Prvními představiteli americké nové vlny byly vlastně soubory soustředěné okolo newyorského klubu CBGB. Jelikož jsme si o nich řekli v kapitole punk, pomiňme tedy nyní ostré Ramones a Johnny Thunders & Heartbreakers, garážovku Patti Smith Group, eklektické Talking Heads a popové Blondie, a věnujme se dalším kapelám.
Například z Ohia pocházeli futurističtí Devo, kteří byli ovlivněni německou robotickou hudbou Kraftwerk; podobně jako „elektrárna“ i američtí „roboti“ se snažili vystupovat ve stejnokrojích, zdůrazňujíce jakousi jednolitost, ovšem v zásadě na celý tento odlidšťující styl pohlíželi spíše s jemným nadhledem a parodií a navíc se nezříkali použití kytar. Nakonec proč ne – původně mastili normální garážový rock. Jenže pak si je vzal do parády producent Brian Eno a pod jeho dohledem natočili své první album „Q: Are We Not Men? A: We Are Devo!“, které - už nikdy nepřekonali. Obsahuje dva velké hity, starší vlastní věc „Mongoloid“ a děsivě překopané stounovské „Satisfaction“ (1978, dále např. „Uncontrollable Urge“, „Jocko Homo“, „Too Much Paranoias“, „Gut Feeling/ Slap Your Mammy“, „Come Back Jonee“). V kapele v tomto období působili Mark Mothersbaugh (ks, voc, g), Bob Mothersbaugh (g, voc), Gerard Casale (bg, voc), Bob Casale (g, ks, bvoc) a Alan Myers (ds). Jak již bylo naznačeno, další nahrávky po debutu byly víceméně průměrné, přesto některé uvedeme, jako třeba LP „Duty Now For Future“ (1979, např. „The Day My Baby Gave Me A Surprize“, „Triumph Of The Will“, „Smart Patrol/Mr.DNA“ plus cover „Secret Agent Man“, znám z interpretace Johnny Riverse), SP „Penetration In The Centrefold“ a „Soo Bawlz“ (oba 1979). „Devolucionářům“ se komerčně zadařilo v roce 1980 s albem „Freedom Of Choice“ (1980, hit „Whip It“, dále např. „Girl U Want“, „Gates Of Steel“, „Freedom Of Choice“, „Snowball“).. Ještě poznámku: Devo se v roce 1975 také objevili v nezávislém filmu „Truth About De-Evolution“.
Ve státě Georgia, konkrétně ve městě Athens zase vznikli The B-52´s, které vedl kytarista, zpěvák a skladatel Ricky Wilson, společně se svou sestrou Cynthií Leigh Wilson (voc, perc), zvanou Cindy. V této designově velmi barevné a extravagantní partě působili dále ještě Kate Pierson (voc, ks, g), Fred Schneider (voc, ks, perc) a Keith Strickland (voc, ds, ks, g, bg). Soubor, který se pojmenoval podle módního mohutného drdolu z 50.let (však ho také obě zpěvačky na svých hlavách zhusta využívaly), kombinoval novou vlnu se soundem kytarovek z ranných sixties. Také světu přinesl model dvou navzájem se překřičujících zpěvaček, který u nás úspěšně převzala pražská Jasná Páka. The B-52´s jsou rozpoznatelní zejména podle nezaměnitelného, „drzého“ dívčího hlasu Kate Pierson (dle spectorovského modelu „odvázaná holka“), přičemž Cindy Wilson ji v tomto ohledu čile sekundovala.
Z desek je možné připomenout první dvě: „The B-52´s“ (1979, hity „Rock Lobster“, „Planet Claire“, dále např. „Lava“, „Dance The Mess Around“, „52 Girls“) a „Wild Planet“ (1980, např. „Private Idaho“, „Party Out Of Bounds“, „Dirty Back Road“, „Runnin´ Around“, „Give Me Back My Man“). Slušná je i deska „Whammy!“, byť dobové kritiky ji pokládaly za průměr (1982/1983, např. „Legal Tender“, „Whammy Kiss“, „Song For A Future Generation“, „Butterbean“, „Queen Of Las Vegas“). V roce 1985 zemřel Ricky Wilson, přesto kapela pracovala dál (hitíky „Summer Of Love“, „Girl From Ipanema Goes To Greenland“, 1986) a na konci eighties povedl comeback, když natočila svoje nejúspěšnější album „Cosmic Thing“. Více v kapitolce Mezi rockem a popem.
