Základní prvky a znaky heavy metalu

Dekády: 80. léta, 90. léta

Žánry: Hard rock & Heavy metal

Autor: Petr Hrabalik

Judas Priest, zleva Ian Hill, Glenn Tipton, Rob Halford, K. K. Downing, Dave Holland, pol. 80. let

„Heavy metal – to je výraz boje o život, o vlastní identitu. Kluci si pořizují lepenkové napodobeniny kytar a s nimi ´drhnou´ před zrcadlem. Tahle hudba jim dodává sebevědomí a sílu do života.“

Ian Dury

Bylo již řečeno z jakých podnětů a proč metalová hudba vznikla a co sama o sobě představovala. Nyní se zaměřme na hlavní znaky metalu jakožto životního stylu.

Je pochopitelné, že musely vycházet ze samotné podstaty žánru, tzn. témat, kterých se skupiny ve svých textech dotýkaly, způsobu hraní a toho, jak se sami metalisté prezentovali v médiích. Média v tomto ohledu začala hrát skoro rozhodující roli, neboť je třeba si uvědomit, že v té době (tedy na počátku 80. let) se vědělo o NWOBHM pouze v Británii - Amerika se o mladých metalových kapelách dozvídala jen zprostředkovaně. Byla to doba naprostého undergroundu, kazet nahraných ve zkušebnách, na koleně dělaných fanzinů. Naštěstí pro metal se rozšířila móda kazetových walkmanů a MTV velice prudce nastartovala éru hudebních klipů; samotnému metalu se například věnoval ve druhé polovině eighties pořad „Headbangers Ball“ (od roku 1988 v britské produkci). Najednou tu nebyly jen ony podomácku nahrané kazety, desky malých labelů, články a fotky v undergroundových metalových časopisech či živá show, ale bylo možné studovat kapely ještě podrobněji – jejich stylizaci v oblékání, v pohybech a gestech, vlastně celkovou atmosféru filmového ztvárnění jejich písniček. A tak – a známe to z každé rockové subkultury - jak se chovaly a oblékaly význačné HM soubory, přesně tak se chovalo i oblékalo jejich publikum. Pochopitelně do nejjemnějšího detailu.

Z dob hard rocku zůstaly zachovány dlouhé vlasy, ovšem zejména americké party z L.A. a jejich příznivci jakoby znova objevili módu glamu – natupírované pačesy pomocí trvalé s občasným melírem se staly běžnou záležitostí. Stejně jako silná vrstva make upu na obličejích. Zcela zjevnou inspirací zde byli hardrockoví Kiss a Alice Cooper. Hudebníci z britských kapel vypadali přirozeněji, neboť tyto zženšťující prvky nepoužívali (až na výjimky – Def Leppard) a nechali vlas, tak jak příroda rozhodla.

Určitý posun oproti hard rocku je možné vysledovat v oblékání. Namísto sak, košil, hippiesovských korálků a amuletů, ustupující džínoviny, manšestru a kalhot s nohavicemi do zvonů se metalíci většinou oblékali do černé kůže – výrazný vizuální prvek zde představovaly vypasované kožené kalhoty s ocvočkovaným a stříbrnými pyramidami ozdobeným opaskem, a tzv. „křivák“, černá kožená bunda vyšperkovaná stejnými rekvizitami, vpředu navíc se zvláštním střihem klop a poněkud nakřivo usazeným zipem (tuto bundu nosili na začátku 60. let v Londýně tzv. rockers, neboli úhlavní nepřátelé tehdejších mods). Křivák a kožené kalhoty se staly hlavním „pracovním“ oděvem pravého příznivce heavy metalu. A pochopitelně nezapomínejme také na černá trička, potištěná nápisem, emblémem nebo fotografií té či které HM kapely, jíž fanoušci zbožňovali – tyto vlastně propagační předměty přinášely (a dodnes přinášejí) výrobcům a gramofirmám velmi slušný peníz. K příslušenství kapel a fanoušků patřily i různé, většinou ocelové nebo železné náramky či řetězy, kožené náramky s kovovými hroty, zásobníkové pásy na patrony a samozřejmě také náušnice, někdy i šátek do vlasů. K tomu buď kotníkové tenisky anebo vysoké šněrovací boty. Méně majetní příznivci zůstali u džínových bund, ale aspoň je vyzdobili nášivkami oblíbených souborů a stříbrnými pyramidkami. Někdy se zdrsňoval design džín-bund tím, že se jim urvaly rukávy. U tuzemských „metalíků“ si velkou oblibu získaly ještě obepnuté, barevně pruhované kalhoty, které objevili v garderobě většinou německých HM kapel (Scorpions, že?). Tolik tedy obecně k vizáži metalistů.

