Úvod » Svět » Články

Když si vezmeme Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby a nalistujeme heslo folk music, tak si přečteme, že to bylo „původně hnutí za obrodu anglosaské lidové písně, usilující o její návrat do života prostřednictvím aktualizující interpretace, používající i nových, soudobých výrazových prvků a zdůrazňující dynamický charakter lidové písně jako permanentního tvůrčího procesu“.

Tato definice tak nějak posvěcuje velice důležitou práci dvou amerických muzikologů a sběratelů lidových písní z první poloviny 20. století - Johna Avery Lomaxe a jeho syna Alana Lomaxe. Jejich snaha o zachycení původních lidových písniček a vytvoření co možná nejobsáhlejších kolekcí a sbírek těchto písní, se podobá snaze našich dvou sběratelů lidových písní K. J. Erbena a J. Sušila. V případě obou Lomaxů se jednalo o songy pocházející téměř z doby občanské války až po ty, které vznikly ve 20. století – např. písně průmyslových dělníků světa z doby před 1. světovou válkou (Joe Hill, např. song „Workers Of The World“), písně z období prachových bouří (30.léta - Woody Guthrie), či písně z vězeňského prostředí (Leadbelly, mj. „House Of The Rising Sun“). Nejvýznamnější z Lomaxových sbírek jsou „Cowboy Songs And Other Frontier Ballads“ (1910), „American Ballads and Folk Songs“ (1934), „Folk Song, U.S.A.“ (1947).

Samozřejmě, že postupně přicházeli hudebníci, kteří tyto staré písně takříkajíc uváděli v praxi. Jedním z prvních byl například i u nás známý newyorský zpěvák a kytarista Pete Seeger, takto asistent Alana Lomaxe. Ještě před ním ale Spojenými státy projížděl jeho učitel, osobitý tvůrce a velký vzor většiny písničkářů ze 60. let, „muž z lidu“ Woody Guthrie se svou kytarou s nápisem „this machine kills fascists“. I on zpíval spoustu převzatých songů, ale zároveň byl plodný skladatel. Seeger o něm tvrdí, že „dokázal každý den napsat písničku“ – no, každopádně se jejich počet odhaduje asi přes tisíc, přičemž jednou z nejznámějších je např. „This Land Is Your Land“  (možno třeba ještě uvést „Pastures Of Plenty“, „So Long /It´s Been Good To Know Yuh/“, „Blowing Down This Road“ ). Oba dva se pak setkali společně ve folkové skupině Almanac Singers (1940-42). Poněkud ve stínu Guthrieho a Seegera zůstával další angažovaný folk-singer Cisco Houston (např. „Great July Jones“, „Ramblin´ Gamblin´ Man“, „Diamond Joe“).

Po válce Seeger založil společně s Lee Haysem skupinu The Weavers, které se podařilo dostat některé převzaté i vlastní písně do médií (rozhlas, desky, např. songy „Goodnight Irene“, „Tzena“, „On Top Of Old Smokey“, „Midnight Special“) a některé z nich se hrají dodnes. Kapela se tehdy těšila vcelku slušnému ohlasu, zejména před táhlou „Irenou“ nebylo úniku – zněla prostě odevšad. Bohužel právě v padesátých letech kulminovalo v Americe první období studené války, což odnášela spousta umělců levicového zaměření – nastala doba tzv. mccarthismu. Seeger měl coby bolšán od začátku dekády problémy, až byl v roce 1955 obžalován z pohrdání kongresem, neboť odmítl vypovídat před Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti. Důsledky jeho protestu se pro něj táhly až do roku 1962, kdy byl odvolacím soudem osvobozen. Paradoxně právě v oné temné době The Weavers absolvovali svůj slavný vánoční koncert v Carnegie Hall (1955, přenášen televizí, rozhlasem, natočen na LP), kterým odstartovali své nejlepší období. Z té doby pochází nejznámější politické a protiválečné písničky, např. Seegerova a Haysova „If I Had A Hammer“ (u nás „Bylo by to krásný“), Seegerova silně protiválečná (inspirovaná starým ruským songem) „Where Have All The Flowers Gone“ (u nás „Řekni, kde ty kytky jsou“), dále „Last Train To Nuremberg“ („Poslední vlak do Norimberku“) a nejslavnější politická píseň, kterou Seeger upravil z jakéhosi černého spirituálu, „We Shall Overcome“ (u nás „Jednou budem dál“). Posledně jmenovaný song se v pozdější verzi J. Baezové stal víceméně neoficiální hymnou hnutí za občanská práva. Jinak v roce 1964 jsme mohli Seegera vidět živě i u nás (Praha, Plzeň, společné koncerty se Spiritual Kvintet).

Jednou z mála černošských umělkyň, orientujících se na folk song s politickými texty, byla původem alabamská, ale v Kalifornii žijící písničkářka Odetta. Nejprve hrála po klubech, slávu jí ale přineslo až společné vystupování se zpěvákem a aktivistou Harry Belafontem (mj. slavný koncert v Carnegie Hall), zahrála si i festivalu v Newportu v roce 1959. Zpívala lidovky i autorské skladby (mj. „If I Had A Hammer“, „Gallows Pole“, „John Riley“, „Meetin´ At The Building“, „Ain´t No Grave Can Hold My Body Down“, „Hard, Oh Lord“) a byla vlastníkem mohutného sonorního altu, který měl takovou sílu, že by dokázal rozpůlit i bizona.

V těch pár řádcích o Odettě je zmíněn i newyorský herec a zpěvák Harry Belafonte, mající napůl karibský původ. On by mohl být zařazen do několika žánrů, ale nejčastěji je mu přisuzována škatule folku. Inu, proti gustu žádný dišputát. Nicméně by mohl stejně dobře patřit do popu, gospelu, blues, doo-wapu, soulu, přičemž zpíval i songy z karibiku (styl calypso) a latinské Ameriky. Někdy se mu říkalo „král kalypsa“, čemuž se sice bránil, no, ale právě písně tohoto žánru ho proslavily. Harryho prvním hitem byla taková ta odrhovačka „Matilda“, velmi dobře se prodávalo album „Calypso“, obsahující jeho nejznámější song „Day-O (Banana Boat Song)“ (1956, dále např. „Jamaica Farrewell“, „I Do Adore Her“, „Hosanna“, „Brown Skin Girl“). Možno jest uvést také desku „Calypso Jump Up“ (1961, např. „Sweet Heart From Venezuela“, „Jump In The Live“, „Kingston Market“, „Land Of The Sea And Sun“, „Angelina“) a jako perličku též LP „Midnight Special“, kde je poprvé na nosiči zachycen mladý Bob Dylan, kterak hraje na foukací harmoniku (1962, např. „Did You Hear About Jerry“, „Gotta Travel On“, plus traditionaly „Midnight Special“, „Crawdad Song“). Z dalších Harryho známých songů bych jmenoval „Island In The Sun“, „Road The Bay Of Mexico“, „Scarlet Ribbons“, „There´s A Hole In My Bucket“. Belafonte se proslavil jako politický aktivista, zejména se angažoval v hnutí za občanská práva a byl jedním z důvěrníků Martina Luthera Kinga.

Ale zpět k The Weavers. Ti udělali v padesátých letech co se týče propagace folk songu nejvíce práce a určitě inspirovali i svoje následovníky – na konci dekády to byli například Kingston Trio, které interpretovalo songy jako např. „Tom Dooley“, „M.T.A.“, „A Worried Man“) 

A ještě později se dostalo ke slovu i u nás velmi dobře známé newyorské trio Peter, Paul & Mary (Peter Yarrow – voc, ac g, Paul Stookey – voc, ac g, Mary Travers - voc). Právě PP&M hráli na začátku šedesátých let velkou roli v tom, že díky eponymnímu albu („Peter, Paul And Mary“, 1962) rozšířili vnímání folkové písně mezi všechny společenské vrstvy obyvatelstva. Díky svému prefíkanému manažérovi Grossmannovi dokázali znovu proslavit starší písně („If I Had Hammer“, „Where Have All The Flowers Gone?“, „Lemon Tree“) ale i úplně nové věci jako např. song dosud poměrně málo známého Boba Dylana „Blowin´ In The Wind“, za nějž byli oceněni Grammy. Pomohli také Hedy Westové (nazpívali její „500 Miles“) a Gordonu Lightfootovi, když úspěšně interpretovali jeho skladby „For Lovin´ Me“ a „Early Morning Rain“. 

V roce 1967 měli hit s písní Johna Denvera „Leaving On A Jet Plane“, překvapili také vložením rockové rytmiky do některých skladeb, mj. do vlastní písně „I Dig Rock And Roll Music“, či do dylanovky „Too Much Of Nothing“. A jak již bylo naznačeno, měli i vlastní autorské a dosti oblíbené songy („Cruel War“, „Early In The Morning“, „Puff The Magic Dragon“, „The King Of Names“, „Good Times We Had“, „Weep For Jamie“, „No Other Name“, „The House Song“, „Tell It On The Mountain“, „Moments Of Soft Persuasion“, „Day Is Done“). Tyto většinou nacházejí se – krom již uvedeného LP -  na albech „Peter, Paul And Mary“ (1962), „In The Wind“ (1963), Peter, Paul & Mary Album“ (1966) a Album 1700“ (1966/1967). Skupina se rozešla v roce 1970, comeback přišel na konci sedmdesátek. 

A ještě na jednu kapelu, důležitou pro vývoj folkového hnutí, bychom neměli zapomenout: zvláštní a velmi oblíbenou položku bohémských čtvrtí New Yorku tvořili na přelomu 50.-60. let irští přistěhovalci The Clancy Brothers, kteří oprášili lidovou hudbu své země (např. písně „The Rising Of The Moon“, „Bonne Charlie“) a silně ovlivnili kupříkladu takového Dylana. Na něj měl vliv také newyorský písničkář Ramblin´ Jack Elliott (mj. songy „San Francisco Bay Blues“, „Bed Bug Blues“, „Old Blue“, „Home Of The Rising Sun“). Dalším důležitým chlapíkem pro Dylana, Ochse nebo pro Joni Mitchell byl zpěvák a kytarista Dave Van Ronk. Byl jakýmsi neformálním „presidentem“ kavárenské folkové kultury newyorského Greenwich Village a jedním z hybatelů folkového revivalu 60.let. Snažil se pomáhat všem folkařům, kteří do NY dorazili. Beatnik, bluesman, folkař, jazzman, sci-fista, socialista a hlavně Ramblinův kámoš a Dylanův kámoš a guru (ten se ovšem drze Davemu odvděčil tím, že mu šlohnul jeho verzi tradicionálu „The  House Of The Rising Sun“ a nahrál na své album). Van Ronk zpíval chraplavým hlasem, občas i zavyl a vnášel do jím interpretovaných songů (většinou převzaté věci a tradicionály, sám skládal málo) swingové a jazzové postupy. Z jeho LP je možné připomenout „Dave Van Ronk, Folksinger“ (1962/63, např. „Hang Me, Oh, Hang Me“, „Poor Lazarus“, „Come Back Baby“, „Cocaine Blues“, „Motherless Child“), „Just  Dave Van Ronk“ (1964, např. „Bad Dream Blues“, „The House Of The Rising Sun“, „Wanderin´“, „Pastures Of Plenty“) a s kapelou pak „Dave Van Ronk And The Hudson Dusters“ s báječnými covery Joni Mitchell]: „Clouds“ a „Chelsea Morning“ (1967, dále např. „Keep Off The Grass“, „Cocaine“, „Head Inspector“).

Přes vše řečené nebyla na přelomu 50. a 60. let folk music v Americe nějakou masovou záležitostí. Oblíbená se stala hlavně mezi studenty – kavárny newyorské bohémské čtvrti Greenwich Village jimi byly zaplněny, stejně jako kavárny každého většího města, ve kterém sídlila universita. V roce 1959 byl uspořádán v jinak jazzovém Newportu první velký festival folkové hudby. Nudné televizní slaďáky, které svými normalizovanými hlasy interpretovali napomádovaní panáci jakoby vystřižení z reklam na „americký sen“, přestaly intelektuálněji zaměřenou mládež zajímat. Obliba nekonzumní, konkrétní písničky se pak mezi mladými rozvinula zejména v době k tomu jako stvořené – v revolučních 60. letech. Nemalý vliv na tento folkový boom měli samozřejmě beatnici a jejich texty.

V té době se přes rock´n´roll k folku dostaly i dvě velké osobnosti žánru, písničkáři Bob Dylan a Joan Baez. Oba zpočátku vystupovali sami jen s kytarou – takovým a jim podobným začali hudební kritici říkat „zatoulaní básníci“, starší písničkáři si je zase překřtili na „Woodyho děti“. A mladá generace studentů z těchto nových folkových bardů postupně udělala modly – a „folkové písně se staly náboženstvím hnutí, které chtělo přeměnu Ameriky“ (Peter Yarrow v dokumentu „Dancing In The Street“). Jak Dylan tak zejména Baezová prosluli mj. svými angažovanými songy, bojujícími například za občanská práva, a také namířenými proti válce; přinášeli v nich ostrou sociální kritiku, nakonec sama Joan byla velice levicově orientovaná. Písním s takovým obsahem se v tomto období začalo říkat „protest song“.

Newyorčanka Joan Baez se proslavila jako teenagerka už v roce 1959 na festivalu v Newportu, svou první desku natočila o rok později. Brzy zaujala široké publikum, neboť měla podmanivě sladký, znělý, až "spirituální" hlas (soprán, rozsah tři oktávy), a přesně v duchu doby také byla – jak už jsem poznamenal – myšlením hodně nalevo. Díky tomu získala přezdívku „ženský Pete Seeger“, což byla ovšem paušalizace značně nepřesná – do jejího vidění světa klanění se komoušské ideologii dvakrát nezapadalo, spíše se snažila pracovat na poli hnutí za občanská práva nebo protestů proti válce ve Vietnamu. Nicméně protože pořád někde pochodovala, zdvihala pěst a skvěle zpívala, stala se přední hvězdou protest-songu a miláčkem americké intelektuální levice. Navíc chodila s Dylanem a coby majitelka velkých tmavých očí a dlouhých havraních vlasů skvěle vypadala, což jistě také hrálo svoji nezanedbatelnou roli. Její debutové album „Joan Baez“ (1960), ač vzniklo v „čase singlů“, patří k nejprodávanějším deskám folkových zpěvaček vůbec.

Mezi její hity patřily písničky „Donna Donna“, „Plaisir D´Amour“, „Kumbaya“, a „Farewell Angelina“, známé jsou také „John Riley“, „Mary Hamilton“, „Gracias“, „Geordie“, „Turquoise“, „Please Come To Boston“, „Ghetto“ nebo pochopitelně „We Shall Overcome“. Výborné bylo album „Farewell Angelina“ (1965, s cover-hity „Farewell Angelina“ a „It´s All Over Now Baby Blue“, oběma pův. od Boba Dylana, dále ještě covery „Colours“, pův. od Donovana, a „A Hard Rain´s A-Gonna Fall“ pův. opět od Dylana), v roce 1968 natočila skvělé 2LP coververzí písní Boba Dylana s názvem „Any Day Now (Songs Of Bob Dylan)“ (mj. „Love Minus Zero/No Limit“, „North Country Blues“, „Drifter´s Escape“, „Sad-Eyes Lady Of The Low Lands“), o rok později se líbila deska „One Day At A Time“ (1969/1970, např. „Sweet Sir Galahad“, „A Song For David“, plus covery „No Expectations“, pův. od Rolling Stones,  duet s Jeffrey Shurtleffem v „I Live One Day At A Time“, pův. od Willieho Nelsona, plus traditional  „Joe Hill“). Určitým handicapem v tvůrčích sixties pro Baezovou bylo, že dost málo skládala – kupříkladu většina výše zmíněných písní jsou buď tradicionály nebo předělávky. Jenže když měla tak krásnej hlas…

Jestliže Baezová hodně hořela pro různá hnutí za občanská práva a svobody a toužila změnit Ameriku a její myšlení, Bob Dylan (vl. jm. Robert Zimmerman, narozen v Duluthu v Minnesotě) se k těmto věcem stavěl značně rezervovaně. Na počátku sice napsal několik zásadních písní, obecně se zabývajících některými politicko-sociálními a protiválečnými tématy, jako např. „Blowin´In The Wind“ či „Masters Of War“, přičemž první z nich se dokonce stala jakousi hymnou bojovníků za lidská práva. Dylana ale vždycky spíše zajímaly samotné lidské osudy a životní souvislosti než nějaké politické pamflety. Ano jistě, měl rád Seegera nebo pokrokovou písničkářku Odettu a takový Woody Guthrie byl jeho největší guru, ale zároveň miloval i Rimbauda, beatnickou poezii stejně jako ukřičeného Little Richarda. Na střední škole Dylan dokonce hrál v několika rock´n´rollových kapelách, a i když se během universitních studií v Minneapolis nadchl pro folk, rock měl stále v sobě. Tudíž jeho pozdější spojení obou žánrů v jeden pro něj bylo normální přirozenou cestou, normálním vývojem. On sám pak hrál na kytaru, foukací harmoniku a na klávesy a zpíval zvláštním přidrzlým, mečivým hlasem, s častým protahováním samohlásek. Jeho vokál (kromě textů samozřejmě) vyvolával také nejvíce kontroverzních názorů – buď jste se do něj museli zamilovat, anebo jste ho prostě nesnášeli.

