, alkohol a rock´n´roll!

Koncerty Matadorů byly show se vším všudy a navíc divákům nabízely tehdejší nejsoučasnější rockovou muziku. Často písničky (vlastní i coververze) hudebníci ani nehráli tak jak je posluchači slyšeli z desek, ale v mnohem delších verzích. Bylo to způsobeno jednak růstem důležitosti sólové kytary a pak instrumentálním skokem, jaký ve hře na tento nástroj učinil Radim Hladík; skončil s docházením na konzervatoř k profesoru Zelenkovi a začal se plně věnovat pouze kytaře elektrické. Ve svém objevování tajů a kouzel nástroje se stal i určitým inovátorem - učaroval mu zvuk boosteru (měl ho jako první v Praze) a později i wah-wah pedálu neboli kvákadla; jen tak mimochodem, víte, že výraz „kvákadlo“ vymyslel právě Hladík? Radim jako první u nás objevil i zpětnou vazbu a flažolety, což obé nakonec využil už při nahrávání písničky „Malej zvon co mám“. Jeho hra byla vynikající, proto nebylo řídkým jevem, když si troufl uprostřed písničky třeba na pětiminutové sólo. Prostě zjistil, že ho nebaví příslušný part kopírovat do posledního tónu, takže jenom zachoval kostru sóla a pak už si s notnou dávkou improvizace hrál, jak chtěl. To bylo určité novum; zaprvé většina kapel zachovávala ve svém obsazení standardní beatlesovský model dvou kytar, sólové a doprovodné, a za druhé: pokud kytaristé přehrávali sóla, snažili se je zkopírovat co nejvěrněji a „nepouštěli se do nějakých větších akcí“. Hudební publicista Jaromír Tůma o Matadors napsal v Melodii (1968): „Díky svému vyhraněnému a ryze modernímu výrazu začali u nás Matadors reprezentovat v podzimní sezóně 1966  progresivní proud v beatové hudbě, který časově předbíhal projev ostatních skupin. K tomu přispělo i používání prvků, objevených v zahraničí: volné improvizace, zvukové experimenty a třeba i jevištní ´happeningy´ - tedy to, co dnes houfně a mnohdy bezdůvodně přejímají další naše skupiny, zatímco Matadors jsou již ve svém projevu opět dále.“

Matadors se prostě dostali v tuzemsku na naprostou špici a jakoby trochu táhli ostatní kapely za sebou. Měli profi aparaturu (byť východní provenience), manažéra, jezdili ven. Ale měli i něco navíc; Tony Black o tom mluví v seriálu Bigbít:  „Za tím bylo strašně moc práce. My jsme zkoušeli víc než ostatní – tam se fakt pracovalo. Zkoušeli jsme dopoledne, odpoledne, připravovali jsme se na koncerty. Ostatní skupiny buď neměly tuhle možnost anebo to prostě nedělaly.“

Každý člen ve skupině měl svoji funkci. Hladík s Obermayerem a Blackem buď přepisovali a aranžovali převzaté věci nebo přímo psali vlastní skladby, Bezloja se Sodomou se zas starali o vizuální stránku vystoupení, tzn. aby na jevišti kapela předvedla odpovídající show a fanoušky nějakým způsobem vždycky šokovala. Co se týče vlastních skladeb, byl to po odchodu Mišíka a Kahovce zpočátku trošičku problém, protože právě oni dva v první éře Matadorů dokázali písničku napsat. Jenomže nic jiného nezbývalo – konkurenční Olympic sypal jednu vlastní skladbu za druhou, chytalo se i Flamengo, právě s Kahovcem a Petrem Novákem. Matadoři, ač osvětově předkládali publiku to nejnovější a nejprogresivnější (kupříkladu jako jedni z prvních u nás začali hrát skladby od Jimi Hendrixe), se chtě nechtě museli přizpůsobit a prezentovat se i s vlastním materiálem. R. Hladík to komentuje v seriálu Bigbít: „Jednoho krásnýho dne jsme si s Viktorem řekli – začneme skládat. Sešli jsme se u nás a za odpoledne jsme udělali ´Get Down From The Tree´. Najednou člověk objevil, že nemusí tu muziku přijmout, přežvejkat a dát ven, ale že už toho má v sobě takovou hromádku, že je schopnej i  to dávat jenom ven.“