Několik kočinek z Kalifornie založilo komerčně pojatou new wave – surf rock kapelu The Go – Go´s; ve svém nejlepším období (1981-82) ji tvořily Belinda Carlisle (voc), Charlotte Caffey (lg, ks, bvoc), Jane Wiedlin (rg, voc), Kathy Valentine (bg, bvoc) a Gina Shock (ds). Skupina dobyla úspěch hned svým debutovým singlem „Our Lips Are Sealed“ a následně prvním albem „Beauty & The Beat“ (1981, např. ještě hit „We Got The Beat“, a dále „Can´t Stop The World“, „This Town“, „Lust To Love“, „Fading Fast“). Jakž takž byla úspěšná ještě dvojka „Vacation“ (1982, hit „Vacation“, dále např. „Get Up And Go“, „He´s So Strange“, „This Old Feeling“, „Beatnik Beach“), ale pak – přestože styl zůstal nezměněn a muzikantsky šly dívčiny výš - to nějak přestalo fungovat. Uvedl bych ještě dost dobré LP „Talk Show“ (1983-84, hit „Head Over Heels“, dále např. „Turn To You“, „Yes Or No“, „Beneath The Blue Sky“, „Forget The Day“, „I´m The Only One“, „Mecenary“). Zpěvačka kapely Belinda Carlisle později dobyla komerčních úspěchů na sólové dráze. O totéž se pokoušela také Jane Wiedlin, ale přestože existují tací, kteří tvrdí, že hudebně byla mnohem lepší, v rámci albových prodejů zůstala v Belindině stínu.
Sympatickou zpěvačku, kytaristku a skladatelku Marthu Davis měla ve svém čele také skupina The Motels z kalifornského Berkeley. Její základ tvořili ještě Marty Jourard (ks, sax), Michael Goodroe (bg) a Brian Glascock (ds), kytaristé se střídali (zajímavostí je, že se všemi těmi šestistruňáky přitom Martha žila nebo s nimi chodila). Hudebně se kapela představila velmi eklektickou novou vlnou, byly zde průniky do tvrdého rocku, punku, reggae, art rocku, blues a alternativního rocku. Všechna její alba byla velmi vysoko hodnocena, zkuste třeba „Motels“ (1979, hit „Total Control“, dále např. „Anticipating“, „Closets & Bullets“, „Kix“, „Atomic Café“), „Careful“ (1980, hit „Danger“, dále např. „Whose Problem“, „Envy“, „Bonjour Baby“, „Cry Baby“), „All Four One“ (1982, hity „Only The Lonely“, „Take The L“, dále např. „Art Fails“, „Mission Of Mercy“, „Change My Mind“) a „Little Robbers“ (1983, hity „Suddenly Last Summer“, „Remember The Nights“, dále např. „Into The Heartland“, „Trust Me“, „Tables Turned“). V roce 1985 měla ještě hit v songu „Shame“. Velmi, velmi pěkné.
