Moc jsme se zakecali v nineties, tedy zpět do nitra 80. let, kde si řekneme o dalších fenoménech, které definovaly tvář onoho desetiletí. Význačný (a možná nejvýznačnější) vliv na pohyb v hudebním showbyznysu té doby měl fenomén Music TV, v našem textu již několikrát zmíněné stanice, se svým programem zaměřeným na vysílání hudebních klipů. Je zvláštní, že zpočátku k MTV interpreti a soubory přistupovali celkem opatrně, ale postupně si uvědomili jak mocnou mediální zbraní může být. Tou první opravdovou MTV-bombou byl v roce 1983 Jacksonův „Thriller“, dlouhou dobu nejdražší klip – to je ten, jak se v něm „Majkl“ změní v ohavného zombíka. Slušný prognostický počin, řekl bych.
Bohužel právě na příkladu vysílání MTV v 80. letech lze nádherně vidět, jakým způsobem hudební byznys vytvářela a přetvářela. Zároveň je názorným potvrzením skutečností a dějů, které jsme již naznačili. Trefně to popsali publicisté Steven Daly a Nathaniel Wice ve své Encyklopedii kulturních trendů 90. let (zkráceno): „Když MTV zahájila v srpnu 1981 vysílání, jejím skrytým posláním nebylo vytvořit národ slintajících infantilů, jejichž představivost je konsternována přehřátou záplavou obrazů, střídajících se rychlostí kulometné palby… Ve shodě s přeplácenými tvůrci videoklipů a marketingovými odborníky nahrávacích společností se nový kanál snažil pozdvihnout mediálně prosazované produkty do statutu ikony a odmítnout přístup na obrazovku všemu, co jen trochu zavánělo autenticitou. Jinými slovy, cílem MTV bylo vymýcení mladé kultury. Po úvodním období flirtování s manýristickými a především existujícími klipy britských kadeřnických kapel (zde jsou myšleni např. Visage, Duran Duran, Depeche Mode atd. – pozn. aut.) nastoupila v polovině 80. let dramaturgie, která plně odrážela tehdejší americké hodnoty. Stanice vytvořila výlučný egosystém pro postavy jako Madonna, Prince či Bruce Springsteen, tedy baviče skotačící na grandiózním Olympu videotvorby, jež se svými uměleckými hodnotami spíše přibližovali takovému Dallasu či Dynastii než čemukoli, co by připomínalo rockový odkaz předchozích desetiletí. Ani superúčinné vizuální triky doprovodných videoklipů nemohly zakrýt fakt, že moderní hudební tvorba nebyla takto sterilní minimálně někdy od 50. let.“
Tím, že MTV propůjčila platformu novovlnným popařům (a později pre-teenagerským produktům typu New Kids On The Block) a tak zajistila jejich bleskový úspěch, vlila opět producentským hitovým teamům novou krev do žil, a vlastně posvětila jejich předchozí úspěšné pokusy s Monkees nebo Jackson Five. Najednou stála téměř za vším, co se v popu tehdy dělo. Vyrobila úspěch Michaela Jacksona, Madonny a také spousty nul, po kterých by, nemít klip a alespoň trochu prodejný líbezný ksichtík, jinak neštěkl ani pes.
Je ale faktem, že na přelomu 80. a 90. let se hudtelka trochu pochlapila – ono jí ani nic jiného nezbylo, neboť začala ztrácet diváky - pomohla na světlo jak rebelským kapelám grunge (na tohle bohužel dojely, protože to pro ně znamenalo ztrátu „nezávislého“ kreditu a tedy konec), tak rebelským interpretům hip hopu (ti jsou jí naopak dodnes vděčni). Alternativnímu rocku byly zase věnovány pořady 120 Minutes nebo Alternative Nation. MTV také založila nový speciální program, nazvaný Unplugged, v němž rockové party přehrávaly svoje songy v akustickém hávu (no, v podstatě se akorát elektrické kytary vyměnily za akustické, jinak to všechno bylo až zoufale precizně „plugged“). Do placu též vrhla animované postavičky ulítlých rockových fanoušků Beavise & Butt-heada, kteří se stali vedle rodiny Simpsonových nejoblíbenějšími kreslenými hvězdami 90. let (tedy než dorazili přisprostlí pre-pubertálové ze South Parku). Přes všechny své stylové výkyvy a fandění tomu nebo onomu, se postupem doby z MTV stal nejúspěšnější hudební kanál všech dob a jeho postavení je víceméně monopolní. Dokonce má dnes i své hudební ceny. A to i přesto, že čím dál větší místo v jeho programu zabírají muzice tzv. reality shows (zcela vylízaný pořad Jackass).