Bezloja se Sodomou byli muži přes módu a různou módní veteš. V. Sodoma se o tom zmiňuje v seriálu Bigbít: „Nosili jsme různý cingrlátka a prapodivný oblečky, který byly v tehdejší LSD-době (nebo době hippies) v módě. Praktikovali jsme to velice pečlivě – na každý představení jsme se speciálně oblíkali a upravovali, protože jsme si říkali, že je to vlastně součást úspěchu, vytvořit si nějakou image. Čím bláznivější to bylo, tím víc se nám to líbilo.“ Ono to ale bylo vynuceno i nedostatečným světelným vybavením tehdejších kulturních sálů, které měly standardní osvětlení a o nějakých světelných parcích si kapely leda tak mohly jenom zdát. A proto se takzvaně „zbarevňovaly“ samy. A nutno říci, že Matadors si v tomhle vedli zdaleka nejlépe. Dejme slovo opět V. Sodomovi v Bigbítu: „V jednom pořadu jsme jako Matadors reprezentovali Československo někde v Knokke (Belgie). A byla tam s námi paní Bohdalová. Ta byla z toho oblečení úplně šokovaná. Ze Švýcarska jsme si totiž přivezli různý červený kalhoty, fialový boty; k tomu jsem měl nějakou sokolskou kamizolu, či co. Ona nevěřila: ´to je něco tak příšernýho, to se nestydíte, že něco takovýho můžete nosit?´ Dostali jsme se takhle malinko do konfliktu. No a já jsem říkal, milá paní, my chceme provokovat a jak vidíte, tak se nám to povedlo.“ Bisexuál Bezloja se ve Sluníčku jednou objevil v dámských hadrech – kozačkách, punčocháčích, minisukni a dámském kožichu – takže ho můžeme bez problému označit za prvního českého beatového androgyna. Rok před Zappou a tři roky před Bowiem a Bolanem!

Hlavním soupeřem Matadors v různých fanouškovských anketách byl – Olympic. A právě tyto kapely jakoby reprezentovaly dva tehdejší hlavní bigbítové směry. Olympic byl orientován na Beatles a Mersey sound, kdežto Matadors utíkali k blues, rhythm & blues, soulu, občas k psychedelii. V tomto duchu také vytvářeli svoje vlastní skladby, ať už z díly Obermayera („I Must Hope“, „Hate Everything Except Of Hatred“, „I Want To See You“, „Bad, Bad Bird“) nebo Hladíka a Sodomy („Get Down From The Tree“, „Indolence“, „I Feel So Lonely“). Anglickými texty opatřovali jejich skladby nejvíce Milan Šulc, v menší míře Jiří Smetana, Helena Becková (tehdejší produkční Pragokoncertu) a Irena (Iva?) Desortová.

Během roku 1967 Matadors opět hráli po NDR a se švýcarskou skupinou Les Sauterlles odjeli turné po Československu. To se jim vyplatilo, neboť jejich kolegové ze země pod Alpami, je na oplátku pozvali na několik koncertů do Švýcarska a Západního Německa. Ještě předtím se ale dostali coby součást výpravy československých umělců do belgického Knokke, kde se v kasinu Zommer Carrousel účastnili natáčení zábavného pořadu s předními českými hvězdami pop music té doby – Přenosilovou, Matuškou, Simonovou. Pořad se jmenoval „Prosím ticho“, pro ČST ho natáčel Zdeněk Podskalský a uváděli ho za belgickou stranu Jan Theys a za československou Jiřina Bohdalová.