Zpěvačka Dale Bozzio, její manžel, bubeník a vokalista Terry Bozzio a kytarista Warren Cuccurullo prošli zkušeností působení u Franka Zappy. I nelenili a v osmdesátém založili v LA novovlnnou skupinu Missing Persons. O rok později se objevili v komedii „Lunch Wagon“, poté natočili v Zappových studiích EP, a snažení zakončili vcelku úspěšným elpíčkem „Spring Session M“ (1981/1982, např. „Words“, „Destination Unknown“, „Windows“, „Walking In L.A.“, „Noticeable One“, „Here And Now“). Květákové účesy na hlavách muzikantů, obarvená, často spoře oblečená sexy vokalistka tenkého hlásku, šlapavá nápaditá muzika - to z nich učinilo kapelu, o které se říkalo, že je třeba ji vidět. V podstatě se ale jakžtakž chytlo následné album „Rhyme & Reason“ (1983/1984, např. „Give“, „Right Now“, „Surrender Your Heart“, „The Closer That You Get“, „Now Is The Time /For Love/“) a po singlu „I Can´t Think About Dancing“ band skončil…
Méně známou a průměrnou kalifornskou skupinou žánru byli Suburban Lawns s odosobněně a občas pitvořivě zpívající frontwoman Su Tissue. Zbyl po nich singlový hit „Gidget Goes To Hell“ a LP „Suburban Lawns“ (1981, hit „Janitor“, dále např. „Flying Saucer Safari“, „Intellectual Rock“, „Protection“). Jestli jste si všimli, tak americké novovlnné party často stavěly za mikrofon dívky, slečny, paní, prostě osoby ženského pohlaví. Jednou z nich byla i Patty Donahue, která pěla v kapele The Waitresses z Akronu, Ohio. Důležitým členem byl ještě kytarista a skladatel Chris Butler. Stejně jako předchozí skupina i „servírky“ představovaly průměr – jejich sound ničím nevybočoval z novovlnného rámce, snad jen že Patty měla víceméně příjemnější hlas. Lze zmínit album „Wasn´t Tomorrow Wonderful?“ (1982, např. „I Know What Boys Like“, „No Guilt“, „Wise Up“, „Wasn´t Tomorrow Wonderful“, „Heat Night“) a nějaké další songy jako třeba „Christmas Wrapping“, „Square Pegs“, „Thinking About Sex Again“, „Make The Weather“. Jako kalifornská byla uváděna i skupina Jim Carroll Band, přestože její vedoucí, básník, spisovatel a zpěvák Jim Carroll pocházel z New Yorku a byl kámošem Patti Smith. Kapelu si ale postavil až po přestěhování se k Pacifiku. Jednalo se o takovou punkem stříklou novou vlnu, a citováno je zejména debutové album „Catholic Boy“ (1979/1980, hit „People Who Died“, dále např. „Wicked Gravity“, „It´s Too Late“, „Nothing Is True“, Catholic Boy“, „City Drops Into The Night“).
Také The Knack z LA míchali svěží, beatlesovsky melodický bigbít jemně s novou vlnou. Dokonce se jako Beatles z doby swingujícího Londýna oblékali. Ústřední postavou „knaků“ (což značí circa „ti, co to maj zmáklý“) byl zpěvák, kytarista a skladatel Doug Fieger, významným spolupracovníkem mu byl Berton Averre (lg), dále v souboru působili Prescott Niles (bg) a Bruce Gary (ds). Od kapely je známa hitovka „My Sharona“ z velmi dobrého debutového alba „Get The Knack“ (1979, dále např. „Your Number Or Your Name“, „That´s What The Little Girls Do“, „Good Girls Don´t“, „Oh, Tara“ plus cover „Heartbeat“, známý od Buddy Holly & The Crickets). A to se na něj navíc nevešla springsteenovka „Don´t Look Back“. Slabší dvojka „…But The Little Girls Understand“ víceméně opakovala model z jedničky – třeba hit „Baby Talks Dirty“ jako by „Sharoně“ z voka vypadl (1980, dále např. „Can´t Put A Price On Love“, „I Want Ya“, „Tell Me You´re Mine“). Skupina následně natočila ještě třetí album „Round Trip“, ale rok na to se rozešla (1981, např. „Pay The Devil /Ooo, Baby, Ooo/“, „Boys Go Crazy“, „Afrika“, „Just Wait And See“, „We Are Waiting“) . Pak se sice několikrát dala znovu do kupy, ale na své úspěchy z přelomu 70.a 80.let už mohla jen vzpomínat.
