Poté, co se na konci 60. let hnutí hippies rozpustilo do mnoha mini-proudů (z nichž většina beztak zanikla) a tlak establishmentu a komerční výprodej mu zatloukly poslední hřebíčky do rakve, začal hudební život v San Francisku skomírat. Časem ale začaly vznikat nové kapely, které se stejně jako punk ke květinové éře stavěly skepticky a ve své tvorbě ji svým způsobem zcela negovaly. Stejně jako jejich duchovní otcové Frank Zappa a Cpt. Beefheart začaly produkovat muziku, v níž se mísil ironizující až sarkastický humor s elektronickými experimenty a mnohdy hudebním anarchismem. Důsledně dbaly na to, aby nespadly do nějakého omezujícího středního proudu a mohly vytvářet hudbu svobodnou, prostu běžných rockových klišé. Svoje nahrávky vydávaly na malých labelech mimo běžnou komerční distribuční síť, neboť se předem chtěli vydělit ze všeho, čemu se tehdy říkalo rock a pop. Tvorbou a přístupem k ní měly hodně blízko k evropskému hnutí Rock In Opposition. Však také byla jejich pozice v USA téměř nulová, naopak v Evropě se stávaly postupně předmětem kultu. Tyto soubory druhé poloviny seventies se obecné označovaly jako nový sanfranciský underground.
Většina těch základních kapel se sešla na sampleru „Subterranean Modern“, který vyvrhla do světa v roce 1979 firmička Ralph. Jsou na něm The Residents, Chrome, Tuxedomoon, a MX-80 Sound. Mimo kapely ze sampleru ještě zmíníme kytaristu, který si říkal Snakefinger.
The Residents jsou pravděpodobně nejslavnější anonymní skupinou světa. Přestože funguje už od začátku 70. let, v podstatě dodnes nikdo neví, kdo se za jejími nahrávkami skrývá. Obecně se má za to, že se jedná o partu filmových výtvarníků, ale jména vám nikdo nepoví. Anebo poví, ale jsou bez záruky (Fox? Flynn? Clem? Kean?). Říká se, že různí hostující hudebníci, pokud nahrávali s týpky z Residents, poté tvrdili, že celé studio bylo pokryto nějakou chaluhovitou spletí a během natáčení nepotkali živou duši – pokyny dostávali pomocí vysílaček. Bizarní hudba kapely se lišila desku od desky, charakteristický byl pouze mňoukavý způsob vokalizace, způsobený hlasovým modulátorem. V tvorbě „residentů“ zaznamenáváme výrazný vliv Franka Zappy a Cpt. Beefhearta (konceptuální přístup, nadhled a humor), revolučním posunem je využití nahrávacího studia jako normálního hudebního nástroje. Residents založili mini-label Ralph, pod kterým svá alba vydávali.
Za nejlepší bývají považovány SP „Santa Dog“ (1972) a desky „Meet The Residents“, což je parodie na veškeré ikony popu a rocku v čele s Beatles (1974, „Consuelo´s Departure“, „Rest Aria“, „Skratz“, „N-er-gee /Crisis Blues/“), dvoj-EP „Duck Stab/Buster And Glen“ (1978, např. „Constantinopole“, „Sinister Exaggerator“, „Laughing Song“, „Hello Skinny“), samozřejmě kultovní „Eskimo“, na němž Residents pomocí elektronických zvuků simulují život eskymáckého kmene (1979, např. „The Walrus Hunt“, „Birth“, „The Angry Angakok“, „The Festival Of Death“), dále „Commercial Album“, jež obsahuje asi 40 hudebních jednohubek, vyjadřujících představy „residentů“ o správném popu – no, slyšet to tak jeho kapitáni, nejspíš by nechali soubor postavit ke zdi a zastřelit (1980, např. „Easter Woman“, „Picnic Boy“, „Amber“, „Red Rider“, „Suburban Bathers“, „Love Leaks Out“, „Medicine Man“) a konečně „Mark Of The Mole“, ze života krtčího rodu (1981, např. „Voices Of The Air“, „Another Land“, „Final Confrontation“), přičemž mě osobně se líbí i doplněk jejich Mole Show, EP „Intermission“, hudebně občas dosti podobný hudbě skupin R.I.O. (1983, např. „Lights Out“, „Shorty´s Lament“, „Would We Be Alive“).