Na podzim sedmašedesátého se Matadors během slovenského turné dostali do několika konfliktů s pořadateli a na PKS přišlo pár stížností (důvodem byla hádka s nějakým bolševickým ředitelem OKD ve Zvolenu). Dostali dištanc na dva měsíce, ale houby si z toho dělali – odešli z PKS pod křídla Karlínského divadla, a vesele koncertovali dál. Tehdy získali i nového manžéra Jana Obrdu, s kterým si ovšem (hlavně Bezloja) nijak do oka nepadli. 

Od půlky prosince ´67 až do ledna ´68 The Matadors vystupovali v Davosu v zábavním centru Restaurant Rancho Bar (proto chyběli na 1. Čs. beat festivalu), v únoru se přesunuli do Lausanne (dancing Bagatelle), v březnu hráli v Basileji v podniku Bierkäller. Jednalo se o klasické barové hraní s jedniným cílem - vydělat co nejvíce prachů. Skupina se z těchto muzikantských galejí vrátila zocelená a ještě lépe hráčsky i nástrojově vybavená; přivezla si na svou dobu vynikající západoněmeckou aparaturou Dynacord, takže zvuk souboru byl ještě hlasitější a kvalitnější. „V tom Švýcarsku jsme dřeli šílenou bídu, já vím, že jsem utratil asi dva franky denně, zhubnul jsem hroznejch kilo. Přivez jsem si kytaru, Ota si přivezl basu, docela jsme se vybavili a pak to docela frčelo. Byla svoboda, Pražské jaro…“ (R. Hladík, seriál Bigbít).

Na jaře 1968 byla kapela o několik tříd výš než její ostatní tuzemská konkurence. Hvězdy z Matadors samozřejmě vyhrávali i v anketě Klubu Olympik. Za rok 1967 byli v Top Show zvoleni Hladík jako nejlepší kytarista, Bezloja jako nejlepší baskytarista a Sodoma jako nejlepší zpěvák. Na nejvyšší příčku dosáhl samozřejmě i samotný band. V březnu ´68 byl konečně založen i fan klub kapely, který vedl jistý Miloš Jelínek. V dubnu absolvovali v pražské Lucerně svůj první „pošvýcarský“ koncert u nás, kde jim byly výše zmíněné ceny Top Show slavnostně předány. Vyhráli jarní Beat Cup, soutěž Klubu Olympik. Postupně se schylovalo se k natáčení velké desky. A také ke krizi. 

První a jediná velká deska kapely, nazvaná prostě „Matadors“, byla natočena v květnu a červnu roku 1968. Obsahovala již uvedené vlastní skladby a samozřejmě také osvědčené covery jako např. Robinsonův hit „My Girl“,  blues „I´m So Lonesome“ Petera Greena (původní název písničky je ovšem „Out Of Reach“) nebo dylanovku „It´s All Over Now, Baby Blue“. J. Tůma o albu napsal v Melodii (1968): „Dnešní progresivní, či dokonce avantgardní pop music v zahraničí jde skutečně cestami, jimiž se ubírá i hudební vývoj Matadors. Od zvukových fantazií a ´happeningů´ přechází skupina ve skladbě ´Extraction´ i k šíření psychedelických kouzel… Touto hudbou  vyjadřují Matadors sebe, své pocity i názory. Tím je také dán potřebný předpoklad k tomu, aby nyní obohacovali svůj projev stále původnějšími prvky. Osvojení vyhraněného a méně přístupného stylu neznamená, že by se Matadors od širokých vrstev svých posluchačů uchýlili k užšímu, vyspělejšímu publiku. Pouze na sebe vzali nesnadnou úlohu usilovat o každého posluchače méně komerčními a lacinými prostředky…“ Na svou dobu prostě vzniklo album, které si svým obsahem vůbec nezadalo s tím, co se hrálo ve světě. 

Nastal ovšem zádrhel. Vznikl určitý plán zúčastnit se hraní v muzikálu „Hair“ v Mnichově a pokud by vše vyšlo, smlouva zněla na dvě sezóny. To byla velice dlouhá doba, a Hladíkovi, Sodomovi a Obermayerovi se odjíždět příliš nechtělo. Tehdy začaly v kapele vznikat rozbroje, které vyvrcholily některými muzikantskými odchody. Skupina sice dále vystupovala v Praze i mimo ní (např. v červnu Dobřany či amfiteátr v HK), ale bylo znát, že jako parta pohromadě příliš nedrží.