Po debutovém nástřelu druhá deska „The Freewheelin´ Bob Dylan (1963) obsahuje první sérii jeho největších hitů – kromě dvou již jmenovaných ještě např.„A Hard Rain´s Gonna Fall“ či „Don´t Think Twice, It´s All Right“. Postupně byl ve svých textech zastřenější, méně konkrétní, vše halil do jakési skryté symboliky, což vyvolávalo u posluchačů spoustu neklidu a vzrušení. A kladlo jim samozřejmě spoustu otázek. Bob byl totálním solitérem se složitou povahou, a v jednom měl rozhodně jasno – nechtěl se stát marionetou, za jejíž provázky by tahala levice a nebo vlastně kdokoli. Chtěl psát skvělé písničky a jimi bořit hranice. Následující deska „The Times They Are A-Changin´“ (např. skladby „The Times They Are A-Changin´“, „With God On Our Side“, „One Too Many Mornings“) se ještě nesla v duchu litery protest songu, ale v té další „Another Side Of Bob Dylan“ (1964), již písničkář ukazuje, že si prostě půjde svou cestou (písnička „My Back Pages“). „V jeho písních byl protest proti současné společnosti, touha mladých lidí po pravdě, potřeba změny. Přinášel zprávy, že časy se mění, že rebelie už není jen pudová, že má své hluboké příčiny, protože jasně vidí nedostatky okolního světa.“ (Jiří Vejvoda, Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby). Že se časy mění, a on je jedním z hybatelů těchto změn, musel posluchačům folku dokázat sám Mistr.

Jedině Dylan mohl v roce 1965 na festivalu v Newportu nastoupit na pódium s rockovou skupinou za zády, což mnozí ortodoxní příznivci folku označili přímo za zradu. Při jeho koncertu publikum bučelo a starý levičák Pete Seeger se dokonce sháněl po sekyře, že přeseká šňůry od mikrofonu. Dylan prostě radikálům ukradl Dylana, takového jakého si pěstovali ve své mysli. Toho chlapíka, který s akustickou kytarou přináší „message“ a ovlivňuje tak veřejné mínění. Holt si neuvědomovali, že pokud má písnička obsah, na její formě až tak nezáleží („slova jsou jen obrazy a já je chci podmalovat z bohatší palety“, B. Dylan). Navíc se ukázalo, že právě rocková hudba může díky svým hudebním možnostem a rostoucí popularitě folk music hodně pomoci. A naopak – díky Dylanovi začaly i v rockové hudbě vznikat mnohem náročnější texty, než jen o tom, „že to dnes večer rozjedem, bejby“ nebo, že „ona tě miluje“.

V Dylanově „elektrickém období“ vznikly tři zásadní desky – „Bringing It All Back Home (1965), „Highway 61 Revisited“ (1965) a dvojalbum „Blonde On Blonde“ (1966), přičemž z této dvouletky pocházejí songy jako „Subterranean Homesick Blues“, „Maggie´s Farm“, „Love Minus Zero / No Limit“, „Mr. Tambourine Man“, „Gates Of Eden“, „That´s All Right Ma (I´m Only Bleeding)“, „It´s All Over Now, Baby Blue“, „Like A Rolling Stone“, „Positively 4th Street“, „Ballad Of A Thin Man“, „Queen Jane Approximately“, „Just Like Tom Thumb´s Blues“, „Desolation Row“, „One Of Us Must Know /Sooner Or Later/“, „I Want You“, „Stuck Inside Of Mobile With The Memphis Blues Again“, „Just Like A Women“, „Sad Eyed Lady Of The Lowlands“. A pokud si chcete poslechnout jak zněl tehdy Dylan naživo, vemte bootleg z koncertu „Live 1966“, který Columbia vydala až dvaatřicet let po nahrání. Zaplaťpánbůh, že aspoň vůbec.

V inkriminovaném roce 1966 měl Bob nehodu na motocyklu (aspoň to tvrdí) a dva roky o něm nebylo vůbec slyšet. Po svém návratu příliš často nevystupoval (na turné vyrazil dokonce až v polovině 70.let) a věnoval se hlavně natáčení alb jako např. „John Wesley Harding (1968, hit „All Along The Watchtower“, dále např. „I´ll Be Your Baby Tonight“, „John Wesley Harding“, „I Dreamed I Saw St. Augustine“) či v Americe uznáváné a v Británii odzívané, country-rockové LP s poněkud „divně změněným“ Dylanovým vokálem s názvem „Nashville Skyline“ (1969, např. „Lay Lady Lay“, „I Threw It All Away“, „Tell Me That It Isn´t True“, „Tonight I´ll Be Staying Here With You“), na němž se objeví i hlas Johnnyho Cashe. O Dylanovi bylo natočeno také několik dokumentů – uveďme snad „Don´t Look Back“ (1966, D. A. Pennebaker) a také dvojdílný „No Direction Home – Bob Dylan“ (2005) režiséra Martina Scorseseho.

V pětašedesátém, ale ještě o něco dřív než Dylan konvertoval k elektrické kytaře, se objevila v rádiu jeho písnička „Mr. Tambourine Man“, ovšem zahraná tak, jako by ji hráli Beatles. Jiskřivé vícehlasé vokály na podkladu bigbítu, jemuž vévodila zvonivá elektrická dvanácti-strunná kytara, zpívaly o „muži s tamburinou“. Kapela o níž je řeč, se jmenovala The Byrds, pocházela z L.A. a na základě své fascinace zároveň Beatles a zároveň folkem (konkrétně Dylanem) ji postavili Roger McGuinn (12 string g, voc) s Davidem Crosbym (voc, g) a Gene Clarkem (g, voc), dalšími členy byli ještě Chris Hillman (bg, mand, voc) a Michael Clarke (ds). „Muž s tamburinou“ dal název i jejímu prvnímu albu, které se tedy jmenovalo… ehm… „Mr. Tambourine Man“ (1965, dále ještě songy „I´ll Feel A Whole Lot Better“, „You Won´t Have To Cry“, „Here Without You“, „The Bells Of Rhymney“ a další dylanovka „Chimes Of Freedom“). Skupina povzbuzena úspěchem měla během roku ještě další dodneška známý hit – „Turn! Turn! Turn!“, původně od P. Seegera. A jak jinak i stejnojmenné album „Turn! Turn! Turn!“ (1965, dále např. písně „It Won´t Be Wrong“, „He Was A Friend Of Mine“, „If You´re Gone“, plus cover „Lay Down Your Weary Tune“, pův. od Boba Dylana).

Propojení folkové písničky s elektrickým doprovodem rockové skupiny pak dalo vzniknout žánru, který se začal nazývat folk rock. Z čehož tak nějak vyplývá, že největším fanouškem kapely se stala volnomyšlenkářská středně-třídní mládež, která zrovna začala zapouštět hára, žít free life a která se později nazvala hippies. Jenže Byrds šli dál. Jejich muzika se vlivem acidové revoluce proměnila v jakýsi hudební kosmický trip, který načala deska „Fifth Dimension“ (1966) a zejména písnička „Eight Miles High“, která nesměla v mnoha rádiích zaznít pro zjevnou propagaci halucinogenů. Z dalších zajímavých skladeb jmenujme ještě „5D“, „Wild Mountain Thyme“ a „I See You“, kterou později předělali Yes. Následující album (už bez Gene Clarka v sestavě) „Younger Than Yesterday“ (1967, např. „Thoughts And Words“, „Everybody´s Been Burned“, „Renaissance Fair“ a cover „My Back Pages“ – původně od Boba Dylana) bylo podobně zaměřené a bodoval z něj hit „So You Want To Be A Rock´n´Roll Star“. Ani není divu že „vtáci“ zpětně ovlivnili „brouky“, kteří v té době zobali dobroty a zplodili psychedelický sen o „jahodových polích navždy“. A následně seržanta Pepře.

Kapele se velmi zadařilo i na desce „The Notorious Byrd Brothers“ (1968, např. písně „Natural Harmony“, „Tribal Gathering“, „Change Is Now“, „Draft Morning“, „Triad“ a dva covery z dílny dua Kingová-Goffin – „Goin´ Back“ a „Wasn´t Born To Follow“, která zazněla i ve filmu Easy Rider). Poprvé si na ní zahrál jako host Clarence White (g, mand, voc), který se následně stal členem kapely. Z Byrds potom odešel Crosby (no, spíše byl odejit – prý za příliš otevřenou propagaci LSD), aby vzápětí spoluzaložil supergroup C, S, N & Y (viz níže) a přišel ujetý countryman Gram Parsons. Ten sice setrval v kapele krátce (sotva rok), ale pomohl ji nasměrovat k stylu později nazvaném country rock (LP „Sweetheart Of The Rodeo“, viz. kapitola o tomto). No, a pak už z původní sestavy zůstal jen McGuinn (dále ještě Clarence White – g, voc, Gene Parsons – ds, g, voc a John York – bg, voc, jehož vzápětí vystřídal Skip Battin) a s „vtáky“ to šlo z kopce. V osmdesátých letech se však jejich zvonivý zvuk stal velkou inspirací pro spoustu amerických (např. R.E.M., Throwing Muses) i britských kapel (např. Smiths, House Of Love, The Sundays). Tak snad na závěr jen několik songů ze zbývajících LP z přelomu 60. a 70.let: „Child Of The Universe“, „Drug Store Truck Drivin´ Man“, „Ballad Of Easy Rider“, „Gunga Din“, „Positively 4th Street“ (cover, pův. Bob Dylan), „Lover Of The Bayou“, „Chestnut Mare“, „Bugler“, „Antique Sandy“, „Laughing“ (cover, pův. David Crosby), „Sweet Mary“… 

První odešedší z Byrds Gene Clark (rg, harm, voc, tamb) se dal do holportu s Dougem Dillardem (bjo, g, vln), ex-členem bluegrassové skupiny The Dillards, a vytvořili spolu duo Dillard & Clark, které se v podstatě ve stejné době jako Byrds s Parsonsem pustilo do dobrodružství zvané country rock, některými odborníky zase progressive bluegrass. A hned  první počin dua, LP „The Fantastic Expedition Of Dillard & Clark“, vyvolal kladné ohlasy u kritiků i u posluchačů (1968, např. „Out On The Side“, „Radio Song“, „She Darked The Sun“, „Train Leaves Here This Morning“, „With Care From Someone“, v reedici „Why Not Your Baby“). Z dalších songů dua je možno zmínit třeba  „Kansas City Southern“ nebo cover „So Sad“, pův. od Everly Brothers. Od roku 1970 pak Clark působil sólově.

A tím bychom kapitolku týkající se folk (& country) rockové skupiny Byrds a jejích členů mohli uzavřít.

Přirozené sepětí folku s rockem ale neznamenalo, že písničkáři s kytarou vymizeli – naopak, v šedesátých letech u akustiky mnozí zůstávali a po nich přicházeli další a další. Legendou se stala např. občansky angažovaná Judy Collins, zpěvačka, kytaristka a pianistka z Denveru, zpívající podobným způsobem jako „baezovka“. A stejně tak spoustu repertoáru přebírala (zejména od Cohena , kterého vlastně objevila), vlastní skladby tvořily vždy menšinu. Můžete se o tom přesvědčit na albech „Fifth Album“ (1965, např. trad. „So Early, Early In The Spring“, dále např. covery „The Coming Of The Roads“, pův. od Billy Eda Wheelera nebo „Tomorrow Is A Long Time“, pův. od Boba Dylana), „In My Life“ (1966, např. covery „Suzanne“, pův. od Leonarda Cohena, „In My Life“, pův. od Beatles, „Hard Lovin´ Loser“, pův. od Richarda Fariny), „Wildflowers“, na kterém měla i nějaké vlastní písně (1967, např. „Albatross“, „Since You Asked“ plus covery „Both Sides Now“, „Michael From Mountains“, oba pův. od Joni Mitchell, „Sisters Of Mercy“, pův. od L. Cohena) a „Who Knows Where The Time Goes“ (1968, např. song „My Father“ a covery „Hello Hooray“ pův. od Rolfa Kempfa, „Someday Soon“ pův. od dua Ian & Sylvia, a „First Boy I Loved“, pův. od Robina Williamsona).

 

Větší podíl autorské tvorby měla zpočátku na svých deskách zpěvačka a kytaristka Bobbie Gentry (vl. jm. Roberta Lee Streeter), pocházející ze státu Mississippi. Vlastnila příjemný (občas nakřáplý) hlas, a jelikož byla z Delty, její hudební lektvar obsahoval blues, soul, cajun, folk, country, soft pop, a to vše kořeněné jazzem. Za nejlepší album je považován debut „Ode To Billie Joe“ (1967, hit Ode To Billie Joe“, dále např. „Mississippi Delta“, „I Saw An Angel Die“, „Sunday Best“, „Lazy Willie“), ceněna jsou i LP „The Delta Sweete“ (1967/1968, např. „Jessye´ Lisabeth“, „Refractions“, „Okolona River Bottom Band“, „Mornin´ Glory“, „Louisiana Man“) a „Local Gentry“ (1968, např. Casket Vignette“, „Recollection“, „Sweete Peony“ plus beatlesácké covery „Eleonor Rigby“ a „Here, There And Everywhere“), do pop-rocku míří deska „Touch´Em With Love“, na níž se se krom Bobbie podíleli i jiní autoři (1969, např. „Seasons Come, Seasons Go“, „I´ll Never Fall In Love Again“, „Touch ´Em With Love“, „I Wouldn´t Be Surprised“). Z jejích dalších songů bych ještě upozornil na „Fancy“, „I´ll Never Fall In Love Again“ (z repertoáru Dionne Warwick), „Beverly“, „But I Can´t Get Back“. Na začátku seventies došlo k reorganizaci jí vydávajícího labelu, přičemž ona sama odmítla vydávat nahrávky pod novým vedením. Navíc už předtím naznačovala svůj odchod ze šoubyznysu. K čemuž vzápětí došlo. Ve druhé půli dekády byla snaha kariéru obnovit, ale singl „Steal Away“ (1978) se nechytal a z vydání LP sešlo…

Mezi respektované písničkářky šedesátých let dále patřila levicově orientovaná kanadská Indiánka s roztřeseným hlasem Buffy Sainte-Marie, zpěvačka, kytaristka, pianistka, skladatelka. Začínala po kavárnách ve starém Torontu, poté se stala součástí folkové scény newyorské Greenwich Village, a zároveň protiválečnou aktivistkou. Zkuste debutové elpíčko „It´s My Way!“ (1964, známé písně „Cripple Creek“, „Universal Soldier“, „Cod´ine“, „Now That The Buffalo¨s Gone“, dále např. „Babe In Arms“, „The Old Man´s Lament“), pak singl „Until It´s Time For You To Go“ (1965), a další alba „Little Wheel Spin And Spin“ (1966, např. „Men Of The Fields“, „Rolling Log Blues“, „Sometimes When I Get To Thinking“, „My Country´Tis Of Thy People You´re Dying“ plus tradicionály „House Carpenter“, „Waly Waly“), čistě do country hozené „I´m Gonna Be A Country Girl Again“ (1968, např. „Take My Hand For A While“, „I´m Gonna Be A Country Girl Again“, „Now That The Buffalo´s Gone“,  „Sometimes When I Get To T“ plus traditional „Uncle Joe“) a zvukově experimentální „Illuminations“ (1969, např. „Suffer The Little Children“, „Guess Who I Saw In Paris“, „Poppies“, „Dream Tree“, „He´s A Keeper Of The Fire“). Na začátku seventies měla singlové hitíky „Circle Game“ (cover, pův. od Joni Mitchell, 1970), „Soldier Blue“ (1971) a „Mister Can´t You See“ (cover, pův. od Mickeyho Newburyho, 1972).

Méně známá je dnes Kanaďanka Bonnie Dobson, zpěvačka, kytaristka a skladatelka z Toronta, která se na počátku sixties coby mladá písničkářka přestěhovala do USA. Nicméně je autorkou dost známé skladby „Morning Dew“, kterou mj. převzali třeba Tim Rose, Fred Neil, Ralph McTell, Jeff Beck Group, Nazareth a další. Píseň se poprvé objevuje na jejím živém LP „At Folk City“ (1962, dále např. „Once My True Love“, „Bonnie´s Blues“, „Peter Amberley“). Ve studiové verzi byla „Morning Dew“ natočena na Dobsonové orchestrální folk-pop-rockové LP „Bonnie Dobson“ (1969, dále např. „Let´s Get Together“, „I´m Your Woman“, „Rainy Windows“, „I Got Stung“ plus cover „Everybody´s Talking“, pův. od Freda Neila). Pěkná deska. O rok později vzniklo podobné album  „Good Morning Rain“ (1970, „např „You Don´t Know“, „Good Morning Rain“ plus covery „Light Of Love“, pův. od Mike McQueena, a „Streets Of London“, pův. od Ralpha McTella či „Taste Of Honey“ z repertoáru Beatles). Jinak Bonnie zpívala jasným pronikavým hlasem, který silně připomínal Baezku.

