Úvod » Svět » Články

Jinak než v Londýně tomu bylo v Amsterdamu. Tam se hnutí rebelující mládeže (většinou studentů), jenž sebe sama začalo nazývat provos, objevilo někdy kolem roku 1965. Jeho vůdci se stali Robert Jasper Grootveld a Roel Van Duyn. Ve svých akcích a činech vycházelo z propojení beatnické filosofie, pra-anarchismu a pouličního happeningu. Samotné pojmenování hnutí bylo pak odvozeno od slovesa „provocare“ (provokovat), což zcela vystihuje hlavní poznávací rys této subskupiny. Jednalo se vlastně o moderní anarchisty, kteří různými provokacemi nebo happeningy chtěli upozorňovat na prohnilý systém kapitalistické společnosti s jeho (a to hlavně) negativy. Je celkem zajímavé, že nebyli až tak „nalevo“, jak to u podobných hnutí chodí, dokonce jejich anarchismus nebyl vůbec založen na víře v proletariát, i když s dělníky samozřejmě sympatizovali. Spíše prosazovali individualitu každého člověka, jeho jedinečnost a nezávislost na systému.

Vůdce provos Roel Van Duyn to vysvětloval celkem jasně (přetiskl Mladý svět, 1966): „Propagujeme provokaci jako projev odporu vůči společnosti. Doufáme, že každý Provo sám pozná, že ho zaměstnání ponížilo na malé kolečko ve společnosti, která je časovanou bombou. Proto věnujeme všechen svůj čas provokacím. Chceme se z provokujících beatniků postupně vyvinout v sílu nebezpečnou současnému zřízení.“ A dále: „Dělníci jsou podřadnými objekty, zatímco kapitalisté vydělávají horentní sumy. Oficiální úřady ovládá byrokracie, objevy vědy a techniky se bezprostředně využívají pro militaristické účely. Protispolečenské provokace jsou jediným světlým bodem. Jsou zarážkou do kola pokroku, které se řítí dopředu tak rychle, že nepozoruje bombu pod vlastními kolejemi.“

Provos tiskli i vlastní časopis, vydávali různá provolání, která sice vyznívala hodně konfrontačně, ale subskupina na svých akcích nikdy nepoužívala násilí – snažila se Moc vždy spíše zesměšnit. Propagovala svobodu demonstrace a happening jako nejúčinnější zbraň proti systému. Přesto byla za své akce kriminalizována. Za největší „trny v očích“ pak provos považovali: zbytečný blahobyt monarchie, militarismus, ekonomické síly profitující z výroby nukleárních zbraní, zamořená prostředí v továrních komplexech, a hlavně „jedovaté netvory“ – automobily. Jednou z jejich nejznámějších akcí byly „bílé bicykly pro každého“, kdy na různých místech města nechávali bíle natřená nezamčená jízdní kola, která mohl použít každý.

Provos měli styk i s Československem - jedním z jejich příznivců byl výtvarník a tvůrce uměleckých happeningů Milan Knížák. Ke Knížákovi se také váže návštěva několika členů hnutí u nás v prosinci 1966.

Provos působili pouze lokálně, takže nějaký silný myšlenkový přesah u nich prakticky neexistoval. Jelikož však byli v polovině sixties stejným novem jako hippies, jejich význam byl hlavně v Evropě dost zveličován. Hnutí fungovalo asi tak tři roky, poté se rozmělnilo v širokém proudu celosvětového hnutí hippies. Některé myšlenky provos pak znovu ožily v celosvětové organizaci za ochranu přírody, která vznikla počátkem 70. let ve Vancouveru a dodnes je známa pod názvem Greenpeace.