První, kdo osvědčenou pětku opustil, byl Viktor Sodoma. O okolnostech jeho odchodu se dodnes šušká všelicos pikantního a ono účinkování v „Hair“ bylo prý jen záminkou. Jisté ale je, že za Sodomovým vyhozením stál boss skupiny Otto Bezloja a hlavně bubeník Tony Black. Otto už měl totiž vyhlédnutého zpěváka Framus Five Michala Prokopa, který by svým mnohem „černošštějším“ hlasem více vyhovoval naturelu skupiny. A ve hře byl díky Blackovi i jeho byvší spoluhráč z Hells Devils, v tom čase frontman Komet Reddy Kirken. Oba možní Sodomovi nástupci si dokonce zazpívali na LP doprovodné vokály v písničce „My Girl“, aniž by chudák Viktor tušil, že jeho dny v „matadorech“ jsou v podstatě sečteny. Po natočení desky mu ale bylo vše jasné. Zcela znechucen celkovým vývojem odešel koncem července 1968.

A Bezloja ohledně místa frontmana kul dál své pikle.  Nejvíce se v kuloárech hovořilo právě o již zmiňovaném Michalu Prokopovi, dokonce proběhlo několik vážných sezení v New Clubu, ale „černej bejk“ nechtěl opustit svoje „stádo“ Framus Five. Matadors se tedy rozhodli pro Reddyho Kirkena z konkurenční skupiny Komety. Komety byly v té době hodně nastartované a typem svého repertoáru se hodně Matadorům podobaly. Kirken proto nabídku také dlouho zvažoval, ale nakonec k Matadors nastoupil.

Neshody v tehdejší naší rockové jedničce ale pokračovaly – koncem srpna odešel Jan F. Obermayer do George & Beatovens k Petru Novákovi a na jeho místo byl přizván klávesista Jiří Matoušek (ex-Rogers Band). A na začátku října ´68, těsně před odjezdem do Mnichova, couvl i Hladík. „Když sem vlítli Rusové s tím jejich železným bigbítem, my jsme v tý době dělali pod takovou švýcarskou agenturou (producent Werner Schmid – pozn. autora). A ti koukali jak nás odlifrovat za kopečky. Sehnali nám kontrakt, že pojedeme do Mnichova dělat konkurs do muzikálu Hair. Odjeli jsme do Mnichova, konkurs jsme udělali a vrátili jsme se zpátky.“ Radim ale do Západního Německa podruhé už neodjel. Měl před svatbou, dlouhou dobu nebyl doma, a toho harcování už na něj bylo dost. Ještě v ten samý měsíc založil společně s Jiřím Kozlem svoji vlastní, tuzemskou kapelu, která se později stala legendou českého rocku – Blue Effect.

Bezlojovo a Blackovo rozhodnutí odjet do Německa a zůstat tam mj. uspíšil příjezd tanků armád Varšavské smlouvy. Oni sami neviděli pro Matadors jiné řešení než emigraci. Do kapely byl tedy rychle angažován kytarista Petr „Ťop“ Netopil (ex-P-67, ex-Colour Images), s nímž původně počítal Kozel pro Blue Effect. V této sestavě (Bezloja, Black, Kirken, Netopil, Matoušek) začátkem října ´68 Matadors vystoupili na svých posledních dvou českých koncertech v Praze ve Sluníčku a v Olomouci. Poté skupina odjela do Mnichova na angažmá do muzikálu „Hair“, přičemž premiéra se konala už na konci října. Na ní „matadory“ doplnili ještě další hráči, druhý bubeník Charles Campbell a trumpetisté George Morrison a Günther Erik. Pěveckými hvězdami této verze „vlasů“ pak byli Donna Gaines (později známá jako Donna Summer), Gudrun „Su“ Kramer, Berndt Raedecker, Ron Williams nebo Shirley Thompson. V bavorské metropoli se skupina setkala také s korepetitorem celé evropské produkce Hair, s flétnistou a saxofonistou Hanušem Berkou (ex-Apollo), který „matadorům“ sjednal i několik samostatných vystoupení mimo angažmá v Hair (občas se zpěvačkou Su Kamer, s níž natočili i dva singly). Ta se ale setkala jen s mírným ohlasem. Autorská invence a instrumentální kvalita Hladíka a Obermayera prostě chyběly. A hlavně chyběl čas. 