S nástupem videa pak fanoušci měli možnost si svoje idoly a jejich klipy nahrávat sami pro sebe. Mohli tedy umělce „vlastnit“ nejenom na plakátě (obraz) nebo na desce (zvuk), ale spojit sluchový a zrakový vjem v jediný audiovizuální zážitek, jenž byl vložený do pásu videokazety. Díky videu bylo možné pustit si písničku oblíbeného zpěváka nebo skupiny třeba několikrát za sebou a kupříkladu podrobně a do detailu prozkoumat jeho oblečení, účes nebo jeho pohyby a gesta. Což mělo i svá negativa: „Video pohřbilo neředěnou mystiku kapel, za které mládež musela platit peníze, aby se na ně mohla podívat, i kdyby šlo jen o to vidět, jak vlastně vypadají…“ (Stephen Davis, Rolling Stones – na věčné časy?). Kapely prostě přestaly být oním tajuplným spolkem z plakátu, lákadlem nabízejícím rebelské rock´n´rollové orgie, které je třeba zažít na koncertě. Mládež zlenivěla, rock zas o nějaký ten růček zestárnul a vše bylo jak na lopatě doma na videu, tak proč se tahat někam do klubu nebo na stadion. Zlenivěly i kapely: na co se štvát někde po štacích, když stačí natočit pár klipů a každý den je na MTV vidí stokrát víc lidí než samotnou kapelu za celé turné. Což se ovšem pro ně stalo trošku kontraproduktivní - videokamery hudtelky měly v 80. letech v oblibě více sólisty než skupiny. A tento trend vlastně vydržel až dodneška.
Dalším technologickým objevem osmé dekády byl Walkman (TPS-L-2), maličký kazetový magnetofon, který bylo možné strčit do kapsy a pomocí dlouhého tenkého kablíku napojit na miniaturní sluchátka. Přístroj byl lehký (cca 400 gramů), snadno ovladatelný a nerušil okolí, stejně jako okolí nerušilo jeho uživatele. Walkmanem vyzbrojený teenager mohl jezdit na skejtu, kolečkových bruslích nebo na kole, mohl si číst, studovat, kývat rodičům na jejich dotěrné otázky, vlastně mohl dělat cokoli a přitom mu v uchu mohl znít jeho oblíbený idol. První walkman vyšel z dílny japonské firmy Sony už v roce 1979, ale masový rozmach zažily tyto malé hudební krabičky v 80. létech – celkem se jich prodalo na 400 miliónů kusů. Svojí popularitu si udržely ještě i v deváté dekádě, než je v době millenia nahradily digitální discmany a mp3-přhrávače. Walkman je důležitý hlavně svojí mobilností – tím vlastně celkem radikálně změnil způsob poslouchání hudby.
Zcela symbolickými stylotvornými prvky pop kultury 80. let byly třeba kapesní kalkulačky, digitální hodinky, domácí computer (neboli PC, jeho éra započala na začátku 80.let) MIDI (digitální studiový systém, jenž propojuje a synchronizuje nástroje, sequencery a digitální efekty) nebo nástup nového, hudbu přenášejícího média – compact disku aka CD (na trhu díky Sony od roku 1982; v roce 1988 poprvé předstihl v prodeji vinylové desky). Vše jakoby předznamenávalo nadcházející digi-éru, v níž analogové přístroje budou postupně nahrazeny přístroji digitálními. Éru, v níž se computer stane bez debat nejdůležitějším přístrojem ve většině lidských činností. A také zdrojem zábavy, vždyť počítačové hry, v 80. letech roztomilé svým kouzelně primitivním designem, se na konci deváté dekády staly jedním z nejprodávanějších artiklů pop kultury vůbec; pop music mohla jen tiše závidět.
Aby ne, když po svém pyšném vykračování si devadesátými léty, zjistila, že místo na popkulturní vrchol v podstatě míří na popkulturní smetiště.