Z Detroitu, města hluku pocházela kapela zde s dosti nepravděpodobným názvem The Romantics. Jenomže ona skutečně hard&punkově nerámusila (aspoň ne hned ze zezačátku), naopak snažila se o harmonický, vokálně precizní, čistý a elegantní bigbít s jasnými vzory ze sixties – tedy Beatles, Hollies a Kinks. Ovšem převedeno do přelomu 70´s.-80´s to znamenalo správné dobové vylepšení vizáže: tzn. naondulované květáky na hlavách, na sobě růžové blýskavé obleky (huh!), později černé kožené bundy (tehdy začala rámusit). Hlavními figurami byli v souboru Wally Palmar (voc, g, harm), Mike Skill (g, bg, bvoc), a Jimmy Marinos (voc, ds), později ještě Coz Canler (lg, voc). Uvedl bych tyto nahrávky – slušný debut „The Romantics“ (1980, např.„What I Like About You“, „When I Look In Your Eyes“, „Tell It To Carrie“, „Till I See You Again“,plus cover „She´s Got Everything“, pův od Kinks), tvrdší druhé LP „National Breakout“ (1980, např. „Forever Yours“, „A Night Like This“, „Tomboy“, „Take Me Out Of The Rain“), SP „No One Like You“ (1981) a nejúspěšnější čtyřku „In Heat“ (1983, např. hit „Talking In Your Sleep“, dále např. „Rock You Up“, „One In A Million“, „Do Me Anyway You Wanna“, „Diggin´ On You“).
O spojení bowieovského glam rocku a dekadentního pop-rocku Roxy Music se zase pokusila ve své tvorbě bostonská skupina The Cars, vedená kytaristou a zpěvákem Rickem Ocasekem. Dalšími členy byli Elliot Easton (lg, bvoc), Greg Hawkes (ks, bvoc), Benjamin Orr (bg, voc) a David Robinson (ds, bvoc). Úvodní album „The Cars“ bylo výborné (1978, hity „Just What I Needed“, „My Best Friend´s Girl“, dále např. „You´re All I´ve Got Tonight“, „Good Times Roll“, „Moving In Stereo“, „All Mixed Up“), dvojka „Candy-O“ ještě ušla (1979, hit „Let´s Go“,, dále např. „It´s All I Can Do“, „Candy-O“, „Night Spots“, „Got A Lot On My Head“), jenomže pak kapela sklouzla do průměru, přestože její další elpíčka byla stejně úspěšná jako kupříkladu debut. Takže můžeme uvést snad jen několik songů jako např. „Touch And Go“, „Shake It Up“ , „Since You´re Gone“ a cosi jako comeback v podobě poněkud prvoplánového, průměrného alba „Heartbeat City“ (1984, hity „Drive“, „Magic“, „You Might Think“, „Hello Again“ dále např. „Why Can´t I Have You“). V půli eighties hit „Tonight She Comes“. Když to vezmem kolem a kolem, byli The Cars komerčně asi nejúspěšnější kapelou americké nové vlny. Skupinu též proslavila svatba Ocaseka s první slavnou českou modelkou Pauline Pořizkovou.
Newyorská skupina Stray Cats zpěváka a kytaristy Briana Setzera si pro svůj úspěch musela dojet do Londýna, kde její novovlnná vizáž a s odpichem a téměř punkově zahrané rockabilly nemohlo nezabrat. Spolu se Setzerem, který velmi dobře vládl jak hlasem, tak kytarou, v triu ještě působili Lee Rocker (vl. jm. Leon Drucker, b) a Slim Jim Phantom (vl. jm. James McDonell, ds). Zkuste odvazová alba „Stray Cats“ (1980/1981, hity „Runaway Boys“, „Rock This Town“, „Stray Cat Strut“, dále „Rumble In Brighton“, „Storm The Embassy“), „Gonna Ball“ (1981, např. „You Don´t Believe Me“, „Little Miss Prissy“, „Gonna Ball“ plus cover „Baby Blue Eyes“ pův. od Johnny Burnetteho) a „Rant´n´Rave With Stray Cats“ (1983, hit „/She´s/ Sexy + 17“, dále např.„I Won´t Stand In Your Way“, „Lookin´ Better Every Bear“, „Rebels Rule“, „You Don´t Believe Me“). V roce 1984 se Stray Cats na čas rozešli. Takový doťuk je v kapitolce Mezi rockem a popem.