A tak si Matadors začali vydělávat na německý chleba v podstatě coby divadelní kapela. Zpěvák Reddy vzal do ruky doprovodnou kytaru, a pro všechny muzikanty začala celkem úmorná práce takřka nepřetržitého - volna byly jen v neděli a pondělí - prakticky ročního omílání těch samých skladeb, těch samých postupů, těch samých pasáží. Matadors sice tvořili vždy onu beatovou páteř orchestru, který vokalisty z „Hair“, doprovázel, ale brzy i to se jim začalo zajídat. Na druhou stranu  s muzikálem hodně cestovali – hrálo se v Mnichově, Düsseldorfu, Hamburku, Curychu, Frankfurtu a Vídni. Užili si hodně, pití, děvčat a taky si prý notně pohulili trávy a hashe. Navíc natočili LP desku se songy z Hair. Když v létě 1969 přijeli na měsíc do Prahy, novináři se jich hned ptali, kdy je bude možné slyšet v Praze. Odpověď v Mladém světě (1969) byla vyhýbavá a skeptická: „Víme, že vystupování v Hair není přesně to pravé, co bychom chtěli dělat. Víme i to, že nám mnozí beatoví fanouškové mají Vlasy za zle… Ovšem nedá se nic dělat. Angažmá je pro nás nesmírně důležité. Zvuková aparatura, kterou potřebujeme k tomu, abychom mohli v budoucnu dobře dělat svoji vlastní muziku, je velice drahá a my si na ní musíme za každou cenu vydělat. Hair nám k tomu dávají výhodnou příležitost…“ Následovaly další věty z nichž ovšem vyplynulo, že Matadoři vidí svoji muzikantskou budoucnost hlavně v Německu. Komu by se taky chtělo žít v zemi okupované Rusy. 

Na podzim téhož roku posílil najatou kapelu, která odjela za souborem Hair do Hamburku, ještě kytarista Michal Vračko, který měl doposud v Praze společný soubor s Konstantinem Ruchadzem Cpt. Soul Blues Band. Bohužel v  té době Matadors jako takoví vlastně neexistují, takže jejich plány dopadly přesně napůl – muzikanti si skutečně nějaký ten peníz na aparát vydělali, ale jejich aktivita jako samostatného hudebního tělesa s vlastními autorskými věcmi prakticky zamrzla. Matadoři neskončili naráz, ale rozplynuli se v německém angažmá. 

Kapela ještě další rok harcovala po Německu s Hair. Jediný, kdo se z ní vrátil zpět do Česka byl kytarista Vračko, který se na podzim ´70 připojil znova ke svému kamarádovi K. Ruchadzemu do Ruchadze Bandu. Hráč na bicí Tony Black měl po těch dvou letech hraní „Haare“ také plné zuby a odešel do Holandska, aby bubnoval v různých tamějších skupinách. Později se usadil ve Švýcarsku, kde se věnoval prodeji hudebních nástrojů. Do Holandska odjel i „Ťop“ Netopil, jenž tam také hrával v místních partách. Otto Bezloja (bg), Reddy Kirken (voc, g) a Jiří Matoušek (ks) po ukončení angažmá v „Hair“ založili v Německu společně s Hanušem Berkou (fl, sax), Barrie Newbym (voc, lg) Udo Lindenbergem (ds, voc) a Duško Goykovičem (tp) zajímavý jazz rockový soubor Emergency, blížící se stylem k Blood, Sweat & Tears. Premiérově vystoupili v prosinci ´70 v mnichovském klubu Blow Up a dokonce s kapelou natočili i několik LP desek. V létě 1972 si s kapelou několik koncertů zahrál i bývalý kytarista Atlantisu a[artist:ID=4356|text= Bluesmen] Ivo „Spyder“ Křižan. Postupně ale z kapely všichni odcházeli až v ní v roce 1974 zbyl jen samotný Berka. Tento manažér, flétnista a saxofonista však později, v roce 1978, zahynul při autonehodě. A ještě jedna zajímavost: Lindenberg se po odchodu z Emergency stal (už jako zpěvák) v sedmdesátých a osmdesátých letech německou rockovou hvězdou.