Další důležitou skupinou byli Chrome, jediní, kteří nevydávali u residenťáckého labelu Ralph. Vůdčími osobnostmi v nich byli skladatel a aranžér Helios Creed (voc, g, bg, ks) a také multinstrumentalista a skladatel Damon Edge (voc, ks, g, tapes). Vešli ve známost svým syrovým až masakrózním, metalickým soundem s prvky industrialu, díky němuž jsou občas řazeni k postpunku. Ušní lékaři nedoporučují zejména desky „Half Machine Lip Moves“ (1979, např., „TV As Eyes“, „You´ve Been Duplicated“, „Half Machine Lip Moves“, „Zombie Warfare“, „Critical Mass“), „Red Exposure“ (1980, např. „Static Gravity“, „Eyes On Mars“, „Electric Chair“, „Isolation“, „New Age“) a „3rd From The Sun“ (1982, např. „3rd From The Sun“, „Armageddon“, „Shadows Of a 1.000 Years“, „Firebomb“, „Off The Line“). Na albu „No Human´s Allowed“ zazní i poněkud „komerčně“ pojaté novovlnné skladby, ale jinak je to také běs (1982, např. „In A Dream“, „Danger Zone“).
Německým elektro-rockem a ambientem Briana Ena se nechali inspirovat Tuxedomoon, u kterých byli těmi „pány hlavnými“ Blaine L. Reininger (vln, g, ks, voc), Steven Brown (ks, sax, voc) a Peter „Principle“ Dachert (bg, g, ks). Svůj sound měli založený na kontrastu syntezátoru a nějakého akustického hudebního nástroje, přičemž celkovým výsledkem pak byla jakási surrealistická hudební koláž. To celé „měsíc ve smokingu“ doplňoval poměrně abstraktními texty. Jejich hudba zněla tak neamericky, že se nakonec celá kapela přestěhovala do Evropy. Zkuste alba „Half-Mute“ (1979, např. „Seeding The Clouds“, „Nazca“, „59 To 1“, „What Use“, „7 Years“) a „Desire“ (1981, songy „East“, „Desire“, „Incubus“). Londýnský zpěvák, kytarista a hráč na steelkytaru Snakefinger (vl. jménem Philip Lithman) se tak nadchl nahrávkami The Residents, že se okamžitě přestěhoval do San Franciska. Zde u firmy Ralphs vydal dvě alba, která kombinují elektro-rock, psychedelii, orientální prvky a reggae. Připomeňme desky „Chewing Hides The Sound“ (1979, mj. „I Love Mary“, „Kill The Great Raven“, „Jesus Has A Leprechaun“, „Here Come The Burns“) a „Greener Postures“ (1980, např. „The Man In The Dark Sedan“, „Golden Goat“, „I Come From An Island“, „Living In Vain“, „The Picture Makers vs. Children Of The Sea“). Snakefinger zemřel v roce 1987.
MX-80 Sound je z kapel, které jsme jmenovali, nejméně známa. Tvořili ji Bruce Anderson (lg, voc), Rich Stim (voc, g), Dale Sophiea (bg), Dave Mahoney (ds) a Jeff Armour (ds). Charakteristickým rysem jejich tvorby byl garážový, brutálně „prasácký“ zvuk kytary Bruce Andersona a dvoje bicí. Jestli jste později přišli na chuť takovým Sonic Youth nebo Swans, tak MX-80 Sound jsou jejich jasní předchůdci. Za takový příklad postačí EP „Hard Pop From The Hoosiers“ (1976, např. „Myonga Von Bontee“, „Train To Loveland“) a LP „Hard Attack“ (1977, např. „Man On The Move“, „Fascination“, „Kid Stuff“) a „Out Of The Tunnel“ (1980, mj. „White Tunnel“, „It´s Not My Fault“, „Someday You´ll Be King“, „Crowd Control“).
Toť o sanfranciském undergroundu vše, snad až na poznámku, že s kapelou The Residents udržuje od začátku 90. let slušné kontakty skladatel a baskytarista Miroslav Wanek, člen teplické skupiny Už jsme doma.