Kanadské duo Ian & Sylvia (Ian Tyson, Sylvia Tyson) to mělo hozené trochu víc do country, zmiňme třeba písně „Four Strong Winds“, „Early Morning Rain“, „You Were On My Mind“, „Gifts Are For Giving“, „90 Degrees X 90 Degrees“, „Trilogy“, „Shinbone Alley“, plus covery „Changes“, pův. od Phila Ochse, „Circle Game“, pův. od Joni Mitchell.

Výborný byl kanadský zpěvák, kytarista a skladatel Gordon Lightfoot, který – pocházeje z bohatší rodiny - už od mládí hrál na kytaru, piano i bicí, přičemž na střední škole zase vynikal co sportsmen. Nestát se folkařem, nejspíš bychom ho u nás znali jako atleta a v USA jako hráče amerického fotbalu. Hudbu studoval v Kalifornii, ovlivnili ho Pete Seeger a Ian & Sylvia (viz hore). Po návratu do Kanady hrával po torontských kavárnách, pak žil zase určitý čas v Británii, po druhém návratu začal psát pro jiné autory. V pětašedesátém vystoupil na známém festivalu v Newportu a o rok později natočil kvalitní debut „Lightfoot!“ (1966, hity „The Way I Feel“ a „I´m Not Sayin´“, dále např. „Rich Man´s Spiritual“, „Changes“, „Peaceful Waters“, „Ribbon Of Darkness“) a „The Way I Feel“ (1966/67, znovu „The Way I Feel“, dále např. „Song For A Winter´s Night“, „Go Go Round“, „Softly“, „Crossroads“, „Canadian Railroad Trilogy“). Dobrá je i platňa „Did She Mention My Name?“ (1968, např. „The Last Time I Saw Her“, „Pussywillows, Cat-Tails“, „Boss Man“, „Black Day In July“, „Wherefor & Why“, „The Mountains And Maryann“), známy jsou i jeho písničky „Bitter Green“, „Affair On 8th Avenue“ a „Spin, Spin“.

Patřil sem samozřejmě i původně oklahomský Tom Paxton, jenž byl po svém přestěhování do New Yorku jedním z těch, kteří trávili spoustu času v Greenwich Village v počátcích obrození amerického folku (písně „Ramblin´ Boy“, „The Last Thing On My Mind“, „Goin´ To The ZOO“, „I Can´t Help But Wonder Where I´m Bound“, „Bottle Of Wine“, „Lyndon Johnson Told The Nation“, „Whose Garden Was This“). A dále také Tom Rush z New Hampshire, intelektuál, skvěle interpretující původní blues, s alby „Take A Little Walk With Me“ (1966, např. „Galveston Flood“, „Turn Your Money Green“, „Too Much Monkey Business“, „Joshua Gone Barbados“) a „Circle Game“ (1968, hit „No Regrets“, dále např. „Rockport Sunday“ plus covery „Urge For Going“, pův. od Joni Mitchell a „Shadow Dream Song“, pův. od Jackson Browna).

 

Možno sem přidat i zpěváka, kytaristu, pianistu, hráče na foukačku a skladatele Erika Andersena, pittsburského rodáka norského původu, jenž byl taktéž součástí folkové scény v newyorské Greenwich Village. Měl tenký, křehký hlas, a jeho tvorbu by šlo nazvat něčím jako relaxačním folkem a folk-rockem s velkým vlivem Dylana. V půli sixties mu vyšel průměrný debut, který obsahoval píseň „Come To My Bedside“, zato se mu povedla albová dvojka „´Bout Changes ´n´ Things“ (1965/1966, např. „Violets Of Down“, „Thirsty Boots“, „Close The Door Lightly When You Go“, „Hey Babe, Have You Been Cheatin´“ plus trad. „Champion At Keeping Them Rolling“). A taktéž třetí, eklektické LP „More Hits From Tin Can Alley“ (1968, např. „Tin Can Alley /Pt. 2/“, „Miss Lonely Are You Blue“, „A Woman Is A Prism“, „On The Edge Of You“, „Honey“). Dobrou deskou je i elpíčko „Eric Andersen“ s náběhem do country-rocku (1969, např. „Secrets“, „I Will Wait“, „Lie With Me“, „Don´t Leave Me Here For Dead“). Z dalších Andersenových písní konce sixties lze jmenovat třeba „It´s Coming And It Won´t Be Long“, „Eyes Gently Rolling“ nebo „Deborah, I Love You“.  

Newyorský zpěvák, kytarista, houslista, hráč na banjo a mandolinu plus skladatel John Hartford se zase pohyboval v obvyklém tehdejším žánrovém kolečku - folk, country, bluegrass, s důrazem na ty dva poslední. Zkuste od něj sběrné LP „Gentle On My Mind And Other Originals“ (1967/1968, např. „Gentle  On my Mind“, „California Earthquake“, „The Six O´Clock Train And A Girl With Green Eyes“, „A Simple Thing As Love“, „I Would Not Be Here“), pak album „John Hartford“ (1969, např. „Orphan Of World War Two“, „I Didn´t Know The World Would Last This Long“, „Mr. Jackson´s Got Nothing To Do“, „I´ve Heard The Tearstained Monologue You Do There By The Door Before You“) plus singl „Natural To Be Gone“ (1970). 

Je sem zařazován také pop-folkový José Feliciano, slepý Portorikánec z NY s občas charlesovským, občas elton-johnovským hlasem, solidní kytarový instrumentalista, který zpíval jak anglicky, tak španělsky. Často využíval latinské rytmy – však svých prvních singlových úspěchů dosáhl v Argentině („Poquita Fe“, „Usted“). Ameriku pak dobyl svou verzí songu „Light My Fire“, hitu The Doors – ten se následně objevil na osmyčcované předělávkové desce „Feliciano!“ (1968, dále např. covers „California Dreamin´“, „Nena Na Na“, „The Last Thing On My Mind“, „Sunny“). Oblíbené bylo album „Souled“ (1968, mj. songy „Hi-Heel Sneakers“, „Hitchcock Railway“, „And The Sun Will Shine“, „My World Is Empty Without You“, „Hey! Baby!“), singl „Rain“ (1969), LP „Fireworks“ (1970, např. „Destiny“, „Pegao“, „Once There Was A Love“ plus cover Suzie Q“, známý z interpretace CCR) i vánoční, napůl instrumentální LP „Feliz Navidad“ (1970, např. „Feliz Navidad“, „The First Noel“, „Mary´s Little Boy Child“). Prsty a hlas jdou, něco je slušné, něco přeslazené.

Patří sem též zpěvák, kytarista, pianista a skladatel Phil Ochs, newyorský písničkář ostrého vtipu a cynického humoru. Silně se angažoval proti americké účasti ve válce ve Vietnamu, a pro svůj politický aktivismus byl neustále sledovaný CIA. Tím pádem byl sužovaný depresemi, a velmi negativně naň zapůsobilo zejména bití demonstrantů na srazu Demokratické strany v Chicagu 1968. Psychicky podlomený Ochs v roce 1976 nakonec svůj život dobrovolně ukončil. Zkuste alba ze šedesátek jako „I Ain´t Marching Anymore“ (1965, hit „I Ain´t Marchin´ Anymore“, dále skladby „Days Of Decision“, „Draft Dodger Rag“, „In The Heat Of The Summer“, „Here´s To The State Of Mississippi“) a „Pleasures Of The Harbor“ (1967, např. „Cross My Heart“, „Flower Lady“, „Outside Of A Small Circle Of Friends“, „Pleasures Of The Harbor“) a songy „The Harder They Fall“, „The War Is Over“, „The Scorpion Departs But Never Returns“, „The World Began In Eden And Ended In Los Angeles“, „No More Songs“, „Changes“, „There But For Fortune“. 

Své místo zde má i Jackson C. Frank z Buffala se svým jediným a výborným albem „Jackson C. Frank“ (1965, např. „Blues Run The Game“, „Yellow Walls“, „Don´t Look Back“, „I Want To Be Alone“, „Here Come The Blues“). Či Dylanův epigon Barry McGuire, zpěvák, kytarista a hráč na foukačku, muž jedné písně „Eve Of Destruction“, která se ovšem stala jednou z hymen protest songu, a pocházela z jeho stejnojmenného LP „Eve Of Destruction“ (1965, dále ještě „Ain´t No Way I´m Gonna Change My Mind“, „What´s Exactly The Matter With Me“, „Sins Of A Family“, „Why Not Stop & Dig It While You Can“) – songy mu většinou psal kapelový sólový kytarista P. F. Sloan. Ony jsou tedy jakž takž známy ještě další písně, které McGuire pěl, např. ty z alba „Precious Time“ (1965, např. „Child Of Our Times“, „Upon A Painted Ocean“, „Precious Time“) nebo Walkin´ My Cat Named Dog“, „Secret Saucer Man“ či „South Of The Border“. Ale proti popularitě „večeru zkázy“ nemají šanci.

Posledně jmenovanému byl v něčem podobný i kámoš skupiny Mamas And Papas, písničkář Scott McKenzie, chlapík s příjemným pozitivním voicem – i on je mužem jediné písně, která se později stala téměř hymnou pro hippies. John Phillips mu totiž napsal nádherný song „San Francisco (Be Sure To Wear Flowers In Your Hair)“, jenž se objevil na LP „The Voice Of Scott McKenzie“ (1967, dále např. „What´s The Diference /Chapter I/“, „What´s The Diference /Chapter II/“, „Like An Old Time Movie“, plus covery „It´s Not Time Now“, pův. od The Lovin´ Spoonful a „No, No, No, No, No“, pův. od Michela Polnareffa). Ostatně i několik dalších songů mu na album napsal Phillips. Zato druhé LP si McKenzie napsal už sám – mělo název „Stained Glass Morning“ (1969/1970, např. „Going Home Again“, „Look In The Mirror“, „Yves“, „Crazy Man“, „Take A Moment“). Poté se na dlouhou dobu odmlčel.

Výše zmíněná Collinsová objevila kanadského básníka Leonarda Cohena, střídavě žijícího v New Yorku, Montrealu a řeckém ostrově Hydra. Krásný ostrov stal se jeho tvůrčím místem – zde psal básně, texty a své, kritikou nepříliš dobře přijímané romány, jež vznikaly většinou v hašišovém opojení. Cohen se v polovině 60.let cítil být hlavně básníkem, své verše pouze předčítal a vlastně až do roku 1966 veřejně jako hudebník vůbec nevystupoval. Jenomže ono na to – díky, řekněme neutěšené finanční situaci umělce - nakonec došlo a folkový svět tak mohl poznat chlapíka s kultivovaným hlubokým „sexy hlasem“, jímž zpívá většinou melancholické, smutné až depresivní, baladické písně, takříkajíc ze života. Žádná oslava flower-power, ale trpkost vztahů, obavy a žal, život na dně a skryté touhy. Díky básnickému střevu patřily jeho texty k tomu nejlepšímu v pop music 60.let. Ač mu kritika vyčítala jejich až přehnanou pochmurnost, přesto u ní byl Cohen v přízni. A přízně se těšil také u mladého publika, které v něm spatřovalo člověka, který se umí podívat „dovnitř“. Při vrozené plachosti přitom Cohena vlastní sláva, která přišla jakoby přes noc, dosti štvala. Snad i proto jsou u něho časté dlouhé hudební odmlky.

V době, o které píšeme, jela hlavně jeho první dvě alba „The Songs Of Leonard Cohen“ (1967, hit „Suzanne“, dále např. „Sisters Of Mercy“, „Winter Lady“, „So Long Marianne“, „Stories Of The Street“, „Hey, That´s No Way To Say Goodbye“) a „Songs From A Room“ (1969, písně „Bird On Wire“, „Story Of Isaac“, „A Bunch Of Lonesome Heroes“, „Seems So Long Ago, Nancy“, „You Know Who I Am“ či cover francouzské písně z 2. světové války „The Partisan“). Songy z obou alb byly velice často přebírány jinými umělci, nejvíce asi „Zuzanka“ (známe ji třeba od Judy Collins, která ji natočila ještě před Cohenem, dále třeba od Fairport Convention, Pearls Before Swine, Francoise Hardy, Neila Diamonda, Petera Gabriela…). Po vydání druhého LP se Cohen vydal na turné po světě, záznam z vystoupení na festivalu na ostrově Wight z roku 1970 existuje i na DVD („Leonard Cohen Live At The Isle Of Wight“). Do další dekády tedy vstoupil coby respektovaná hvězda folku. Z čehož, jak je uvedeno výše, nebyl tedy dvakrát odvázanej…

V Americe masové rojení folkařů – ať už s kytarou nebo rockovým tělesem za zády – probíhalo zejména v letech 1965 až 1969. O spoustě z nich, přestože byli dobří, dnes už nikdo neví; existuje pár singlů nebo několik zažloutlých fotek. Možná je to proto, že jejich písničky nenazpívala žádná tehdejší hvězda nebo prostě jen nebyli ve správný čas na tom správném místě. A těmi správnými místy byly v šedesátých letech San Francisco, New York a festivaly v Monterey a Woodstocku. Proto jsou naopak jiní folkaři dodnes ctěni a jejich písně zní běžně v amerických rádiích. Pojďme si jich pár vyjmenovat.

Z těch uznávaných je to například oregonský Tim Hardin, bývalý mariňák, žijící od první poloviny sixties v New Yorku. Hrával blues zejména v bohémské čtvrti Greenwich Village. Poté se různě stěhoval: nějaký čas strávil v Bostonu, v LA a nakonec skončil opět v NYC, kde mu byl vydán albový debut. Hardin byl z těch folkařů, jehož největší hity nazpívali jin í- „If I Were A Carpenter“ třeba Bobby Darin, Four Tops či Tim Rose a „Reason To Believe“ Rod Stewart. Přesto ale natočil alba, která jsou odborníky vcelku považována: „Tim Hardin“ (1966, např. „Reason To Believe“, „Misty Roses“, „How Can We Hang On To A Dream?“, „How Long“, „Don´t Make Promises“) a Tim Hardin ll (1967, např. „If I Were A Carpenter“, „Black Sheep Boy“, „It´s Hard To Believe In Love For Long“, „Speak Like A Child“). Chválen byl i živák „Tim  Hardin 3 Live In Concert“ (1968). V roce 1969 si naopak vypůjčil on jeden cover – „Simple Song Of Freedom“ od Bobby Darina – a hned se s ním octl v hitparádě. V tom roce si brnknul i ve Woodstocku. Z devětašedesátého pochází i jeho poslední jakžtakž album – „Suite for Susan Moore And Damion: We Are One, One, All In One“ (1969, mj. např. „Last Sweet Moments“, „Everything Good Become More True“, „Once Touched By Flame“). 

Mohli bychom také zmínit jemně do country hozeného, atlantského rockového písničkáře Joe Southa s jeho hity konce sixties jako např. „Games People Play“, „Hush“, „Don´t It Make You Wants Go Home?“, „Walk A Mile In My Shoes“, „Rose Garden“. Stejně jako u Hardina i Southovy songy proslavili jiní interpreti – např.„Hush“ Deep Purple, zmíněné „ušlé míle“ Elvis Presley a Bryan Ferry, „zahradu růží“ country zpěvačka Lynn Anderson. Pro ní napsal ještě hitovky „How Can I Unlove You“ a „Fool Me“. Vyloženě do country to měl hozené Texasan s hlubokým „cashovským“ hlasem Roger Miller. Z jeho nejslavnějších songů je možné jmenovat ty z poloviny sixties i jejich konce: „King Of The Road“, „England Swings“, „Dang Me“ a „Green Little Apples“. Ale to už bychom se moc hrabali v country, na řadu by musel přijít další muž z Texasu Buck Owens se svým Bakersfield soundem („Act Naturally“, „I´ve Got A Tiger By The Trail“, „I Don´t Care /Just As Long As You Love Me/“, „Love´s Gonna Live There““) atd. atd.

Vraťme se raději .k vlasatým folkařům.

Syn Woody Guthrieho, multiinstrumentalista Arlo Guthrie (kytara, piano, foukací harmonika, citera, banjo, saxofon) působící zejména v New Yorku, byl znám zejména svým vystoupením ve Woodstocku a hlavní rolí v protiválečném filmu „Alice´s Restaurant“ (1969, režie Arthur Penn). Název filmu se ale objevil už dva roky předtím na Arlově vcelku kvalitním debutu „Alice´s Restaurant“ (jak jinak) s písněmi jako např. „Alice´s Restaurant Massacree“, „Highway In The Wind“, „Chilling Of The Evening“, „I´m Going Home“ nebo „The Motorcycle Song“. Pak měl Guthrie menší hitík „Coming Into Los Angeles“ z nevyrovnaného alba „Running Down The Road“ (1969, dále např. „Oh, In The Morning“, „My Front Pages“  plus „Oklahoma Hills“, pův. od Woody Guthrieho). Následně bylo kritiky ceněno album „Washington County“ (1970, např. „Gabriel´s Mother´s Highway Ballad No. 16 Blues“, „Valley To Pray“, „Introduction“, „I Could Be Singing“, „I Want To Be Around“). Arlo Guthrie je vzhledem k textům prodchnutým filosofií beatniků a hippies a jemnému svéráznému humoru brán za klasické ztělesnění flower-power-folku.