A nyní něco úplně jiného.
Asi nejzvláštnější a nejexperimentálnější americkou novovlnnou skupinou, lze-li to tak nazvat, byli clevelandští Pere Ubu. Vedl je obrovitý novinář David Thomas, který disponoval jedním z nejbizarnějších hlasů celé rockové a popové historie (tedy snad ještě vedle Michaela Jacksona a Barryho Gibba). Tvorba Pere Ubu se pohybovala v jakémsi spletenci garážového rocku, elektroniky, reggae, s vlivy Cpt. Beefhearta, Can a kapel Rock In Opposition. Soubor bývá zařazován taktéž do škatulky post-punku. Jeho základními atributy, propagovanými Thomasem, byly: naprostá absence jakýchkoli ambicí, anti-komerčnost tvorby a snaha o nezařazení se do běžného rockového proudu, a také odpor k mamutím gramofirmám. Z alb vybermež debutové „Modern Dance“ (1977, např. „Non-Alignment Pact“, „Street Waves“, „Life Stinks“, „The Modern Dance“) ,dvojku „Dub Housing“ (1978, např. „Navvy“, „On The Surface“, „Caligari´s Mirror“, „I Will Wait“), určitě „New Picnic Time“ (1979, např. „Small Was Fast“, „The Fabulous Sequel“, „Make Hay“) a „Art Of Walking“ (1980, např. „Misery Goats“, „Birdies“, „Loop“). Zn.: Jen pro silné povahy.
S Pere Ubu byla spřízněna i bostonská kapela Mission Of Burma, produkující smrtící, post-punkovou kombinaci nové vlny, punku, folku a popu. Velmi hlasitou a velmi popuzující. Za nejlepší věci jsou považovány EP „Signals, Calls And Marches“ (1981, např. „That´s When I Reach For My Revolver“, „Academy Fight Song“, „This Is Not A Photograph“), album „V.S.“ (1982, např. „Secrets“, „Train Two“, „Einstein´s Day“ ) a deska „Forget“ (1987, mj. „Progress“, „Head Over Head“, „Active In The Yard“, „Eyes Of Men“).
I Kanada měla cosi jako new-wave. V prvé řadě šlo o vancouverskou skočnou skupinu The Kings, vedenou zpěvákem a baskytaristou Davidem Diamondem. Nová vlna, pub-rock, prostě občas to bylo zpěvné a se synťáky a občas nabroušené jako Dr.Feelgood. Uvedl bych LP „The Kings Are Here“ (1980, např. „Beat Goes On“, „Switchin´ To Glide“, „It´s Okay“, „Go Away“, „Partyitis“) a „Amazon Beach“ (1981, např. „Amazon Beach“, „Fools Are In Love“, „Surprises“, „Equal Noise“).
A pak tu byla torontská novovlnná parta Martha & The Muffins, kde stáli v čele Mark Gane (g, ks) a dvě Marthy – Martha Johnson (voc, ks) a Martha Ladly (ks, voc). Zahájila singlem „Insect Love“ (1979), ovšem nejvíce zabodoval debut „Metro Music“ (1979/1980, hitík „Echo Beach“, dále např. „Paint By Number Heart“, „Saigon“, „Indecision“, „Hide & Seek“, „Monotone“), z dalších LP – už bez Ladlyové – lze jmenovat „This Is The Ice Age“ (1981, např. „Women Around The World At Work“, „Swimming“, „This Is Ice Age“, „One Day In Paris“, „Casualties Of Glass“) a „Danseparc“ (1982/1983, např. „Danseparc /Every Day It´s Tomorrow/“, „World Without Borders“, „Sins Of Children“, „Obedience“ a instrumentálka „Whatever Happened To Radio Valve Road?“). Ve čtyřiaosmdesátém měla hit v singlovce „Black Stations/White Stations“ (1984).
A tady bych to asi zatíp.