Myšlenkové gró klasického heavy metalu nelze shrnout do několika vět, pomožme si tedy velmi (ale opravdu velmi) obecnou charakteristikou publicisty Martina Skřivana z magazínu Gramorevue (1988) (zkráceno): „Heavy metal se sice valí, duní a hřmí, ale povětšinou nevybízí fanoušky, aby bořili establishment. Metal je fantazie válcovaná do svalu. Mýty, válečníci, oslava dobra, ztělesňovaného blýštícím se mečem, oslava zla, ztělesněného Satanášem, oslava svobody, realizované rychlou jízdou na motocyklu. K dodání kuráže pár plechovek piva a dobro, zlo, svoboda jsou na dosah. Heavy metal nemusí být primitivní, vůbec ne, může být hudebně dokonalý… Metalisté netvoří vyhraněnou sociální subskupinu, jejich životní styl se nemusí příliš lišit od životního stylu ostatní mládeže. Mnoho protagonistů metalu přistoupilo na pravidla hry showbusinessu a dosti okatě dávají najevo nezájem o alternativnost svého stylu. Jen v určitých případech najdeme vnější znaky a zákony ´kmene´…“ Zákony kmene nalezneme zejména u mladších ortodoxních fanoušků, kteří metalem doslova žijí -  neposlouchají v podstatě nic jiného a v metalové garderobě možná i spí – tak ti jsou aktivní třeba v rámci výroby různých fanzinů, triček, placek, ve spoluorganizování koncertů a festivalů (nebo na ně naopak jezdí po celém světě), rádi se stávají bedňáky jednotlivých kapel, vyměňují si mezi sebou desky a kazety. Jsou to v podstatě stejní outsideři jako mladí punkeři: také se jim nelíbí mainstreamový rock, také chtějí vypadat jinak než zbytek nudné šedivé společnosti, taky je baví, když můžou působit ujetě a starší generaci šokovat. Je to vlastně sebeobrana před „necháním se“ sežrat systémem, byť je paradoxní, že spoustu slavných metalových kapel, které tito fans tolik obdivují, systém spolkl již dávno. 

Vazby HM na okultismus, démony a svět fantasy pocházejí už od dob Black Sabbath a Led Zeppelin, stejně jako vazby na alkohol – v rocku se nakonec vždycky hodně chlastalo. Vazby na sci-fi, s kterou předtím operovaly zejména skupiny art rocku a funku, vznikly až v osmdesátých letech se souběžně vznikající počítačovou scénou v USA. To potvrzuje i Ian Christe v knize Ďáblův hlas – Heavy Metal: „Americké mládeži se stal heavy metal zvukovou kulisou kulturní revoluce, jejíž součástí byla kabelová televize, první domácí počítače a zábavné videohry. Za zpěvu Judas Priest o hi-tech satelitech v ´Electric Eye´ si fanoušci zapínali nové přenosné přehrávače kazet, jimž se říkalo Sony Walkman, pak zase nechávali vybuchovat vetřelce v pozornost rozptylujících elektronických hrách typu Vanguard, Robotron, Asteroids, Battlezone a Defender. Celý národ adrenalinových přívrženců nacházel naději v budoucnosti, zachraňoval vesmír pokaždé v poslední vteřině za doprovodu high-energy music. Později se hry zrychlovaly a byly stále složitější, a totéž se dělo i s heavy metalem.“

Pokud fanoušci HM vyrazí na akci, můžete u nich vypozorovat některé zajímavosti. Předně - publikum na koncertech většinou stojí a ctí několik specifických znaků svého projevu. Rádo se vydává do „kotle“, tedy do prvních řad pod pódiem, kde na kapelu mává zdviženou paží, jejímiž prsty dává najevo několik gest: vztýčením ukazováčku a malíčku signalizuje znamení Satana (které jako první údajně začal používat na vystoupeních zpěvák Ronnie J. Dio, ale ptejte se i Geezera Butlera ze sabbatů), véčkem ukazováčku a prostředníku vytváří známou „viktorku“, vztýčeným ukazováčkem tzv. „jedničkou“, zase popohání sólového kytaristu. Do toho rytmicky hází hlavou (tzv. headbanging), eventuelně u drsnějších kapel se pak pokouší o typický hardcoreový prvek – skok z pódia na vztýčené ruce ostatních diváků (tzv. stage diving).

Toto jsou asi nejzákladnější prvky a znaky chování příznivců a interpretů heavy metalu.

V úvodu textu jsme naznačili, že pro žánr se staly důležitými videoklipy a jejich uvádění v MTV. Ale nezůstalo jen u bedny – metal v několika případech obsadil i stříbrné plátno. Například o glam metalových partách byl natočen dokument „The Decline Of Western Civilisation, Part ll: The Metal Years“ (1988, režie Penelope Spheeris), přičemž dobře je charakterizovala i parodie na metal, zvaná „This Is Spinal Top“ (1984, režie Rob Reiner) – mám pocit, že Scorpions si film vztáhli na sebe a nevydýchali ho. Asi nejzajímavějším „metalovým“ filmem byl dokument o teenagerech, fanoušcích HM, nazvaný „Heavy Metal Parking Lot“ (1986, režie Jeff Krulik, John Heyne). Nejúspěšnějšími filmy z prostředí fanoušků tvrdého rocku byly komedie „Wayne´s World“ (1992, režie Penelope Spheeris) a „Wayne´s World 2“ (1994, režie Stephen Surijk), v nichž se objevili Alice Cooper a Aerosmith. Svým názvem je s žánrem spojen i animovaný sci-fi film „Heavy Metal“ (1981, režie Gerald Poterton, Jimmy T. Murakami).

Samotný heavy metal jako žánr se po svých undergroundových začátcích na přelomu 70. a 80. let dostal posléze do ofenzívy a v letech 1986-89 se vyšplhal co se týče zájmu publika na svůj vrchol oblíbenosti. Být metalistou se stalo módou, neboť se hledala nějaká alternativa k upachtěnému popu nové vlny. Poté ďábelský škleb HM poněkud zkysl, neboť devadesátá léta byla skutečně o něčem úplně jiném, ale v době okolo millenia se opět vrátil do hledáčku mladých celého světa. A přestože se o něm už drahně let mluví jakožto o mrtvém žánru – jako nakonec o všech, které se hudebně vyčerpaly – je zde s námi i v prvních letech nového tisíciletí stále přítomen. I když sice jakožto svůj vlastní revival, ale jak je vidět z nadšených reakcí na koncerty souborů Black Sabbath, Motörhead, Iron Maiden, Judas Priest, Metallica nebo třeba Sepultura, nikomu to příliš nevadí.