Z New Yorku pocházel také osobitý černošský kytarista, sitarista a zpěvák Richie Havens, jenž zazářil na Woodstocku s písní „Freedom“. Nejčernější hlas ze všech Afroameričanů a nejmohutnější palec levé ruky – hádejte, kterým prstem hrál akordy na hmatníku kytary. Speciální ladění, speciální beglait, východní (indické) vlivy, vždy nějaké ty bubínky, conga, bonga, tabla a kdo ví, co ještě. Jinak hodně ulítával na Beatles, hrál spoustu jejich coverů, např. „Eleanor Rigby“. Ta je ke slyšení na albu „Mixed Bag“ (1966, dále např. „Adam“, plus covery „High Flyin´ Bird“, pův. od Billy Edda Wheelera, „Follow“, pův. od Jerry Merricka, „Morning, Morning“ , pův. od Fugs, ). Ba což – Havensovo podání dylanovky „Just Like A Woman“ patří ke skutečným hudebním zážitkům. Z dalších alb bych uvedl ještě „Something Else Again“ (1967/1968, např. „No Oportunity Necessary, No Experience Needed“, „New City“, „Inside Of Him“, „The Klan“ plus cover „Maggie´s Farm“, pův od B. Dylana), rozmáchlé double „Richard P. Havens, 1983“ (1968, např. „For Haven´s Sake“, „Cautiously“, „Putting Out The Vibration And Hoping It Comes Home“, „The Parable Of Ramon“ plus covery „Strawberry Fields Forever“, „Lady Madonna“, oba pův. od The Beatles) a výborné „Stonehenge“ (1970, např. „Open Our Eyes“, „Minstrel From Gault“, „Ring Around The Moon“, „Shouldn´t All The World Be Dancing“ a cover „It´s All Over Now, Baby Blue“, pův. od Dylana).

K New Yorku se váže ještě několik jmen: hustě háratý Bert Sommer se svým barokně košatým pop-folk-rockem, do kterého pěl stejně exaltovaně jako třeba Marc Bolan. Jenže na rozdíl od něj si brnknul ve Woodstocku, kde získal ohlas s vlezlou písní „We´re All Playing In The Same Band“. Občas měly jeho songy muzikálové parametry, a ani není divu – vždyť účinkoval v muzikálu „Hair“. Známo je Sommerovo první LP „The Road To Travel“ (1968, např. „And When It´s Over“, „Jennifer“, „Hold The Light“, „Brink Of Death“, „A Note That Read“), ještě více dvojka „Inside“ s uvedeným vlezlým hitem (1969, dále např. „Smile“, „The Grand Pianist“, „On The Other Side“, „Mama, If You´re Able“). O trojce „Bert Sommer“ už prakticky nikdo neví (1970, např. „Stick Together“, „She Knows Me Better“, „The People Will Come Together“, „People Got To Be Free“). Pak se na dlouhá léta ze scény vytratil.

K NY patří také tiché a vždy rozzářené hippie sluníčko z Lovin´ Spoonful John Sebastian s eponymním albem „John Sebastian“ (1970, např. songy „Red-Eye Express“, „She´s A Lady“, „Magical Connection, „I Had A Dream“, „How Have You Been“, „Rainbow All Over Your Blues“) nebo Dylanův kumpán z Greenwich Village David Blue se svým zvonivým folk-rockem a elpíčky „David Blue“ (1966, např. „Gasman Won´t Buy Your Love“, „If Your Monkey Can´t Get It“, „It Ain´t The Rain That Sweeps The Highway Clean“, „Grand Hotel“, „Arcade Love Machine“) a „These 23 Days In September“ (1968, např. „These 23 Days In September“, „Ambitious Anna“, „The Sailor´s Lament“).

Patří sem i téměř zapomenutý, hlubokohlasý Fred Neil, zpěvák, kytarista a skladatel se svými songy hozenými do blues a do folk-rocku – spolu s Byrds a Dylanem je považován za jednoho z průkopníků tohoto subžánru. Je autorem songu „Eveyrbody´s Talkin´“, který později proslavil Harry Nilsson ve filmu „Midnight Cowboy“. Od Freda Neila  zkuste  alba „Bleecker & MacDougal“ (1965, např. „Candy Man“, „Mississippi Train“, „Handful Of Gimme“, „Bleecker & MacDougal“, „Little Bit Of Rain“) a „Fred Neil“ (1966, hit „Eveyrbody´s Talkin´“, dále např. „Dolphins“, „I´ve Got A Secret /Didn´t We Shake Sugaree/“, „Badi-Da“ plus traditional „Sweet Cocaine“). Patří sem také jemná hipýsanda Melanie (vl. jm. Melanie Safka) někdy s téměř holčičkovským a někdy dost roztřeseným a zakouřeným hlasem. Mluvit se o ní začalo v roce 1969, kdy se objevila ve Woodstocku a natočila desku „Affectionately Melanie“ (hit „Beautiful People“, dále např. „Soul Sister Annie“, „Uptown Down“, „Tuning My Guitar“). Typické dítě květin. Severovýchod ještě zastupoval washingtonský Tim Rose, chlapík s ostrým, vychlastaným hlasem. Natočil slušné album „Tim Rose“ (1967, hity - cover „Morning Dew“, původně od Bonnie Dobson, později předělaný skupinou Nazareth, a pak standarda „Hey Joe“, jíž později předělal J. Hendrix, z dalších skladeb např. „I Got A Loneliness“, „Fare Thee Well“, „I Gotta Do Things My Way“, „Long Time Man“).  A povedla se mu i deska „Through Rose Colored Glasses“ (1969, např. „Roanoke“, „Hello Sunshine“, „Angela“, „When I Was A Young Man“). Velmi slušně (hodně do tvrdého bigbítu) se uvedl i na počátku další dekády.

Ze stejného města jako Rose pocházel sympaťák Tim Buckley, jenomže ten se záhy přestěhoval do LA. Od roku 1966 natáčel desky, v nichž mísil folk rock s psychedelií, obé na hodně experimentální bázi, takže občas je docela těžké do jeho hudby proniknout. Hodně spolupracoval s básníkem Larry Beckettem. Z období druhé poloviny sixties dejte alba „Tim Buckley“ (1966, např. „Wings“, „She Is“, „I Can´t See You“, „Song Of The Magician“, „Song Slowly Song“), „Goodbye And Hello“ (1967, s hitem „Morning Glory“, dále např. „Pleasant Street“, „Goodbye And Hello“, „Hallucinations“, „Once I Was“), „Happy Sad“ (1969, např. „Buzzin´ Fly“, „Love From Room 109 At The Islander“, „Sing A Song For You“) a „Blue Afternoon“ (1969, např. „Happy Time“, „I Must Have Been Blind“, „The River“, „Cafe“, „Chase The Blues Away“). Také psychicky labilní James Taylor bol severovýchodňárom, konkrétně z Bostonu. První, eponymní album „James Taylor“ bylo sice vcelku dobré, ale nepříliš úspěšné (1968, songy „Carolina In My Mind“, „Something In The Way She Moves“, „Don´t Talk Now“, „Brighten Your Night With My Way“). Ovšem rok na to si vše vynahradil deskou „Sweet Baby James“ – viz. text Folk a folk rock 70.let.

Na kytaru nebo piano se doprovázela blonďatá Kanaďanka Joni Mitchell (vl. jm. Roberta Joan Anderson), pocházející z malé vesničky uprostřed Skalistých hor. Z Calgary, kde studovala výtvarné umění a také kavárensky folkovala,  se odstěhovala  nejprve do Toronta, pak do amerického Detroitu. Nakonec se octla v New Yorku, kde zapadla do místní bohémské folkové komunity. V té době koncertovala po celém východní pobřeží – na Floridě ji uviděl David Crosby a byl jí natolik uhranut, že jí domluvil nahrávání v LA, a zde také natočila svůj albový debut. Joni Mitchell byla vynikající ve hře kytaru, hodně používala různá speciální ladění, takže hudebně její písně obsáhly široké spektrum barev - od určité projasněnosti až k jakémusi ponurému spodnímu proudu. Vynikala krásným a jistým hlasem a poněkud dylanovsky zašifrovanými texty, s občasným důrazem na ekologická témata. Hodně písní samozřejmě věnovala vztahům mezi mužem a ženou. „Její pojetí protestní písně je velice nenápadné, zdánlivě proti ničemu ostře nebrojí, ale celá její tvorba je prodchnuta touhou po něčem hodnotnějším, po opravdovějších vztazích a opravdovějších lidech v lepším světě, než je ten, který ji obklopuje,“ napsali o ní Jiří Vejvoda a František Novotný v knize Víc než hlas. Inu, v podstatě ano.

Výše zmiňovaným debutem bylo poetické album „Songs For A Seagull“ (1968, např. „I Had A King“, „Nathan La Franeer“, „The Dawntreader“, „Night In The City“, „Marcie“). Druhá deska „Clouds“ (1969 ,např. „Both Sides Now“, „That Song About The Midway“, „Tin Angel“, „Songs To Aging Children Come“, „Chelsea Morning“) už získala Grammy. Na třetí desce „Ladies Of The Canyon“ se objevuje její song „Woodstock“, který předtím proslavili C,S,N & Y (1969/1970, např. „Morning Morgantown“, „Rainy Night House“, „Big Yellow Taxi“, „The Circle Game“). Za toto album dostala Joni Mitchell ocenění „Top Female Performer“ od prestižního hudebního magazínu  Melody Maker. Co se týče videa, existuje asi půlhodinový záznam jejího vystoupení v BBC (1970). Jo, a nebyla moc ráda, když ji nazývali „ženskou obdobou Boba Dylana“. Mistra sice uznávala, ale jednou na toto tvrzení odpověděla: „Pro některé lidi jsou ženy jiný živočišný druh. Asi by nikdo neřekl, že Dylan je mužská obdoba Joni Mitchell.“ Úspěšná a výborná alba vydávala i v sedmdesátých letech, kdy se snažila propojovat folk s rockem a jazzem. 

Poněkud zvláštní postavení měla na folkové scéně plachá newyorská písničkářka Laura Nyro. Mladá bílá holka s pronikavým, čistým „černým“ hlasem, ztracená za klavírem, měla silné soulové cítění – však také několik jejích pecek nazpívali Fifth Dimension a B,S &T. I ona samotná by šla zařadit do krabice pop-soulu. O tom se nakonec mohlo přesvědčit i publikum na slavném hippie festivalu Monterey Pop 1967, kde také vystupovala.  Z jejích vlastních desek jsou doporučována alba „More Than A New Discovery“ (1966/1967), „Eli And The Thirteenth Confession“ (1968) a „New York Tendaberry“ (1968/69), z písniček jsou nejkvalitnější „And When I Die“, „Stoney End“, „Wedding Bell Blues“, „Sweet Blindless“, „Stoned Soul Picnic“, „Woman´s Blues“, „Billy´s Blues“, „Lazy Susan“, „He´s A Runner“, „Eli´s Coming“, „The Confession“, „Save The Country“, „Gibsom Street“, „New York Tendaberry“, „Sweet Lovin´ Baby“ a cover „Up On The Roof“, původně od dvojice Kingová-Goffin. 

Když tehdy šestnáctileté newyorské kuře, písničkařka Janis Ian vydala svůj psychedelický, folk-rockový debut, jinak tedy hodně dospělou desku „Janis Ian“ (1967, hit „Society Child /Baby, I´ve Been Thinking/“, dále např. „Then Tangles Of My Mind“, „New Christ Cardiac Hero“, „Lover Be Kindly“), vyvolalo to zasloužený ohlas. Ovšem po druhém albu „…For All The Seasons Of Your Mind“ (1967, např. „Lonely One“, „A Song For All The Seasons Of Your Mind“, „Shady Acres“) se tak nějak trochu vytratila z podvědomí (je fakt, že i následná alba byla slabší), než naplno zazářila v polovině 70.let. Tak snad ještě pár songů: „Mistaken Identity“ a „Sweet Misery“.

Z amerických folk-rockových kapel bychom mohli jmenovat třeba do psychedelického r&b hozené Lovin´ Spoonful, působící převážně v New Yorku. Kapela ve svém prvním období hrála v sestavě John Sebastian (voc, g, harm, ks), Zal Yanovski (g, ac g, voc), Steve Boone (bg, voc) a Joe Butler (ds, voc).. Ještě dnes jsou známy některé jejich tehdejší hity a skladby jako například „Do You Believe In Magic?“, „You Didn´t Have To Be So Nice“, „Daydream“, „Did You Ever Have To Make Up Your Mind“, „Butchie´s Tune“, „Didn´t Want To Have To Do It“, „Younger Girl“, „Night Owl Blues“, „Summer In The City“, „Rain On The Roof“, „Nashville Cats“, „Full Measure“, „Coconut Grove“, „Younger Generation“, „Try A Little Bit“, „Amazing Air“, „The Prophet“. Za nejlepší alba jsou považována „Do You Believe In Magic“ (1965), „Daydream“ (1966) a hodně country-rockové „Hums Of The Lovin´ Spoonful“ (1966).

Hvězdou folk-rocku se ve druhé polovině šedesátých let stalo fenomenální newyorské, proklatě beatlesovsky melodické duo Paul Simon & Art Garfunkel. Oba mládenci se znali už od dětství v Queensu, a circa od poloviny padesátých let natáčeli Simonovy písničky, přičemž způsob vokalizace si brali od známých The Everly Brothers. Sice neprorazili, nicméně na začátku sixties se již jako univerzitní studenti stali důležitou součástí folkové scény v Greenwich Village. Nahráli neúspěšné debutové album, na němž už byla akustická verze songu „The Sound Of Silence“ ale pak se Simon odstěhoval do Londýna, kde natočil svoje první samostatné LP – a i na něm už byly některé z pozdějších hitů, zpívané a hrané ovšem jen s akustickou kytarou. Mezitím producent labelu, který duu vydal debut, uslyšel folk-rockové songy Dylana s elektrickým doprovodem a bez vědomí S&G implantoval podobný doprovod pod song „The Sound Of Silence“. Takže, když se Simon vrátil do USA, zjistil, že jeho písnička je číslo 1 v americké hitparádě.  Svou úspěšnou dráhu duo Simon & Garfunkel tedy zahájilo zmíněným hitem. Vzápětí následovaly další – „A Most Peculiar Man“, „I Am The Rock“, „Homeward Bound“, „Cloudy“, „A Hazy Shade Of Winter“, „At The ZOO“, „America“, „Mrs. Robinson“ “ (jinak titulní hit z filmu „Absolvent“), „Fakin´ It“, „Scarborough Fair/Canticle“ (trad.), „The Dangling Conversation“, „For Emily, Whenever I May Find Her“, „Keep The Customer Satisfied“, „Bridge Over Troubled Water“, „El Condor Pasa“, „The Only Living Boy In New York“ a „The Boxer“. včetně coveru „Bye Bye Love“, známého od The Everly Brothers. Skladatelskou tíhu na svých bedrech nesl Paul Simon, ale je fakt, že blonďatý kudrnáč Art mu do toho dost kecal.

Dvojice vynikala skvělou vokální souhrou, v níž se proplétaly „cellový“ smutnější hlas Simonův s „flétnovým“ jiskřivým hlasem Garfunkelovým. Tématicky se písničky dotýkaly zejména lhostejnosti, lidské osamělosti a depresí z ní plynoucí, zároveň touhy po lásce, která je ovšem neuchopitelná a nesnadno nalezitelná. Skoro ve všech z nich byl přítomen New York, nádherný a děsivý, plný lidí, kteří ale, schovávající se za kamenné hradby svého Já, k sobě nemohou nikdy najít cestu. Snad i díky této, určité závažnosti textů se jejich songy těšily velké oblibě zejména na universitách, kde také duo nejčastěji vystupovalo. Za nejlepší desky bývají považovány „Parsley, Sage, Rosemary And Thyme“ (1967), „Bookends“ (1968) a samozřejmě „Bridge Over Troubled Water“ (1970). Bohužel v té době už Simon Garfunkelovo šťourání do svých skladeb nehodlal dále připouštět, a tak se duo rozhádalo a rozešlo. Malou poznámku – oba si zahráli ve slavných filmech: Garfunkel v adaptaci Hellerovy knihy „Hlava XXll“ a Simon ve woody-allenovské hořké komedii „Annie Hall“. Dvojice se sešla ještě na začátku 80.let, ale pouze na dva roky. Z té doby existuje video a dvojalbum „The Concert In Central Park“ (1981, režie Michael Lindsay-Hogg).

Pěkné vokální harmonie jak od S&G zní i v písni „Suicide Is Painless“, titulním songu filmu „M*A*S*H režiséra Roberta Altmana (1970). I ptali se mnozí, která věhlasná folk skupina skrývá se pod touto písní, ale vysvětlení bylo jednoduché – hudbu napsal skladatel Johnny Mandel, text 14letý Altmanův syn Mike a odzpívali ji Ron Hicklin Singers. To byla parta vokalistů, působící v LA, která byla najímaná do songů pod různé reklamy, televizní seriály (např. „Partridge Family“), na backvokály známých interpretů (třeba Cher, Paul Revere & The Raiders) anebo do celovečerních filmů.

Když LA, tak tedy LA.