Bezloja se po následném účinkování v kapele Gold (ještě Reddy a Tony Black) vrhl na velmi úspěšnou dráhu discjockeye. V 80. letech byl absolutní špičkou – kupříkladu nově otevřené diskotéky si ho najímaly, aby je takzvaně zavedl. Jeho nejprestižnějším působištěm byl mnichovský klub Why Not, kde během svých turné po Evropě chodily po koncertě pařit i takové hvězdy jako Mick Jagger nebo Tina Turner. Bohužel, někdejší baskytarista Matadors Otto Bezloja v roce 2001 zemřel, a to zrovna v okamžicích, kdy se o reunionu této kapely v tuzemských rockových kuloárech hodně mluvilo.

Reddy Kirken se po odchodech z Emergency a Gold hudbě dál nevěnoval, ale zůstal v Mnichově. A v Německu nakonec skončil i byvší klávesista „matadorů“ Jan „Farmer“ Obermayer. Po rozpadu George & Beatovens, působil v obnovených Kometách, poté si založil disco-popovou skupinu Modi, a do Mnichova emigroval v roce 1980. Nejprve se pokoušel prosadit se vlastními nahrávkami, později zamířil do Gold Bandu, kde se znova potkal s Blackem a Reddym (v roce 1982 dokonce natočil snímek s Bezlojou), ale brzy na to rezignoval a po další dvě dekády brázdil německé podniky s nejrůznějšími barovkami. 

Asi nejhůře dopadl Viktor Sodoma. Jeho rocková kariéra se od odchodu z Matadors nesla v ruksaku uměleckého sešupu. V prosinci 68 sice ještě zazářil oblečen pouze v boa okolo krku na 2. Čs Beat festivalu, když rozpumpoval publikum písní „Hush“Apollobeatem za zády, existují jeho celkem slušné nahrávky s ostravským Flamingem (např. „Ďáblem štván“, původně od The Gun), ale pak se nad ním zavřela poklidná a široká hladina českého popu. Nejprve si založil  těleso s celkem vtipným názvem Sodoma – Gomora, které však produkovalo celkem neškodný pop a bylo propojeno s Orchestrem Václava Zahradníka. Poté spolupracoval s TOČRem, až se octl v onom nejpříšernějším období Skupiny F. Ringo Čecha, která svým bubble gum music oblbovala tehdejší dětské a dospívající publikum a vydělávala přitom slušný balík. Po svém vystřídání od Jiřího Schelingera pak Sodoma upadl do zapomnění. Dodnes svoje rok a půl dlouhé působení v Matadors považuje za svůj dosavadní vrchol.

Skupina Matadors byla jednou z nejdůležitějších tuzemských rockových skupin šedesátých let, ne-li tou nejdůležitější. Dokázala asi nejlépe načerpat vlivy anglo-amerického rhythm & blues, skládat v tomto duchu písničky a pak je v té nejvyšší kvalitě servírovat nadšenému publiku. Nebýt zhoršení politické situace a podivných intrik mezi samotnými členy kapely mohli se „matadoři“ stát naší první evropskou hvězdou. Toho, že se tak nestalo, můžeme už jen litovat. 