Určitě totiž musíme uvést Buffalo Springfield, skupinu, kterou v LA založili kanadští a američtí zpěváci a muzikanti - hlavními elementy v ní byli Stephen Stills (voc, g, ks), Neil Young (voc, g, harm, p) a Richie Furay (voc, g). Dalšími členy byli ještě Bruce Palmer (bg) a Dewey Martin (ds, voc). BS vynikali vzájemně se proplétajícími vokálními harmoniemi, položenými často na akustickém podkladě (někdy do toho ovšem bušili jako hluchý do vrat) a texty se závažnými politicko-sociálními tématy – dokladem budiž jejich eponymní album „Buffalo Springfield“ z roku 1966 s hitem „For What´s It Worth“ o policejním zásahu proti účastníkům protiválečné demonstrace (dále ještě např. „Flying On The Ground Is Wrong“, „Burned“, „Do I Have To Come Right Out And Say It“, „Sit Down, I Think I LoveYou“, „Nowadays Clancy Can´t Even Sing“), nebo druhá deska jednoduše nazvaná „Buffalo Springfield Again“ (1967, např .„Expecting To Fly“,  „Everydays“,  „Rock´n´Roll Woman“, „Bluebird“, „Broken Arrow“, „Mr. Soul“).

Na třetí platni „Last Time Around“ (1967/1968, např. „On The Way Home“, „Questions“, „Special Care“, „Pretty Girl Why“) jsou v hlavních rolích stále Stills, Young a Furay, umenšila se však role Martina, a Palmer zde basuje pouze v jednom songu – jeho party převzal Jim Messina (voc, bg), Stills a různí hostující muzikanti. Z uvedeného plyne, že kapela se dostala do stádia rozkladu: existenci ukončila v průběhu osmašedesátého. Stills a Young později zakotvili ve známé superskupině  CSN&Y, kam spoustu atributů své původní kapely přenesli, Furay s Messinou založil folk & country-rockovou kapelu Poco, Messina později ještě duo Loggins & Messina. Buffalo Springfield tedy fungovali pouhé dva roky, přesto vznikla spousta pěkné muziky. Tudíž těm, kdož od kapely znají jen její úhlavní zmiňovaný hit, bych navrhl nějakou pěknou kompilačku, jako třeba tu na LP „Retrospective: The Best Of Buffalo Springfield“ (1969).

I když… Dewey Martinovi (ds, voc) se chtělo pod slavnou značkou zůstat, a tak sehnal hudebníky a kapelu obnovil pod názvem New Buffalo Springfield. Jenže tvrdě narazil u Stillse a Younga – a za určité finanční ústupky mu bylo povoleno jméno New Buffalo. Ovšem pak se to nějak celé zvrtlo, ti noví muzikanti v půli devětašedesátého Martina vyhodili a přejmenovali se na Blue Mountain Eagle. A s čím, že hudebně vyrukovali? S psychedelic rockem, občas folkovějším, občas tvrdším. V sestavě byli například Joey Newman (voc, lg, ks), David Price (voc, g) nebo Randy Fuller (voc, bg). Bohužel po kapele zbylo jediné, vcelku slušné LP „Black Mountain Eagle“ (1969/1970, např. „Sweet Mama“, „Love Is Here“, „Yellow´s Dream“, „Loveless Lives“, Winding Your String“, „Trivial Sum“).  

Kalifornská kapela Kaleidoscope, v jejímž čele stál hráč na různé strunné nástroje (kytara, steel-kytara, banjo, mandolina, housle a jiné) a zpěvák David Lindley se snažila o fúzi folku, psychedelického rocku a orientální hudby. Byla sice vybudována na principu demokracie – tzn. že nikdo nebyl vedoucí – ale po pravdě řečeno bez Lindleye si ji nikdo nedokázal představit. Dobře tedy, uvedu ještě zpěváka a hráče na různé orientální nástroje – byl jím David Solomon Feldthouse. Poslechněte si psychedelický sound skupiny na albech „Side Trips“ (1967, např. „Egyptians Gardens“, „If The Night“, „Pulsating Dream“, „Keep Your Mind Open“), „Beacon From Mars“ (1967/68, „Beacon From Mars“, „I Found Out“, „Taxim“ plus traditional Greenwood Sidee“, v reedici ještě „Sefan“) či „Incredible! Kaleidoscope“ (1968/69, např. „Seven Ate Sweet“, „Lie To Me“, „Cuckoo“, „Banjo“) a „Bernice“ (1970, např. „Another Lover“, „Lulu Arfin Nanny“, „Soft And Easy“, „Chocolate Whale“).

Tradiční americkou píseň a country do svého občas hodně rozvolněného, syrového a hutného psychedelického soundu vkládali kanadští The Band, kteří se proslavili zejména v letech 1965-66 jako vcelku drsná doprovodná skupina Boba Dylana. Vedl je kytarista a zpěvák Robbie Robertson, dalšími členy byli Richard Manuel (p, harm, voc), Rick Danko (bg, vln, voc), Levon Helm (ds, mand, g, voc, jediný Američan v sestavě) a Garth Hudson (ks, acc, sax). Nejen s Dylanem, ale také samostatně nahráli spoustu dobré muziky. Jmenujme např. písničky„Tears Of Rage“ (napsaná společně s Dylanem) „I Shall Be Released“, (cover, pův.od Dylana), hitovku „The Weight“, a další kousky „In A Station“, „Chest Fever“, „We Can Talk“, které jsou všechny komplet z výborného alba „Music From The Big Pink“ (1968). Z dalšího kvalitního alba „The Band“ (1969) pochází songy „The Night They Drove Old Dixie Down“, „Up On Cripple Creek“, „Whispering Pines“, „Rag Mama Rag“ nebo „Jemima Surrender“. The Band je považován za stěžejní kapelu, která prosadila - společně Gram Parsonsem - v té době dosti unylý styl country & western na rocková pódia.

Někdy dost rockově ale občas zase velmi folkově zněli kalifornští Crosby, Stills, Nash & Young, po Cream druhá slavná superskupina. David Crosby (voc, g) předtím zpíval u Byrds, Graham Nash (voc, ks, g) u britských Hollies, a Stephen Stills (voc, g) a Neil Young (voc, g) u Buffalo Springfield. Nejprve vzniklo trio Crosby, Stills & Nash – dalo se do kupy v létě osmašedesátého v domě Cass Elliotové z M&P, když si zkusmo zazpívalo trojhlasně několik melodií. Ihned se všichni  začali vyvazovat ze smluv, které měli  se svými kmenovými soubory a labely. Následně bylo zrealizováno první album a po něm se k triu přidal ještě Young, který ale zároveň paralelně hrál se svým Crazy Horse. Hlavní složkou soundu C,S,N & Y byly průzračné melodie, zpívané výborně propracovanými a doplňujícími se vokály, sahajícími ve spektru od černošského hlasu Stillsova až ke kňouravému hlasu Youngovu. V rockových skladbách, hraných s hostujícími hráči na baskytaru a bicí (Greg Reeves - bg, Dallas Taylor – ds, později Calvin „Fuzzy“ Samuels – bg, Johnny Barbata - ds, ex-The Turtles), byla kapela známa dlouhými improvizovanými pasážemi v kytarových sólech, snad dle vzoru Gratefuld Dead (mj. „Wooden Ships“). Texty se obecně zabývaly filosofií hippies (např. „Teach Your Children Well“), tématy protiválečnými, a dokázaly reagovat i na některé sociálně–politické okolnosti a jevy („Chicago“, „Ohio“). Soubor se dobře předvedl také na legendárním festivalu Woodstock – bylo to jeho druhé vystoupení před lidmi vůbec.

Nu a doporučené nahrávky? Berte všechno - opravdu hezké věci se to odehrávají na albech „Crosby, Stills & Nash“ (1969), „Dejá Vu“ (1969/1970) a živáku „4 Way Street“, nahraném v létě 1970 a vydaném o rok později (1971). Za největší hity bývají kromě výše zmíněných písní považovány skladby „Suite: Judy Blue Eyes“, „Marrakesh Express“, „Long Time Gone“ , „Guinnevere“, „You Don´t Have To Cry“ , „Wooden Ships“ (tyto ještě bez N. Younga), „The Lee Shore“, „Carry On“, „Almost Cut My Hair“, „Deja Vu“, „4 + 20“, „Everybody I Love You“ , „Teach Your Children Well“ a „Woodstock“ (cover verze písně J. Mitchellové). Bohužel tak velké osobnosti mají vždy spoustu plánů ohledně vlastní tvorby a sólové kariéry. K rozpadu tak nevyhnutelně muselo dojít, nehledě na fakt, že prý ho trochu uspíšil krach milostného trojúhelníku Stills-Nash-Rita Coolidge (nakonec si vzala K. Kristoffersona). Po rozpadu CSN&Y všichni čtyři samozřejmě pokračovali samostatně. Pak se ještě několikrát dala dohromady trojice Crosby Stills a Nash, (např. hit „Southern Cross“), a třebaže prodeje nahrávek byly velmi dobré, vždycky se všichni vrátili ke svým sólovým dráhám…

K folk rocku lze zařadit i písničky z prvního alba kalifornské hippie-kapely Jefferson Airplane. Anebo i songy známých odpůrců války ve Vietnamu Country Joe & The Fish, vedených levicovým aktivistou, ex-mariňákem, nějaký čas partnerem Joplinky a samozřejmě folkařem Country Joem McDonaldem, a také kytaristou Barrym „The Fish“ Meltonem. Ti ovšem produkovali poněkud tvrdší a ujetější sound než jmenované kapely. První album „Electric Music For The Mind And Body“ (1967, např. „Grace“, „Death Sound“, „Love“, „Bass Strings“, „The Masked Marauder“, „Not So Sweet Martha Lorraine“) se doslova topilo v LSD. Ze druhého „I Feel Like I´m Fixin´ To Die“ pochází protiválečný hit „I-Feel-Like-I´m-Fixin´-To-Die-Rag“(1967, dále např. „Janis“, „Pat´s Song“, „Colors For Susan“, „Who Am I“). Možno je uvést i LP „Here We Are Again“ (1969, např. „Here I Go Again“, „Donovan´s Reef“, „It´s So Nice To Have Love“, „Crystal Blues“, „For No Reason“, „Maria“).  Country Joe se mj. objevil i v kultovním filmu „Revolution“ (1968), a zahrál si s kapelou (a také bez ní) na legendárním festivalu Woodstock (1969). Skupina Country Joe & The Fish skončila svou existenci v roce 1970. Country Joe McDonald už předtím vydal svůj debut „Thinking Of Woody Guthrie“, obsahující písně, které hrál nebo zpíval legendární písničkář (1969, např. „Pastures Of Plenty“, „Tom Joad“, „Roll On Columbia“, „This Land Is Your Land“).

Country Joe je považován za kalifornského umělce, přestože se narodil na Severovýchodě. Podobně na tom byl i elektrický písničkář Norman Greenbaum, jenž se stal navíc zpěvákem a autorem jediného hitu (tzv. „one-hit wonder“). Song se jmenoval „Spirit In The Sky“ a pocházel z Greenbaumova debutového alba „Spirit In The Sky“ (1968/1969, dále např. „Mercy“, „Alice Bodine“, „Skyline“, „Good Lookin´ Woman“ plus v reddici „Canned Ham“). Poté už výraznějších úspěchů zpěvák nedosáhl. Zajímavým úkazem se stal na konci šedesátých let zpěvák, pianista a skladatel David Ackles. Žil sice v LA, ale byl také přistěhovalcem, konkrétně z Illinois, přičemž pocházel ze silně křesťanské, hudebnické rodiny. Už coby dítě založil se svou sestrou folkové duo. Později nestudoval hudbu, ale anglickou literaturu, a to hlavně proto, aby věděl, jak napsat texty, ke svým písním. Oduševnělý hlas, výborné piano, divné melodie, hořké texty. Jeho debutové autorské album „David Ackles“ (1968, např. „Road To Cairo“, „Lotus Man“, „Down River“, „Sonny Come Home“, „Blue Ribbons“) nemělo komerční úspěch, nicméně mělo vliv na jiné muzikanty a interprety  - „Road To Cairo“ převzali Julie Driscoll & Trinity, a „Down River“ Spooky Tooth a Hollies. Do konce dekády natočil ještě LP „Subway To The Country“ (1969/1970, např. „Out On The Road”, „Subway To The Country”, „That´s No Reason Why“,  „Main Line Saloon“, „Candy Man“).

Acid a trávu vychvalovalo i kalifornské hippie duo Brewer & Shipley neboli Mike Brewer (voc, g, p) a Tom Shipley (voc, g, bg). Bylo taktéž „náplavou“ v LA, neboť oba hudebníci pocházeli ze Středozápadu. Ale je fakt, že ve městě andělů se pouze „založili“ a natočili dvě alba, a v devětašedesátém se vrátili do Missouri. Od dua jsou ceněna LP „Weeds“ (1969, např. „People Love Each Other“, „Too Soon Tomorrow“, „Lady Like You“, „Rise Up /Easy Rider/“, „Boomerang“) a „Tarkio“ (1970, drogový hit „One Toke Over The Line“, dále např. „Don´t Want To Die In Georgia“, „Ruby On The Morning“, „Tarkio Road“, „Fifty States Of Freedom“). Po dalším duu Zager & Evans z Nebrasky zbyla stejně jako po Greenbaumovi  opět prakticky jediná píseň - „In The Year 2525“. 

Newyorští The Youngbloods na tom byli dvakrát lépe – jsou od nich totiž známy dva songy: „Darkness, „Darkness“, který dnes boduje zejména v podání Roberta Planta a cover „Get Together“, (pův. od Cheta Powerse), jenž se tehdy stal jakousi neoficiální hymnou rockových festivalů. Hlavními figurami kapely byli zpěvák a baskytarista Jesse Colin Young a klávesista a kytarista Lowell „Banana“ Levinger. „Mladé krve“ zahájily eponymním debutem „The Youngbloods“ (1966, kromě „pojďme se dát dohromady“ ještě např. „All Over The The World /La La/“, „Tears Are Falling“ plus cover „The Other Side Of This Life“, pův. od Freda Neila), kritikybylo nejlépe hodnoceno album „Elephant Mountain“ (1968/1969, kromě „temnoty, temnoty“ ještě např. písně „Sunlight“, „Quicksand“, „Sham“, „Ride The Wild“). Celkově vzato to byl víceméně průměr, ale pár pěkných písňových květinek vykvetlo. Pojďme si připomenout ještě některé další songy, které se povedly:„All My Dreams Blue“, „Don´t Play Games“, „Peepin´N´Hidin´“ (pův. od Jimmy Reeda), „Light Shine“  plus cover ,“I Shall Be Released“, pův. od Boba Dylana atd. 

Je vcelku zvláštní, že do folk-rocku bylo občas zařazováno i west-coastové, popové manželské duo Sonny And Cher; důvod nejspíše tkví v Sonnyově imitování hlasu Boba Dylana, občasném „byrdsovském“ zvuku a také v proklamativním nošení provokujících beatnických oděvů, do kterých se dvojice oblékala cca rok dva před vypuknutím hippie éry. Jinak hudebně to z valné většiny znělo jako čirá spectorovština. Duo mělo takový ten profláklý hit, který je slavný dodnes – „I Got You Babe“. Bodovaly i další songy jako např. „Baby Don´t Go“, „Little Man“ a „The Beat Goes On“. Nejúspěšnějším albem bylo „Look At Us“ (1965, kromě „I Got You Babe“  např. „Just You“ nebo covery „Let It Be Me“, pův. od Gilberta Bécauda, a „You Don´t Love Me“, pův. od Bo Diddleyho) a kritiky nejoceňovanějšími jsou „The Wondrous World Of Sonny & Cher“ (1966, např. „Laugh At Me“, „But You´re Mine“, „What Now My Love“, plus cover „Summertime“, pův. od bří Gershwinů) a „In Case You´re In Love“ (1967, kromě „Little Man“ a „The Beat Goes On“, ještě „Love Don´t Come“ plus cover „A Groovy Kind Of Love“, známá od Mindbenders), což nemíním nijak komentovat.

V dalších letech a dekádách se samostatně – jako zpěvačka, herečka a později vzorový produkt plastické chirurgie – prosadila už jen Cher (vl. jm. Cherilyn Sarkisian). Ona v podstatě začala natáčet sólovky už v okamžiku prvních alb dua. Většinou byly průměrné a plné coverů (hodně Dylan), občas pro ni napsal něco manžel Sonny Bono. No, možná bych vypíchl LP „3614 Jackson Highway“ (1969, např. „Please Don´t Tell Me“, dále covery, mj. „I Threw It All Away“, pův. od Boba Dylana, „I Walk On Guilded Splinters“, , pův. od Dr. Johna, „For What It´s Worth“, pův. od Buffalo Springfield, „/Sittin´ On/ The Dock Of The Bay“, pův. od Otise Reddinga). A pokud bychom se zaměřili na jednotlivé songy, asi bych uvedl „All I Really Want To Do“, pův. od Dylana, „Where Do You Go”, „Bang Bang (My Baby Shot Me Down)“, „I Feel Something In The Air“, „Sunny“ (pův. od Bobby Hebba) a „You Better Sit Down Kids“ či „Mama (When My Dollies Have Babies)“. Cher se pak průběžně prosazovala i v dalších třech desetiletích.

Stejně tak je tato škatulka někdy přisuzována kalifornské, west-coastové kapele The Turtles, která se v pětašedesátém prosadila s dylanovským songem „It Ain´t Me Babe“, podobně jako Byrds. Holt „želvy“ jako „vtáci“. Song pocházel z dobře hodnoceného eponymního alba „It Ain´t Me Babe“ (1965, dále např. „Wanderin´ Kind“, „Let the Cold Winds Blow“, „Last Laugh“). V roce sedmašedesátém vydala asi svoje nejlepší album „Happy Together“ (1966/1967, hity „Happy Together“, „She´d Rather Be With Me“, dále např. „Makin´ My Mind Up“, „Guide For The Married Man“, „Me About You“, „The Walking Song“). Určitou kvalitu má i následující deska „The Turtles Present The Battle Of The Bands“ (1968, hity „Elenore“ a cover „You Showed Me“, pův. od Byrds dále např. „Buzzsaw“, „Last Thing I Remember /The First Thing I Knew/“). Je možné ještě jmenovat pár songů jako „You Baby“, „Flying High“, „House On The Hill“, „Hot Little Hands“. Jak už bylo řečeno, soubor byl házen do folk-rocku, přestože některé písně měly vyloženě beatový charakter. Každopádně často v nich byly přítomny humor a parodické prvky.  Kapela se rozpadla poté, co po dvou jejích zásadních členech – Howardu Kaylanovi (voc, ks) a Marku Volmanovi (voc, g) - promptně sáhl kalifornský guru provokace Frank Zappa. A to už těsně před nimi odešel bubeník Johnny Barbata, jenž následně hrál s C,S,N & Y, Jefferson Airplane a J. Starship. A poznámka na závěr: pokud si budete chtít od želv vybrat celé album a nebudete bazírovat na Happy Together, sáhněte po nějaké kompilačce, která se určitě bude jmenovat „golden hits“ nebo „greatest hits“ a tak podobně. Pěkných songů měli mraky.

Parádní psychedelický pop-folk-rock (páni, to je ale škatule, ale co mám dělat, když do všeho cpali sitar?) hráli kanadští The Poppy Family v čele s výbornou zpěvačkou Susan Jacks a kytaristou a skladatelem Terry Jacksem. V roce 1969, kdy s nimi hráli ještě Craig McCaw (g, sit) a Satwant Singh (tabla), měli velký hit „Which Way You Goin´ Billy?“ z výborné stejnojmenné desky „Which Way You Goin´ Billy?“ (dále např. „Beyond The Clouds“, „Free From The City“, „There´s No Blood In Bone“, „That´s Where I Went Wrong“). V roce 1971 přidali ještě LP „Poppy Seeds“, (např. „Where Evil Grows“, „I´ll See You There“, „I Was Wondering“, „No Good To Cry“, „Tryin´“) a pak – „maková famílie“ skončila. A ještě jednou Canada, opět folk-pop-rocková, ovšem s příměsí country – to byla zpěvačka-interpretka Anne Murray a její ranná alba „This Way Is May Way“ (1969, hit „Snowbird“, dále např. „No One Is To Blame“, „Sunspots“, „Thirsty Boots“, „Bidin´ My Time“) a „Honey, Wheat And Laughter“ (1970, např. „Put Your Hand In The Hand“, „Rain“, „Get Together“).

And now for something completely different - v New Yorku zase řádil bláznivý hippie David Peel (s kapelou The Lower East Side), který se ve svém pouličním folk-rocku věnoval hlavně propagaci marihuany – viz underground.

Pokud to vezmem na britské ostrovy oklikou přes Pacifik, stavme se na skok ve státě jejich Commonwealthu, tedy v Austrálii. Tam v letech 1962-68 působila pop-folková skupina The Seekers se zpěvačkou Judith Durham. Dalšími členy byli Athol Guy (b, voc), Keith Podger (12-s g, ac g, voc) a Bruce Woodley (ac g, bjo, voc). „Hledači“ hráli něco mezi Weavers a PP&M a měli velký vliv na tuzemskou trampskou komunitu, která s českými texty u ohňů dodnes mastí songy interpretované právě australskými folkaři. Něco si psali sami, něco byly traditionaly a spirituály, něco přejímali, hodně pro ně psal bratr Dusty Springfieldové Tom Springfield, který stál za většinou jejich největších hitů. A že to byly hity – Seekers byli mezi top five jak v USA, tak v Británii a samozřejmě v Austrálii. Tam byli tak populární, že na jejich open air koncert v Melbourne v Sydney Myer Music Bowl v roce 1967 přišlo 200.000 diváků, což byla do té doby největší návštěva na vystoupení jednoho interpreta. Ze songů, co hráli, jsou nejznámějšíí „I´ll Never Find Another You“, „The Carnival Is Over“, „Georgy Girl“, „A World Of Our Own“, „Morningtown Ride“, „Someday, One Day“ (cover, pův. Paul Simon), „We Shall Not Be Moved“, „Walk With Me“, „On The Other Side“, „When The Good Apples Fall“ nebo „All I Can Remember“. Skupina se rozpadla na konci šedesátých let.

Zpěvačka a pianistka Judith Durham se vrhla na sólovou dráhu, hudebně kdesi mezi folkem a standardní pop music – její skvělý soprán zní třeba z alb „Gift Of Song“ (1969/1970, např. „Wonderlove“, „The Light Is Dark Enough“, „There´s A Baby“, „Take Care Of My Brother“, „Gift Of Song“) nebo „Climb Ev´ry Mountain“ (1970/1971, např. „What Could Be A Better Way“, „Kaleidoscope“, „Do You Believe“, „The Ones Who Really Care“ plus muzikálová „Climb Ev´ry Mountain“), včetně ztracených singlů „Let Me Find Love“ (1970) a „Music Everywhere“ (1971). Keith Podger pak v Británii inicioval vznik podobného typu souboru, ale v totálně pozměněném obsazení a to pod názvem  The New Seekers. Nkdy v polovině seventies se původní The Seekers (bez Judith Durham) dali na určitý čas znovu dohromady.

And now the Britons. Jak na tom tedy tehdy byla s folkem  beatová Británie?

Ve jménu skifflových part typu The Quarrymen (však víte) či stylového vůdce Lonnie Donegana, v reakci na folkovou vlnu přicházející z Ameriky, vyvstala i v rámci ostrovního království spousta schopných, kvalitních a přesvědčivých písničkářů.

Ale dříve, nežli na ně dojde, bych uvedl pop-folkové trio The Springfields. Zaprvé proto, že jeho existence se datuje do počátku sixties, konkrétně do let 1961-63, takže je vlastně jakýmsi mezičlánkem mezi skifflem a pozdějším folk-rockem. Zadruhé tak trochu navážeme na předchozí australskou partu The Seekers, protože stylově to bylo docela podobné, a ani není divu, když její dvorní skladatel Tom Springfield byl i vůdčí osobností The Springfields. And last but not least – v triu samozřejmě působila co zpěvačka Tomova mladší sestra a pozdější rhythm&blues-soulová diva Dusty Springfield. V repertoáru Springfields nalezneme vlastní věci i americké folk, blues, country songy, které hrávali třeba Seeger s Weavers, Wanda Jackson nebo PP&M. Ale Britové to pojali samozřejmě po svém a tedy mnohem hlučněji (elektricky a s bubny), viz písně „Silver Threads And Golden Needles“ (největší hit tria), „Dear Hearts And Gentle People“, „Allentown Jail“, „Swahili Papa“, „Gotta Travel On“, „Island Of Dreams“, „Say I Won´t Be There“, „Little Boat“, „Come On Home“. 

A nyní tedy již k těm britským písničkářům. 

Kudrnatý Skot Donovan - ten, co si hraje s koťaty v klipu „Sunshine Superman“ - je často považovaný za jakousi britskou odpověď na Dylana. Vlastním jménem Donovan Philips Leitch, pocházel z Glasgowa, ale už v polovině padesátých let se jeho rodiče i s ním přestěhovali do Anglie, severně Londýna. Ve čtrnácti začal hrát na kytaru a rozhodl se, že se stane beatnikem a život stráví na cestách (jojo, vliv Kerouaka na náctileté byl poznatelný v téměř celém západním světě). V jeho kytarovém vybrnkávání byl cítit vliv Woody Guthrieho a samozřejmě Dylana. Donovanův úspěch odstartovalo účinkování v rockovém TV-pořadu Ready Steady Go v roce 1965. Po prvních dvou čistě folkových záležitostech (s hity „Catch The Wind“, „Colours“, „Josie“, a coverem „Universal Soldier“ od B. Sainte-Marie) načmuchával i další vlivy – zejména jazz, blues, východní hudbu a samozřejmě ho začalo zajímat, co že se to děje v San Francisku a vůbec v celé Kalifornii (The Byrds, že?).

Tyto všechny vlivy se samozřejmě otiskly i do jeho tvorby: natočil tři výborné psychedelické desky, které se staly velmi oblíbenými u hippies – „Sunshine Superman“ (1966, se stejnojmenným hitem „Sunshine Superman“, dále např. „Season Of The Witch“, „Three King Fishers“, „Guinevere“, „Trip“, „Legend Of A Girl Child Linda“), „Mellow Yellow“ (1967, hit „Mellow Yellow“, dále např. „Writer In The Sun“, „Young Girl Blues“, „Hampstead Incident“, „Observation“) a „tolkienovské“ 2-LP „A Gift From A Flower To A Garden“ (1967, mj. songy „Wear Your Love Like Heaven“, „Isle Of Islay“, „The Lullaby Of Spring“, „Someone Singing“, „Epistle To Derroll“, „Enchanted Gypsy“, „Voyage Into The Golden Screen“). A aby taky nebyly u hippie oblíbené - v textech často brojil proti válce a propagoval hippiesovskou filosofii nenásilí. Po LP „Hurdy Gurdy Man“ (1968, např. „Hurdy Gurdy Man“, „Jennifer Juniper“, „Get Thy Bearings“, „Peregrine“) ale už kvalita jeho alb začala mírně klesat, takže z  jeho dalších známých písní ještě připomeňme např. „There Is A Mountain“, „Lalena“, „Barbajagal“ a „Where Is She“. Ceněn je i jeho živák „Donovan In Concert“ (1968). Na svou slávu a úspěchy ze sixties ale tento písničkář v následující dekádě nedokázal navázat.

Další skotský folkař Bert Jansch byl hlavně výborným instrumentalistou. Měl zmáklou americkou a anglickou lidovou píseň, staro-anglický a keltský folklór a kdoví co ještě. Přitom svoje první album nahrál v jakémsi londýnském bytě na vypůjčené kytary. Jmenovalo se jednoduše „Bert Jansch“ (1965, např. „Needle Of Death“, „Oh How Your Love Is Strong“, „Rambling´s Gonna Be The Death Of Me“, „Running, Running From Home“, „Veronica“ a cover „Angie“, pův. od Davey Grahama). Upozornil bych ještě na dvojku „It Don´t Brother Me“ (1965, např. „My Lover“, „Oh, My Babe“, „Tinker´s Blues“, „The Wheel“, „Harvest Your Thoughts Of Love“, „Lucky Thirteen“). Jansch se svoji hrou stal velkou inspirací pro některé pozdější umělce, jako byli např. Jimmy Page (co třeba traditional „Blackwaterside“) nebo Neil Young. Na konci sixties Bert už do své hudby přibral i další nástroje (basa, bicí a perkuse) a natočil dobrou desku „Birthday Blues“ (1968, např. „Tree Song“, „Poison“, „A Woman Like You“, „Miss Heather Rosemary Sewell“).

John Renbourn z Richmondu zase míchal folk s jazzem a prvky středověké hudby a byl znám stejně jako Jansch coby brilantní instrumentalista – ovládal dobře nejen kytaru, ale třeba i sitar. Zpěvem se ale příliš nezatěžoval. Zkuste desku „Sir John A Lot Of Merry Englandes Musyk Thynge And Ye Grene Knyghte“ (1968, např. „The Earle Of Salisbury“, „White Fishes“, „Morgana“, „Sweet Potato“). Jinak se oba - Renbourn i Jansch - sešli v duu a samozřejmě natočili nějaké ty platně jako třeba „Bert And John“ (1966, např. „East Wind“, „Soho“, „Stepping Stones“). Později se stali oporami folk-rockové skupiny Pentangle. Velmi dobrým kytaristou byl také londýnský multiinstrumentalista John Martyn,který ještě jako teenager natočil slušné debutové album „London Conversation“ (1967, např. „Fairy Tale Lullaby“, „Sandy Gray“, „London Conversation“, „Ballad Of An Elder Woman“, „Back To Stay“), které se ale s úspěchem příliš nepotkalo. Totéž platí i o slabší dvojce „The Tumbler“ (1968, např. „Knuckledy Crunch And Slippledee-slee Song“, „The River“, „Fishin´ Blues“). Poté krátce točil s manželkou Beverley pod značkou John & Beverley Martyn, ale byl to vcelku průměr, tak bych snad uvedl jen album „Stormbringer!“ (1970, např. „Can´t Get And Get It“, „John The Baptist“, „Traffic-Light Lady“) či songy „Primrose Hill“ a „New Day“.

Manchesterský hippie, , zpěvák, kytarista a skladatel Roy Harper byl tak trošku úlet – vtipný, ale velmi kritický, stylizující se do role vyděděnce (kterým ale v dětství v podstatě byl), občasně využívající východních hudebních témat, velmi zásadově přezíravý k pop-byznysu ale zároveň se stýkající s jeho největšími hvězdami. Velké oblíbenosti slul zejména u Pink Floyd nebo Led Zeppelin. A třeba budoucí „párpl“ Ritchie Blackmore hostuje (společně hore s Janschem a Renbournem) na jeho nejlepším albu v šesté dekádě, debutu „Sophisticated Beggar“ (1966, např. „China Girl“, „Goldfish“, „Sophisticated Beggar“, „Legend“, „Forever“). Pojďme připomenout ještě LP „Come Out Fighting Ghengis Smith“ (1968, např. „You Don´t Need Money“, Ageing Raver“, „Freak Street“, „All You Need Is“) a songy jako „Také Me Into Your Eyes“, „Midspring Dithering“, „Life Goes By“, „Sgt. Sunshine“ nebo „One For All“.

Za záhadného toulavého týpka spousta lidí považovala kentského folkaře Ralpha McTella (vl. jménem Ralph May) – a on v podstatě takovým tulákem byl. Na vejšce ho totiž oslovili Kerouac, Ginsberg, a vlastně všichni beatnici, a také jazz, blues a folk - zde ho brali staří bluesmani jako třeba Blind Blake, Robert Johnson, Muddy Waters nebo Blind Willie McTell – podle něj si později zvolil svůj pseudonym. Hrál na piano a na foukací harmoniku, naučil. Naučil se hrát na kytaru a s kámoši pravidelně pendloval mezi londýnskými kluby v Soho a plážemi v Brightonu. Poté se s kytarou toulal už po celé Evropě, přičemž zakotvil v Paříži. Následně zase sjezdil karavanem Jižní Anglii, včetně Cornwallu,který ho uchvátil. Na konci sixties vydal občas výborná, ale komerčně nepříliš úspěšná alba: „Eight Frames A Second“ (1967/1968, např. „Nanna´s Song“, „The Mermaid And The Seagull“, „Eight Frames A Second“, „Willoughy´s Farm), zásadní „Spiral Staircase“ (1968/1969, hity „Streets Of London“ a „Spiral Staircase“, dále např. „Last Train And Ride“, „Mrs Adlam´s Angels“, „The Fairground“, „Daddy´s Here“) a „My Side Of Your Window“ (1969, např. „Michael In The Garden“, „Kew Gardens“, „Clown“, „Father Forgive Them“, „I´ve Thought About It“, „Silver Birch And Weeping Willow“). V roce 1970 byl jedním z účastníků slavného a obrovského hudebního festivalu na Isle Of Wight.

Budeme-li se pohybovat cca v letech 1969-70, lze toto období nazvat post-Donovanovským. Tehdy byl možná nejdůležitějším britským písničkářem psychicky nemocný zpěvák, multiinstrumentalista (kytara, piano, saxofon) a skladatel Nick Drake. V polovině sixties na škole nadějný sportsman (běžecké sprinty, ragby), posléze převládl zájem o hudbu zejména o hru na kytaru. K tomu se přidalo kouření travky, polykání LSD a pozvolný pokles zájmu o studium i o sport. V té době už žil ve „swingujícím“ Londýně a hrával po místních klubech a kavárnách. Už tehdy byl považován za málomluvného podivína. A jeho deprese se neustále zvětšovaly… Nick Drake se stal díky svému zastřenému, někdy až melancholicky zasněnému pěveckému výrazu, zvláštní „mertovské“ kytarové hře a smutným, temným až depresivním textům bezmála kultovní postavou ostrovního folku. Jenomže až o mnoho let později, ve své době byla jeho alba komerčním propadákem. Přitom ale všechny tři desky, co natočil, rozhodně stojí za poslech: od super-alba „Five Leaves Left“ (1968/1969, např. „River Man“, „Three Hours“, „Way To Blue“, „Thoughts Of Mary Jane“, „Day Is Done“, „Fruit Tree“, „Cello Song“, „Saturday Sun“), přes folk-jazz-rockovější LP „Bryter Layter“ (1970, např. „Introduction“, „At The Chime Of A City Clock“, „Hazey Jane“, „Northern Sky“, „Fly“, „One Of These Things First“) až k čistě folkové platni „Pink Moon“ (1971/1972, např. „Which Will“, „Place To Be“, „Parasite“, „From The Morning“, „Free Ride“, „Pink Moon“). V roce 1974 se bohužel nešťastný a osamělý Nick předávkoval léky a zemřel.