Co se zachovalo:

Foto + němý 8mm film z procházky Matadors po Praze (1965-6, vlastní W. Jelinek), 8mm film z návštěvy Matadors v Belgii (1966, vlastní Wilfried Jelinek), vystoupení belgické televizi po účasti na festivalu „Zlatý mikrofon“ v Gentu (1966),  

TV-archiv: několik písní v československo-belgickém pořadu „Prosím ticho“ (1967, natočeno v casinu Caroussel v Knokke, songy „I Think It´s Gonna Work Out Fine“, „Everything Except Of Hatter“  plus improvizovaná skladba),

v archivu KF - píseň „Get Down From The Tree“ a ukázky z natáčení LP v Reflektoru 1/68 (1968).

TV- klipy V. Mišík & Sk. Karla Duby „Summertime“, „Zahoď city“ (1967), TV-klipy V. Sodoma & Flamingo „Ďáblem štván“, „Sám po tvé pravici“ (1969)

Audio:

Matadors: „Live Klub Olympik“ (1966)
Matadors: SP (Supraphon) – „Malej zvon, co mám“/„Snad jednou ti dám“ (1966)
Matadors: „Farmer John“ (1966, EP, Supraphon – Artia)
„Night Club ´67“ (1967, LP-sampler, Supraphon – Artia, Matadors písně „Don´t Bother Me“, „Get Down From The Tree“, Old Mother Hubbard“, I Think It´s Gonna Work Out Fine“)
Matadors: „Hate Everything Except Of Hatred“ (1967, EP, Supraphon – Artia)
Matadors: SP (Supraphon) – „Zlatý důl“/„Láhev kalorií“ (1968)
Matadors: „Matadors“ (1968, LP, Supraphon)
„Hair“ (1969, LP, Polydor, Matadors uvedeni jako doprovodná kapela)
Matadors jako The Broadway Matadors: SP „Hair Aqauarius“ (1969, Beograd Disk) – „Aquarius“ (zpěv Shirley Thompson)/„Let The Sunshine In“  (zpěv Su Kamer), SP „Hair Good Morning Starshine“ (1969, Beograd Disk) – „Good Morning Starshine“ (zpěv Su Kamer) /„Hare Krishna & Where Do I Go“ (zpěv Reddy Kirken).

Viktor Sodoma, Apollobeat: „2. Čs. Beat Festival 68“ (1968, LP-sampler, Supraphon, Sodoma píseň „Hush“, vyšlo v r. 1969)
Viktor Sodoma, Flamingo: „Písničky z ostravského rozhlasu“ („Dáblem štván“ a „Sám po tvé pravici“ , 1969)

Vladimír Mišík, Sk. Karla Duby: „Hit Parade 1968 Orchestru Karla Duby“ (1968, LP, Supraphon, Mišík píseň „Summertime“)

Emergency: „Emergency“ (1971, LP, CBS)
Emergency: „Entrance“ (1972, LP, CBS)
Emergency: „Get Out Of The Country“ (1973, LP, Brain)
Emergency: „No Compromise“ (1974, Brain)

V seriálu BIGBÍT písně:

„My Generation“ (1966)
„Snad jednou ti dám“ (1966)
„Farmer John“ (1966)
„Sing A Song Of Sixpence“ (1966)
„Locomotion With You“ (1966)
„Pay Pay Twist“ (1966)
„Don´t Bother Me“ (1967)
„Old Mother Hubbard“ (1967)
„I Think It´s Gonna Work Out Fine“ (1967)
„Indolence“ (1967)
„Get Down From The Tree“ (1967)
„Hate Everything Except Of Hatred“ (1967)
„Zlatý důl“ (1967)
„Get Down From The Tree“ (1968)
„I Want To See You“ (1968)
„Bad, Bad Bird“ (1968)
„Shotgun“ (1968)
„Extraction“ (1968)

Viktor Sodoma, P. Sedláček:  „Bigbeatová suita“ (1964)
Viktor Sodoma, Mefisto:  „Kdepak leží tenhle klíč“ (1966)
Viktor Sodoma, Flamengo:  „Myšlenka“ (1966)
                                       „Black Is Black“ (1966)

Vladimír Mišík, Sk. K. Duby: „Summertime“ (1967)
                                     „Zahoď city“ (1967)