Vraťme se opět do devětašedesátého a konstatujme fakt, že po vemlouvavém knírkatém bardovi Peteru Sarstedtovi prakticky zbyla jediná píseň – „Where Do You Go To My Lovely“ z desky „Peter Sarstedt“ (1969, dále např. „I Am A Cathedral“, „Blagged“). No, sami řekněte, znáte někdo jeho jiné songy jako třeba „Frozen Orange Juice“, „Step Into The Candlelight“ nebo „Letter To A Friend“? Pokud ano, pak jste buď skutečnými znalci anebo Sarstedtovými fanoušky. Na tomto místě bych ještě uvedl jednu folkařku z Londýna. Jmenovala se Bridget Anne Hobbs, ale vystupovala pod pseudonymem Bridget St. John: zpívala, hrála na kytaru (a na violu), přičemž se prezentovala jemnými zádumčivými písněmi. Poprvé se představila širšímu počtu posluchačů díky rozhlasovému DJ Johnu Peelovi, který vydal čtyři jí interpretované songy (mj. vlastní píseň „Song To Keep You Company“) na kompilaci ukázek z demáčů pro BBC nazvané „John Peel Presents Top Gear“ (1969). Do konce sixties pak Bridget stihla natočit debutové album „Ask Me No Questions“ (1969, např. „Autumn Lullaby“, „Curl Your Toes“, „The Curious Crystal Of Unusual Purity“, „To B Without A Hitch“, „Road Was Lonely“, „Like Never Before“) a také měla éterickou verzi Cohenovy „Suzanne“. Opravdu pěkné písničky. A co je potěšující - Bridget je dokázala psát i na svých dalších albech v první polovině sedmdesátých let..

Jedna naděje se na začátku další dekády rozvinula, naopak druhá naděje v sedmdesátém roce skončila. Komorní melancholická písničkářka Vashti Bunyan kytaristka, houslistka a zpěvačka nesmělého vílího hlásku měla díky stonesovskému manažérovi Oldhamovi singly už v pětašedesátém („Some Things Just Stick In Your Mind“/„IWant To Be Alone“) a v šestašedesátém („Train Song“/„Love Song“), ale po pravdě řečeno příliš nezaujaly. Pak napsala píseň „Winter Is Blue“, a toulala se po pobřeží Skotska, kde napsala spoustu dalších songů. Ty se staly základem její velké desky – dostala poetický název „Just Another Diamond Day“ (1970, písničky jako např. „Glow Worms“, „Timothy Grub“, „Rainbow River“, „Just Another Diamond Day“, „Rose Hip November“, „Where I Like To Stand“). Velmi hezká, decentní záležitost, dobrá zejména při ukládání se k spánku. Ač mělo elpíčko dobré kritiky, ve své době posluchače nezaujalo, a zklamaná Vashti z hudebního průmyslu na třicet let odešla. Po milleniu se z desky stal kult.

 A nyní britský folk-rock.

Ve Velké Británii k folk-rocku přiřazujeme především kapelu Fairport Convention, fungující coby hippie komuna. Hodně vycházela z Dylana, Joni Mitchell, Byrds a z ranných Jefferson Airplane, což kombinovala s britským folklórem. Vytvářela tak dosti osobitý zvuk, který se stal vlastní i dalším britským skupinám – kupříkladu Andersonovy máničky Jethro Tull ze stylu fairportů hodně vycházely. Je zvláštní, že kapela byla nesmírně pracovitá (v roce 1969 vydala tři alba!), byť se její obsazení často měnilo a v podstatě není hudebníka, který by u ní vydržel po celou její existenci. Navíc ji postihovaly různé tragédie – hned v devětašedesátém zahynul bubeník Martin Lamble, později byl zničen společný dům, v kterém členové souboru žili. Asi největšími osobnostmi souboru byli  zakladatelé zpěvák, kytarista a klávesista Richard Thompson, zpěvák a kytarista Simon Nicol, basista Ashley Hutchings, dále zpěvák Iain Matthews (který záhy odešel – jak už to u fairportů chodilo), zpěvačka Sandy Denny (i ona se dala na sóĺovou dráhu), později ještě kytarista, hráč na mandolínu a vokalista Dave Swarbrick, bubeník, kytarista, klávesista a zpěvák Dave Mattacks, a také baskytarista a vokalista Dave Pegg, který v osmdesátých letech hrával s Jethro Tull. 

Co se týče alb, povedený byl už debut s obyčejným názvem „Fairport Covention“ (1968, např. „Time Will Show The Wiser“, „Sun Shade“, „It´s Alright Ma, It´s Only Witchcraft“ plus cover „I Don´t Know Where I Stand“, pův. od Joni Mitchell a „Reno, Nevada“, pův. od Richarda Fariny), za „nej“ alba jsou považována v prvním období „What We Did On Our Holidays“ (1968/1969, např. „Fotheringay“, „Meet Me On The Ledge“, trad. „She Moves Through The Fair“, covery „I´ll Keep It With Mine“, pův od Boba Dylana a „Eastern Rain“, pův. od Joni Mitchell), „Unhalfbricking“ (1969, cover-hit „Si Tu Dois Partir“, pův. od Dylana, dále např. „Genesis Hall“, „Who Knows Where The Time Goes“, „A Sailor´s Life“) a rozhodně „Liege And Lief“ (1969, např. „Come All Ye“, „Reynardine“, „Crazy Man Michael“, „Farewell Farewel“, trad. „Matty Groves“).

Ve stejné době jako FC působila v Londýně vynikající skupina Pentangle kytaristů Berta Jansche a Johna Renbourna (oba viz. výše) a výborné zpěvačky Jacqui McShee. Dalšími členy byli ještě bubeník Terry Cox a basista Danny Thompson. Skupina kombinovala folk-rock, blues a jazz, v některých fázích se stala určitým předchůdcem akustického folk-jazzu. Hudebníci psali jak své vlastní skladby, tak pro své potřeby aranžovali různé staroanglické nebo staroirské tradicionály nebo převzaté věci. Uvedl bych debutové singly „Let No Man Steal Your Thyme“, „Mirage“ (oba 1968), dále napůl koncertní double „Sweet Child (1968, mj. songy „No More My Lord“, „A Woman Like You“, „So Early In The Spring“, „Let No Man Steal Your Thyme“, „Three Part Thing“, „Sovay“, „I´ve Got A Feeling“, „The Trees They Do Grow High“), komerčně nejúspěšnější „Basket Of Light“ (1969, hit „Light Flight“, dále např. „Once I Had A Sweetheart“, „Lyke-Wake Dirge“, „Hunting Song“, „Sally Go Round The Roses“, „Springtime Promises“) a „Cruel Sister (1970, např. „Cruel Sister“, „A Maid That´s Deep In Love“, „Jack Orion“). Skvělý, fakt skvělý.

Další folk-rocková parta z města nad Temží se jmenovala Magna Carta, vedl ji Chris Simpson (voc, g) a byla jakousi britskou odpovědí na Simona a Garfunkela. Občas velmi příjemné, pokud to ovšem nesklouzlo do přílišné přeslazenosti. Zkuste alba „Times Of Change“ (1969, např. songy „Time Of Change“, „Mid Winter“, „I Am No More“, „Spinning Wheels Of Time“, „Sea And Sand“) a „Seasons“ (1970, skladby „Seasons“, „Elisabethan“, „Airport Song“, „Scarecrow“, „Give Me No Goodbye“). Jestliže Magna Carta se zhlédla v duu S&G a sladila, západoangličtí Mott The Hoople zpěváka Iana Huntera se jednoznačně inspirovali Bobem Dylanem (někdy to sklouzávalo až k epigonství) a prezentovali se dost tvrdou muzikou. To je možné si ověřit na LP „Mott The Hoople“ (1969, např. „Rock And Roll Queen“, „At The Crossroads“  plus covery „Laugh At Me“, pův. od Sonny Bona a „You Really Got Me“, pův. od Kinks).  V následující dekádě se MTH stali jedněmi z exponentů glitter-glam rocku. Zpěvačky Sandy Denny (později FC) a Sonja Christina (později Curved Air) se obě - předtím než nastoupily do jmenovaných kapel – mihly ve folk-rockové partě Strawbs. Tu vedli Dave Cousins (voc, g, bjo) a Tony Hooper (voc, g) a v 60.letech se jí podařilo vydat dvě, vcelku solidní alba: „Strawbs“ (1969, např. „That Which Once Was Mine“, „Or Am I Dreaming?“, „Tell Me What You See In Me“, „Oh How She Changed“) a „Dragonfly“ (1970, např. „The Vision Of The Lady Of The Lake“, „I Turned My Face Into The Wind“, „Another Day“, v reedici ještě „Forever“).  

Psychedelický folk-rock nabízelo duo Marc Bolan (vl. jm. Mark Feld, voc, g) a Steve Peregrin Took (perc, voc) pod druhohorním „theropodím“ názvem Tyrannosaurus Rex. Bolan, v době mods model předvádějící pánské hadry, posluchače upoutával nejen svým sexy zjevem, ale také zvláštním rozklepaným hlasem, který zněl, upřímně řečeno, někdy hodně podivně. Textově byl inspirován Tolkienovým Pánem prstenů (jako ostatně většina hippies), proto se to v písních hemžilo skřítky, trpaslíky a dalšími mýtickými lesními obyvateli - stejně jako u barrettovských floydů. Fakt, hodně divný. Duo se uvedlo se singly „Debora“ (1968), „One Inch Rock“ (1968), později se na SP dostala i melodická hardrockárna „King Of The Rumbling Spires“ (1969). Zaujala také „divná“ alba „Unicorn“ (1969, např. „She Was Born To Be My Unicorn“, „Chariots Of Silk“, „Sea Beasts“, „Stones For Avalon“) a „A Beard Of Stars“ (1969/1970, např. „By The Light Of A Magical Moon“, „A Daye Laye“ na CD bonusy jako „Elemental Child“ či „Dove“), na kterém už Marka doprovázel místo Tooka, s kterým se umělecky rozhádal, méně ambiciózní  perkusista Mickey Finn. Bolan posléze začal preferovat zvuk elektrické kytary, zkrátil název na T. Rex, dal se do holportu s producentem Tony Viscontim (bg, p), společně vypustili první singl „Ride A White Swan“, a Bolan chytě druhý dech stal se v následující dekádě ikonou glitter a glam-rocku. 

A pak zde máme projekt The Incredible String Band dua Robin Williamson - Mike Heron, skotských hippíků – zpěváků a multiinstrumentalistů. Všeobecně se tak nějak ví, že jejich podivně strukturované písničky (občas využívající orientální prvky) ovlivnily i Beatles, Stouny nebo Led Zeppelin. Zejména pak ty z alb „The 5000 Spirits Or The Layers Of The Onion“ (1967, např. „The Mad Hatter´s Song“, „Chinese White“, „My Name Is Death“, „Eyes Of Fate“, „Little Cloud“) a „The Hangman´s Beautiful Daughter“ (1968, např. „Nightfall“, „Waltz Of The New Moon“, „Koeeoaddi There“, „The Water Song“, „Witches Hat“, „A Very Cellular Song“). Ze šedesátých let bych uvedl ještě LP „Changing Horses“ (1969, např. „Creation“, „White Bird“, „Mr. And Mrs.“)  a „I Looked Up“ (1970, mj. suity „Pictures In A Mirror“, „This Moment“, „When You Find Out Who You Are“, „Fair As You“). Velmi ulítlé položky psychedelického folku.

Duo The Sallyangie z Readingu tvořili zpěvačka Sally Oldfield a její mladší bratr, šestnáctiletý Mike Oldfield. Průměrná, někdy až příliš „sladká“ záležitost, ovlivněná staroanglickým a keltským folklórem. Zůstalo pouze album „Children Of The Sun“ (1969, např. „Children Of The Sun“, „Midsummer Night´s Happening“) a singl „Two Ships“ (1969). Sláva se vyhnula i krátkodechému triu Jade (nebo také Marianne Segal & Silver Jade). Zbylo po něm pouze jediné, průměrné album „Fly On Strangewinds“ (1970, např. „Raven“, „Fly On Strangewinds“, „Fly Me To The North“, „Five Of Us“). Irská kapela Chieftains Paddy Moloneye se zase zaměřovala na interpretaci starých keltských písní, vlastní tvorbě (skládané ve stejném duchu) se začala věnovat až v polovině 70.let. Další Irové – Dubliners - naopak svoje aktivity v sedmé dekádě zastavili. Zato v sixties vypustili pár známých písní jako třeba „Seven Drunken Nights“, „Black Velvet Band“.

A z Irska je to nejblíž… no, přece k nám!

U nás v Československu se stal ikonou let 1968-69 „malý velký muž“, básník s kytarou Karel Kryl. Stalo se tak zejména díky albu „Bratříčku zavírej vrátka“, které se stalo jakýmsi morálně-duchovním symbolem odporu proti okupaci vojsky Varšavského paktu (1969, songy jako např. „Bratříčku zavírej vrátka“, „Píseň neznámého vojína“, „Veličenstvo kat“, „Anděl“, „Morituri te salutant“). Jak později KK poznamenal, ve svých písních nebyl až tak inspirován tím, co přicházelo z Ameriky, ale spíše písničkami Semaforu, lidovkami a francouzským šansonem.

Můstek sice poněkud křečovitý, ale budiž – rychle tedy do Paříže, dříve než galský kohout nasraně zakokrhá.

By však česká stopa zůstala zachována, vstupme do slavného sálu Olympia v roce 1967, kdy zde vystoupila československá zpěvačka Hana Hegerová, která celá v černém donesla tehdy dříví do lesa – tedy šanson do Paříže. Ač nebyla skladatelkou ani textařkou, měla u nás šansony víceméně v popisu práce: samozřejmě francouzské s českými texty (třeba „Lásko prokletá“, „Lásko má“, oba původně od J. Brela nebo „Milord“, známý z interpretace Édith Piaf), i ty z domácí dílny (např. „Píseň o malíři“, „Blázen a dítě“), a také písně židovského původu („Noc /Schön Wie Die Lavone/“). A dělala je výborně.

A nyní již tedy sladká Francie kompletně a chanson (šanson) neboli v překladu „píseň“.

Šanson by si možná zasloužil svůj vlastní text, ale nechtěje příliš drobit celkové schéma, snažil jsem se proň najít nějakou škatuli, v níž by se mohl cítit spokojeně a bezpečně. Odvinu-li se tedy od původního výrazu „píseň“, a od logického faktu, že pokud se zpěvákům šansonů říká šansoniéři, tedy písničkáři, pak mě napadne jediný velký celek, kam by se dal tento výsostně francouzský genre zařadit – mezi ostatní písničkáře, tzn. do folku. Opět to má svou určitou logiku: spousta šansoniérů se doprovázela buď na akustickou kytaru nebo na piano, vyprávěli delší lyrické i epické příběhy, a kvalita obsahu těchto byla mnohdy tak vysoká, že se jednalo v podstatě o básnická díla. Na druhé straně je fakt, že některé šansony byly obaleny velkými orchestrálními aranžmá a výrazově by tak mohly patřit třeba do kapitoly o soulu nebo blues, přičemž ty starší naprosto běžně swingovaly. Ale ňehajme tak, abychom to zbytečně nekomplikovali. Ještě jedno upozornění - my se samozřejmě budeme zabývat šansonem moderním, zejména pak tím, který se začal objevovat circa od 40. let do začátku sedmdesátých let. Metodicky to učiníme jednoduše tak, že si v podstatě vyjmenujeme hlavní interprety a jejich zásadní songy.

Nelze nezačít než slavnou Pařížankou Édith Piaf, zvanou „Vrabčák“ a jí interpretovanými písněmi „La vie en rose“ (1946), „Milord““ (1959) či „Non, je ne regrette rien“ (1960). Ona sama hudbu neskládala, ale k některým písním si psala texty. Zahrála si i v několika filmech, hlavní role pak v „Montmartre sur Seine“ (1941, režie Geroges Lacombe), „Étoile sans lumiere“ (1946, režie Marcel Blistene), „Neuf garcons, un coeur“ (1947, režie Georges Friedland) „Les amants de demain“ (1959, režie Marcel Blistene). Editiným  vrstevníkem byl zpěvák Charles Trenet, původem ze Středomoří s nejznámější písní „La mer“ (1946). I zpěvák a pianista Léo Ferré z Monaka byl přibližně věku dvou výše jmenovaných, ale jeho hudba a zejména velmi sofistikované texty byly trochu odlišné. Psal moderněji, což je možná způsobeno tím, že se na scéně objevil o dost později než Piaf a Trenet. Přitom ač neměl hudebního vzdělání, byl velmi schopný skladatel vážné hudby, zároveň měl i výrazný básnický talent. Prorazil písní „Paris canaille“ (1953) pro Catherine Sauvageovou, později songem „Le piano du pauvre“ (1954). V šedesátých letech se stal protestním, dosti ostrým šansoniérem, neb nesouhlasil s gaullistickým režimem (i když on vlastně spílal kdekomu), byl znám jeho příklon k anarchismu. Ferrého pěvecký projev byl civilní, písně spíše vyprávěl než zpíval, přesto měl jeho vyšší hlas v sobě jistou podmanivost – zkuste třeba písně „L´affiche Rouge“ (1961), „Salut, beatnik“ (1967), „Les anarchistes“ (1968),  „C´est extra“ (1969), nejznámější „Avec le temps“ (1970), „La violnece et l´ennui“ (1970), „Tu ne dis jamais rien“ (1970).

O generaci mladší byl další středomořský básník, zpěvák a kytarista Georges Brassens, který ve svých písních pracoval se satirou a černým humorem. Většina jeho písních byla autorských, ale zhudebňoval i starší francouzské básníky, jako třeba Villona, Verlaina, Huga nebo Aragona. Stejně jako Ferré i on byl velmi anarchisticky založen. Zkuste song „Je me suis tout petit“ z fifties či písně  ze šedesátých let: „Les copains d´abord“, „La mauvaise réputation“, „Le gorille“, „Fernande“, „Mourir pour des idées“. Překladům a interpretaci Brassensových písní se v tuzemsku věnuje Jiří Dědeček.

Herec, zpěvák, kytarista a skladatel Charles Aznavour byl sice Pařížan, ale narodil se arménským rodičům. Zpočátku psal pro jiné – kupříkladu pro Edit Piaf - , ale v padesátých letech se osamostatnil a započal dráhu velkého šansoniéra a pochopitelně i herce. Pro svůj občas jasný, občas zastřený tenor byl nazýván francouzským Frankem Sinatrou, napsal na 1200 songů, coby polyglot dokázal zpívat v sedmi jazycích, takže byl uznáván i v USA, Kanadě a Velké Británii, a prodal 180 miliónů desek - z šansoniérů je možná tím nejúspěšnějším. Z písní je možné jmenovat. „Les deux guitares“ (1960), „L´amour c´est comme un jour“ (1962), „Le temps“ (1964), „Hier encore“ (=„Yesterday When I Was Young“) (1964), „La boheme“ (1965), „Reste“ (1965), „Je te rechaufferai“ (1965), „Et moi dans mon coin“ (1966), „Emmenez moi“ (1967), „Les Plaisirs Demodes“ (1972), Hrál i ve spoustě filmů, jmenujme například „La passage du Rhin“ (1960, režie André Cayatte), „Tirez sur le pianiste“ (1960, Francois Truffaut), „Un taxi pour Tobrouk“ (1960, Denis de La Patelliere), „Candy“ (1968,  Christian Marquand), „Les temps des loups“ (1970,  Sergio Gobbi), „Un beau monstre“ (1971,  Sergio Gobbi), „The Blockhouse“ (1973, Clive Rees) atd. atd. 

„Monsieur 100.000 volts“ neboli „muž sta tisíce voltů“ – tak se přezdívalo francouzskému zpěvákovi, pianistovi a skladateli Françoisovi Sillymu, kterého ale celý svět zná pod jménem Gilbert Bécaud. Ač pocházel z Riviéry, jeho jméno je spjato zejména s Paříží a jejím koncertním svatostánkem Olympií. Byl velmi populární i u nás – často ho hrála radia a častokrát u nás koncertoval. Jeho poznávacím znamením byl energický projev a „kravata štěstí“ (modrá s bílými puntíky). Psal i opery, hudební komedie, filmovou hudbu. Jeho prvním mezinárodním hitem byl song „Le Jour ou la Pluie Viendra“ (1957), kterýžto v Americe pod názvem „The Day The Rains Came“ a v uhlazené verzi nazpívala jakási pěva, a píseň se dostala do hitparád. Ale i sám Gilbert, ač byl dobrý skladatel, dost písniček přebíral. Z jeho dalších známých věcí lze uvést „C´est Merveilleux L´Amour“, „Mes mains“, „Mé qué mé qué“, „Je t´appartiens“, „Le jour oú la pluie viendra, „Et Maintenant“ (nejprodávanější singl francouzské historie), „Crois-moi ca Durera“, „Tu le Regrettas“, „Seul sur son Etoile“, „Dimanche A Orly“, „Nathalie“, „L´Orange“, „Quand i lest mor tle Poete“, „L´Important c´est la Rose“ (asi jeho nejznámější), „The Day The Rains Came Down“, „Je reviens te chercher“, „La solitude ca n´existe pas“, „C´est en Septembre“. Napsal i několik písniček s Neil Diamondem („Love On The Rocks“, „September Morn“). Gilbertovy songy byly ovšem taktéž přebírány, své verze si zkusili Everly Brothers, Bob Dylan, Shirley Bassey, Nina Simone, Elvis, Willie Nelson nebo James Brown. Bécaud si samozřejmě zahrál i v několika filmech, například v „Le Pays, d´Oú Je Viens“ (1956), „Croquemitoufle“ (1959, režie Claude Barma), „Les Petits Matins“ (1962, Jacqueline Audry) a „Un Homme Libre“ (1973, Roberto Muller).

Podmanivý a přemýšlivý písničkář Jacques Brel se narodil v Belgii, ale okouzlili Francii a posléze i celý svět. Už ve školním věku psal básně a eseje, hrál v divadle, začal se učit na kytaru. Písně začal psát v první polovině padesátých let, vystupoval v kabaretu, od druhé půle fifties hrál v Evropě, Americe i Africe,. Později po celém světě. Jeho prvním hitem byl song „Quand on n´a que l´amour“ (1956), a následovaly další: „Au printemps“, „Je ne sais pas“ (1958), „La Valse a Mille temps“, „Ne me quitte pas“, „La colombe“, „Isabelle“ (1959), „Marieke“, „Le Moribond“ (1961), „Le plat Pays“, „Madeleine“, „Les Biches“, „La Statue“,  (všechny 1962), „Les vieux“, „Les Bigotes“, Quand Maman reviendra“, „Les Filles et les chiens“, „Amsterdam“ (všechny 1963), „Fernand“, „Les Désespérés“, „Ces gens-lá“, „La Chanson Of Jacky“ (1965), „Mon Enfance“, „Fils de…“, „La Chanson des vieux amants“ (všechny 1967), „Vesoul“, „Je suis un soir d´été“, „Un enfant“, „La Quete“ (1968)… Měl vliv kupříkladu na Davida Bowieho nebo Leonarda Cohena, a anglické překlady jeho písní zpívali kupříkladu Ray Charles, Nina Simone, Kingston Trio, Judy Collins, Terry Jacks nebo John Denver (a u nás české třeba Hana Hegerová nebo C&K Vocal). Hrál i v několika filmech, jmenujme například: „Les risques du métier“ (1967, režie André Cayatte), „Mon oncle Benjamin“ (1969, Édouard Molinaro), „Mont-Dragon“ (1970, Jean Valére), „Les assassins de l´ordre“ (1971, Marcel Carné), „L´aventure, c´est l´aventure“ (1972, Claudie Lelouch), „L´emmerdeur“ (1973, Édouard Molinaro). Sám pak režíroval dva filmy, v nich hrál hlavní role: „Franz“ (1971) a „Le Far West“ (1973, přičemž ten druhý získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes.

Pokud použijeme bondyovské „nikdo o mě neví, že jsem marxist levý“, tak o pařížském šansoniérovi Jeanu Ferratovi (vl. jm. Jean Tenenbaum) to naopak věděl každý. Zároveň to nikoho nevzrušovalo (inu, to víte, Francie), spíše vzrušoval (zejména ženské posluchačky) jeho basbaryton, kterým pěl své písně. Často zhudebňoval i poezii, nejvíce Louise Aragona. Z jeho nejznámějších songů 60.let (s vynecháním některých častušek vychvalujících Kubu) je možno uvést: „Ma Mome“, „Federico Garcia Lorca“, „Deux enfants au soleil“, „C´est beau la vie“, „Nous dormirons ensemble“, „Nuit et brouillard“, „La montagne“, „Que serais-je sans toi“, „Potemkine“, „C´est toujours la premiere fois“, „On ne voit pas le temps passer“, „Maria“, „Ma France“, „Au printemps de quoi revais-tu?“, ze začátku seventies třeba „Camarade“, „Les Lilas“, „La Commune“, „Aimer a perdre la raison“, „La Malheur d´aimer“, „Les Poétes“, „Au bout de mon age“, „Heureux celui dui meurt d´aimer“, „Les Saisons“, „La femme est l´avenir de l´homme“, „Un air de liberté“ atd.

Egyptská lvice Dalida (vl, jm. Yolanda Christina Gigliotti) se narodila italským rodičům v Káhiře (její otec byl houslistou orchestru káhirské opery), kde žila do svých dvaceti let. Byla velmi vzdělaná, plynně hovořila šesti jazyky. Od poloviny padesátých let pak žila v Paříži, kde prorazila písní „Bambino“. Z dalších písní možno připomenout třeba „Adonis“, „J´ai reve“ - tady je nutné poznamenat, že nebyla skladatelkou, nýbrž pouze interpretkou. V 60. letech zpívala ye-ye plus něco, co se později nazývalo bubble gum, ale v podstatě to byla taková všehochuť (od modelu typu „Romantica“ či „Chez moi“ přes Seegerovskou „Que sont devenues les fleurs“ nebo loudající se půlměsíc „Je te perds“ a „Mama“ či „Toi pardonne-moi“, k filmovce „La Danse de Zorba“ nebo židovskému songu „Hene ma Tov“), přičemž s ní jezdila po celém světě. V roce 1967 po sebevraždě svého nejen pěveckého partnera Luigi Tenca se sama dostávala do depresí (pokusy o sebevraždu) a i její repertoár se změnil a zvážněl, takže do škatule šansonu se pohodlně vejde. Z konce sixties je známy písně „Les grilles de ma maison“, „Pars“, „Les violons de mon pays“, „Avec le temps“ a „Darla Dirladada“. Jí interpretované písně jsou u nás známy v podání třeba Hany Hegerové, Marty Kubišové či Marie Rottrové.

Za nástupkyni Edit Piaf byla považována zpěvačka Mireille Mathieu, pocházející z Avignonu, nakonec - Edit byla její idol (zpívala od ní její hit „La Vie en rose“) a také ona získala ptačí přezdívku: „vrabčák z ulic“. Už jako teenagerka odešla do Paříže, kde se – i přes svůj provensálský přízvuk – rychle prosadila. Drobná, hubená, tmavé vlasy do mikáda, a z úst se jí linul fantastický okouzlující hlas. Stejně jako Dalida byla interpretkou, avšak měla štěstí na velmi dobré zázemí: skladatele Paula Mauriata a Francise Laie a textaře André Pascala. Ale brala i od dalších a nazpívala francouzsky spoustu zahraničních coverů. Od poloviny sixties jezdila po celém světě (koncertovala i u nás, v tehdejším Československu) a prosazovala se songy jako „Mon credo“, „Viens dans ma rue“, „La premiére étoile“, „Et merci quand meme“, „C´est ton nom“, „Un homme et une femme“, Qu´elle est belle“, „Mireille Mathieu“, „Une monde avec toi“, „La derniere valse“ (pův. od Engelberta Humperdincka), „Les Bicyclettes de Belsize“, „Je ne suis rien sans toi“, „Mon bel amour d´éte“, „Un jour viendra“ nebo „Toi Et Moi“.

 

Ve Francii měli své skvělé šansoniéry, přesto zde v 60. letech existoval jeden zpěvák a kytarista, jenž byl velmi ovlivněn newyorským Greenwich Village, Seegerem, Baezovou, PP&M a zejména Bobem Dylanem. Právě s posledně jmenovaným se v NY seznámil a stali se z nich přátelé. A přímo s jeho dobrozdáním písničkářovy songy s francouzskými texty také publiku doma představil. Chlapík, o kterém je řeč, se jmenoval Hugues Aufray a pocházel z bohaté rodiny průmyslníka. Zpočátku s kytarou interpretoval písně výše zmíněných šansoniérů, pak songy začal psát sám, a posléze na začátku sixties při pobytu v USA objevil americký folk. Aufray měl podmanivý hlas a dost dobře vypadal, a tak zejména ženy při jeho koncertech často omdlévaly. Mezi jeho nejznámější songy patří „Santiano“, „Ou est lest noirs“, „Des que le printemps revient“, „Guidez me pas“, „Céline“ či „Barco de Papel“ a „Hasta Luego“. Z amerických předělávek to byla píseň „Stewball“ (tradicionál) a dylanovky jako třeba „Ballade de Hollis Brown“, „Les temps changent“ (The Times They Are A-Changin´), „La fille du nord“ (Girls From The North Country), „Ce n´était pas moi“ (It Ain´t Me, Babe) a „Dans le souffle du vent“ (Blowin´ In The Wind). Stejně jako Bécaud a Mathieu i Aufray u nás za socíku několikrát vystupoval.

Za „nejvíce sexy“ folkařku pak byla považována Pařížanka Francoise Hardy, jíž poznávacími znameními byly sametový hlásek, dlouhý tmavý vlas, akustická kytara a co nejkratší minisukně. Z jí interpretovaných (ve valné většině autorských) písní zůstaly v podvědomí mj. „Tous les garcons et les filles“, „Le Temps de l´amour“, „Le Premier Bonheur du jour“, „Mon amie la rose“, „Et même“, „All Over The World“, „Je ne suis la pour person“, „L´Amitié“, „Only You Can Do It“, „La Mason O J´ai Grandi“, „Just Call And I´ll Be There (Le Temps des souvenirs)“, „Des ronds dans l'eau”, „Comment te Dire Adieu?“ (pův. od Serge Gainsbourga, viz níže), „Will You love Me Tomorrow“ (pův. The Shirelles), „Fleur de Lune“, v další dekádě pak „Message personnel“ či „J´éconte la musique saoule“. Zahrála si v několika filmech: „Nutty, Naughty Chateau“ (1963, režie Roger Vadim), „A Bullet Through The Heart“ (1965, Jean-Daniel Pollet) a „Grand Prix“ (1966, John Frankenheimer).

Jejím mužským folk-rockovým protějškem byl zase extravagantní zpěvák, pianista, kytarista a skladatel Michel Polnareff se songy jako „Love Me Please Love Me“, „ „La poupée qui fait non“, „Ballade pour toi“, „Sous quelle étoile suis-je né?“, které se všechny objevily na jeho albovém debutu „Love Me Please Love Me“ (1966). Z dalších písní je možno uvést  „Le roi des fourmis“, „Le bal des laze“, „Mes regrets“ . Jeho nejoceňovanějším albem je „Polnareff´s“ (1971, např. „Le désert n´est plus en Afrique“, „Qui a tué grand´ maman“, „Nos mots d´amour“, „Computer´s Dream“, „Monsieur l´abbé“, „Á minuit, á midi“).

A nakonec jsem si nechal někoho, koho nelze jednoznačně přiřadit ani do jedné škatule, neboť jich obsáhne spoustu. Kupříkladu pro bouřlivý životní styl, postoje a věčné provokace (hudební i nehudební) by ho klidně šlo hodit k Jimovi, Frankovi a floydům. Jedná se o pařížského popového vizionáře Serge Gainsbourga, jenž vytvářel songy využívající jak prvky rocku, jazzu, folku, latiny a africké hudby, tak také hudby vážné. Texty měl Serge hodně pobuřující - zaobíraly se vztahy, sexem, nudou a chlastem. Později ve své tvorbě reflektoval i módu glamu, punku, nové vlny, reggae. Neustále provokující, ožralý a zakomplexovaný génius (v sixties, tedy době zrodu kultu mládí a krásy si připadal stár a oškliv – je ale zajímavé, že dokázal sbalit ty nejhezčí baby, dokonce aj tu BB) je dnes považován za jednoho z nejlepších skladatelů pop music vůbec.

Stačí si připomenout skladby jako například „Le Poinconneur des Lilas“, „La Javanaise“, „Intoxicated Man“, „Chez les ye-ye“ „Ford Mustang“, „Qui est in et qui est out“, „Bonnie & Clyde“, „Harley Davidson“ (obě poslední s Gainsbourgem zpívala Brigitte Bardot) a „Initials B.B.“. Sergeho nejslavnějším songem je dodnes nesmrtelná píseň „Je t´aime, moi non plus“, zpívaná společně s jeho femme fatale Jane Birkinovou, a pocházející z desky „Jane Birkin – Serge Gainsbourg“ (1969, dále např. „Jane B.“, „L´anamour“,„Soixante Neuf Annee Erotique“). Z dalších Gainsbourgových velkých desek zmiňme jazz-bluesový debut „Confidentiel“ (1963, kromě Chez les ye-ye“, ještě např. „La Talkie Walkie“, „Saison des Pluies“, Scenic Railway“) nebo „Bonnie & Clyde“, z níž pocházejí výše zmíněné kousky s BB (1967, dále např. „Un Jour Comme Un Aufre“, „La Madrague“).

Folk a folk rock se svými přemýšlivými písničkami o něčem, obsahujícími témata protiválečná (např. proti válce ve Vietnamu), témata svobody a nonkonformismu, témata sociální nebo za různá práva bojující texty, se staly postupně módou, která vyvrcholila právě v letech 1967-70 v souvislosti s hnutím hippies. A když skončila revoluční a opojná šedesátá léta a pomalu nastupoval čas vystřízlivění, zhodnocení kulturního potenciálu tohoto období a také čas poněkud drsnější reality let sedmdesátých, folk rock se zcela přirozeně zařadil do širokého proudu populární hudby.

kytarista, hráč na mandolínu a vokalista